Příběh jednoho srdce

Měl jeden člověk, jeden sen

co skládal se jak růže z papíru.

Začínal pochmurně a smutně,

jak leží sám v bílém pokoji,

nikde nic, jen on na černé posteli.

Byly tam hodiny zvláštní,

co měnily čísla

jako dominové kostky.

Jako dominové kostky,

on sypal se mu čas...

potom se změnil ten sen.

byl krásný den a on přícházel

k domku krásnému se zahradou,

ale to nejkrásnější

bylo na terase.

Ta spousta lidí,

ty které on měl tak rád,

čekali na něj a smáli se,

byla to jeho oslava.

Všichni se bavili, krásně se hrálo,

když přišla dívka a vyzvala ho k tanci.

Tanec byl nádherný a zcela se zdálo,

že tanec je jejich

a nikoho jiného.

ona je jediná,

co umíse tak krásně smát očima,

pomyslel si on

V tom chytila ho a prudce objala, 

usmála se a pak odešla.

Zase ten pokoj, zase to domino.

A kapání vody do umyvadla

co rozléhalo se,

po celé jeho mysli.

nechtěl si přiznat že ona k němu něco cítí,

bál se, že by ho mla za blázna,

ale nechtěl už sem,

nechtěl aby se mu sypal čas,

dál, jen dál, jako domino.

Šel tedy zpět, oslava končila,

první hosti již odcházeli.

Hledal,

hlavně ať tam je,

hlavně ať neoděšla,

jinak jí nikdy víc, neřekne co pro něj zamená.

A pak k němu přišla, tak smutná,

jako ten pokoj bílý.

"Půjdeme ven," řekl on,

jen přikývla.

Vyšli ven a on jí povídá:

"Proč chováš se tak zvláštně?"

"Však víš proč"

podívala se na něj,

ty oči...

 

Srdce se zastavilo,

domino přestalo měnit svá čísla,

s tak nechutnou přesností,

bílý pokoj se zhroutil...

V jejích očích,

byla láska,

nádherá a hřejivá, 

upřímná a konejšivá,

hluboká

a ta pravá.

On pochopil a ona to viděla,

objal jí s takovou radostí,

oba se smáli,

jako dva blázni.

---