Jediný možný řešení

„A tohle je co?“ položí přede mě matka balíček prezervativů. Včera jsem je koupila v drogerii. Zkouší mě a já nevím, co chce slyšet. Vážně nevím, co mám říct, aby byla spokojená. Otec je v hospodě. „To jsou prezervativy.“ „To vidím, ale spěchat s tím snad, tak nemusíš.“ Je mi 18 a babička zase plete v rohu a mlčí. Jedno klubko, další klubko, jehlice cinkají o sebe. Jen si posunout brýle na nose.

Chodím zlostně po bytě. Hledám ten balíček, kam ho mohla dát? Otevírám všechny šuplíky jeden po druhém. Nakukuju do poliček, ale nenajdu. Zcela jasně mi ukázala své stanovisko. Půjdu bez nich. Budu tě čekat v sedm u lípy. Marek

„Máš?“ „Nee, ale neboj,“ zašeptá a začne mi nešikovně rozepínat knoflíčky na halence.Teď ne, měla jsem říct. Proč jsem tak spěchala? Spěchali? Píchalo mě do zad jehličí, dost chtěla jsem říct, ale touha a zvědavost mi zavřely ústa. Někde v dálce houkala sova.

Druhý den, přišla do mého pokoje babička a kapsy od zástěry mlčky vyndala tu krabičku prezervativů. Přitom jsem podezírala mámu, ale teď…

Nervózně poposedávám u stolu v kuchyni. Večeře. Výjimečně je přítomen i otec. Mám strach. Jíme, polykám sousta a neposlouchám debatu probíhající u jídla. Mám strach, že u stolu nejsme čtyři, ale je nás pět.. Chtěla bych jim všechno říct, ale vyschlo mi v ústech a odvaha mi utekla otevřeným oknem. Strašně bych chtěla, ale nemůžu.

Odemykám rezavou branku, nespěchám domu. Teď se můžu dozvědět pravdu, v kapse svírám těhotenský test, který jsem si koupila cestou ze školy v lékárně. Oprava ne já, poprosila jsem před lékárnou jednu paní. Stojím před lékárnou neschopná vejít dovnitř, ani odejít. Bez toho testu neodejdu. Přešlapuju a pomalu ztrácím odvahu. Poslední naděje musím někoho oslovit. Dlouho vybírám a pak poprosím starší sympaticky vypadající paní. S igelitkami v ruce, moc ochotná, ale je mi stejně trapně. „To je pro sestru,“ snažím se lhát. „Samozřejmě,“ usměje se, ale ten pohled, lítost v něm byla.

Nemůžu usnout. Hlava mi těžkne. Nemůžu spát. Ve mně je něco navíc. Budu muset odejít z domu, protože jim to nejsem schopná říct, strašně bych je zklamala. Jejich Anežka, vzorná studentka gymnázia, to nemůže být pravda, to je špatný vtip, omyl. Marek se k tomu nepostavil skoro vůbec. „A je to vůbec moje?“ řekl jenom. Polkla jsem na prázdno ponížením a rychle odcházela pryč. „Anežko,“ volal za mnou ještě, rozběhla jsem se.

Moje nejranější vzpomínka z dětství, tlačím kočárek. V něm mám nastrojenou panenku přikrytou krajkovýma peřinkami. Jdu vedle maminky kaštanovou alejí. Pak se rozběhnu i s kočárkem a maminku nechávám za sebou. Běžím, co nejrychleji, až nemůžu dýchat, až cítím krev v krku. Panenka v kočárku nadskakuje. Brzdím. Teď jsem tou bezmocnou panenkou já, už netlačím kočárek, nadskakuju a nemůžu ho zastavit, i když bych moc chtěla.

Tak jsem šla a vzala jehlici, protože já už vážně nevěděla, co mám dělat, tu stříbrnou, kterou babička pořád pletla, zase ji do košíku s klubky vrátím, slibovala jsem si. Na záchodě s jehlicí pevně sevřenou v ruce, jsem si připadala poněkud ztraceně. Minuty ubíhaly a já se pořád odhodlávala. Nakonec se rozkročím a bodnu tou jehlicí hluboko do sebe, tak hluboko, že dál už to nejde. Snad jsem se trefila na poprvé. Stejně nepřestanu, nevím, co mě to popadlo, bodala jsem do sebe zoufale dál s jedinou myšlenkou: zabít. Musím zabít toho vetřelce, kterého nikdo nechce, ani já ne. Jenže si nevšimnu, že pod mnou na zemi, je plno krve a až teď ucítím teplou krev i na stehnech. Leknu se a jehla mi spadne s cinknutím na zem. Chci všechno uklidit, ale při každém pohybu se mi rozlije podbřiškem ostrá bolest. Šourám se v předklonu ke dveřím, jsem už u dveří, když spadnu. Nemám sílu se postavit, třesu se po celém těle.

Nakonec mě třes přejde, ležím úplně klidně a odevzdaně, vím, že je konec, nejsem smutná, naopak. Když tak ležím na studené podlaze a dívám se na špinavý strop s pavučinami, rozlévá se mnou vítězný pocit, jak jsem to všechno sama vyřešila, takže bolest ani necítím. V dálce slyším hlasy, babička otevře dveře a při pohledu na mě, vyděšeně vyjekne, já se na ni jen usměju a zavřu oči. Píchající jehličí v zádech, paní s igelitkami před lékárnou a kaštanová alej…