Jékyl a Hydde

ZA DEŠTIVÝCH DNÍ bývá temněji a Jékyl zasmušile dumá, neboť se zřejmě koncentruje na rytmus bubnujících kapek, jenž bijí o venkovní parapet, a to v něm vyvolává určitý druh sentimentálnosti. Kdesi v hloubi duše, stále častěji pozoruje jemu dosud neznámý proud, skrytě v nitru, jakýsi výliv delty z normálu. Ví o Budoucnosti jako jediném východisku, které směřuje pryč z ticha prázdného domu. Jestliže unikne do ztracenosti ulic maloměsta, pro koho bude zbabělcem? Leda pro své já - proto nemrhá ani vteřinu a frčí ven. Ale kam jít? Vteřina rodí nápad - vypůjčit si dvd pro inspiraci. Snad zažene ty divné prožitky. Zrychlí tempo, odbočí vlevo, přejde dva bloky a stojí před půjčovnou na Hájk Štrýt, vejde dovnitř...

   ...Na výběr mají mnoho žánrů. Neví, jak ostatně kdekoli, co si vybrat a tak zavře oči, hmate v regálu po nějekém krimi – akce. Film je typické Béčko. Začínaje přípravou k vyloupení banky, zápletkou, která se zvoře, zvratem, který dá prim záporákům a peripetií konče (hlavním hrdinům, kterým skřížil cesty skvělej cajt, se nepodaří utéct na Bahamy a umírají na silnici, když jsou už už blízko letiště). Jékyl vydržel sledovat celý film. Jeho hlavou zmateně mihaly předměty: punčochy, kolty ráže 9mm, bankovky, auta; ač se děje jakoby, jako když kvazi peníze kolují bezhotovostně z účtu na účet, hmotně, ale neexistují.

JÉKYLŮV VNITŘNÍ STAV putoval vně, až sestavoval realitu vědomého já. Tato převažující skutečnost nebyla blouzněním a produktem mysli, ale nadvláda laicky nepopsatelného, která může jedince doprovázet až ke krajní maniakálnosti. Jaké semeno tedy zasel, aby v plod nedozrálo a přesto padal? Takový spořádaný člověk to byl v očích sousedů, známých, kolegů a blízkého okolí, obzvlášť toho nejintimnějšího: manželce, kterou nešťastně a fatálně ztratil; špitali si lidé, kteří byli u tehdejší tragické nehody. Ač, myslel si své, věřil v osudovost života, aniž by se častoval otázkami: proč já, proč ona? Možná, že právě tato událost byla onen zlom morfující jeho bytnost. Znovu přemítal o záběrech minulosti, evokujíce si představy z dětství. Vyrůstal ve stísněném maloměstském bytě s ustaranou matkou bez otce, autority. Určitě je bastard, že by dítko nechtěné? Vždyť každá svéprávná matka může rozhodovat o tom, zda si dítě nechá či nikoli. Ať je příčinou cokoliv, každičký krok Jékyla nemířil ke hvězdám, tam by nebyl souhvězdími patrně snesen, jedině kdyby...

  ...Druhá tvář bránila poznat absolutno. Půjde loupit po vzoru shlédnutého snímku, a nebo bude počin scenáristicky jiný? Bohužel, nemůže zpět, leč déšť je dávno pryč a voňavá noc ho přiměla zmítat se v proměnách Zla. Ortodoxní křesťan by řekl: ,,V ďáblově masce, syn ďábla počatý peklem!´´ Povznesený čtenář jistě chápe, že není-li nebe, není ani pekla, nýbrž se vše odehrává v našich myslích.

     Bytostnou krásu anděla, kterým je za dne, narušují noční echa jeho nemocné, infikované duše. Jednou, láska přemůže strach. Ale teď vnímá více než srdce, halucinace postav a sudiček, jež kapou vosk na jeho líce, sugerujíc mu sudby. Jako tygr řvoucí vyluzuje citoslovce bolesti absťákového sevření. Dostavuje se buchot do hrudníku, horší, než s nikotinem probdělá noc marnosti.

     Zapomenuté nevědomí, toliko námi potlačované, ze kterého se utvářejí sny, vbíhá do vědomí rychlostí světla, dusí. Tohle vidění neunese o to víc ve střetu se zrcadlem ukazující mu neznámou tvář. Probit vztekem bije do ,,pouhého,, odrazu svého. Obnažená přítomnost vede k uvědomění v bodavé chvíli skrz střep v chodidle. Zrození Hydda, byť hrozby buržoazních obyvatel, je čím dál skutečnější. Jékyl pohlcen Hyddem. V tomto stavu nevychází několik dnů ze svého útočiště. Samota kraluje a prostupuje jím všemi otvory.

O JEDNÉ ČERNOLETNÍ NOCI  tma skryla krysy v zákoutích ztuchlosti, Hydde, myslí jen na pomstu nevinných. Dovolává se msty bohyně Nemesis. Štvát ji proti nim. Opravdu jsou tak správní a dobří jak vypadají? ,,Hah, hah!´´ cynický smích se line hlasitě zpoza tázavé myšlenky. A nikdo nevětří hrůzostrašný čin, pouze slabá předtucha a prozřetelnost vědí. A vibrace kmitající vzduchem tuší pomalá úmrtí posledního výdechu z úst věčného polibku. Brzy fyzická těla naleznou klid. Již brzy utichne chaos a nastane řád.

     Míli za městem kráčí Hydde, úzkou, místy hrbolatou pěšinou přes téměř skácený les, která se stáčí k Hájk Vilidž. Když sem dorazí, zastaví se u první vilky, dlouho neváhá a vkrade se tam. Původní plán byl přece vyloupit banku, což je v rozporu s druhým já, které to celé hatí, zatímco první já lační zabít, alespoň jednu čirou duši...

(Zvíře, taktéž bojuje o přežití, ale on - člověk s hledisky vědce, na věc pohlíží jinak, než tvor živočišné ,,primitivní´´ říše. Doslova touží vyjmout něčí srdce.)

  ...Mezitím v ospalé vilce sní rodina svůj sen. Hydde, člena po členu nelítostně probouzí ostřím sekery do masa až praskají sterna - chce tlukoucí lidská srdce operovat, řezat a zároveň prožívat ukojení vzápětí se dostavující. Krvavé aorty kropí jeho ruce a šat. Smršť prolité krve expanduje v extatickém zážitku ruděčerveného úplňku. Zanedlouho po schodišti klopýtá ke garáži, kde hledá hořlavinu ke zpopelnění  vzrušujícího díla. Zapálí to tu. Sečká, pozorujíce žár, cítí pach spálených kůží těl a chutná mu!

(Ano, úpis ďáblu horoucích pekel se službou nekonečno věků ku prospěchu nelidskosti zatratí duše.)

Blízko je soudný den. Jékyl a Hydde je zpět ve svém domě a usíná v abstraktních iluzích, vybarvených démony a znovu procitá z těch imaginárností: plamenů a vidin do propocených peřin. A mezi vším, vertigo svědomí se urputně řítí neznámo kam.

Konec