Komora 66

Pootevřu oči. Pravý bok mi opéká hořící troska vrtulníku. Zpod levého ramene trčí špička zlomené kosti. Barvy se lehce mažou, ale podlaha... Co? 
Jo. Obloha je modrá. Tmavě světlá, ale modrá. Hm. No, pokusím se pohnout hlavou. Možná i zbytkem těla, i když si nějak neuvědomuju, že bych ho měl. Praskne mi v zádech. Vše se zabarví do ruda, ale sedím. Pravou rukou za zády se opírám o zem, kymácejícím se zrakem sjížídím okolí a bojuju s návaly zvratek, které jak by lítaly mezi zadkem a jazykem tam a zpátky. Nádech, výdech. Klid. Pár metrů od mé levé nohy se válí ohořelé torzo. Těžko říct čí. Hloupé je, že moje levá noha se válí kousek ode mě. Začíná mě vážně pálit ruka, takže zahájím operaci přesun o pět centimetrů. Víc asi nezvládnu. Z levé ruky se mi řine krev, informa jí přestává sát. Měl bych začít myslet co dál. Jo, takže... jsem někde v poušti. Dobrý. Mám na sobě vestu. Té se škubnutím za hliníkový provázek okamžitě zbavím, její trosky žuchnou na zem. Odepnu helmu, druhá rána a zavrávorám. 
Zkusím otřevřít pusu, ale jakoby mi něco blokovalo čelist, takže jen tlumeně zahýkám. Jak se mi postupně vrací vědomí, přichází i bolest. Slzy, stisknutá pěst.. bolest jako prase. Do levého pahýlu po noze se zabodla miliarda jehel. Kroutících se jehel. Konečně jsem otevřel hubu a začal řvát. Dokud mě Daniel nechytl za ruku. Nebo spíš zbytek z Dana. V krku mi ruplo jak se v tu chvíli křik zarazil a trhl jsem pohledem doleva za sebe. Celou pravou část obličeje měl spečenou, z oka vytékal šedivý rosol. Z levého slzy. Ze zad trčel kus sedadla. Vychrchlal krev a něco, co asi mělo být "prosím". Nohy měl potrhané, teklo z nich spousta krve. Věděl jsem že tohle je pro něj konečná. Levou rukou jsem to udělat nemohl, takže jsem musel pistoli ze stehenního pouzdra vytáhnout pravou rukou. Tou jsem se ale podpíral, abych dokázal vydržet v sedě. Z Dana teklo tekutin čím dál tím víc, začínal se dusit. Levé zápěstí mí svíral tak křečovitě, že se totálně odkrvilo. Nasrat. Zatl jsem záda i břicho, zvedl pravou ruku. Tělem prosvištěla dělová koule. Praštil jsem sebou zpátky na záda, zlomenina sebou notně pohla. Asi tak rok v kuse jsem řval, ale pro pistoli jsem dokázal sáhnout. Bolest byla nesnesitelná. Ale věděl jsem že pro mě se ještě někdo vrátit může, pro Dana už ne. Zrak se zase kymácel. Pokusil jsem se zvednout pravačku, abych mohl namířit. je tak osláblá...
A pak jsem to uslyšel. Přes prskání ohně a Danovo chrchlání a skučení ke mě pronikl zvuk motoru. V první chvíli mě to potěšilo, ale pak jsem se zamyslel. Spadli jsme plus mínus dvacet minut zpátky. Josh je mrtvej, Dan skoro taky a já na tom zrovna růžově taky nejsem. Jak by někdo mohl udat naši polohu a jak by se pro nás tak rychle dostali? 

Kurva.

Talibánci nejsou proslulí tím, že by se ke svým vězňům chovali zrovna s úctou. Usekané končetiny, kamenování, nehty, zuby a další metody jsou velmi oblíbené. Musím zvednout tu ruku. Hned. Motory jsou blízko. Zvedni sakra tu ruku Micheali, kurva zvedni tu ruku. ve svém stavu nemám šanci se z toho dostat, vystřel si mozek, kurva ZVEDNI TU RUKU!
Nezvedl. Dan polevil v sevření mu ruky a začal strašně skučet. Aut bylo několik. Černé velké SUV s černýma oknama. Vytvořily kolem nás kruh, chvíli kroužily a vířily prach. Zastavily. Ozvalo se klpanutí otevřených dveří. zvláštní, arabáši v ničem takovém nejezdí. Navíc kdyby vystoupili, okamžitě by začali pořvávat své habadaba a tak podobně. Ale jakmile se motory vypnuly, bylo ticho. Naprosté ticho, jen praskání ohně. Jak jsem ležel na zádec, viděl jsem blížící se siluety vystupující z prachu. Už už jsem málem mohl rozpoznat obličej jendé z nich, když najednou mi někdo hrozně rychle zvedl hlavu a nasadil černý pytel. Někdo jiný zase stiskl mé pravé zápěstí a vyškupl mi pistoli z ruky. Pak mi cosi ostrého vjelo do pravého ramene, ozval se výstřel, Dan najednou zmlkl, vše se strašně roztočilo...

Zima. Strašná. Třepající se dech. Hned vedle. Bolest. Tma, zima. Vše se mísí, střídá a slévá do jednoho. Strachem nasáklý vzduch, štípající v plicích. Podivný smrad. Silou vůle tlačím víčka vzhůru. Tma malinko ustoupí, někde nad hlavou prosvítá paprsek jakýmsi otvorem. Siluety. Malá místnost, voda v kapkách stékající po zdech. Vzlyky někde v levém rohu. Světlo je velmi mdlé, ale za chvíli se trochu rozkoukám. "Co se to..." vypravím ze sebe, když se najednou ozve rána. Celá místnost se roztřese. Několik siluet začně plakat a prosit, aby "už ne". Jedna z nich mlátí do zdí. Jiná se rozběhne a celým tělem vrazí tam, kudy prochází světýlko. Na stopě se rozsvítí červený maják a zběsile se rozbliká. Co se to sakra... ze zdí se nese rachot. Rány, jako když kladivo naráží na kovadlinu. Zaplavil mne strach. Místností se roznese robotický, ale i tak očividně ženský hlas, odpočítávající deset sekund. Plačící silueta se rozječí a začne se pěstma mlátit do hlavy. Pět, čtyři, tři... "Co se děje?!" zařvu. V rameni mi zapraská, tělo se ocitne v jednom ohni. Ruce se roztřesou. Po čele stéká kapka potu. "Jedna. Prosím, snažte se nevyvíjet příliš pohybu, při pocitu na zvracení jen otevřete ústa. Start!"

Maják přestal blikat, ale rozsvítil se jasným světlem. Během asi tří vteřin jsem zmapoval místnost. Sedm osob, dva reproduktory, pět kamer, silné železobetonové dveře, a v každé stěně a v stropě asi deset otvorů. V hrudi mi přestala klepat pumpa. Krev zamrzla v žilách. Ozvalo se syčení. Z otvorů se vyvalily mračna žlutého dýmu. Svět se roztřásl. Barvy rozmatlaly. Dutiny hne dpo prvním nádech vzplály šíleným žárem, žaludek udělal kotrmelec. Do očí vrazily slzy, do huby zvratky. Jediným pohybem jsem se ze zad vyšvihl do sedu, zakymácel se a přepadl na levou stranu. Pravou rukou jsem praštil do stěny, nechal ať obsah žaludku vytéká všude kolem. Mlátil jsem pěsti tak silně, až se úlomky kloubů zůstávaly na zdi. Místnost plní hromový řev plazících se těl agónii. Kůže po celém těle začala praskat, jemné pramínky krve si rýsovaly cestu v prasklinách a stékaly na zem. Slabostí jsem jsem nedokázal udržet a plácl sebou do vlastních zvratek. Selhaly veškeré svěrače, jsou na mě mrákoty. Bolest mi nedovolí udělat nic, držím oči zavřené, ať se nemusím dívat na utpení ostatních. Nehty zaryté do země, modlím se aby to už všechno přešlo. A pak mě mdloby přemohly.
Sedím na zadku, zády opřený o studenou zeď. Někdo mi otírá čelo čímsi vlhkým. Necítím žádnou bolest. Pootevřu oči. Naproti mě sedí mladá blondýna. "Ramirez..." zasyčím. "Klid, nic neříkej." tiše mi odpoví. "Chcípli.. jsme?" tlačím ze sebe slova. Otře mi i tvář. " Tak něco." řekne hlasem plným bolesti. "Tak to pak jo." najendou mnohem klidněji odpovím a usnu. Poslední co ještě zahlédnu, je nápis 66 na dveřích.

Když jsem se znova vzbudil, bylo mi příšerně. Viděl jsem hrozně rozmazaně a nemohl jsem se hýbat. Nejspíš protože jsem ležel na břiše a měl ruce přivázané k nohám. Kolem mě se váleli ostatní, ale byli tu další. Měli na sobě dlouhé bílé pláště a na obličejích roušky. Všichni se skláněli nad stolem (kde se tam vzal nemám tušení), na kterém někdo ležel. Rozeznával jsem na jejich rukou krev, hučení jejich hlasů které se mi v hlavě slilo do jednolitého tónu a cinkot. Nic jiného. Během krátké chvíli mi zase hlava klesla na studenou zem a já zavřel oči.

"Čtyři, tři, dva..." Plácali rukama o zeď. Drhli nehty o dveře, ječeli. Jen já a ona blondýna jsme seděli, zírali na ně a nevydali ani hlásku. Nevím jak u ní, já protože jsem byl tak posranej, že jsem nedokázal hnout ani brvou. "...otevřete ústa. Start!" 
Bylo to jiné. Nezvracel jsem, nepraskala mi kůže. Dýchání nebylo bolestivé. Bolely oči. Strašně se  mi stáhly zornice, viděl jsem, jako bych byl v tunelu. Do zorného pole vstoupila silueta. V plamenech. Obrátila pohled na mě, tlama se jí roztáhla až pod hrudník a zařvala. Dva hřeby se mi zarazily do uší a cinkly do sebe uprostřed mé hlavy. Silueta natáhla ruce, vnořila je do mé hrudi a stiskla plíce. Dech se zarazil, snažil jsem se jí praštit, ale mé ruce byly na to moc zesláblé. Po zdech se spustily prameny krve, jekot mě doslova ohlušil...
Sedím zase na zadku. Po zdech zase stéká jen voda. A blondýna mi zase utírá obličej. Je to už po osmé. Jmenuje se Tina. Patřila k zásobovačům, ale její konvoj přepadli, všechny zabili, jen ona přežila. Tentokrát utírám i já její obličej. Je jediná kdo dokáže ještě mluvit, ostatní si už překousli jazyky, vypadaly jim zuby, nebo jim plyny vysmažily hlasivky. Četl jsem o těchto zařízeních. Testují na lidech, u kterých se ztráta těla dá snadno odůvodnit. Svět nás má za mrtvé. A my vlastně mrtví jsme. Dostáváme řízené dávky. Když nás pak uspí, vše se vyvětrá, nadopují nás živinama a za čas to přijde znovu. Ty kamery asi mají monitorovat průběh testu. 
"Kolik ti zbývalo do konce?" zašeptala. "Asi pět měsíců. Ale těžko říct, mohli si nás tam nechat déle, u nás to bylo celkem běžný." tiše odpovídám. "Jasný. Furt mi neřekneš ke komu jsi to patřil? Tady už to je fakt každýmu jedno." Skoro se usmála. Kdyby to udělala, bylo by to od ní hodně hloupé. Zjizvená tvář plná puchýřů tak tak dovoluje mluvit, natož se usmát. "Ne..." opatrně zavrtím hlavou. "Jseš divnej." zachrčí a pomalu se zvedne. A přesně v tu chvíli se stalo několik věcí najendou. S ohlušující ranou vyletěly železobetonové dveře. Dovnitř vletěla malá plechovka a ozvaly se dvě menší rány. Hlava blondýny se otočila směrem ke dveřím a explodovala. Obsah její hlavy obhodil několik bezvládně ležících těl, ležící u zdi naproti dveřím. "Nestřílej ty vole!" ozval se zpoza dveří. Plechovka vybuchla. Omamný granát. Roztočil se svět a já se zase propadal...

"...mi milión dolarů a nejlepší lékařskou pomoc, jen za to, že budu držet hubu. V tu chvíli jsem byl sjetej lékáma, v šoku a vůbec, takže jsem to podškráb. Tím že tady vyprávím svůj příběh, riskuju že mě zabijou. Ale podívejte na mě. Je mi čtyřicet, nemám nohu, znetořené tělo a mám deprese, noční můry a nemůžu si o tom ani s nikým promluvit. Všude se na mě dívaj, ukazujou prstem. Nemám moc co ztratit. CIA tyhle testovací projekty vede léta a léta, občas něco prosákne na veřejnost, ale nikdo to neřeší. Doufám že tahle výpověď povede k..."
Dochovaná část výpovědi Michaela Ramireze, bývalého člena speciálních jednotek USA, WikiLeaks