Stín Neronův

Po letech dřiny tři vteřiny zkratu,
vždy prý po vrcholu někdy přijde pád,
když zpod peřiny vyběhl jsem v chvatu,
s protézami dolů spěchal. Možná. Snad

 Možná mi drahá jenom dala sbohem
a já řval a křičel, že smí být jen má.
Kdo z mých blízkých váhá, zda jsem téměř bohem,
či otrokem chtíče? Je to dilema

Možná jsem vrahem, možná oběť šprýmu,
který krutý osud občas přichystá.
Před vlastním prahem z prvních k poslednímu
řadím se dosud. Psanec bez místa

 Možná mi řekla, že to s jiným táhne,
a já, nepříčetný, mával pistolí,
povaha mstivá, která ničit prahne,
rozezní flétny, v kterých zabolí

 Možná jsem v strachu, zvlášť když nemám nohy,
několikrát mačkal spoušť, co vystřelí.
Možná jsem na chuť přišel tomu s rohy,
byla to má hračka, už pár nedělí

 Snad se jen skryla v koupelně a chtěla
uniknout mé zlobě, potom odejít.
Do dveří ryla kulka osud těla,
zvadl něžný podběl, rozpadl se štít

 Chtěl jsem jen blaho pro tu, co už není,
zastřelil jsem ženu, jíž jsem tišil pláč,
byla mi vláhou, je mým zatracením,
platím hroznou cenu – ani nevím, zač

 Mělo to být snad krásné překvapení,
jí však předal zkázu svatý Valentýn.
Zůstal zde případ, již se neožením
s tou již na dně srázu navždy přikryl stín

 Stalo se také, že otec svou dceru
odpravil, když myslel, že je přepaden;
Pod temným mrakem hořký kalich beru,
má kniha má svislé řádky každý den

 Slyšel jsem šramot, byly tak tři ráno,
z koupelny se linul podezřelý hluk.
Šlo to tak samo, svíčky chvíli planou,
zbyl na místě činu otřesený kluk

 Po letech dřiny tři vteřiny děsu
i tak se dá popsat, co už nevrátím,
střelit mě jiný, tak to klidně snesu,
takto je mi pod psa, trpím závratí,
o vše jsem přišel během okamžiku,
rázem je vše jinak, ráj se nekoná,
idylky, klišé, slova vřelých díků,
uplavou tiše, zchvátí Euridiku,
spálí mě snad vina jako Nerona