Poutníkem být

Brouzdám v myšlenkách, nemohu najít spánku stín. Klečím ve hvězdách a tiše ptám, kde je Hádova říše? Kam složit hlavu mám? Odpovědi jsou v nenávratnu minulých všedních dní. Odpovědi mi vyrýsoval ortel na hřebeni dlaní mých. Odpovědi jsou kapky rosy na černé růži. Tak málo se znám a v takových hloubkách sama sebe jsem cestoval. Cestoval až za obzor normálnosti, sám sebe jsem snídal v rozmaru mé vůle být sám.

Být sám a bloudit. Bloudit sám sebou a hledat svůj vlastní stín. Stín, který je Poutníkem a katem myšlenek mých. Krůpěje ranního kokrhání vždy vytrhly mě zpět, bych mohl realitě do tváře odpovědět, že nevím, kde je mezi mnou a jí kompromis či zda je jen nalíčená maskou blázna a já mimo sám sebe cestovat mám. Dívám se a nerozumím. Po refýžích svou cestu dláždím. Klečím před Jitřenkou a kaju se ve tváři Slunce. Těch všedních dní je tolik, že nevím, kam obrátit se smím. A tak hledám Cestu a i sám sebe, však odpustky propil jsem a o realitě tiše mohu snít.

Cestuji a nenacházím. Cestuji a hlavu vzhůru mi strašnou práci dá. Cestuji a z okna šílenství dolů shlížím, defilé masek a rej karnevalu. To je má realita, avšak ne to o čem sním. Cestuji a pelyněk ve svých ústech sklízím. Svatozář nemám, jsem Poutníkem a tedy jsem pouhý stín.