G - Holínky

Holínky

„Ty máš holínky?“ Byly to dvě otázky v jedné. „Nevěděl jsem, že máš holínky.“ „No, mam.“ „A my je tam budeme potřebovat?“ „Asi ne.“ A proč je teda máš?“ „Tak, kdyby náhodou.“ „A mám si taky něco vzít? Kanady?“ „Hm, ne.“ „Mně nevadí, stejně je pořád nosím, když jdu do lesa.“ „Ne, to bude dobrý.“ „A nechceš si je ty teda jenom dát do auta, když to bude dobrý? Se ti v nich bude blbě řídit.“ „Já nebudu řídit.“ „Ale já tam netrefím.“ „Ti řeknu, to je jednoduchý.“ „Když myslíš. Fakt jsem nevěděl, že máš holínky.“

Do Městečka jsem trefil, projeli jsme skrz, G mě trochu ponavigovala a už jsme tam byli. Všude stála spousta aut, ale káčko se vejde vždycky, a dál to bylo pěšky, prý jen kousek. Za chvíli jsem mezi přicházejícími zahlédl slečnu, na sobě měla velkou košili s vyhrnutými rukávy, džíny a taky holínky. Se stejně ohrnutými okraji jako G. „Hele, možná je tam opravdu bláto!“ „Hm...“

Když jsme došli na tu správnou louku, byly tam stánky, buřty, pivo a bramboráky, pultík s mikrofonem, bedny, spousta lidí, koně a asi deset slečen s holínkami. O dvě tři čísla velkými a ohrnutými. Na další louce se jich pár rozjíždělo, rozklusávaly a rozhýbávaly koníky.

„Hele, Marta už je tady taky!“ Podíval jsem se. Marta přišla s dcerou Terezkou a sestrou Míšou. I Terezka byla v těch velkých ohrnutých holínkách. Měla u nich za vsí kobylku, G jí pro ní po mámě Martě posílala padančata od nás ze zahrady.

Potom začala soutěž. Slečny jezdily, koníci skákali, sem tam spadla nějaká tyč, moc jsem tomu nerozuměl, ale líbilo se mi to. Nejvíc jsem fandil asi sedmileté holčičce na poníkovi, vypadali úžasně sehraně, jedno tělíčko, jeden dušík. Moc šikovní byli.

Po soutěži jsme si dali klobásu s hořčicí a chlebem, já i pivo. S tím jsem musel za chvíli odběhnout, závěr odbíhání byl o zalézání do křoví a tam konečně bylo trochu bláta. „Že by všechny ty slečny chodily sem? Ale G pivo nepije a ani neříkala, že by se jí chtělo?“

Když jsem se vrátil z odběhnutí, nebyla G na původním místě. Při hledání jsem potkal tu malou holčičku z poníka. Na nohou měla holínky, modré, s králíčkem. Králíček měl zlomené uši a až pod bradu byl schovaný, jak je měla ohrnuté.

G si povídala s Martou, když jsem jí našel, a hned hlásila, že už chce domů. V autě jsem se na ní podíval a pomyslel si, že to my běžkaři máme podstatně jednodušší. Stačí, když si neutřeme nos.