Adam a tygr

     I.

     Před školkou hopsali prckové, řádili na chodníku mezi beruškami, dalekohledem z dlaní posouvali tryskáč na obloze. Maminka se s neblahým tušením plížila chodbou, pozorována velkými tvářemi z výkresů. Nesměle zaklepala, malinko se nahnula ke zvuku, který vyšel ze dveří  a vklínila se dovnitř. Paní učitelka vyrostla ze složky papírů, podala jí ruku. Mamince se vůbec neulevilo, bála se pořád stejně. Upřímně v té chvíli věděla, že se jí dnes potvrdí něco, čím se trápila už dlouho. Usadila se,  začala poslouchat paní učitelku.  Současně  zjistila, jak ji uklidňuje dívat se z okna na břízu; její kmínek vypadal na začátku jara jako čerstvý žirafí krk, z jehož koruny zírala dovnitř veverka, a  ani trochu ji nevyděsily pohyby neznámých tvorů za sklem. Paní učitelka sundala modré brýle, na okamžik zavřela oči a přemýšlela: „Paní Vránová, navrhla bych vám, abyste s Adámkem vyzkoušeli vyšetření, která v lepším případě vyloučí závažnější diagnózu, a v tom horším“, dotkla se maminčina ramene, „v tom horším případě nám napoví, jaký problém se Adámka týká a jak mu můžeme pomoct.“ Odmlčela se, maminka měla v krku kus suchého bramborového knedlíku, který jí nedovolil polknout, a vháněl jí těžké slzy do očí. Paní učitelka byla bezradná; maminka jí vyprávěla o tom, že chlapec téměř nemluví, ještě dřív, než nastoupil do školky. Obě tehdy věřily, že mu hejno bezprostředních dětí pomůže, podpoří ho, v řeči, i v kreslení, skamarádit se, ale po prvních dvou měsících ve školce bylo poznat, že Adámek potřebuje víc času a podnětů, než ostatní. Domluvily se na návštěvě dětské lékařky, která pak napíše doporučení na neurologické vyšetření, ke speciálnímu psychologovi, na logopedii, a dál se uvidí.

     Maminka líčila rozklepaným hlasem a s hlavou v dlaních doma tatínkovi, co jí paní učitelka doporučila, a vylila na něj všechny své strachy. Tatínek ji objal, vždycky se dokázal trochu odpojit od toho prvního hrozivého pocitu, a věřil, že není důvod se bát, jenom se jejich malý trochu zapomněl, a taky nemá žádné podněty, aby se sám projevoval. S maminkou se ráno budí, večer s ní usíná, hlídání si rodiče nezařizují. Jak má pak komunikovat se světem? Maminku to trochu uklidnilo, snad je opravdu jen uzavřený a svérázný... Hlavu měla bolavou, data jednání s úřady po smrti svého táty začala prohazovat s termíny synových vyšetření.

     Adam seděl na koberci v obýváku, zaujatý dveřmi, jen lehce k němu doznívaly emoce z hlasu rodičů. Nemohl se odpoutat od tak fantastického vynálezu, dveře pracovaly jako hodinky. Přes okouzlení však vnímal, že je maminka smutná, viděl jí to v očích, poznal to z toho, jak mluvila a jak se dívala. Rád by jí pomohl, ale nevěděl čím. A tak sahal po stejných knížkách, tiše seděl jako bobek a pozoroval krajiny na obrázcích, anebo se těšil, že mu maminka pustí pohádku. Líbil se mu veselý barevný svět. Kromě toho měl Adam rád procházky. Ve školce to bylo trochu neznámé, nedokázal ještě úplně proniknout do světa divokých vysmátých dětí, občas i trochu krutých, měl rád klid. Proto byl rád, když školka vyrazila ven, koukat se kolem sebe bylo neobyčejné, nemusel tak trpět pohledy lidí, kteří čekali na jeho odpovědi, neměl zatím co říci, nedokázal to, slova pro něj byla neznámými světy.

     Jednou však zažil něco zvláštního. Trousili se před obědem po školní zahradě, děti byly zaujaty nácvikem jarního představení, které Adam jen netečně pozoroval, když zaslechl nezvyklé škrábání. Stál poblíž své skupinky a spíš jen tak pozoroval, jít za zvukem se bál. Paní učitelka právě přišla, aby chlapce pohladila po hlavě a pozvala ho k dětem při závěrečné písničce. Když se Adam zamračeně díval do země, pověděla mu, že jen co zvládnou píseň, přesunou se děti do školky k obědu.

     Když se tedy Adámek na pár chvil uvelebil na lavičce, legrační šramocení za stromy ho donutilo otočit hlavu tím směrem. Po vrásčitém kmenu rychle proletěla veverka a přistála dlouhým skokem na plotě. Dívala se přímo na Adámka. „Ahoj, ty neumíš mluvit“, řekla drze. Díval se na ni překvapeně a nedokázal zareagovat. „Pomůžu ti“, svítila černými korálky. „Nesmíš být smutný, ty, ani tvá maminka. Rozveselíme ji, protože má starosti. Nejdřív měla nemocného svého tatínka. A teď už ho nemá, umřel… Je zakletá, něco důležitého ztratila. Ty ji, Adámku, můžeš zachránit. A tím vlastně i sebe…“ Chlapec veverce příliš nerozuměl, ale líbila se mu. Právě v téhle chvíli pro něj přišla paní učitelka, aby se vrátili do školky k odpolednímu spaní.