Adam a tygr

          II.

     V čekárně se mračily tři děti, zatímco maminky šustily lékařskými papíry. Natahovaly se s lejstry k sestřičce jako čapí mláďata za obědem. Místnost byla vyzdobená plakáty; lidská hlava na jednom z nich poseta modravými potůčky nervů, na jiném se zubili prckové. Maminka si s Adamem nervózně prohlížela knížku, pod prsty jim klouzala auta s letadly. Přemýšlela, jestli bude horší čekání na vyšetření, anebo jeho výsledek. Úzkým oknem protékal na podlahu pruh opatrného slunce.

     Sestra vyzvala Adama s maminkou, v čekárně to zajiskřilo nadějí, že se něco hýbe. Lékařka vykoukla; mamince trochu připomněla vránu svým ostrým nosem a černými vlasy. „Opožděný vývoj řeči… A jak krrrrrreslí? Kdy začal chodit?“ odložila žádanku, sundala brýle a zapátrala pohledem po chlapci. Maminku překvapilo, že paní doktorka také řečí připomíná vránu! Přitiskla k sobě Adámka, byl vystrašený, protože se pozornost v ordinaci soustředila jen na něj. A šup do slipů. Co bylo platné, že ho máma drží za ruku. Ale nejstrašnější byl tygr, který se náhle objevil u stolu. Mhouřil žluté oči a výhružně syčel. Adamův strach nebral konce, neubránil se pláči, když ho lékařka prozkoumávala od hlavy k patě, kroutila mu rameny a klepala na kolena. A ke stolu se nemohl ani podívat; co tygr?! Skočí? Slupne nás…

   „Ten nález je normální“, zaznělo zpod vraních brýlí. „Ještě se projdi ke dveřím“, vyslala uplakaného chlapce doktorka a pozorovala souhru jeho pohybů. Maminka připomněla Adámkovo narození a jeho dlouhou mimnkovskou žloutenku, ze které se těžko zotavoval. Ano, přitakávaly brýle, i to mohlo způsobit potíže ve vývoji. Tygr zatím vypadal nevyzpytatelně tím, že jakoby odpočíval, sluničko mu přes okno jezdilo po čumáku. Naježil se a zařval. „Tak maminko, zajděte prosím ještě do vedlejšího bloku nemocnice, objednat se s Adámkem na EEG mozku. Ten nám ještě může odhalit něco skrrrrytého,“vyzvala lékařka a vůbec netušila, jaká šelma se jí plíží v patách. Maminka poděkovala, a s ulehčením, že za sebou nechávají aspoň kousíček obrovské zátěže, před sebou strkala Adámka. Ještě nebyli u dveří, když Adam zaslech tichý hlas. Ještě se tedy otočil, a kouká, tygr usnul! Oddychoval jako kotě a za ním se usmíval plešatý pán. Měl pihovaté tváře a mroží knír, Adam ho hned poznal, říkali mu „dědo“, ale už moc dlouho ho neviděl… Přestože nepohl rty, Adam věděl, že říká: „Jsem rád, že tě vidím, Adame… Těším se, až to všechno zvládnete. Po veverce ti budu posílat kamínky. Jde z nich postavit most, abyste po něm mohli přejít…“, zamával.

     Venku maminka ještě zamířila do jiné budovy, vysvětlovala Adámkovi, že už to bude jen krátké zdržení a trochu ho uplácela jahodovým lízátkem. Mezitím zastavili u lavičky, aby mohla zatelefonovat tátovi, co se dozvěděli na neurologii. V borovici šuměl vítr. Adam kopal do šišek a s přimhouřenýma očima uždiboval z lízátka. Konečně se cítil bezpečně. Tu se mezi šiškami mihl rezavý ocásek. Veverka zamrkala chlapci přímo do tváře a frnkla vzhůru. Zbylo trochu smetí a zaleskl se kostrbatý křemínek! Maminka vyhlásila ústup do školky, ve tváři jí vykvetla úleva, že to mají za sebou. Adam se ohnul pro kamínek, ulepenou rukou ho vsunul do kapsy bundy a zvedl oči oči k mamince. Vzpomněl si na usměvavé dědovy oči.