Gen 2. část

„Ahoj.“ pozdravila mě.

„Ahoj. Co Sage dneska? Dobrý?“ zeptala jsem se jí. Věděla jsem, že jí Sage dělá různé naschvály a podvody. Nemá ji v lásce už od první třídy. Ty dvě byly sokyně už v kolébce.

Jednou se dokonce poprali na školním dvorku. Annie sice vyhrála, ale hned potom se na ní vrhlo asi pět kluků, že prý Sage pomstí. Zkrátka měřit se se Sage není jen tak, ale Annie se to zatím celkem daří.

„Dneska zatím nic. Co u tebe?“ zeptala se mě.

„No jenom Verony zase něco říkala Ginger.“ postěžovala jsem si.

„No jo. Annie versus Sage a Verony versus Ginger. Některé neshody se zkrátka neztrácejí.“ citovala některou ze svých knih.

„Asi tak.“ odpověděla jsem.

Pak se roztřásl zvonek a já utíkala zpět do třídy. Cestou jsem ještě provokativně mávla na Sage a do třídy jsem vběhla těsně před učitelem.

Rychle jsem dosedla na židli, zatímco Ginger už měla dávno připraveno. Alex se smála u poslední lavice s Aaronem. Aaron je vysoký hnědovlasý kluk. Rád sportuje a dělá takové vylomeniny, jako Alex. Hodně si rozumí. Alex se pomalu doplížila do své lavice a začala si vyndavat věci. Do třídy vešel učitel. Dnes jsme měli suplování, takže si několik žáků oddechlo, kvůli chystané písemce.

„Hej! Hillsová! Dej tohle Zázvorce!“ pokřikovala na mě Verony a hodila po mně papírek. Ginger odvrátila hlavu a já dělala, že jsem si papírku nevšimla. Byla jsem hodně mizerná herečka, ale Verony věděla, že ten papírek Ginger zranil, i když ho nečetla. Daria se ještě chvilku chichotala a pak nastalo hrobové ticho. Ani to zvonění zvonku nikdo nevnímal. Počkala jsem na Alex a společně jsme šli do šaten. Odemkla jsem svou skříňku a začala jsem si vyndavat věci z tašky. „Kim! Kim!“ křičela na mě Alex.

„Co se děje prosimtě?“ zeptala jsem se udivená nad její horlivostí.

„Annie není u své skříňky!“ řekla, jako by se Annie nemohla nikdy zpozdit. Moment Annie se nikdy nezpozdila.

„Může být už venku.“ odpověděla jsem.

„Vždycky je u své skříňky, když přijdu.“ nedala se Alex. „Fajn fajn došly mi argumenty.“ vzdala jsem to. Rychle jsem zavřela skříňku a vyběhla jsem s Alex po schodech. Na ulici se nám naskytl zvláštní výjev. Annie měla ruce od krve a proti ní stála Sage s protivným úšklebkem. Annie se na ní vrhla a rvala ji za vlasy. Vytrhávala jí z hlavy celé chomáče černých vlasů. Sage křičela z plných plic. Najednou přiběhli tři kluci z fotbalového týmu a chytili Annie pod pažemi. Přimáčkli ji ke zdi, ale to už si to k nim špacírovala Alex s koštětem v ruce a odchodlaným výrazem na tváři. Začala na chlapce křičet a snažila se je přetáhnout koštětem. Jeden z nich ji odstrčil a ona letěla přímo ke mně. Musela jsem něco udělat. Jeden z chlapců se napřáhl a chtěl Annie uhodit. Naježili se mi chloupky na rukách a dokonce mi snad i vstaly vlasy. Cítila jsem zvláštní tlak u konečků prstů. Šla jsem k jednomu z kluků a chtěla jsem mu pořádnou vrazit, ale místo toho jsem se nahrbila a jen jsem na něj zaprskala. Všichni zúčastnění se začali v tu ránu smát.

„Takže ty se pereš se silnější, dovoluješ si jí otevřeně urážet a ještě máš kamarádky, které tě brání koštětem a... syčením.“ rozchechtal se ještě víc. Stále jsem se divila, co to bylo. Ten kluk vrazil Annie facku a hodil jí na zem. Pak se všichni sebrali a se smíchem odešli. Sage se na nás ještě otočila a zašklebila se na nás svým vítězným úsměvem. Alex ihned přiskočila k Annie a začala jí otírat podrápané ruce kapesníky. Já jsem se koukla na její hlavu. Ošklivě si ji narazila když ji ten kluk přimáčkl ke zdi. Z nosu jí tekla krev a měla zarudlé oko. Rozhrnula jsem jí vlasy. U hlavy se jí slepovaly rudou krví. Podepřeli jsme ji každá z jedné strany a odnesli jsme ji domů. Otevřel nám její otec.

„Co se jí proboha stalo?“ zeptal se vyděšeně.

„No.. Ona se poprala s jednou holkou ze školy.“ zareagovala okamžitě Alex.

„Chcete mi tvrdit, že tohle“ ukázal Annie na hlavu. „jí udělala dívka?“ ptal se dál.

„No asi ano.“ vymlouvala se Alex. Nakonec vzal Pan starosta Annie do náručí a odnesl ji domů. Také jsem se vydala domů. Když jsem dorazila Angela seděla s Patrikem u stolu. Seděli nad nějakým papírem.

„Co to je?“ ptala jsem se jich.

„Nic Kim to je jen... je to jen účet.“ vymlouvala se Angela. „Jen účet? Můžete ho zaplatit?“ ptala jsem se dál.

„noo Ehm..“ vykrucovala se.

„Ne.“ přerušil ji Patrik. „Tvá sestra dnes něco sežena viď.“ řekl a povzbudivě se na ní usmál.

„Ty už půjdeš zase krást?! Vždyť tě můžou chytit! To vážně chceš abych šla zase do domova?!“ práskla jsem dveřmi a nevnímala jsem, co na mě volá. Nechtěla jsem to slyšet. Chtěla jsem se jen ponořit do teplé vody a smýt ze sebe celý dnešní den. Nakoukla jsem do vany a táhnoucí se pavučiny na jejím dně, mě od té představy odradily. Stoupla jsem si tedy pod teplou sprchu. Užívala jsem si, jak po mě po pramínkách stéká teplá voda. Smývá alespoň na okamžik všechny mé starosti, které se ihned navrátily, když jsem zahlédla svůj odraz v nástěnném zrcadle. Pohled mi sklouzl k pravé lopatce. Pod proudy vody se na ní skvěla jizva. Jizva v podobě velkého tiskacího E. Tato jizva ke mně patří asi už od narození. Nikdy jsem se nedozvěděla, co znamená. Sestry jsem se sice ptala už mnohokrát, ale vždy mi řekla to samé: „Je to jen náhoda, jen normální jizva s nenormálním tvarem. Neřeš to.“ Ale já věděla, že takovéhle E bych si pouhou ranou neudělala. Někdo mi ho tam napsal. Něco to znamená.

Ještě chvíli jsem na sebe nechala stékat vodu, a pak jsem se osušila a zaběhla jsem do mého skromného pokoje. Můj pokoj byl celý modrý. Měla jsem modré stěny, modré povlečení, a dokonce i modré závěsy. V pravém rohu se tyčil psací stůl a nad ním závěsná postel. I přes jeho velikost, jsem ten pokoj měla ráda. Hodila jsem tašku na stůl a zasedla k počítači. Ano, já vím, nemáme na účty a já mám počítač. Musíme se prostě nějak spojit se světem. Rychle jsem naťukala své, již naučené, heslo. Na obrazovce se objevilo kolečko, které značí, že se něco načítá. Náš počítač je hodně pomalý. A když říkám hodně, myslím tím opravdu hodně.

Pak se ozvalo nejisté zaklepání.

„Co chceš?“řekla jsem prudce.

„Já jen...“ zarazila se Angela.

„Pojď dál.“ povolila jsem nakonec. Angela potichu zavřela dveře a sedla si na stůl.

„Kam dnes půjdeš?“ zeptala jsem se přímo.

„Kim, o tomhle mluvit nechci.“ vymlouvala se.

„Ale já ano! Kam jdeš?“ nepovolovala jsem.

„Do jednoho krámku v centru.“ prozradila mi nakonec.

„Jdeš tam sama?“ Angela nic neříkala. „Tak jdeš tam sama?“ vykřikla jsem.

„Jo.“ řekla polohlasem.

„Sama to nezvládneš. Půjdu s tebou.“ navrhla jsem.

„Ne!“ vykřikla.

„To tedy nepůjdeš!“ nenechala se. „Navíc už jsem k nám pozvala na noc tvé kamarádky.“

„Cože? Podivila jsem se.

„Přijdou kolem osmé. Užijte si to.“ řekla přívětivým hlasem. „Užijte si to? Jak si to mám užít, když každou chvíli koukám z okna, jestli nezahlédnu ty modré majáčky. Když se každou minutu zap oslouchávám do ticha a hledám vlny zvuku těch houkaček. Když každou sekundu přemýšlím, jak bych tě dostala z té obrněné budovy s mřížemi v oknech.“ křičela jsem na ni.

„To je mi líto.“ řekla a odešla. Nic víc a nic míň. Prostě jen odešla. Bez vysvětlení a bez důvodu.

Rozeběhla jsem se dolů za ní a chtěla jsem ji zastavit. Sešla jsem po shodech a narazila jsem na Patrika. V ruce držel zbraň.

„Kde je Angela?“ ptala jsem se ho.

„Převléká se.“ odpověděl mi stručně.

„To je pro ni?“ ptala jsem se.

„Jde o to jestli chceš slyšet ano nebo ne.“dělal tajemného. „Chtěla bych slyšet ne, protože nikam nejde, ale v případě, že jde ven, toužím po slyšení slova ano.“ Odpovídala jsem celou větou.

„Ano je to pro ni.“ řekl a vtom vyšla Angela z koupelny.

Byla celá v černé a vlasy měla spletené do copu, který jí volně visel na zádech.

V pase měla opasek a na něm tři nože a zavěšené pouzdro na revolver. Patrik jí podal revolver, sundal si mikynu a tím odkryl, jakou výbavu nosí pod ní. Měl černé tričko s kapucí a opasek napěchovaný zbraněmi, ale střelnou zbraň měla jen Angela.

Odešli. Po chvíli zvonily holky u dveří.

---