Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seAdam a tygr
Autor
Gdynia
I.
Před školkou hopsali prckové, řádili na chodníku mezi beruškami, dalekohledem z dlaní posouvali tryskáč na obloze. Maminka se s neblahým tušením plížila chodbou, pozorována velkými tvářemi z výkresů. Nesměle zaklepala, malinko se nahnula ke zvuku, který vyšel ze dveří a vklínila se dovnitř. Paní učitelka vyrostla ze složky papírů, podala jí ruku. Mamince se vůbec neulevilo, bála se pořád stejně. Upřímně v té chvíli věděla, že se jí dnes potvrdí něco, čím se trápila už dlouho. Usadila se, začala poslouchat paní učitelku. Současně zjistila, jak ji uklidňuje dívat se z okna na břízu; její kmínek vypadal na začátku jara jako čerstvý žirafí krk, z jehož koruny zírala dovnitř veverka, a ani trochu ji nevyděsily pohyby neznámých tvorů za sklem. Paní učitelka sundala modré brýle, na okamžik zavřela oči a přemýšlela: „Paní Vránová, navrhla bych vám, abyste s Adámkem vyzkoušeli vyšetření, která v lepším případě vyloučí závažnější diagnózu, a v tom horším“, dotkla se maminčina ramene, „v tom horším případě nám napoví, jaký problém se Adámka týká a jak mu můžeme pomoct.“ Odmlčela se, maminka měla v krku kus suchého bramborového knedlíku, který jí nedovolil polknout, a vháněl jí těžké slzy do očí. Paní učitelka byla bezradná; maminka jí vyprávěla o tom, že chlapec téměř nemluví, ještě dřív, než nastoupil do školky. Obě tehdy věřily, že mu hejno bezprostředních dětí pomůže, podpoří ho, v řeči, i v kreslení, skamarádit se, ale po prvních dvou měsících ve školce bylo poznat, že Adámek potřebuje víc času a podnětů, než ostatní. Domluvily se na návštěvě dětské lékařky, která pak napíše doporučení na neurologické vyšetření, ke speciálnímu psychologovi, na logopedii, a dál se uvidí.
Maminka líčila rozklepaným hlasem a s hlavou v dlaních doma tatínkovi, co jí paní učitelka doporučila, a vylila na něj všechny své strachy. Tatínek ji objal, vždycky se dokázal trochu odpojit od toho prvního hrozivého pocitu, a věřil, že není důvod se bát, jenom se jejich malý trochu zapomněl, a taky nemá žádné podněty, aby se sám projevoval. S maminkou se ráno budí, večer s ní usíná, hlídání si rodiče nezařizují. Jak má pak komunikovat se světem? Maminku to trochu uklidnilo, snad je opravdu jen uzavřený a svérázný... Hlavu měla bolavou, data jednání s úřady po smrti svého táty začala prohazovat s termíny synových vyšetření.
Adam seděl na koberci v obýváku, zaujatý dveřmi, jen lehce k němu doznívaly emoce z hlasu rodičů. Nemohl se odpoutat od tak fantastického vynálezu, dveře pracovaly jako hodinky. Přes okouzlení však vnímal, že je maminka smutná, viděl jí to v očích, poznal to z toho, jak mluvila a jak se dívala. Rád by jí pomohl, ale nevěděl čím. A tak sahal po stejných knížkách, tiše seděl jako bobek a pozoroval krajiny na obrázcích, anebo se těšil, že mu maminka pustí pohádku. Líbil se mu veselý barevný svět. Kromě toho měl Adam rád procházky. Ve školce to bylo trochu neznámé, nedokázal ještě úplně proniknout do světa divokých vysmátých dětí, občas i trochu krutých, měl rád klid. Proto byl rád, když školka vyrazila ven, koukat se kolem sebe bylo neobyčejné, nemusel tak trpět pohledy lidí, kteří čekali na jeho odpovědi, neměl zatím co říci, nedokázal to, slova pro něj byla neznámými světy.
Jednou však zažil něco zvláštního. Trousili se před obědem po školní zahradě, děti byly zaujaty nácvikem jarního představení, které Adam jen netečně pozoroval, když zaslechl nezvyklé škrábání. Stál poblíž své skupinky a spíš jen tak pozoroval, jít za zvukem se bál. Paní učitelka právě přišla, aby chlapce pohladila po hlavě a pozvala ho k dětem při závěrečné písničce. Když se Adam zamračeně díval do země, pověděla mu, že jen co zvládnou píseň, přesunou se děti do školky k obědu.
Když se tedy Adámek na pár chvil uvelebil na lavičce, legrační šramocení za stromy ho donutilo otočit hlavu tím směrem. Po vrásčitém kmenu rychle proletěla veverka a přistála dlouhým skokem na plotě. Dívala se přímo na Adámka. „Ahoj, ty neumíš mluvit“, řekla drze. Díval se na ni překvapeně a nedokázal zareagovat. „Pomůžu ti“, svítila černými korálky. „Nesmíš být smutný, ty, ani tvá maminka. Rozveselíme ji, protože má starosti. Nejdřív měla nemocného svého tatínka. A teď už ho nemá, umřel… Je zakletá, něco důležitého ztratila. Ty ji, Adámku, můžeš zachránit. A tím vlastně i sebe…“ Chlapec veverce příliš nerozuměl, ale líbila se mu. Právě v téhle chvíli pro něj přišla paní učitelka, aby se vrátili do školky k odpolednímu spaní.
6 názorů
lakrov,
děkuji srdečně. velmi si vážím tvého pohledu, je skutečnou trefou do míst, kam bych si přála ubírat.
ano, bez spojenců to nejde, i nám dospělým pomáhá občas našemu okolí "rozdělit role", a v jejich rámci mít někoho blízko, u sebe...
děkuji, děkuji moc. prozatím míchám kašičky té menší a se starším jdeme dělat úkoly z logopedie, tak se ozvu v mezích možností ;.)-
jsem moc ráda, že jste se mi takhle na začátku ozvali. dodali jste mi odvahy. pěkný den :-)
Když si čtenář po pár větách zvykne na (na Písmáku) poněkud netypický sloh, připomínající cosi jako trpělivé vyprávění určené dětem, čte se to pak docela dobře. Předpokládám, že má-li to být próza na pokračování, máš už zhruba promyšlenou hlavní linii příběhu, její rozdělení do kapitol, a že se ti v dalších kapitolách povede udržet podobnou slohovou úroveň, jako v téhle úvodní. Upozorňovat na jednotlivé slohové nepřesnosti je myslím zatím předčasné. Slohové "doučesání" se ti` asi bude lépe dělat až po sepsání více kapitol, nebo možná po úplném dokončení, protože zatím, jakožto "stavitel", vnímáš při kontrolním čtením textu jiné věci, než je sloh, plynulost, srozumitelnost, spád apod.
Co se týká obsahu a mé "čtenářské" představy o tom, kam by se mohl děj dál ubírat, tuším (snad to i trochu naznačuješ oním "ďětským" slohem), že se v příštích dílech ponoříme do světa dětských představ, ovlivněných živou přírodou, s níž bude tvůj protagonista svým způsobem komunikovat a tak se možná občas bude dostávat do kolize se "skutečným" světem okolních dětí. Už pro něj máš vymyšleného spojence - kamaráda? Nebo třeba zvířátko...
Fandím ti. Tip.
J., Děkuji za vízo.
janino, moc moc díky, přesně to jsem potřebovala! respektuji všechny tvé poznámky, ani jsem si neuvědomila, kolik míst působí nelogicky. ano, próza má být určena dětskému čtenáři, tvé postřehy mi velmi pomohly. těším se, že první část upravím, těším se na vaše reakce po uvedení druhé části. srdečně děkuji :-)
díky, zdendo.
Není to špatné, vyjadřuješ se poměrně dobře a postava zakřiknutého chlapce mě zaujala. Myslím, že především by sis měla rozmyslet, pro koho píšeš, komu je text určen. Na povídku pro dospělé je tam několik infantilně působících míst. Pokud je to (jak se domnívám) pohádka pro děti, tak dětskému čtenáři je třeba víc přizpůsobit styl psaní. Děti potřebují hodně přímých řečí, výstižná pojmenování, konkrétnější popisy (třeba o paní učitelce nevíme vůbec, jak vypadala, ostatně ani o mamince). Některé vnitřní úvahy a přemítání jsou pro ně příliš složité k pochopení. Když píšeš, že maminka se plíží chodbou a má strach, asi by se hodilo dřív a jasněji vysvětlit, čeho se bojí. Náznaky jako „v lepším případě vyloučí závažnější diagnózu“ dětem těžko něco řeknou, podobně jako „data jednání s úřady po smrti svého táty začala prohazovat s termíny synových vyšetření“ – tohle je příliš těžkopádné vyjádření i pro dospělého. Souvětí „maminka jí vyprávěla o tom, že chlapec téměř nemluví, ještě dřív, než nastoupil do školky“, je nešikovně poskládané, může vzniknout dojem, že maminka teď vypráví, že chlapec nemluvil ani před nástupem do školky... nejen dětský čtenář se těžko zorientuje. Chtělo by to kratší věty, jasnější časovou následnost a podobně.
Nerozumím, proč, když se jedná o maminčina otce, prostě nemluvíš z Adamova pohledu o „dědečkovi“? A proč o tom, že byl nemocný a umřel, Adamovi vypráví veverka, jako by to byla pro něj nová informace? Tohle přece před klukem, který chodí do školky, určitě nikdo netajil.
Je tam víc nelogičností. Např. v závěru měly jít děti teprve na oběd, ne na odpolední spaní.
Zaujaly mě metafory, třeba „dalekohledem z dlaní posouvali tryskáč na obloze“ nebo „učitelka vyrostla ze složky papírů“. Líbí se mi i přirovnání kmene stromu k žirafímu krku, ale zarazilo mě spojení „krk, z jehož koruny...“ koruna krku? - to už jsme zase zpátky u stromu, já vím, ale přišlo mi to násilné. Možná by bylo hezké nechat tu představu žirafy doznít kompletně – třeba „jako krk žirafy, z jejíž hlavy zírala dovnitř veverka“.
Pozvu ti sem avízem Lakrov, píše pěkné věci pro děti a možná přidá nějaké užitečné postřehy.