Pohádka z půdy

Tenkrát, když tu ještě byli gideoníci, žil také malý chlapec Petřík. Žil se svou matkou, otcem a dvěma sestrami. Rád chodil ven s kamarády, rád chodil i do školy, ale ze všeho nejradši chodil na půdu.

Ale proto abych vám mohla říct proč, se musíme vrátit na úplný počátek...

Před mnoha lety, tedy přesněji před 64mi lety, byla bouřlivá noc. Tu noc se mělo stát něco zvláštního a důležitého. Měl se narodit chlapec, chlapec, který brzy ovlivní osud všech gideoníků a zároveň i všech lidí. Hromy narážely do domů a lesů, blesky se proháněly mezi mraky a v jednom domě se chystalo něco velikého. „Ale co když se nerodí holčička pane pak třeba nebude moct...“

„Ne narodí se chlapec já to vím a proroctví nelže. Ten chlapec je naše jediná naděje. Musíš alespoň věřit, je to jediná šance na přežití!“. A pak se to stalo, bouře ustala a dítě se narodilo. Byl to chlapec, jak gideoníci doufali. Matka ho pojmenovala Petr. Petr vyrůstal aniž by věděl co zkrývá jeho půda.

Jako každý kluk se postupně vyvýjel, naučil se chodit, mluvit a když se měl začít učit i číst, psát a počítat, maminka ho poslala na půdu pro učebnice, přesně tak jak mu osud určil. Šestiletý Petr pomalu stoupal po shodech, odklopil víko a vylezl na dřevěnou podlahu. Zaklapl poklop a sklonil se k poličce s knihami. Začal pomalu číst vždy první písmenko názvu knihy, přesně jak ho to maminka učila, hledal knihu s názvem začínajícím na O. Tak tedy četl: G, I, D, E, O. Rozhodl se to dočíst celé do konce, kdyby náhodou ještě nějaká kniha začínala na O. Tak tedy četl : N, Í, C, I. Pak se začal radovat, že už přečetl první slovo a proto to slovo vykřikl, abyho slyšela i maminka přes ten masivní poklop. „Gideoníci“ v tom se poklop otevřel Petřík se nevylekal, myslel si že ho maminka přišla zkontrolovat, ale místo maminky zpoza poklopu začala vylézat modrá, malá ztvoření s vrásčitými obličeji a jeden po druhém se začali uklánět až před ním klečelo 64 malých, modrých stvoření.

„Kdo jste?“ „Gideoníci, pane.“ odvětil mu hlavní gideoník, který již povstal. „Já nejsem pán je mi 6 let a zavolám maminku, jste bubáci z mých snů!“ řekl Petřík vystrašeně. „To je pravda jsme z tvých snů, ale nejsme tvý nepřátelé. Ve skutečnosti pocházíme z dalekých krajin. Jsme z krajin Melasindinie, dříve překrásné země chlapeckých snů. Chlapci už nemají tak pestré sny a Melasindinie už je téměř jako tento svět. Musíme se více podobat Welasindianům. Welasindie je země dívčích snů. A ty jsi poslední chlapec, který má ještě nějaké sny. Musíš nás zachránit!“

„Ne, já jsem jen kluk a nikoho zachraňovat nechci a nebudu!“ a pak utekl. Gideoníci byli zoufalí.

Přišel večer a Petřík šel spát a v tom okamžiku dostali gideoníci nápad, promluvit k Péťovi přes sen.

Tuďíž měl Petřík tu noc zvláštní sen: Objevil se gideoník a domlouval Petříkovi: „Je důležité abys nám pomohl! Náš vílí král věří, stejně jako my, v proroctví, které zní: Jednou se narodí chlapec,

který vám pomůže. Vydejte se na pouť a až dojdete k domu s půdou, vyčkávejte na té půdě a až se chlapec narodí přesvěčte ho aby vám pomohl a on sám řešení, s mou pomocí, vymyslí.A proto nám musíš pomoci! Gideoník zmizel. Petřík se vzbudil a utíkal na půdu, kde už ho gideoníci čekali. „Gideoníci už mě něco napadlo, musíme ostatním chlapcům nějak zdělit aby více snili.“ „Ale jak?“

„To nevím musíte mi říci kdo to proroctví řekl, abych věděl čí pomoci mám naslouchat.“ „To proroctví řekla elfí panovnice Esadana“ „Musíme za ní!“ „Nemusíte za mnou chodit, já vás už delší dobu sleduji.“řekla Esedana, která se poblíž objevila. „A jak to tedy uděláme Esedano?“zeptal se Petřík. „Musíš napsat pohádkovou knížku o příbězích, které sám vymyslíš. Proto že si je vymyslí chlapec, se budou ostatním chlapcům líbit. Pak si je budou číst a bude se jim o nich zdát. Pak je budou vyprávět svým dětem a ty svým a tak dál až to zaplaví všechny chlapce.“. A od té doby chodil Petřík na půdu každý den a psal tam svoji knihu pohádek, kterou opravdu vydal a Melasindie byla zachráněna. Bohužel Petr vyrostl a na gideoníky z půdy zapomněl, protože se vrátili do krásné říše chlapeckých snů. Petr sice vyrostl z gideoníků, ale nevyrostl z pohádek, protože nikdo z pohádek nevyroste! Myslíte že ano?! A proč nám tedy rodiče i prarodiče,starší sourozenci, tety a strýcové pohádky stále předčítají? Aby se jim o nich zdálo a aby se v tom snu setkali s gideoníky.

KONEC