Tetinčina malá pětka

Knížka je připravená do tisku, přidávám úryvek a ukázku ilustrací :)

 

„Hodně štěstí, zdraví!
Hodně štěstí, zdraví!
Hodně štěstí, malá pětko,
hodně štěstí, zdraví!!!“

Táta, máma, tetinka, všichni tři z plných plic slavnostně zapěli známý vinš. Cinkaly skleničky s výborným šampáněm dospěláckým i dětským. Pětkrát pět růžových svíček, zapíchnutých do jednotlivých korpusů překrásného pětipatrového dortu, plného sladké šlehačky a růžových poupátek, se rozhořelo jasným plamínkem a vyzývalo ke splnění pěti přání.

Den narozeninový byl ze všech dnů v roce jediným, kdy se přísně dodržovalo pořadí narození slečen Baráčkových. Při té příležitosti vyndala maminka ze skříně vždy starou rodinnou šperkovnici a z ní lísteček se záznamem: Alžběta 21:25, Nikola 21:50, Eliška 22:39, Iva 23:00, Sára 23:29. V tomto pořadí, od nejmladší po nejstarší, sfoukávaly oslavenkyně každá svoje vlastní svíčky.

Na prozrazení přání se uvalovalo zvláštní embargo, ale nebyly by to děti, aby si přes přísný zákaz nepustily jazýčky na špacír. Rodiče se naoko zlobili, že se vyřčená přání neplní, ale nebyla to tak úplně pravda. O Vánocích totiž jakoby čirou náhodou našly pod stromečkem vždycky právě to, co si o letních oslavách tak usilovně přály.

„Amálko, kam jsi mi schovala tu velkou koženou kabelu?“ obrátila se tetinka
na hostitelku nastrojenou do svátečních šatů hned poté, co skončil tradiční rituál se svíčkami, a bylo jasné, že nebude třeba volat hasiče.

„Buď tak hodný, Jakube, odnesla jsem ji
do police v komoře, dones ji sem,“ požádala Amálka svého ochotného muže
o pomoc.

Tento krátký rozhovor okamžitě upoutal pozornost všech pěti neteřinek. Obkroužily tetinku a dychtivě čekaly, co se bude dít.
A dělo se!

„Kterápak z těchto princezen tady je asi princezna Eliška?“ vytáhla tetinka první krabici v barevném papíru, opatřenou ozdobným štítkem se jménem a omotanou velikánskou mašlí.

„Já!“ poskočila radostně a zatleskala rukama střapatá Eliška a významně se rozhlédla po ostatních, jestli si dobře všímají, že ona je první na řadě. Do té doby je totiž zajímaly jenom jejich nové princeznovské šatičky, které jim maminka pro tu sváteční příležitost za babku skoupila po celém širém kraji.

„Tak tady pro tebe, Eliško, mám něco k narozeninkám,“ opusinkovala ji tetinka, potřásla levačkou a předala krabici, kterou napětím rozechvělá neteř málem upustila na zem. Tak pro ni byla veliká a těžká.

Stejná podívaná se opakovala ještě čtyřikrát a maminka Amálka pokaždé zalomila rukama: „Proč si děláš takovou škodu, tetinko? Vždyť si to ty naše uličnice ani nezaslouží!“

„Jen nech být, Amálko, jsou to opravdu ta nejstatečnější a nejsprávnější paterčata, jaká znám!“ bránila tetinka svůj milovaný tým.

Během pár minut se svátečně vyzdobený obývací pokoj stal skladištěm plným balicích papírů a prázdných krabic. A mezi tím nepořádkem pět nadšených malých maminek chovalo na rukou každá svoji novou panenku. Dočista zapomněly, jak moc jim pokaždé chutná maminčin narozeninový dort.

„No to je nádhera! Miminka jako živá!“ naposledy spráskla ruce Amálka. „Ale poslouchejte, už víte, kde budou dnes ta vaše děťátka spát?“ nasadila šťastným matičkám brouka do hlaviček ostřílená rodička.

Bětuška se začala rozpačitě rozhlížet kolem sebe, kde že se asi pod papíry válí její prázdná krabice. Sestřičky ji okamžitě začaly napodobovat.

Ale to už přinášel tatínek kolébky. Ruční práce. Ještě voněly čerstvým dřevem. Aby ne, když pomalu do rána dodělával tu poslední.

„Scházejí nám jenom peřinky, maminko,“ oklikou vyzval tatínek Amálku, aby ani ona se svým dárkem dál neotálela.

To bylo radosti u Baráčkových! Radovaly se nejenom děti, ale také dospělí. Kdo radost dává, sám sebe obdarovává, to je také známá věc!

    

---