Kráčel jsem...

Kráčel jsem – no, možná jsem i létal- zasněženým a naprosto vylidněným náměstím. Vločky padající z pošmourného nebe mi dosedaly na kabát zatuchlý hospodským smradem. Nebo vůní? Pomalu jsem ani nevěděl, kdo jsem, jak se jmenuji a proč právě teď, na Štědrý den, bloudím úplně sám tou proradnou Prahou.
Dočista opit jsem se svalil na bílou lavičku. Divím se, že jsem se vůbec strefil a nepadl mimo do té odporné bílé peřiny.
Zčista jasna mě obklopila snad stovka lidí. Pidi, big, fat i schlang. Všichni měli takový ten hurá úsměv, jestli víte, co myslím. Tvářili se vítězoslavně a já pořád nechápal proč!? Musím uznat, že mi nebylo zrovna po chuti sledovat položlutá, někdy i falešná zubiska. Snad jsem se i bál a v  mysli mi proběhl obrázek dětství,  masopustního bálu i mé ubrečené tváře. Všichni ti kolem vejrali jako vejři a vypouštěli z úst cosi, čemu jsem absolutně nerozuměl. Jestli to byly nadávky či pochvaly, to nevím. Nervózně a z plna hrdla jsem zařval: ,,Jděte do…“
Najednou to se mnou houpalo jako na lodi a dokonce jsem pociťoval mořskou nemoc. Ten odporný zápach mořských potvor mi způsobil poněkud mdlo, odvrátil jsem zrak, ale ty mrchy byly všude kolem mě. Plazily se po mně, radostně valily oči a vydávaly nepříjemné skřeky, z kterých jsem měl docela schízu.
Konečně jsem se jich zbavil. Asi jsem je usmrtil svým pohledem, možná dechem, netuším.  Slyšel jsem nepřetržité klapání tak padesáti centimetrových podpatků. Stále zesilovaly a zesilovaly. Stále se přibližovaly a přibližovaly. Neviděl jsem žádné krásné ženské nohy, ale jen zběsile pobíhající červené podpatky. Co to ksakru???
Unaven a s energií na nule jsem se pomalu plahočil k tomu zářivému objektu. Vznášel se 2,5 metru nad zemí a já kul pikle, jak se k němu co nejsnadněji dostat, ale byl to vskutku tvrdý oříšek. Povyskočil jsem, ale místo chycení zlaté nádhery jsem jednu schytal do hlavy…
Nade mnou jsem spatřil celou svoji rodinu. Malou Andulku, vysokého dědečka, obézní tchýni a ženušku s útlým pasem. Zírali na mě, div mě neprobodávali pohledem. Andulka tahala za můj rozcupovaný cíp košile a má drahá polovička vrávorající na červených podpatkách držela v ruce prkýnko a kapra, tak jsem se – zcela poblázněn- raději zvedl a šel si opláchnout tu červenou bouli na čele. Vstoupil jsem do obývacího pokoje a všechno mi došlo. Zářící objekt vznášející se vysoko nad zemí byl jen pouhou ozdobou na vrcholku vánočního stromku. Čímž jsem zjistil, že celý ten zmatený a podivný sen byl opravdu jen sen. ,,Díky bohu.“ Zašeptal jsem si pro sebe a…
Kráčel jsem – no, možná jsem i létal- naším kouzelně vyzdobeným pokojem. Kapky rozpáleného oleje mi dopadaly na zástěru aromatizovanou rybím smradem. Nebo vůní? Pomalu jsem zjišťoval, kdo jsem, jak se jmenuji a proč právě teď, na Štědrý den, zasedám k prostřené tabuli spolu s mými navždy milovanými.