Rittus

Dílo, které vyhrálo kategorii horor v soutěži o loutnu barda marigolda. MOje vlastně první napsané dílo.

1. Soumrak

 

Hluboká noc někde uprostřed lesa.

Rána větví do obličeje přidala Kronasovi další šrám na obličej. Už jich tam měl požehnaně a dneska tam jistě ještě nějaké přibudou. Pokud ovšem přežije. Což byla věc, která v tomto okamžiku nebyla vůbec jistá. Kronas znova zaslechl šelestění křidel. To ho donutilo zrychlit jeho běh a tím si přidal dalších pár odřenin na obličeji. Kronas se zastavil a udýchaně se opřel o strom, sotva se vlekl, píchalo ho v boku a měl pocit, že mu musejí každou chvíli prasknout plíce. Znova se ozval šelest, to donutilo Kronase opět k pohybu. Už to pomalu vzdával, ale v poslední chvíli zahlédl jeskyni, z posledních sil do ní vběhl, a když byl vevnitř, padl na zem vyčerpáním. Kronas čekal, čekal, až TO vejde dovnitř a ukončí jeho život. Přitom si ještě vzpomněl na to, jak ho lidi od plánu, který ho do této situace dovedl, odrazovali. Kronas, na ně ale nedal, byl odvážný a měl rád výzvy. To se mu dneska stalo osudným.

Chamtivost a přílišná sebedůvěra byly jeho posledními chybami, kterých se za svého života dopustil. Byla tu však naděje. Ti hodní lidé mu dali talisman, který by ho mohl ochránit. Musel b ho ovšem použít ve správný čas. Čas právě nastal.

Kronas zaslechl šelest křídel, který se plynule změnil v kroky, Někdo přicházel do jeskyně.

Díky tmě však nikoho neviděl, jen slyšel. Právě TO promluvilo, řeklo: „Dal jsi mi celkem zabrat, člověče. Kvůli tobě mám hlad. A když mám hlad, tak ztrácím všechny své kladné vlastnosti“.  Hlas zněl děsivě, až ho mrazilo v kostech. Tohle nemohl přežít. Ale jeho pud sebezáchovy se ozval a jednal za něho. „Nepřibližuj se, mám v ruce zbraň, která tě dokáže zabít.“ Jeho hlas zněl neskutečně roztřeseně. TO zmizelo, kronas nevěřil svým očím, uspěl a co líp přežil.

V tu chvíli mu něco studeného slizkého přejelo přes zátylek.“Tak se ukaž, člověče, čím mi chceš ublížit“ Promluvilo TO pohrdavým hlasem. Kdyby nebyl Kronas ztuhlý strachy, tak by musel nadskočit alespoň 2 metry do vzduchu. Takhle jenom několik vteřin stál bez pohybu. Po několika vteřinách se znovu probral, reflexivně uchopil amulet a ohnal se s ním za sebe.

A co ho samotného překvapilo, zasáhl. Ozvalo se zasyčení, a kronas ucítil vůni spáleného masa. Bohužel se ze svého vítězství neradoval dlouho. ONO se to po něm ohnalo a jednou rukou byl odmrštěn na stěnu jeskyně. Při nárazu ucítil v krku křupnutí. Ztratil vládu nad končetinami a nebyl daleko od mdlob. Ještě než omdlel úplně, zaslechl, jak na něho z dálky někdo mluvil.“Zaujal jsi mně, člověče, proto ti dám jednoduchou otázku: Chceš žít?“ Kronas neodpověděl, jen omdlel.

 

2. Úsvit

 

Kronase probudilo světlo. Nevěděl kde je, co se děje ani proč leží v tak osvětlené místnosti.

Zkusil pohnout hlavou, neuvěřitelná bolest mu vystřelila do krku a tak to vzdal. PO chvíli zkusil, jak jsou na tom ostatní části těla. Zjištění nebylo, úplně optimistické. Mohl hýbat jen levou nohou a taky trochu pravou rukou. Víc nic. Najednou se cítil hrozně unavený, a začal znovu upadat do mdlob.

Druhé probuzení už nebylo tak nepřemne, neboť ho probudila vůně jídla. Jeho pokus o pohyb, už byl také úspěšnější, ale ne zas tak o moc. Pravá ruka už byla bez problému pohyblivá a dokonce mohl pohnout i s pravou nohou, ale jeho levá ruka zůstávala i nadále bez možnosti pohybu. Krk přestal tolik bolet a tak se Kronas mohl poprvé rozhlédnout po místnosti.

Místnost byla velmi prostorná, všude kolem byl drahý nábytek a pěkné obrazy, a to nejlepší na očním stolku, hned vedle něho, ležel důvod, proč se probudil. Byla to polívka, která voněla tak náramně až se mu začal žaludek hlasitě ozývat. Natáhl se tedy pro polévku a s hrůzou zjistil, že na ni nedosáhne, ať se snaží sebevíc. Zkusil to ještě několikrát, ale stále bez úspěchu. Když už to chtěl vzdát, nahmatal však něco jiného. Byl to malý zvoneček. Chvilku váhal, ale nakonec zazvonil. Líbivý zvuk byl přerušen otevřením dveří. Ve dveřích stál člověk v obleku, který na první pohled vypadal jako sluha. Kronas vědom si svého postavení promluvil: „Zdravím vás, omlouvám se, nechtěl jsem vás rušit, ale mám hrozný hlad a nedosáhnu na polévku na stole. Mohl byste mi ji podat?.“ Člověk ve dveřích se usmál a odpověděl: „Jsem rád, že už vám je lépe, chvíli to s vámi vypadalo velmi zle. A co se týče té polévky, tak ta není k jídlu, je jen aromatická, měla vás probudit.“Kronas se nechápavě zatvářil a člověk plynule pokračoval: „Byl to nápad naší kněžny. Mívá občas bláznivé nápady, ale jak vidíte, většinou fungují velmi dobře. A co se týče, jídla nebojte se, nestrachujte se, ihned zařídím, abyste měl co jíst.“S těmito slovy muž odešel a vzal jsi sebou i tu aromatickou polévku.

Kronas znovu osaměl. Ale ne na dlouho. Muž dodržel slovo a za chvíli se v pokoji objevil jiný člověk, který byl už stoprocentně sluha, spolu s tácem jídla. Sluha napřed položil jídlo na noční stolek, aby mu pomohl si sednout. Když se mu to povedlo, tak se ho bojácně zeptal, jestli chce pomoct s jídlem nebo ne. Když byla odpověď negativní, tak sluha zmizel. Kronas začal zuřivě jíst, div se nezadávil. Když byl tak v půlce jídla, tak se poprvé vzpomněl na svoji levou ruku. Okamžitě přestal jíst a otočil se, aby si svoji ruku mohl prohlédnout. Když svoji ruku uviděl, málem ze sebe všechno jídlo vyhodil. Po celé ruce měl jizvy, byly úplně všude, jako kdyby mu někdo ušil novou ruku. To by samo o sobě bylo dost nepříjemné, ale horší byla barva, kterou ruka měla, byla celá tmavě modrá. Kronas nemohl z ruky spustit oči. Prohlížel si ji ze všech stran, zkoušel s ní i pohnout, ale bezvýsledně. Z dalších úvah ho vytrhlo tiché „Ehm“. Sluha, který již tu evidentně stal nějaký ten čas, se ho přišel zeptat, zda dojedl. Kronas odpověděl, že již dále hlad nemá, sluha tedy vzal jídlo a odešel.

Zbytek dne si Kronas pozorně prohlížel ruku a snažil se přijít na to, co s ní je. Nemohl na nic přijít a skončil s tím, když sluha přinesl večeři. Tentokrát se najedl pořádně, protože věděl, že pokud se mu má ruka uzdravit, tak musí mít dost energie, a tu sežene jen z jídla. Po večeři se cítil neuvěřitelně unavený, a tak se rozhodl, že půjde brzy spát.

V noci se mu zdála strašlivá noční můra, kdy ležel v pokoji a vůbec se nemohl hýbat a něco stálo vedle něho a prohlíželo si ho. Neviděl to. A nakonec se tam objevil ještě ten chlap, který s ním mluvil a hlasitě se mu smál. V tu chvíli se probudil. Bylo pozdě v noci, kolik to nevěděl a samozřejmě sám. Nikde nikdo a ani nebyl slyšet žádný zvláštní zvuk. Kronas se tedy po chvíli uklidnil a zbytek noci v klidu prospal.

Druhý den ráno se probudil odpočatý a v lepší náladě.

 

 3. Znovuzrození

 

Ráno sluha přinesl opět polévku, a jak byl Kronas po ránu plný energie, začal se zajímat

z čeho ta polévka je. Objevil v ni kousky masa, stejně jako zeleninu, a když pozorně ochutnával, zjistil, že je tam přidané ještě něco, co zajišťovalo polévce neuvěřitelnou chuť.

Ať se snažil sebevíc, nepřišel na to. Když po chvíli sluha odnášel snídani, vešel do dveří jako starý známy, který se tentokrát představil jako Walter-správce. Kronas si ho chvíli měřil pohledem, ale po chvíli začal chrlit proud otázek typu. Kde jsem? Jak jsem se sem dostal? Co to mám z rukou? Atd. Walter si sedl a začal mu všechno vyprávět.“ Nacházíte se na zámku hraběnky te Suar. Jméno neřešte, hraběnka je cizinka, A jak jste sem dostal? Jednoduše. Předevčírem v noci jsme vás našli přede dveřmi zámku, jak zakrvácený ležíte skoro bez známek života. Vzali jsme vás dovnitř a snažili jsme se vás zachránit. To se nám, jak jste si jistě všiml, podařilo. I když ne úplně. Vaše levá ruka je na tom velmi zvláštně, byla asi nejhůře poraněná část vašeho těla a stále není jistě, že bude ještě někdy fungovat. Té modré barvy si nevšímejte, to jsou bylinky, které vám ruku znecitlivují. Jaké bylinky to nevím, je to tajemství hraběnky, má léčitelství jako vášnivou zálibu.“. Po těchto slovech se Walter odmlčel, aby mohl kronas nové informace strávit. Po chvíli prohlásil: „A co se vám tedy té osudné noci stalo, smím-li to vědět?“. Kronas zavzpomínal a začal vyprávět svoji část příběhu.“ Moc si toho nepamatuju, vím jenom, že mně honilo nějaké zvíře a pak jen to, že jsem dostal obrovskou ránu do hlavy.“  Walter se usmál, „Bude to tedy nohem jednodušší, než jsem čekal,“ pomyslel si. A nakonec odvětil: „ Tak to nám vypadá na záhadu, kterou jen tak nerozluštíme. Alespoň máte o čem přemýšlet, než se uzdravíte“ A s těmito slovy se zvedl k odchodu. Když vzal za kliku, Kronas položil poslední otázku: „A mohl bych vidět hraběnku? Chtěl bych ji poděkovat za záchranu života. Walter zavrtěl hlavou a odpověděl. “Bohužel to není možné, hraběnka má nyní moc práce, ale ujišťuji vás, že se s ní v nejbližší době potkáte. Když za sebou zavřel dveře tak se sám pro sebe uchechtl.“Zachránila, pche.“

      Příštích několik dní ležel Kronas v posteli a zotavoval se ze svých zranění. Uzdravoval se rychle a po dvou dnech se začal procházet po pokoji. Čtvrtý den zmizela většina bolesti a jediné co mu připomínali tu noc, byla jeho levá ruka a nesčetně jizev po celém zbytku těla.

Další den začal s úlevou zjišťovat, že se mu do jeho levé ruky vrací barva a cit. Bylinky přestali působit, pomyslel si. Konečně zjistím, na čem jsem. Na jeho týdenní výročí života na zámku, se rozhodl, že půjde prozkoumat zámek. Za hodinu prošel desítky chodeb a nahlédnul do spousty pokojů, ale nikde nikoho nenašel. Když už se chtěl vrátit do svého pokoje, zaslechl Waltera, jak si s někým povídá.“Kdy se mu to chystáte říct? Vždyť na to musí za chvíli přijít sám. A jak myslíte, že na to bude reagovat? Všeho dočasu.“ Promluvil druhý, ženský hlas. „Mám to všechno naplánované, a až přijde ta správná doba, dozví se to.“

Kronas stál a ani nedýchal, poznal ten hlas, musel to být on, i když tomu nemohl uvěřit. Rozběhl se zpátky do svého pokoje, tam našel nějaké venkovní oblečení a řítil se směrem, kde tušil bránu ven. Musel za každou cenu vypadnout, nehodlal na zámku zůstat ani o den déle. Když konečně našel bránu, bylo už pozdě, zjistili, že utekl. Po zámku se rozezněl gong. Kronas na nic nečekal a vyběhl ven. Venku právě zapadalo slunce.

Do obličeje ho praštil už několikátá větev, zase. Po týdnu ležení měl ztuhlé svaly, ale strach ho nutil běžet jak o život. Jak? Vlastně běžel o život. Mezitím zaslechl dobře známé šelestění křídel. Strachy se mu zježily všechny chlupy na těle a strach ho donutil zrychlit tak moc, že ho samotného překvapilo, jak rychle dokázal běžet. Znova a znova si opakoval tu jednu jedinou otázku, která se mu honila přesně před týdnem hlavou, a to: Proč? Proč jsem jenom lezl do toho zámku. Uviděl jeskyni. „Sláva, tady se můžu na chvíli schovat. Vběhl dovnitř. Bylo to jako deja vu. Uvědomil si kde je. „A dopr…“

“Zdravím tě“, prohlásil již známý hlas.“Dlouho jsme se neviděli, že? Dovol, abych se ti představila, jmenuji si Rita te Suar, ale říkej mi radši Rittsu, je to kratší.“ Kronas se zmateně otáčel po celém obvodu jeskyně, aby zjistil odkud vlastně Rita te- vlastně Rittsu mluví.

Když to zjistil, málem omdlel. Rittsu byla asi dva metry nad ním a v klidu se opírala o skálu. Neměla žádnou pevnou půdu pod nohama, ale přesto nepadala. Na tváři se mu objevil vystrašený výraz, který způsobil, že se Rittsu usmála. V tu chvíli chytil Kronas málem infarkt.

„Ty zuby, to je …., ne to nemůže být, to jsou jenom pohádky.“ V hlavě mu lítali myšlenky od jedné ke druhé, jak se snažil pochopit, co viděl.

Rittsu pochopila, o čem přemýšlí a ujala se slova.“Ano je to tak, opravdu jsem to, co si myslíš. A pokud to ještě nevíš tak ty taky.“ Tato slova ho vytrhli ze přemýšlení.“Já? Jak? Kdy?“Blekotal ze sebe neschopen delší věty.“Cožpak si to nepamatuješ, přesně tady, před týdnem. Byl jsi smrtelně zraněný a já se rozhodla, že ti dám šanci žít a to ne jen tak ledajakou, máš šanci žít celé věky. A ta šance tady pořád je. Jsem totiž už dlouho sama a hrozně se nudím. A když jsem tě viděla, jak ses plížil mým zámkem, tak jsem neodolala. Teď te tady nechám přemýšlet. Vrátím se zítra a položím ti jednoduchou otázku, stejnou jako jsem ti položila před týdnem.“ Po těchto slovech se Rittsu spustila ze stěny dolu na zem, a odcházela z jeskyně.“a nepokoušej se utéct“ dodala před odchodem.

Kronas se zhroutil na zem. Nevěděl, co má dělat, chtěl utéct, ale věděl, že by stejně daleko neutekl. Začal zvažovat obě varianty, které měl. Mohl buď zemřít a čistým svědomím nebo se stát jeden z nich, žít věčně a pravděpodobně spolu s Rittsu. Představil si ji, jak vypadala. Byla drobnější postavy, na první pohled velmi mladá, tělo dobře tvarované, tvář hezkou a evidentně měla smysl pro humor. Snažil se vzpomenout na nějaké detaily, ale zjistil, že si ji tolik neprohlížel, byla to chyba, bude to muset napravit. S těmito myšlenkami ulehal ke spánku, aby si odpočinul.

Vzbudili ho kroky, Rittsu přicházela do jeskyně, zároveň s poledním denním světlem. Kronas vstal.

     Rittsu vešla. Chvíli si ho překvapeně prohlížela, myslela si, že už tu nebude, že stejně jako všichni ostatní předtímuteče. Ale on tu zůstal, jak to? Už ani nedoufala, že by mohla potkat někoho, kdo by se nesnažil utéct. Další a další myšlenky se jí začali honit hlavou.

    Z dalších myšlenek ji vytrhnul Kronas, který svým zvedáním málem způsobil lavinu kamení. „Tak co jak si se rozhodnul? Chceš žít?“ Zeptala se.

Kronas tuhle otázku očekával. Ale z odpovědí chvíli počkal, nebyl ještě úplně rozhodnutý.

Pozoroval ji, jak tam tak stojí a čeká na jeho odpověď. Pečlivě si ji prohlédl od shora až dolu. Vnímal každý její detail a musel opravit své předchozí hodnocení, takhle byla mnohem hezčí, než jak jsi ji pamatoval z oné strašné noci.

Představil si, jak asi vypadá v hezkých šatech, pak mu mozkem problikla i představa jak asi vypadá bez šatů.

To rozhodlo.

Rittsu mezitím došla trpělivost a znovu položila otázku.“Chceš žít?“

Kronas se usmál, v jeho úsměvu se objevili dva dlouhé bílé špičáky. A s veselým tónem v hlase odpověděl:  „Ano chtěl bych žít, ale nejen to, chtěl bych si ten život i trochu užít.“

Po této odpovědi vyšel za jejího doprovodu z jeskyně a společně se vrátili se na zámek, aby si mohl, přesně jak to říkal, užít.

---