O smrti...

Protože zablokování paměťové oblasti pro ukládání úsměvů starých lásek, zákon, kázající odepírat si vše příjemné, který jsme zdědili po katolicky vychovaných předcích, mi nedovoluje vybavit si Tvou podobu. (jb)

 

Ležel na lůžku a pozoroval bílý strop. Tečka v rohu místnosti se zvětšovala. Upřeně ji pozoroval a nevnímal čas, který zde vůbec neutíkal. Převaloval se na dece mezi dvěma modrými pruhy a nechával mu prostor pro vzpomínky i představy, sny, nápady, obrázky, kterými se mohl kdykoliv probírat. Často raději zavíral oči a snažil se nemyslet.

Teď ale nespouštěl oči z tečky. Čím déle se na ni díval, tím světlejší se mu zdála být. Z černé se změnila v tmavozelenou a přibližovala se.  Nechtěl si hrát. Nechtěl opakovat stejnou chybu, přesto se nedokázal od toho bodu odtrhnout.

Sevřel ruce v pěsti, klouby na prstech mu zbělely a konečně trhl hlavou. Podíval se před sebe na přikrývku. Na bílém plátně se objevila tvář. Poznal ji zcela bezpečně.

„Kde ses tu vzala?“ zašeptal.

„Já se nevzala…“

„ Proč…“ nedopověděl.  Náhle ucítil prudkou bolest v hlavě, začal mu škubat pravý koutek úst.

Podívala se na něj smutně. Tak smutně, jako kdysi, když ji nechal bez povšimnutí několik týdnů…

„Zazvoň, zazvoň na sestřičku, pomůže ti,“ řekla rychle.

„Nechci,“ pomyslel si. Nedokázal už nic vyslovit.

„Nechci žádnou sestřičku, nechci, abys zmizela…“ v té chvíli už se mu začaly záškuby od koutku úst přenášet i na tvář. Natáhl se ke stolku, sáhl po skleničce s vodou, ale nedokázal se napít. Tekutina mu vytékala z úst.  Podíval se znova na přikrývku. Obraz se rozpíjel v bílé. Už rozeznával jen její oči a i ty se mu vzdalovaly.

„Zazvoň na sestřičku,“ zopakovala ještě a pak už z ní zůstal na bílém povlaku jen světlezelený flek.

Zavřel oči, ale bodavá, nepolevující bolest v hlavě ho donutila sáhnout po zvonku.

Za chvíli se ve dveřích pokoje objevila modrobílá postava.  Slyšel ještě, jak se ho ptá, jestli ho něco bolí. Ukázal směrem k tváři, dotkl se své hlavy.

„Zavolám doktorku,“ řekla sestra rychle a zmizela.

Zavřel oči a marně se snažil přivolat obraz té, která se mu před chvílí zjevila před očima.

Chtěl ji zavolat, ale jeho ústa to již nedokázala.

Stál náhle na té cestě, které se tolik bál. Já přece ještě nechci umřít, pomyslel si.

Chtěl se vrátit tam, kde ji před tolika lety potkal, ale věděl, že ona už tam není…

 

---