Gloriet

Zlatavé paprsky večerního slunce mi hřejivě protékají mezi prsty, vnímám to životodárné teplo a hladově ho vstřebávám. Čas změnil svůj tok, cítím tlukot svého srdce, vidím plout tmavá mračna, tento okamžik je však prostý od uspěchaného pohledu vpřed. 
 

Vstoupila jsem do Růžové zahrady a zároveň nečekaně, i do kouzelné chvíle. Místo chráněné z jedné strany starou zdí, rozehřátou sluncem, zmoudřelou věkem, stále bezpečnou, jež shlíží na drobné keříčky růži, ještě téměř nerozvinuté lístečky se jemně pohybují ve větru. Z životodárné půdy přijímají rostlinky vše nezbytné k růstu a spolu s tím i paměť dávných let, ukládají ji do každé své buňky, od kořenů až po pevně zavinutá poupata. Za pár týdnů se zde zhmotní v heboučkých okvětních plátcích minulost.
 

Přecházím zaujatě mezi záhonky, dotýkám se zčernalých pískovcových soch, hledám podobu v omšelých tvářích šklebících se démonů, kámen je drsný a přeci po něm znovu přejíždím prsty, kopíruji cestu ničivých dešťových kapek, stávám se svědkem působení času. 
 

Na opačné straně, proti zdi, se otvírá výhled na město, pamětníka, ponořeného v poklidné atmosféře všedního večera. Dívám se na něj z výšky, na zdobené omítky i omšelá průčelí a červené střechy, ačkoliv jsem tu poprvé, teprve pár chvil, pociťuji k němu náhlou náklonnost. 
 

Po chvíli opouštím pohledem město, vábena glorietem kralujícím na samém konci zahrady. Tmavá schodiště stoupají k černým kamenným obloukům. 
 

Schod za schodem k nim směřuji, pomalu, nořím se hlouběji do tiché intimity toho místa, omámena náladou ožívající minulosti. Téměř slyším klapavé kroky nohou ve střevících, tichý hovor a smích. 
U každého sloupu nacházím kamenné sedátko, láká mě usednout na něj, působí však velice křehce, rozpukané a odrolené. Opírám se nad jedním tedy aspoň o sloup, prohlížím si jednoduché a elegantní linie stavby, putuji pohledem až ke kruhovému otvoru na vrcholu. Stropem tu je modré nebe s bílými a šedými mraky, pohybují se, odplouvají a objevují se nové. Sleduji ten důkaz neustálého plynutí a pocítím kratičkou bolestnou touhu dosáhnout až k nebeské klenbě, nechat svou mysl zachytit aspoň zlomek pochopení zákonitostí prostoru i času. Vzlétnout.
 

Ještě dlouho obcházím gloriet, co chvíli obrátím oči k nebeskému divadlu, pokaždé uchvácena, udivena. Vetknul někdo cosi magického mezi kameny? Ovlivnily tohle místo myšlenky a pocity lidí, jež se sem přicházeli rozhlédnout, zažít jeho výjimečnost? 
 

Pomalu a zákeřně mne z nádherného pozastavení vytrhuje naučená potřeba měřit hodiny a minuty, plnit povinnosti, nebýt pošetile odtržená od přítomnosti zběsile pospíchající k budoucnosti. Odcházím. 
 

Vím, že tenhle okamžik se už nikdy nezopakuje, nebude mi znovu dáno vstoupit do oživené minulosti. Ztratí se v záplavě každodenní reality. Příště uvidím už jen poničené sochy, zčernalá oprýskaná schodiště, pěkné záhonky růží. Poučena o historii tohoto místa, letopočtech, jménech. 
Dnes však ještě nesu vše v paměti i v srdci. 

Gloriet v Růžové zahradě u Děčínského zámku.