ANI NEVÍM

Tak po několika letech jsem zkusila něco napsat :(

Je to děsné, každý jenom někam pospíchá, za něčím se honí a život, jako voda protéká mezi prsty. V dnešní době se nikdo nemá čas zastavit , protože taková doba prostě je, není ani schopen být po práci se svými blízkými, protože je moc unavený a proto raději pustí televizi a okřikuje děti, aby byli potichu a nechali ho koukat, protože dospělí jsou unavení. Jaké výmluvy i já si v noci říkám jestli jsem dneska dětem dala dost práce, dost pozornosti, dost já nevím čeho. Každý den se snažím jim dát maximum a pak se sleduji jak křičím, že tohle nemají dělat, že si mají uklidit, že musím uvařit a jít nakoupit, ale co z toho?! Ted je tu pozoruji, jak spí a musím se jim obdivovat,, moji kluci jsou prostě dokonalý! Nemají jedinou chybičku, tak proč nejsem schopná si vyšetřit čas zahrát si to co oni chtějí? Kdyt jsem sakra doma! Všude mám stejně „bordel“ a to se opravdu snažím uklidit, umýt nádobí.....Je to k uzoufání a ještě je tu finanční stránka nemohu jim koupit to co bych jim chtěla koupit! Nemohu je vzít ani do hloupé zoo, protože nemám finance a když už konečně našetřím, tak nemůže partner nebo jsou kluci nemocní! To je k uzoufání. A co budu dělat po mateřské? Budu jedna z těch neurotických matek co lítají mezi prací, domácí prací, nákupy a děti budou až na konci dlouhého dne? Tak takhle to tedy rozhodně nechci. Je spousta lidí co mají práci a mají děti a ty děti tou prací trpí, dospělí na ně nemají čas..... mno tohle bych mohla psát pořád dokolečka. LIDI SAKRA ZPOMALTE!!!!! je to tak hrozně těžké? Asi ano bohužel lidé věří na konec světa, blbnou z toho, ale stejně v den kdy se to má stát jdou do práce, protože potřebují peníze. Tohle teda opravdu nepochopím měli by přeci všeho nechat a být se svými blízkými, přeci jeden den nic nezmění! Lidi probudte se a začněte se sebou něco dělat, já začala první na seznamu hned ráno nezapínat televizi minimálně do doby než je čas dělat oběd nebo ještě líp, dokud nepřijde partner domů a celý ten čas se věnovat svým dětem. Miluji svoje děti jsou to nejlepší co mě v životě potkalo, jsou moje sluníčka a uvědomuji si jak málo jim to denně dávám najevo. Nedokážu říct nahlas: „Mám tě ráda.“ dělá mi to problém a to je škoda klukům bych to měla opakovat pořád dokolečka. Jsou tu díky mě a jejich otci, jsou dar, který nám byl seslán z nebe, jsou nečekaní, ale pro něco se nám narodili. Mají se od nás něco naučit a mi odnich. Oni nepřemýšlejí, mají dokonalé nápady, kreativitu vidí věci a lidi tak, jak bychom je mi dospělí měli vidět také. Nechci, aby byli dětmi do nekonečna,ale aby si mohli tu svou beztarostnost a nápaditost ponechat i v dospělosti. Když se kouknu na sebe, kdy jsem udělala něco bláznivého? Po pravdě asi nikdy. Jednou jsme byli s rodiči na Pastvinách zimě a dělali jsme sněhovo-ledovou skluzavku všichni děti i půlka dospělých jela a já tam jen stála jak tydýt, protože jsem měla strach a ten mě bohužel neopustil. Nechci, aby takhle dopadli i moje děti. Strach je dobrý, ale jen v určitých případech. Většinu dospělého života se snažíme zavděčit se okolí, nevyčnívat z davu. A já v duchu řvu:“Tohle ne!Já to nechci!“ Já chci vyčnívat, popravdě občas mám pocit, že jsem nikdy nepřestala. Nejvíc mě štve to, že si nemůžu vzít na sebe co bych chtěla, mám ráda ulítlé věci, vlající rukávy, barevné, ohnivě červené, fialové nebo svítivě růžové.... Proč si na sebe něco takového nevezmu, tedy neberme v potaz to, že do některých navržených věcí nemám už dávno tu správnou velikost. Odpověď zní: „Co by si lidé mysleli, kdybych si to vzala? Co by asi řekli kdybych udělala tohle? Nevím, ale ráda bych podnikla něco co ohromÍ, vykolejit z normálu, dopřát dětem nevázanou dětskou zábavu. Jenom se zbavit toho všudypřítomného, podělaného strachu. Jen si vytlouct z hlavy myšlenku: Co si lidé pomyslí! K čertu s tím co si kdo myslí, o tom život není je o tom co chci, co dokážu, je o rodině a ne myšlení druhých a penězích!

---