Posel smrti V: Kapitola I - Na stopě lovce

Román na motivy známé počítačové hry Posel smrti. Příběh navazuje na herní trilogii a moji povídku dostupnou na webu - www.adventurista.cz Čtenáři však nemusí zoufat, neboť tento příběh sám o sobě vysvětlí takřka vše, co je třeba a tak neznalci PC her a povídky budou víceméně v obraze.

Celý román čítá cca 330 stran a je rozdělen do čtyřiadvaceti kapitol, které se pohybují nejčastěji v rozmezí 12-16 stran. Děj se odehrává v našem světě roku 1994 a to z velké části na fiktivním Anglickém panství, kde není o záhady a nadpřirozené jevy nouze. Příběh čtenáře zavede i do mnoha zemí po celém světě a bude svědkem nikoli boje dobra se zlem, kdy všechny postavy vystupují v černobílých barvách, ale boje různých charakterů, kdy každý má své cíle a k jejich dosažení je ochoten využít intrik, lží, peněz nebo i svých pěstí. Nebude chybět zrada, láska, nenávist a další typické prvky, které do pořádného dobrodružství patří.

Nezbývá než popřát Vám čtenářům, abyste si příběh užili a strávili v tajemném světě Posla smrti příjemné chvilky. Teď už ale pojďme začít, neboť brána do našeho povídání se otevírá...

 

Nad severozápadním cípem Zambie praží slunce. Neprostupná džungle jako by byla vražednou pastí pro všechny, kteří se odhodlají vstoupit. Nesnesitelné horko spaluje vše živé. Ani pod zelenými stromy není od něj úniku. Po úzké hrbolaté stezce pomalým krokem postupují tři cestovatelé – dva muži a žena. Všichni pozorují okolí a dávají pozor na jakékoli neznámé zvuky. Jejich pochod z povzdálí sledují prozpěvující ptáci a tiší, vražední plazi. Vpředu podivné skupiny jde vousatý muž s pistolí v ruce. Působí nervózně a až nezvykle často se ohlíží kolem dokola. Má na sobě jen slabou zelenou košili s dlouhými rukávy a hnědé silné kalhoty a batoh se spacákem a zásobami. Jeho modré oči kmitají ze strany na stranu a jakýkoli nečekaný ruch ho vyděsí. Zbraň v ruce křečovitě svírá a neustále si pohrává se spouští. Za ním jde černovlasá žena. Vlasy má spletené do krátkého copu a v jejích tmavých šikmých očích se zračí podivuhodný klid bez jakéhokoli napětí. Její oblečení je zcela černé a dlouhé, tak, že kryje celé její tělo. U boku se jí houpe dlouhý ostrý nůž. Dlaně jí kryjí černé kožené rukavice, které nechávají volné pouze konečky prstů. Už na první pohled je vidět, že jí na pravé ruce chybí malíček. Skupinu uzavírá starší muž nesoucí další zavazadla. U boku má mačetu a v levé ruce pistoli. Je ostražitý a často se otáčí za sebe. Není na něm ale vidět žádné zbytečné rozrušení jako na muži vpředu. Skupina pokračuje dál džunglí a asi po kilometru chůze se stáčí doleva. Drží se cesty, která nyní pokračuje podél řeky. Břeh je kamenitý a snižuje se postupně jako schody. Cesta po chvíli končí a všichni jdou dále přímo podél břehu. V řece jsou jasně vidět špičaté balvany a křišťálově čistá voda se proplétá mezi nimi. V dálce je slyšet silné hučení vody. Družina pokračuje dál, až dojde ke srázu. Voda zde stéká dolů mezi větvemi stromů a mizí v nedohlednu. Vydávají se dál podél srázu, který se postupně láme a snižuje. Útes tak tvoří jakési rovné terasy, které pozvolna vedou až dolů. Skupina mlčky slézá bez větších obtíží stále níž a níž. Dole pod mohutnými korunami stromů je nezvyklá tma. Sluneční paprsky jen místy prorážejí skrz listy. Všichni se vracejí k řece a pokračují podél ní dál. Břeh se rychle mění v bahno a v okolí se zvedá mlžný opar. Viditelnost je mnohem menší než nahoře a nervozita muže vpředu stále stoupá. Kolem je šero a zdá se, jakoby veškerý hluk hmyzu a ptáků náhle utichl. Vysoké stromy se tyčí nad nimi a jejich větve a listy jsou nehybné, jakoby tady takhle stály stovky let. Jdou po nízké, zmáčené trávě podél bahnitých břehů, které by jim mohly rychle způsobit nečekané komplikace. V dálce se náhle ozve mohutné zařvání. Muž vpředu se okamžitě otočí tím směrem a bezmyšlenkovitě třikrát vystřelí do temnoty.
„Do prdele, co to bylo?“
Reakce ženy je nečekaná a velice rychlá. V okamžiku vyrazí muži z ruky zbraň a chytne ho oběma rukama za košili. Tichým hlasem k muži promluví. „Už mě sereš, Nikolai! Tohle byl jen obyčejný levhart a ty tady začneš střílet jako by ses pomátl. Teď o nás vědí všichni na míle daleko.“
„A jak to mám kurva vědět? Jsem v tomhle podělaném pralese poprvé. Myslel jsem, že to je…“
„Sklapni“ přerušila ho. „To jméno nevyslovuj, když nevíš, kdo tě slyší. Ještě jedna chyba a budeš toho litovat!“
„Ahá, takže myslíš, že mě můžeš vyhrožovat? V Rusku jsem byl užitečný, co? Ale jakmile udělá někdo chybu, hned začne paní dokonalá vyhrožovat, že? Hlavně, že ty seš naprosto bezchybná.“
„Vážně myslíš, že se mnou můžeš jednat tímhle tónem? Kdybych tě nepotřebovala, už tady dávno ležíš s prořízlým hrdlem.“
„Já jsem do téhle prdele nechtěl. Uznej, že to je tvoje chyba. Neměla jsi mě nutit sem jet!“
„Jsi na tenkém ledě, Nikolai. Ještě jedno jediné slovo a vyříznu ti ten tvůj špinavý jazyk. Všechno je tvá vina. Slíbil jsi, že přivedeš Ivana a zklamal jsi. Víš, co se stane, když zklameš Nikolai?“ Zahleděla se krátce na prázdné místo na pravé ruce a pak vytáhla dlouhý nůž. Byl velice ostrý a hladký. Pomalým pohybem ho zvedla do úrovně Nikolaiových očí a velice pozvolna začala přibližovat špičku směrem k jeho levému oku. Nikolai nevěřícně sledoval její počínání a třásl se strachy. Nůž byl už jen pár centimetrů od oka. Snažil se uklidnit, zatínal zuby, ale klepal se hrůzou a stále sledovat tu špičku. Přibližovala se stále blíž a blíž…
„Tak dost Kasumi, to stačí. K čemu by nám byl oslepený střelec?“ řekl muž vzadu. Kasumi pomalu vrátila nůž do pochvy a odstoupila od Nikolaje. Ten si nechtěl nechat nic líbit, napřáhl se a udeřil, tedy alespoň myslel, že jí udeří. Kasumi neobvyklou rychlosti uhnula ráně, nataženou levou rukou chytila Nikolaje pod krkem. Podrazila mu levou nohu a roztaženou dlaní ho uděřila zepředu do obličeje. Upadl na zem a Kasumi mu okamžitě přišlápla krk.
„Kasumi!“ zařval starší muž. „Tak dost. Když nemáme Ivana, potřebujeme alespoň jeho. Já jsem nikdy pořádně nedržel střelnou zbraň v ruce a ty tvoje kousky taky nebudou stačit, jestli HO potkáme.“
„Cyi, ten chlap na mě zaútočil. Když na mě někdo zaútočí obvykle se nedožije rána.“
„Mě tvý pošramocený ego nezajímá Kasumi!“ vykřikl Cy. „Kdyby ses naučila pořádně střílet tak ho tady můžeš pro mě za mě vykuchat.“
„Dávám přednost jiným zbraním.“
„Zkus to vysvětlit Kongamatovi!“
„Cyi!“
„Dobře, dobře, to sem nechtěl ale i tak, vesnice je ještě několik mil daleko.“
Kasumi poodstoupila a vzala Nikolajovu zbraň. Ten se mezitím pomalu zvedal. „Tohle ti vrátím, až budeme tam. Odtamtud se sám živý nedostaneš, takže zastřelit nás bude něco jako sebevražda a ještě něco – jestli zaútočí a ty mineš, tak ti zpřelámu nohy a nechám tě jemu na pospas jako večeři.“ Nikolai nic neříkal, místo toho si masíroval ztuhlý krk. Mlčky se otočil a pokračoval po cestě dál. Litoval, že se spřáhnul s těmi šílenci, ale ze začátku to takhle drsně nevypadalo. Cy McCall ho vyhledal v Petrozavodsku a vyptával se. Zajímalo ho všechno možné nebo spíše to nemožné. Následovaly výlety do Murmansku, Moskvy, k Bajkalu i na Sibiř. Jako dobrý znalec, dobrodruh a bývalý voják byl užitečný. Sice se nikdy nedozvěděl co Cy doopravdy sháněl, ale když dobře platil, spokojil se s jednoduchým vysvětlením, že je to cestovatel a sbírá informace pro svou knihu. Brzy mu bylo jasné, že to je nesmysl. Američan zajímající se o zvláštnosti a odlehlé kouty v Rusku? Blbosti. Vlastně to bylo celkem fajn. Ovšem jen do té doby, než se do toho zapletla ta Číňanka nebo Japonka, nebo co to vlastně bylo. Průhledná asi jako zdi Kremlu a ke všemu velice nebezpečná. Přišla s nabídkou na výpravu a sháněla střelce. Navrhnul Ivana a pak byl tak blbý a slíbil jí, že ho určitě přemluví. Jenže Ivan má kupu jiných starostí a přemlouvání nepomohlo. Nakonec udělal patrně největší chybu svého života, když za vidinu obrovského balíku peněz souhlasil, že pojede místo Ivana. A teď je tady v místě, kde by nikdy být nechtěl. V místě, kde má smrt své jméno a podobu.

K večeru dorazili do malé vesničky. Bylo to sotva sedm malých kulatých domů. Zdi z hlíny, střecha a nábytek z rákosu. U většiny domů byly ohrady a v nich kozy. Byly vyhublé a zdálo se, že se sotva drží na nohou. Uprostřed vesnice bylo ohniště a kolem několik kamenných sedátek. Vesnice se zdála téměř prázdná, jen u tůňky vyvěrající z nedaleké skály si hrály dvě malé děti. Jakmile si všimly nově příchozích, utekly s křikem do jednoho z domů. Cy předešel ostatní společníky a postavil se doprostřed vesnice k ohništi. Sundal batoh a vytáhl z něj několik šperků. Perly, náhrdelníky, korálky a pár dalších ozdob. Z domu, kam vběhly děti vystoupil vysoký a vyzáblý stařec. Jeho šedivý vous sahal až do pasu. Na sobě měl pouze bederní roušku. Přešel k ohništi a přitom stále provolával nějaké nesrozumitelné věty. Nesrozumitelné byly především pro Nikolaie a Kasumi ale Cy jim rozumněl dobře. Kasumi se zájmem pozorovala jak Cy nabízí starci věci, které předtím vyložil z batohu. Když stařec jasným pohybem ruky odmítl nabízené věci a z domů vyšlo na jeho zavolání asi desítka mužů a chlapců, instinktivně jí ruka sjela k rukojeti nože. Ani ji nenapadlo, že by v případě nouze použila Nikolaiovu pistoli, kterou měla nyní zastrčenou za opaskem. Neměla tyhle věci ráda. Cy ale situaci uklidnil, když nabídl starci místo šperků jídlo. Měl s sebou několik konzerv, chleba, sušené maso a ovoce. Starce to evidentně potěšilo. Zanedlouho si odnášel něco málo z Cyiových zásob.

Během pár minut seděla většina vesnice u ohně, na kterém se opékala jedna z koz. Zatímco Nikolai a Kasumi byli poněkud nesví, Cy se celý večer bavil se starcem, který, jak brzy zjistil byl něco jako náčelník vesnice. Vedle něj seděl jeho syn a vedle jeho žena.
„Kdy se na něj zeptáš Cyi?“ řekla Kasumi.
„Dnes večer rozhodně ne. Nemusím se na nic ptát, aby mi bylo jasné, že ti lidé tu doslova živoří. Kmen Mbelga žije takřka na okraji bažin Džiundu a to není zrovna bezpečné místo.“
„Dobře, ale potřebujeme jejich podporu. Minimálně jednoho člověka, který bude ochotný s námi jít do bažin. Možná, když nabídneš víc jídla, tak půjdou bez řečí.“
„Ne, Kasumi. Mají velký hlad, to ano, dokonce mi před chvílí nabízeli své děti, když jim dám jídlo a nějaké léky, ale do bažin s námi jen tak nepůjdou.“
„Proč ne?“
„Protože se bojí smrti.“
Brzy se rozproudila zábava, která nakonec pohltila i Nikolaie. Místní tančili u ohně a zpívali písně, kterým sice nerozuměl, ale byl rád, že všudypřítomné napětí zvolnilo. Kasumi se nebavila vůbec. Jasně viděla, že ani takové veselí nepřekryje ten zvláštní zápach vznášející se celým okolím – zápach smrti. Stařec odvedl všechny tři do svého domu a připravil jim místo na spaní. V podstatě to byla obyčejná podlaha. Dům nebo spíše chýše byla stroze vybavena – pouze pár z rákosu spletených židlí, dřevěný stolek a několik košů a misek. V koutě byly i nějaké zbraně a oblečení. Nevěnovali tomu příliš velkou pozornost.

Když se ráno Nikolai probudil, všiml si, že Cy vede venku nějaký hlasitý hovor s náčelníkem a Kasumi zpoza dveří domu přihlíží. Cy nakonec odešel zpátky dovnitř a nechal starce venku.
„Takže?“ ptala se Kasumi.
„Mluvili jsme o něm a… moc ho to nepotěšilo.“
„Mluv k věci, Cyi.“
„Jak chceš. Jeho syn už ho prý jednou viděl a tvrdí, že určitě půjde s námi.“
„No výborně, takže ví, kde sídlí. Je to daleko?“
„Ne, neví. Půjde proto, že je jediný, kdo ho viděl a věří tomu, že je již mrtvý.“
„Cože?“
„Prostě domorodci věří v to, že kdo ho uvidí, je odsouzen k smrti, a proto ho klidně může vidět znovu a znovu.“
„No výborně. Nenapadlo vás, že na tom třeba něco bude? Že ten tvor vážně nosí smrt.“ řekl Nikolai.
„Smrt nosí maximálně jeho zuby nebo drápy, nebo co to vlastně má. Pokud je živý, tak je možné ho i zabít,“ řekla Kasumi.
„Jo, to je dost pravděpodobný. Otázkou ale je, jestli se zabít nechá. Uvědomte si, že se chystáme jít do jeho prostředí, ve kterém žije a loví celý život. My nebudeme lovci, copak to nechápete? My budeme kořist.“
„Nechte toho Nikolai,“ řekl Cy. „Teď už necouvneme a vy také ne. Kromě jeho syna, říká si Mbele, s námi půjde jeho žena.“
„Žena? Proč?“ ptal se Nikolai.
„Nechce zůstat bez svého manžela. Zkrátka si myslí, že je její povinností s ním jít, ale řekl bych, že jde spíše o to, že ho chce vidět na vlastní oči…“
„Aby na ně smrt přišla pokud možno ve stejnou dobu, jak romantické,“ poznamenala ironicky Kasumi.
„Tak nějak. Teď ale vážněji – za dvě hodiny vyrážíme po proudu na kánoích, takže si sbalte a sejdeme se u řeky.“
„Počkej, počkej,“ řekl Nikolai, „pořád čekám, až se o něm dozvím něco víc a zatím jediné co víme je, že nosí smrt. Copak nikdo ani neví, jak vypadá?“
„Ale jo,“ odpověděl Cy. „Vysvětlím vám to později.“ Odešel a zbytek skupiny se dal do balení. Měli stále dostatek zásob na deset dnů. Cesta do nitra bažin ale také pár dnů zabere…

Nikolai se poté vydal na obhlídku vesnice. Nevypadala moc živě ani v tuto denní dobu, což ho překvapilo. Skupinka mužů, zdálo se, že je to drtivá většina vesnice, se chystala vyrazit do džungle. Ale na opačnou stranu než byla řeka – zřejmě se chystali na lov alespoň podle toho, že byli všichni vyzbrojení oštěpy. Nikolai je chvíli pozoroval, a když odešli, šel k nedaleké tůňce, aby se trochu osvěžil. Voda nevypadala moc zdravě, ale teď mu to bylo jedno. Během pár dnů s největší pravděpodobností zemře a kromě toho vodu odsud zřejmě pije celý kmen a zase tak špatné následky to mít nemůže. Umyl se, napil a pokračoval dál. Před jednou z chýší si všimnul chlapce. Viděl ho už včera večer nebo si alespoň myslel, že je to on. Neměl na sobě vůbec nic a se zaujetím si Nikolaie prohlížel. Pak zaběhl do domu. Rozhodl se jít za ním, aby viděl, co mají uvnitř. Pořád měl zvláštní pocit, že je ve vesnici příliš málo žen, vždyť včera byl u ohně snad celý kmen a napočítal jen tři ženy. Zvláštní! Uvnitř nalezl starší ženu, zřejmě matku onoho chlapce. Držel se jí kolem pasu a oba vypadali, že se bojí. Chvíli na sebe mlčky hleděli a pak Nikolai radši odešel. Nakonec by bylo lepší se s domorodci ani moc nestýkat. Kdoví, co se tu považuje za společenský přestupek a jak takové věci vlastně řeší. Porušit nějaký jejich zvyk a skončit prošpikován oštěpy nebylo to, co by si přál. Pár hodin se bezhlavě potloukal kolem vesnice a přemýšlel, zda by nebylo lepší utéct. Vždy, když se ohlédl zpátky k domu, kde spal, viděl tam Kasumi, jak ho pozoruje. Těžko říci, jak dovede být rychlá. Zkoušet uprchnout by mohlo být stejně sebevražedné jako se vypravit do bažin. Lepší bude mít Kasumi na své straně, dá-li se to tak vůbec říci. Možná se jen chvástá, ale možná, že opravdu ví, co a jak. Prozatím nebude dělat problémy, ale jestli se mu vrátí do rukou zbraň, možná ji zabije a zkusí přinutit ostatní, aby ho dovedli zpět.

K poledni se všichni sešli u řeky. Stál tu už Mbele s koženým pytlem na zádech a oštěpem v ruce. Byl to velký statný bojovník a většinu těla měl pokrytou barvami. Byli to zvláštní obrazce, kterým nerozuměl ani Cy. Jeho žena, jejíž jméno nikdo z trojice dobrodruhů neznal, vypadala úplně obyčejně. Jediné, co měla na sobě, byla tmavě červená látka kolem pasu.
„Pojedeme ve dvou kánoích,“ řekl Cy. „Já s Mbelem vpředu a vzadu vy tři. Budete se držet těsně za námi. Řeka je tady hodně široká a i když jsme pro něj v kánoích snadný cíl, Mbele tvrdí, že se nemusíme ničeho bát. Prozatím. Čekají nás tři dny cesty, než dorazíme k srdci Džiundu, kde budeme muset pokračovat po svých. Jsou tam nebezpečné bažiny, kde prý loví.“
„A jak vypadá?!“ ptal se Nikolai.
„Mbele tvrdí, že ho viděl na jednom ze stromů. Blanitá křídla asi 2 metry rozpětí, rudá kůže, dlouhý úzký ocas, bílá lebka a oči vpadlé dovnitř. Prý nemá žádnou kůži na hlavě a zobák má tak ostrý, že zvířata trhá jako nic,“ řekl Cy.
„Výborně. Zvířata trhá jako nic… no jak dlouho mu asi tak bude trvat, než roztrhá nás?“ řekl s nervozitou v hlase Nikolai.
„Přestaňte s tím a radši vlezte do kánoe,“ odvětil Cy. Rozdělili se, tak jak Cy chtěl a naložili zásoby. Nikolai si byl jist, že s Kasumi jede schválně, aby ho měla na očích. Nebyl z toho vůbec nadšený, ale bylo mu jasné, že s tím nic nenadělá. Během pár minut vyrazili. Nikdo z vesnice se s nimi nerozloučil.

Proud řeky nebyl moc silný a tak museli všichni přistoupit k pádlování. Bylo to namáhavé, ale času měli málo. Cy moc dobře věděl, že najít Kongamata nebude snadné a mnohem větší pravděpodobnost je, že si je najde on sám. Věřil ale, že uspějí. Koneckonců bylo už načase… Cesta ubíhala velice pomalu. Zatímco všichni ostatní pádlovali, Kasumi bedlivě pozorovala okolní džungli. Měla dobré oči, ale ani přes Cyův popis pořádně nevěděla, co má očekávat. Drželi se uprostřed řeky a k bahnitým břehům to bylo na obou stranách přes šest metrů. Stromy byly značně podmáčené a bylo vidět několik velkých větví, které stály zaseknuté v řece u břehů. Voda byla celá špinavá a jen matně se od ní odrážel sluneční svit. Proplouvali podél vysoké strmé skály na pravém břehu. Vyčnívala několik málo metrů nad řeku a tvořila tak tmavý výklenek. Skála byla na mnoha místech pokryta nízkou travou a mechy. Kasumi si ji se zájmem prohlížela a přemýšlela, jak dobrý by byl z jejího vrcholku výhled. Věřila Cyovi a bylo jí jasné, že Mbele se zde vyzná, ale přesto měla chuť všem říct, aby zastavili a počkali na ni, zatímco se půjde podívat nahoru.
„Cyi!“ ozval se Nikolai, „nezdá se vám, že tu je nějak mrtvo? Neslyším vůbec nic a ta řeka, zdá se, jakoby v ní ani nic nežilo.“
Nikolai viděl, jak se Cy ptá na něco Mbeleho a potom mu odpověděl: „Mbele říká, že malí tvorové se Džiundu vyhýbají a ryby nemají rády zdejší vody, protože nesou smrt. Je tu ale spousta hmyzu.“
„Ano, všiml jsem si. Zatracení komáři!“ řekl Nikolai. Výprava pokračovala dál a to až do večera. Přirazili k levému břehu, kde ukryli kánoe a na nedaleké mýtince rozdělali oheň. Okolní lesy byly husté a s přicházející tmou rostlo i napětí všech dobrodruhů. Mbele se během chvíle vrátil s několika dalšími relativně suchými větvemi na udržení ohně. Byli téměř půl kilometru od řeky a komárů tu poletovalo jen pár. Džungle kolem nich ale už nebyla zdaleka tak nehlučná, jako dříve. Čas od času zaslechli řev šelem a cvrkot brouků byl takřka nepřetržitý. Po večeři Cy rozdělil hlídky po dvou. On sám chtěl s Mbelem začít a vystřídat je měli Nikolai s Kasumi. Cy ženě Mbeleho nedůvěřoval a kromě toho to nevypadalo, že během cesty bude něco víc než přítěž. Od doby, co přirazili ke břehu, se držela s Mbelem ale Cy ji neslyšel promluvit jediné slovo. Zvláštní. Nezdála se být tak vystrašená. Nikolai se na hlídku s Kasumi nijak netěšil. Copak mu to chce Cy dělat jen těžší a těžší? Po jídle ulehnul a ještě pár minut poslouchal jak se Cy o něčem dohaduje s Mbelem, pak usnul.

„Nikolaii, Nikolaii,“ řekl tichým hlasem Cy a zatřásl s ním. „Udržujte oheň a hlavně nedělejte problémy, jasné? Až začne svítat, vzbuďte nás. Kasumi je támhle,“ ukázal k dvojici vysokých, u sebe rostlých stromů. Stála tam a hleděla do tmy, jakoby jí dokázala prohlédnout. Nikalai v rychlosti vstal a šel za ní, zatímco Cy s Mbelem ulehli a usínali.
„Naše první hlídka,“ řekla Kasumi, aniž by se otočila k blížícímu se Nikolaiovi. „Máš radost?“
Nikolaie překvapilo, že si ho všimla. „Myslím, že si to nemusíme dělat tak těžké. Jsme teď na společné lodi.“
„To už jsme dlouho, ale zatímco já tady zastávám stěžejní úlohu, ty jsi na své první plavbě a klepeš se strachy, jakmile se objeví cokoliv, co neznáš.“
„To jsi pořád takhle chladná? Mohli bychom se trochu seznámit, být přátelé a tak…“
„Jdeš na to trochu rychle. Mám tolik přátel, kolik potřebuji a ty mezi ně nikdy patřit nebudeš.“
„Tak s tím se klidně smířím, ale mohli bychom si navzájem alespoň říct, jací jsme a co máme za sebou, třeba nám to pomůže, abychom spolu líp vycházeli, co ty na to?“ Mlčela a stále hleděla do temnoty. „Tak já začnu. Pocházím z Petrohradu z rodiny řezníka. Fotr byl senilní kretén a…“
„A ty jsi evidentně po něm. Drž už konečně hubu. Jsme na hlídce v pralese a ne na seznamovacím večírku.“
„Tak fajn, promiň. Jen jsem chtěl prolomit ty ledy mezi námi. Vždyť já o tobě nic nevím. Řekni mi alespoň něco málo. Jednu věc.“
„Tak dobře, jednu věc – dokážu člověka zaživa naporcovat. Chceš se přesvědčit?“ Nikolajovi ztuhly rysy v obličeji, otočil se a pomalu se vrátil k ohništi. Normálně by se takovému člověku vysmál ale v případě Kasumi to vypadalo smrtelně vážně. Přiložil do ohně, sedl si na jeden z nedalekých balvanů a rozhlížel se kolem. V okolí byl ale klid – pouze zvuky nočních tvorů a občasný šelest větví. Brzy ho začala přemáhat únava. Vstal a vydal se na procházku okolo mýtinky – potřeboval se nějak probrat a hovor s Kasumi nebyl zrovna ten nejlepší způsob. Přemýšlel, kde vlastně je. Porozhlédl se okolo, co až světlo z ohniště umožňovalo, ale nenašel ji. Napadlo ho, jestli by nebylo vhodné vzbudit ostatní, ale rychle to zavrhl. Jestliže je v pořádku, tak se zase vrátí a jestli ne… vadit mu to nebude. Zbytek noci strávil zíráním do ohně a přemýšlením o Kongamatovi.

K ránu se odněkud z džungle vynořila Kasumi. Nikolai v tu dobu právě budil ostatní. Dole pod stromy byla stále velká tma, ale skrze jejich koruny již prosvětlovaly první paprsky. Nejvyšší čas vrátit se k lodím a vyrazit na další cestu. Cestou si všichni všímali čím dál tím větší špíny v řece. Jestli se to bude zhoršovat, budou muset opustit kanoe dříve, než původně zamýšleli. Kasumi si krátce po poledni všimla stínu ukrytého mezi stromy na levém břehu. Zdálo se jí, že je sleduje. Chvíli si pohrávala s myšlenkou, že jde o Kongamata, ale stín se držel stále u země. Je přece hloupost, aby se pohyboval takovým způsobem, pomyslela si.
„Cyi,“ řekla „Myslím, že támhle u břehu něco je. Jde to za námi už dlouho.“
Cy se otočil tím směrem, aniž by přestal pádlovat a řekl: „Tohle nemůže být on. Spíš nějaká šelma. Pro jistotu se ale nebudeme k tomu přibližovat. To ale až za chvíli, ještě musíme několik mil ujet.“ Pokračovali dál s občasnými zastávkami, aby si chvíli odpočinuli. Zatímco Cy, Mbele a Nikolai pokračovali bez větších známek únavy, Kasumi musela zanedlouho vystřídat Mbelovu ženu. Řeka se porůznu vlnila, ale i tak vše kolem vypadalo nehybně a prázdně. Tak postupovali až do večera. Opět vynesli kánoe na břeh a vydali se hledat místo na noc. Všímali si, že místní podloží je už hodně podmáčené a trvalo téměř hodinu, než nalezli vhodné místo pro rozdělání ohně. S hledáním suchého dřeva byl ovšem velký problém. Zatímco Cy, Mbele a jeho žena vyrazili hlouběji do džungle, zbylí dva udržovali oheň alespoň s tím, co našli. Kůra stromů a pár trsů suché trávy moc dobře neposloužily, ale nebylo na výběr.
„Kdy mi už konečně vrátíš zbraň? Vždyť už jsme druhý den v bažinách.“
„Ty jsi nepochopil, proč jsme pořád spolu, že ne? Myslíš, že jsem tak blbá, abych ti teď dala pistoli? Pokud potkáme něco nebezpečného, dostaneš ji, ale věř mi, že budu nablízku.“
„Co tím myslíš?“
„Je mi jasné, že při první příležitosti otočíš zbraň proti mně, Nikolaii, ale věř mi, že tu příležitost ti nedám. Zvykni si na mě, protože až do konce výpravy budu s tebou, stále s tebou a ty nejsi tak rychlý, abys mě stihnul zastřelit, když ti budu stát za zády.“ Nikolai měl chuť o tom chvíli debatovat, ale když se zamyslel nad jejími slovy, radši si to rozmyslel. Otočit zbraň na ni a vystřelit zvládne během okamžiku. Za tu dobu přece nedokáže zareagovat, ačkoliv… nebyl si úplně jistý. Ať už mluvila pravdu nebo ne, podařilo se jí vyvolat v něm pochybnosti a navíc, pokud ji nedokáže jediným výstřelem zabít, co pak? Ten její černý oblek byl zvláštní. Proč by si někdo bral něco takového na výpravu do Africké džungle? Už od začátku mu bylo jasné, že ta žena není normální, avšak v zabíjení se zřejmě vyzná dobře. Možná ten její oblek ukrývá víc, než se zdá. Cy a ostatní se po nějaké době vrátili a nesli s sebou trochu suchého paliva.
„Vypadá to na poslední pořádný oheň, takže si to užijte. V bažinách nebude šance něco takového sehnat.“ řekl Cy „Podle Mbeleho budeme zítra odpoledne v srdci bažin. Bude nutné se držet spolu. Prý je tam mnoho nebezpečných míst a to ani nemluvím o něm.“
„Poslyšte,“ řekl Nikolai, „co s ním budete dělat, když se nám ho povede zabít. Vždyť něco takového odsud jen těžko dostanete?“
„Nám ale nejde o to tu bestii zabít,“ řekl Cy. „My chceme jen zjistit, kde sídlí.“
„Předpokládám, že mi neřeknete proč?“
„Uvidíš sám, Nikolaii,“ řekl Cy.
„Pamatuj si ale dobře, že ho nesmíš zastřelit. Zraněný se jistě vrátí tam, kde se ukrývá. Zraněný nebo…“
„Mlč Kasumi,“ přerušil ji Cy. „Každopádně nám mrtvý k ničemu nebude.“ Nikolai souhlasně kývnul hlavou a přemýšlel nad tím, co málem a zřejmě omylem řekla Kasumi. O co tu vlastně jde? A jaká je asi tak pravděpodobnost, že se skutečně dostanou, tam kam chtějí? Zraněné zvíře se jistě stáhne pryč, ale otázkou je, jestli se Kongamato dá považovat za zvíře. Po jídle a odpočinku šli spát. Hlídky měli rozdělené stejně jako minulou noc a Nikolai ani nedoufal, že se Kasumi zbaví.

Po probuzení strávil opět celou dobu poblíž ohně. Kasumi tam byla také. Za celou noc na sebe nepromluvili jediné slovo. Ráno vzbudili ostatní, nasnídali se a vrátili se k řece. Všichni, snad až na Mbeleho se podivovali nad chováním jeho ženy. Stále jí nikdo neslyšel ani promluvit. Přemýšleli dokonce, jestli to vůbec umí. Zpočátku ji Kasumi považovala jen za zbytečné zavazadlo, ale postupem času měnila názor. Možná, že ještě bude k užitku. Poslední úsek cesty byl nejtěžší. Pohyb v bažině byl stále obtížnější a voda se sotva hýbala z místa. Zanedlouho se řeka začala větvit na několik úzkých ramen. Proplétaly se mezi podmáčenými ostrůvky, ve kterých se potápěly stromy a keře. Některé byly popadané a zahrazovaly cestu. Nikdo z nich by se ale stejně nerozhodl plout dál, už jen kvůli všudypřítomnému bahnu. Přistavili kánoe ke břehu a ukryli je v trávě, tak jako už dříve. Všichni si dobře zapamatovali tohle místo, protože poblíž trčel z řeky špičatý kámen. Podobný byl i u druhého břehu zhruba ve stejném místě. Jakoby ty kameny označovaly území patřící někomu jinému. Nikolai konečně dostal zpátky svoji pistoli – PSM – malá, účinná a navíc na slušných osm nábojů. Měl u sebe ještě několik zásobníků, takže pod dozorem Kasumi okamžitě jeden vyměnil. Cy měl tu svou rovněž připravenou, ačkoli doufal, že ji nebude muset použít. V řadě za sebou se vydali vpřed. První šel Mbele za ním Cy, Nikolai, Kasumi a nakonec Mbelova žena. Vypadala mnohem živěji než dříve, ale stejně od ní neuslyšeli jediné slovo. Během chvilky dorazili do míst, kde se řeka dělila. Postupovali místy, kde nerostla příliš vysoká tráva. Po levé straně měli bažinu. Byla nyní hnědošedá a na její hladině se občas objevovaly velké hrboly připomínající bubliny. V dálce byli vidět rozpadlé stromy nasáklé vodou. Mnohé z nich byly zcela vyvrácené a ty ostatní se nahýbaly nad bažinu. Jak šli dál, ozývalo se z temné bažiny bublání. Okolní stromy téměř úplně zahalovaly oblohu, pouze sluneční svit odhaloval dění v bažinách, ale i ten pomalu slábnul. Blížil se večer. Dorazili k obrovskému zaplavenému místu. Močály se rozprostíraly všude kolem nich a obcházet je by bylo příliš zdlouhavé. Stojící voda, nebo spíše špína, nebyla nijak hluboká, ale nebylo pochyb, že se budou muset namočit. Protější břeh byl v nedohlednu, ale toto „jezero“ bylo plné nízkých pahorků, na kterých obvykle rostlo pár stromů. Přímo před sebou viděli jeden takový, ale byl již vykotlaný a jeho vrchní polovina trčela ve vodě. Stromy kolem vypadaly vesměs mnohem sušší, než jaké vídaly u řeky.

Mbele, krátce něco zašeptal Cyovi a ten to okamžitě přeložil ostatním: „Tady ho Mbele viděl. Na jednom z těch stromů před námi. Hlouběji v bažinách už nikdy nebyl.“
Nikolai si opět začal nervózně pohrávat s pistolí, čehož si Kasumi okamžitě všimla: „Opovaž se udělat nějakou blbost.“ Nechal toho, ale stále se nemohl zbavit pocitu, že jde tváří v tvář vlastní smrti.
„Nemá smysl pokračovat dál. Utáboříme se tady. Stromů je před námi málo a on se nebude mít kde schovat.“ řekl Cy. Vyhledali na okraji močálu vhodné místo a odpočinuli si. S hlídkami se domluvili jako minule, ale Cy nabádal ostatní k mnohem větší obezřetnosti. Zatímco jedli, Mbele a jeho žena se vrátil na břeh, posadili se a dívali se do dáli. Stín noci brzy zahalil vše okolo, ale oni stále zůstávali na místě a pozorovali rozšiřující se temnotu. Oba vypadali uklidnění, jakoby jim bylo jedno, co je poblíž. Nikolai a za ním jako hlídací pes Kasumi na ně hleděli zpoza stromů. Nikolai byl napjatý a nechápal, jak je možné, že oni nejsou. Riskují své životy a nezáleží jim na tom! Když se na ně tak díval, napadlo ho, jestli všechno to není jen zbytečné divadlo, jestli Kongamato není jen výplod jejich fantazie. Třeba je už dávno mrtvý a v těch lidech pouze zůstávají zakořeněné představy o démonu z bažin. Po večerech si u ohně vyprávějí nejrůznější legendy a pak se jimi nechávají ošálit. Člověk, který věří v jeho existenci, ho může klidně vidět na každém rohu, oblouzněni vlastními přeludy. Kdyby ho nepřesvědčovali, že skutečně žije, možná by mu okolní bažiny nepřišly tak hrozivé. „Tak co, Nikolai, ještě nemáš dost zírání do černoty? Chci se ještě dneska vyspat.“ řekla Kasumi.
„Klidně běž, já přijdu za chvíli.“
Kasumi se pobaveně pousmála. „Nejprve mi budeš muset vrátit zbraň.“ Sledovala, jak nepříliš ochotně odepnul pouzdro a předal jí ho. Upevnila si jej k opasku a odešla k tábořišti. Ještě několik minut sledoval ty dva, ale během okamžiku se proměnili jen v nejasné obrysy uprostřed černočerné noci. Obloha byla zatažená a měsíc ani hvězdy nedávali sebemenší světlo. Temná noc, pomyslel si, na temném místě. Cy mezitím seděl v trávě a dojídal zbytky sušeného masa, které si přidělil k večeři. Jediné světlo, které měli, byli kapesní svítilny. Nic víc.

Celá noc proběhla nečekaně klidně. K ránu opět vyrazili na cestu. Pistole se vrátila do Nikolaiových rukou a Mbele je prováděl přes široký močál. Šli pomalu a zlehka našlapovali. Před nimi se zvedala mlha a clonila jim ve výhledu. Spoléhali se tedy především na svůj sluch. Kromě vzdáleného bublání a bzučení poletujícího hmyzu ale neslyšeli nic, co by nasvědčovalo přítomnosti Kongamata. Vybírali trasu přes vyvýšené kopečky, na kterých tu a tam rostly zuboženě vypadající stromy. Slunce nad nimi sotva zářilo a zahalovala jej velká hustá mračna. Během následující hodiny začalo silně pršet. Déšť sice rozehnal mlhu, ale v tom neviděli jedinou výhodu. Pitné vody měli ještě dostatek, takže se nemuseli zdržovat. Konečně přešli močál a stáli opět na pevné, i když značně promočené půdě. Před sebou měli několik menších bahnitých jezírek ale travnatá plocha, která mezi nimi utvářela úzké cestičky, se zdála být průchodná. Z mělké stojaté vody vyrůstalo několik vysokých stromů, jejichž první větve byly několik metrů vysoko. Kolem sebe tak měli dostatek prostoru a ničím nezakrytý výhled. Déšť během chvilky zase ustal, ovšem přes zelené koruny stromů nepronikly dolů k bažině takřka žádné sluneční paprsky. Byla tu tma, jakoby se opět blížil večer. Putovali obezřetně dál takřka nehlučným místem. Vzduch byl prosycen nepříjemným pachem, který neodehnal ani déšť. Čím dále šli, tím hůře se jim dýchalo. Kolem poledne si udělali krátkou přestávku pod jedním z vysokých stromů. Shodili batohy, posadili se do trávy a odpočívali. Viděli odsud, že jsou před nimi vysoké skály trčící se nad okolím. Cy vyrazil kus dopředu, aby se porozhlédnul. Přiblížil se k prvním kamenům, které ležely u skal. Dobře odsud viděl silnou skálu táhnoucí se po levé straně podél bažiny. Napravo se skála lámala a všude kolem ní byla nehybná špinavá voda plná kamenů a kusů dřeva. Přemýšlel, kudy se vydat, jelikož obě bahnitá jezera vypadala hluboká. Jít podél skály se zdálo být zbytečné, protože se stáčela opačným směrem, než chtěli jít a vyšplhat po ní by bylo příliš obtížné. Všiml si úzké soutěsky nebo spíše tunelu, který, jak se zdálo, prochází celou skálou. Přiblížil se k tomu místu a jasně viděl stále se snižující průchod. Na jeho konci prosvítala zeleň. Pomalým krokem se vracel zpátky, když náhle ucítil slabý tlak na temeni hlavy. Podíval se nad sebe a s napětím, jaké snad nikdy nezažil, nebo si na to alespoň nevzpomínal, sledoval, jak mu tvář potřísňují kapičky krve. Padala z koruny stromu. Náhle přímo před něj, se značným žuchnutím spadla dlouhá ohlodaná kost. Byly na ní cáry masa a podle délky tipoval, že patřila nějaké antilopě. Chvíli ztuhle zíral vzhůru s pistolí v rukou a pak gestem ruky pokývnul na společníky. Ti seděli sice o notný kus dál, ale viděli Cyovo podivné počínání. Mlčky a pomalu se přiblížili k němu.
„Pst, je nad námi,“ řekl tiše Cy.
„Máš nějaký nápad?“ zeptala se Kasumi.
„Myslím, že to je ideální příležitost. Má tam svoji kořist, a pokud ho vyděsíme, určitě s ní odlétne pryč,“ řekl Cy. Nikolai namířil nahoru a viděl jen slabě se pohupující korunu stromu. Skrze ni neprohlédl nic. Mohl klidně střelit přímo jeho. Mbele a jeho žena zatím hleděli vzhůru omámeni jeho přítomností. Zdáli se, že jsou úplně v transu. Na Cyův pokyn Nikolai vystřelil, ovšem jiným směrem aby Kongamata nezasáhl. Z koruny se ozvalo vrčení a syčení a během okamžiku slézalo po kmeni nějaké tělo. Chvilku trvalo, než rozeznali víc, ale poté bylo vše jasné – byl to levhart. Odrazil se a skočil přímo dolů mezi cestovatele. Než stihli zareagovat, snesl se přímo na Mbeleho, který pod jeho tlakem spadl na záda. Do krku se mu zaryly ostré drápy. Krev z tepny vystříkla ven a potřísnila levhartovu tlamu. Kasumi v rychlosti vytáhla malý kousek kovu ukrytý ve vnitřní části svého oděvu. Vypadal jako malá hvězdice, ale hrany i špičky byly velice ostré. Švihla zápěstím a nechala hvězdici svézt se po prstech, aby nabrala správný směr. Levhart zařval bolestí, když se mu hvězdice zabodla do levého oka. Nikolai, který mohl už dávno střílet, váhal. Levhart totiž neměl v plánu ustoupit a tak pocítil svoji šanci. Zvíře potřáslo hlavou, vycenilo tesáky a přiskočilo ke Kasumi. Ohnalo se po ní tlapou. Ta ale před ostrými drápy uskočila dozadu, shýbla se a v ruce už držela nůž. Zazněl výstřel. Nikolai vyděšeně zíral před sebe. V roztřesených rukách svíral pistoli a v rychlosti si přemítal, jestli neudělal chybu. Měl ji na dosah ruky, ale teď už je pozdě. Levhart s prostřelenou lebkou ležel na boku a zmítal se v poslední křeči. Nad ním stál se stále namířenou pistolí Cy. Kasumi v pokleku svírala nůž a pronikavým pohledem si měřila Nikolaie.
Ten, jakoby vycítil, co tím chce říci, se omlouval: „Já… nestihl jsem zareagovat. To se přece stane, ne?“ Kasumi se postavila a přistoupila k němu. Postřehl, jak její stisk nože zesílil. Cy se rovněž otočil k Nikolaiovi s namířenou pistolí a tázavým pohledem. Nikdo z nich si nevšímal Mbeleovy ženy, která plakala nad bezvládným tělem svého manžela. Z rozdrásaného masa na prsou mu vytékala krev. Nikolai teď měl ale jiné starosti.
„Co... co se děje? Omlouvám se, prostě nejsem tak rychlý…“ říkal ve spěchu nejistým hlasem.
„Vážně?" řekla Kasumi. „Bývalý voják a má pomalejší reakce než padesátiletý muž, který drží zbraň poprvé v ruce?! Mohl jsi tu svini zastřelit, když stála nad Mbelem, nebo když se blížila ke mně, ale ty nic… Víš, Nikolaii, ty jsi nic nepochopil. Myslel sis, že se mě jen tak zbavíš a utečeš pryč, co? Jenže jsi zapomněl na jednu věc – na svou zbabělost.“ Nikolai věděl, že prohrál, že se z tohohle už nedostane, alespoň ne po dobrém. „Selhal jsi!“ řekla Kasumi. Její nůž opsal oblouk a zasáhl Nikolaiovu ruku, ve které držel pistoli. Chtěl po ní vystřelit, ale nestihl to. Místo toho nechápavě sledoval, jak jeho oblíbená zbraň padá do trávy i s dvěma prsty. Chytil se za krvácející ruku. Ohlédl se na tu, která mu způsobila takové zranění, a sledoval významný úšklebek. Kasumi se shýbla a kopancem vedeným z oblouku podrazila Nikolaiovi nohy. Upadl na záda do zmáčené trávy. Cy se mezitím shýbnul pro Nikaiovu zbraň a šel se zajímat o to, co se stalo Mbelemu. Byl přesvědčen, že Kasumi se o zbytek postará. Jasně věděl, že situace se povážlivě zhoršila – průvodce mrtvý a jediný dobrý střelec na tom bude brzy stejně. Kromě toho stále ještě neobjevili Kongamata. Mají už jen jedno eso v rukávu a to stále klečelo nad Mbelem a plakalo. Nebude to snadné a dost možná, že to ani nevyjde, ale jiná možnost není. Snad jen šťastná náhoda a ta se Cyovi vyhýbá už dlouhou dobu. Pátrání v Rusku sice přineslo určitý posun, ale jejich celkový cíl je stále stejně daleko. Za sebou slyšel jen bolestivé výkřiky, steny a zoufalá volání. Kasumi sice byla nenahraditelný společník, ale její metody byly příliš i na jeho žaludek. Když si vyřizovala účty naposledy, málem se u toho pozvracel a to to ještě zdaleka nebylo tak strašné, jak by mohlo být. Skoro to vypadalo, jakoby se v těch věcech vyžívala, nebo si tím možná budovala respekt anebo zkrátka nesnášela, když jí někdo zklamal a dávala tak najevo, že něco takového nesnese. Cy o její minulosti zase tak moc nevěděl, ale časem si odvodil, kým zřejmě byla v minulosti. Byl to docela paradox, že by právě ona takhle trestala ty, co selžou, ale možné to bylo. Na druhou stranu to ale nebývalo tak časté – s lidmi, kteří ji nezradili, ale postavili se rovnou proti ní jednala mnohem rychleji a efektivněji. Vyrušil ho zvuk, který do směsice stenů a vzdechů nepatřil – totiž šplouchnutí bahnité vody. Když se otočil, uviděl Nikolaie, jak utíká směrem dál ke skalám, co mu síly stačí. Byl celý od krve a oblečení měl úplně potrhané. Z hnědé bažiny se na břeh snažila vylézt Kasumi. Cy jí šel hned pomoci. Byla celá zabahněná, ale jakmile byla na pevné půdě, vyběhla za Nikolaiem.
„Kasumi! Hej! Počkej, nemůžeš…“ Neslyšela nebo spíše nechtěla slyšet. Ten člověk jí uniká, srazil jí do bažiny a teď si myslí, že jí zmizí. Viděla ho, jak se ztrácí mezi skalami a utíkala tam. Nůž jí vypadl z ruky a spadl do bažiny, ale věřila, že ho bez problému dorazí i bez něho. Bahno, které měla všude na těle jí překáželom, ale Nikolai byl pořádně oslabený – neunikne. Doběhla ke skále a zmizela v tunelu vedoucím skrze ni. Cy měl chuť celou výpravu zabalit a vrátit se, ale bez Kasumi to nepůjde. Vzal za ruku Mbelovu ženu, která konečně dokázala, že není úplně němá, protože stále dokola opakovala jedno slovo: Kongamato. Vlekl jí k tunelu a ani se mu moc nebránila. Kamenité podloží se zde snižovalo kamsi dolů. Stěny nebyly zrovna moc rovné, ale nešlo o žádné velké výklenky, kde by bylo možné se schovat. Žena už šla za Cyem sama a on tak mohl vytasit pistoli a pomalu pokračovat kupředu.

Když dorazil na druhou stranu, naskytl se mu výhled do údolí. Dole pod mírným svahem bylo několik dlouhých klikatících se zabahněných polí. Vyvěraly z nich plyny a vzduch páchnul hnilobou. Vpravo vedle sebe viděl pomalu stékající bahnitou říčku. Vpíjela se do větší bahnité plochy, která se zdála být zcela nehybná. Za ní byly na západě v dálce vidět vysoké strmé, špičaté skály. Trčely tam osamoceně už stovky let. Nad sebou měl stále mohutné koruny stromů, které však nebyly tak příliš husté. Mezi nimi se táhly dlouhé provazce lián, ze kterých visely zelené listy. Viděl mlžné oblaky, jak se už zvedaly do výše. Dole to musí být mnohem horší, napadlo ho. Kasumi ani Nikolaie odsud nebylo vidět. Mohli být už dál v šeru, které nedokázal prohlédnout, ale stejně dobře se mohli stočit někam ke skalám a zmizet za balvany. Začal sestupovat níž a níž. Vyhýbal se kamenům na svahu a kontroloval, jestli s sebou stále má společnost. Žena se však zdála být odhodlaná pokračovat. Nakonec si říkal, že to pro ni nebude vůbec tak strašné. Když sešli dolů, byla všude okolo šeď. Mlha se držela tady pod stromy a vůbec to nevypadalo, že by se měla ještě někdy rozplynout. Mlčky začal stáčet své kroky ke skalám. Slunce za nimi pomalu zapadalo. Věděl, že nebude trvat dlouho a padne tma. Snad to ví i Nikolai a je mu jasné, že mezi bažinami, navíc za tmy, nemá šanci uniknout. Nad skalami zářila už sotva polovina Slunce. Cy zpozoroval, že se po zemi pohybuje stín. Zpočátku měl pocit, že se mu to jen zdá, ale brzy zjistil, že tomu tak není. Stín se mihotal porůznu kolem něj, ale když vzhlédnul vzhůru, neviděl nic určitého. S ostražitostí mnohem větší než předtím pokračoval. Vyhýbal se otevřenějším prostranstvím, které nebyly kryty zelenými stromy. Našlapoval zlehka a dával pozor, aby nevyvolal sebemenší rušivý zvuk. Když překročil stín skalisek, byla všude neobvyklá temnota. Rozeznal, že skály jsou porostlé na vršku travami a zdálo se, že některé nejsou zdaleka tak špičaté, jak to vypadalo zdálky. Vysoký skalní útvar tvořil plošinu, na které rostlo mnoho dalších stromů. Vyšplhat nahoru se zdálo bez vybavení nemožné, ale zahlédl, že pod převisem vede do kamene díra. Šel se podívat dovnitř, aby zjistil, jestli někam nevede, ale Mbelova žena zůstala venku. Nechal ji teď být, protože mu bylo jasné, že v první řadě musí nalézt Kasumi. Skalní dutina ale nebyla vůbec hluboká. Sotva pár metrů široký otvor se postupně zužoval, až skončil téměř hladkou stěnou. Bylo na ní pár výstupků, ale nikde ani nad sebou nenalezl jediný otvor vedoucí dál. Vrátil se zpět před jeskyni a v dálce zahlédl blížící se Kasumi. Přicházela dolů z menšího pahorku, na kterém trčel mohutný balvan. Konečně, pomyslel si. Bál se, že se jí něco stalo. Než stihla dorazit až k němu, snesl se ze vzduchu veliký tvor, podobný netopýrovi. „Kongamato!“ vykřikla domorodá žena s úžasem a snad i s radostí. Mířil na Kasumi a ta se ihned rozeběhla podél skály k ostatním. Cy vytasil pistoli a začal střílet. Kongamato byl ale stále dost vysoko a tak ani jediná kulka nezasáhla svůj cíl.
„Běž, běž, utíkej“ řvala na něj Kasumi. Cy se rozeběhl pryč, směrem do bažin a když se ohlédl zpátky, viděl, jak je Kongamato sotva pár metrů od ní a snaží se do ní zarazit pařáty. Byl přesně takový, jak ho popisoval Mbele. Křídla vypadala jako netopýří a jejich rozpětí bylo obrovské. Manévrovat mezi stromy by pro něj jistě bylo těžké, ale tady s tím neměl žádné problémy. Ocas byl dlouhý a postupně se zužoval. Na jeho konci byla veliká oblá věc, vypadající jako kyj. Díky ní mohl lépe manévrovat, ale Cy předpokládal, že stejně dobře může sloužit jako smrtící zbraň. Pařáty se zdály být obrovské, tak velké snad neměli ani ty největší orli. Kůži měl rudou a to až po hlavu. Hlava byla nepřirozeně veliká a úplně bílá. Obrovská zobákovitá tlama ukrývala desítky ostrých zubů. Jeho oči byly zasazené do hlubokých důlků v lebce. Chráněné tak proti jakýmkoliv útokům. Podobal se mnohem víc prehistorickým tvorům, než čemukoliv jinému. Při útoku vydával zvuky připomínající skřeky. Kasumi, vědoma si smrtelného nebezpečí běžela, jak nejrychleji byla schopna, ale věděla, že to nestačí. Po levé straně, mezi několika kameny, zahlédla otvor ve skále. Okamžitě se stočila tím směrem a zapadla dovnitř. Cy v rychlosti nabíjel zbraň a jakmile se ohlédl, neviděl nikoho. Kongamato se mu ztratil někde mezi kameny a váhal, jestli ho má jít hledat.

Kasumi zaběhla až na konec nevelké jeskyně celá udýchaná. Všimla si zde stojící domorodky, která zřejmě neměla odvahu nechat se jen tak Kongamatem zabít. Byla vyděšená a krčila se ke skále, aniž by věnovala pozornost nové obyvatelce jeskynního úkrytu. Kongamato se snesl až na zem a potácivým pohybem, který pro něj evidentně nebyl úplně přirozený, vlezl do jeskyně. Byla i na něj dostatečně široká. Udržet rovnováhu mu pomohl ocas, přesněji „závaží“ na něm. Obě ženy mohly zblízka pozorovat jeho tlamu plnou malých, ale neskutečně ostrých zoubků. Měl jí částečně otevřenou a stále z ní vycházely prapodivné zvuky. Podobaly se skřekům dravců, avšak byly mnohem hlubší a pronikavější. Kasumi hned věděla, že jeskyně se nezužuje dostatečně. Stačí mu vmáčknout se mezi stěny a snadno ji usmrtí. Ohlédla na stranu, kde stála domorodka. Zakrývala si oči dlaněmi, ale přesto byla úplně mimo. Přerývaně dýchala a třásla se strachy. Kongamato se stále blížil… Kasumi už neváhala, přistoupila k ženě, pevně sevřela obě ruce a vší silou jí ze strany udeřila. Její tvář nalétla na skálu. Z rozražené hlavy vytékala stružka krve. Byla omámená a v šoku. Kasumi jí uchopila a trhla s ní směrem ke Kongamatovi. Ten popadl svou bezvládnou oběť do tlamy a vycouval z jeskyně. Jakmile byl zase venku, rozletěl se nahoru. Cy se právě blížil a když viděl, že má v tlamě nějaké tělo, začal okamžitě střílet. Několik střel ho skutečně zasáhlo a on ze sebe vydal dlouhý bolestivý sten. Nejistým letem se obrátil k plošině a zmizel mezi stromy. Cy se rozběhl ke skále, ale dál už to nešlo. Zoufale se opřel rukou o stěnu, hlavu sklopenou dolů. Z jeskyně vyšla Kasumi a jakmile ho uviděla, přišla až k němu.
„Copak, Cyi. To ti tak vadí ztráta té ženy? Vždyť stejně měla být jen jako krmení.“ Cy nevěřícně otočil hlavou a radostně vykřikl, když uviděl Kasumi živou a zdravou. Sice vypadala, jakoby vylezla z bahna, což byla v podstatě skutečnost, ale přesto ji objal. Krátce mu objetí opětovala a pak se vykroutila.
„Uklidni se Cyi, takhle tě ještě neznám.“
„Mám radost, Kasumi, copak to nechápeš? Nejen, že jsi naživu, ale navíc to vypadá, že jsme zatraceně blízko. Kongamato letěl někam tam nahoru, mělo mě to napadnout, že bude sídlit někde nahoře ve skalách. Navíc je raněný, takže povídačky o jeho nesmrtelnosti byli jen…“
„Povídačky, Cyi. Nikdy nevěř ničemu, co nevidíš na vlastní oči sám.“
„Budu si to pamatovat, teď ale musíme vymyslet, jak vylezeme nahoru. Já upřímně řečeno nemám šanci to zvládnout, ale ty možná ano. Není to zase tak vysoko a skála není zrovna hladká, takže opory pro ruce a nohy najdeš snadno.“
„Myslím, že nebude třeba šplhat po skále. Stačí jít podél ní. Tam vzadu jsem viděla kamenitý svah. Vylézt po něm bude mnohem snazší. Nikolai běžel daleko, to se musí nechat ale… moc pomalu.“ Kolem už bylo značné šero a vydat se do nitra bažin by si netroufli. Tady mezi skalami a kameny ale žádné takové nebezpečí nehrozilo. Kasumi vedla Cye. Všude před sebou viděli roztroušené balvany, některé se zřejmě uvolnily z podivně tvarovaných skal. Ty vypadaly hrozivě, obzvláště teď ve tmě. Pomalu šplhali na vyvýšený pahorek u paty skalní stěny, který následně přecházel ve strmý svah vedoucí na plošinu. Na kamenitém podloží si Cy všímal občasných tmavých skvrn od krve. Vedly tím směrem, kterým šli. Zanedlouho uslyšeli za jedním ze stojatých kamenů tlumené steny. Cye to dosti polekalo, a když za oním kamenem uviděl zkroucené tělo potřísněné krví, zhrozil se. Hlavu měl rozraženou od zakrváceného malého ostrého kamene, který ležel poblíž. Dokonce se mu zdálo, že na některých místech prosvítá nějaká růžová hmota. Pravé oko měl úplně zavřené a víčko bylo zarudlé. Tím druhým sotva mžoural. Z nosu i zpola otevřených úst tekla krev a několik zubů měl vyražených. Na rukou bylo prstů jen pár – zbyly mu pouze palce a ukazováčky, ale i ty byly nepřirozeně pokroucené, zřejmě od nešťastného setkání s tvrdým kamenem. Na těle měl několik sečných zranění.
„Vážně je nutné ho nechávat naživu?“ ptal se znechucený Cy.
„Má co si zasloužil Cyi. Chtěl nás zradit a nebýt jeho blbosti mohlo už být dávno po mně.“
„Já vím, ale… není tohle příliš?“
„Cyi! S nepřáteli nemůžeš mít slitování.“
„No dobře, dobře, ale pojďme už radši dál. Dělá se mi z něj špatně.“
„To mě se dělalo taky a ani nemusel vypadat takhle.“ Vyšplhali se bez větších obtíží na vrchol, pravda, Cyovi to rozhodně nepřipadalo jako procházka, ale zvládnul to.

Dostali se do místa, kde všude kolem rostla vysoká zelená tráva. Všechno tu vypadalo živěji než dole, ale stejně tu nic pořádného nežilo. I zvířata zjevně věděla, jak nebezpečné je být v hledáčku Kongamata. Rozhlédli se za sebe a naskytl se jim pohled na bažinu v celé své kráse. Výhled kazila jen postupující tma. Před nimi se trčila skaliska, ze kterých zurčel malý potůček. Došli až k němu a s potěšením zjistili, že je voda celkem čistá – rozhodně vypadala poživatelně na rozdíl od hnusu tam dole. Nad sebou uslyšeli řvaní Kongamata. Byl zalezlý ve výklenku na vršku jedné ze skal a bylo jasné, že ho zajímá něco úplně jiného, než dva cestovatelé stojící dole. Jeho království sice bylo narušeno vetřelci, ale moc dobře věděl, že jeden z nich dokáže být nebezpečný. Neměl sice v plánu je nechat naživu, ale zaútočit teď a odejít od čerstvé potravy by bylo hloupé. Cy s Kasumi začali prolézat okolní skaliska, ale stále se po očku ohlíželi, jestli je Kongamato stále nahoře zaměstnán něčím jiným. Oba věděli, že jsou proklatě blízko. Netrvalo dlouho a objevili velikou díru v jedné ze skal nad nimi. Dostat se až tam ale vypadalo obtížně. Skála se lámala na několik stupňů, které jí obklopovaly, ale vylézt na ně bylo minimálně pro Cye nemožné.
„Nedá se nic dělat, Kasumi, musíš nahoru. Vezmi si alespoň pistoli, kdyby něco…“
„Cyi, myslela jsem si, že po těch letech už víš, jak se stavím ke střelným zbraním.“
„Ano, ale tohle je otázka života a smrti. Jednou tě to může stát krk.“
„Neboj se. Když se nespoléhám na střelné zbraně, musím být lepší a lepší v tom ostatním, takže je to vlastně výhoda.“ Vyhledala vhodné místo, kde ze skály trčelo dostatek výstupků, a začala šplhat. Nešlo jí to moc rychle a někdy měla dost práce s hledáním dalšího vhodného místa pro úchyt, ale nakonec stanula nahoře. Kongamato byl ještě asi deset metrů nad ní. Otvor v mohutné skále byl obrovský. Prošla jím. Průchod pomalu klesal dolů a všude kolem byla velká tma. Neměla žádné světlo, takže se musela spoléhat především na sluch a hmat. Trvalo jen krátkou chvilku, než stanula před velkým kruhovým kamenným průchodem, zapuštěným do skály. Nikam nevedl a končil jen černou skálou. Po jeho obvodu byly vytesány nějaké znaky, možná písmo, ale zdálo se již dosti poničeno. I samotný oblouk pokrývaly menší trhliny, ale rozhodně to nevypadalo, že by se měl každou chvíli zřítit. Nahoře na oblouku byl z kamene vytesaný netvor. Podobal se Kongamatovi. Kasumi ale nejvíc zajímal zdobený zlatý podstavec poblíž. Na jeho vršku byla kulovitá prohlubeň. Kasumi ho nešťastně sledovala. Během chvilky se dala do zoufalého hledání na podlaze. Prohlédla každý kout a každou skulinku ve skále, ale bylo to k ničemu. Nakonec se obrátila a vydala se pomalu ven.

Stanula na okraji skály a zoufalým hlasem zavolala na Cye: „Je to k ničemu, koule tam není.“
„Neřvi tak. Copak nevíš, kdo je nad tebou?“ Kasumi si uvědomila svou chybu a začala sestupovat dolů. Když slezla asi třetinu, uviděla, jak ze skály vyletěl temný stín, byla již noc a okolí osvětloval jen svit měsíce a hvězd, ale bylo jí hned jasné, o koho se jedná. Proklínala svoji hloupost a to, že se nechala unést a upozornila na sebe. Cy si stínu všiml také a zděsil se. Rychle připravil pistoli a zamířil. Věděl, že nemá šanci trefit Kogamata přímo, spíš to bude otázka náhody. Vyčkával a stále doufal, že si to tvor rozmyslí. Byl přece již zraněný, copak zaútočí znovu? Kasumi slézala dolů tak rychle, jak jen byla schopná. Několikrát špatně odhadla výstupek a ten se pod ní ulomil. Naštěstí se dokázala udržet a rychle najít jinou oporu pro nohy. Kongamato se pustit téměř střemhlav dolů. S napřaženými drápy se rozletěl na skálu. Cy dole zatím stále vyčkával, ale nedával si žádnou velkou naději. Kromě toho může klidně sestřelit i Kasumi. Když byl netvor blíž, Cy po něm dvakrát vystřelil. Zřejmě netrefil, ale Kasumi se stále držela na skále, takže to nebylo úplně špatné. Kongamato si uvědomil, že je dole další nezvaný host a vrhnul se po něm. Cy se rozběhl pryč, co mu síly stačily. Utíkal vysokou travou a snažil se dostat dolů ke svahu. Kličkovat mezi kameny mohlo přinést jistou naději, ale běh po otevřeném prostranství nikoliv. Několikrát v běhu vystřelil za svým pronásledovatelem, ale bylo to k ničemu. Zbraň byla brzy prázdná. Kongamato byl hned za ním a snažil se do něj narazit svou obrovskou lebkou. Cy na poslední chvíli padl k zemi, jinak by byl už zřejmě mrtvý. Kongamato se otočil, zatímco Cy se teprve pomalu zvedal. Kongamatův skřek se ozýval celou krajinou, což umožnilo Kasumi ho rychle najít. Zatímco Cy utíkal, ona slezla dolů a teď se snažila upoutat Kongamatovu pozornost. Nebylo to moc platné. Oba před sebou měli svah s mnoha kameny, ale Kongamato letěl přímo na ně. Utíkat zpátky se nedalo. Kasumi se ale vrhla dolů. Několikrát zapískala a doufala, že si ji netvor konečně všimne. Na svahu popadla několik malých kamenů a házela je po něm. To ho konečně vyvedlo z míry a opět změnil cíl svého útoku. Kasumi mezitím doběhla k již mrtvému Nikolaiovi. Kongamato ucítil silný pach krve a začal se zajímat o jeho původ. Slétl opatrně dolů, prohlédl si chladnoucí tělo a jediným pohybem ho uchopil do pařátů. Za chvíli již odlétal pryč.

Udýchaný Cy dorazil ke Kasumi.
„Zachránila jsi mi život.“
„Přesně tak, ale ty mě předtím taky, takže jsme si kvit. Teď ale jde o tu zasranou kouli – už druhé místo a stále nic!“
„To snad není možné, tady jsem si byl jistý. Hledala jsi všude?“
„Jistěže ano. Prostě je pryč. Možná ji někdo rozbil.“
„Rozbil? To je blbost. Ta koule se rozbít nedá.“
„Tak ji musel někdo odnést, možná ji někam schoval, možná skončila v bažině… ať je to jakkoliv, bylo všechno zase k ničemu! Takže co teď?“
„Nevím, vážně nevím. Musím si to promyslet. Teď ale musíme zmizet.“
„To rozhodně.“
Oba se vraceli zpátky dolů, pokračovali podél skály k místu, kde byla jeskyně a následně se vydali do bažin. Počínali si velmi opatrně a jejich pochod se tak výrazně zpomalil. Po několika hodinách ale dorazili k tunelu. Uvnitř si trochu odpočali. Jakmile byli nahoře, pobrali všechny batohy z místa, kde odpoledne odpočívali a vrátili se do skály.

Najedli a napili se, připravili si zbraně a Cy začal vážně uvažovat o dalších krocích. Kasumi ho ale vyrušila.
„Nemáme vůbec nic. Výprava na Filipínách byla taky k ničemu a tady je to stejné. Kongamato hlídá nefunkční portál!“
„Není nefunkční, jen je třeba ta koule!“
„A víš to určitě? Třeba ty koule ani neexistují, nebo se za tu dobu prostě rozpadly.“
„Vím o těch koulích už dost, Kasumi. Mají minimálně ještě jednu funkci, než jen otevírat portál. Cesty po Rusku nebyly úplně zbytečné.“
„Vážně? Nevidím sebemenší posun kupředu a je úplně jedno, co nového o těch koulích víme, když nemůžeme žádnou najít.“
„Vím zcela určitě, že poblíž Kolského vrtu je další portál. Sice je někde hluboko pod zemí a dostat se k němu je nemožné, ale vím alespoň to, že těch portálů je mnohem více, než jsme původně mysleli.“
„Ano, Kolský vrt, jak úžasné,“ poznamenala ironicky. „Samozřejmě, že se dolů nedostaneme, otázkou je, jestli tam skutečně něco je. Vždyť si nic určitého neobjevil.“
„Stačily ty zvuky, Kasumi. Nemusím být jasnovidec, abych poznal, že nejsou normální. Lidé žijící v nejbližším okolí je slýchali také. Nejspíš tam žije další hlídač.“
„Dobře, ale ten vrt je nám k ničemu. Potřebujeme další portál a to dostupný portál.“
„Mám určitý plán. Mohl bych zkusit Vatikán.“
„Vatikán?!“
„Ano, když hledáme něco takového, je pravděpodobné, že s tím někdo, někdy přišel již do kontaktu a záznamy z Vatikánu určitě řeknou víc.“
„Já tam ale nepojedu. Myslím, že bych se neudržela před všemi těmi… šílenci.“
„Tebe by tam jen těžko pustili. Ale peníze vládnou světu, ne? A církev si určitě bude chtít přilepšit.“
„Fajn, jak myslíš, ale co já?“
„Nejprve se vrátíme do Petrozavodsku. Nikolai mi o Ivanovi řekl dost. Pokud se nechá najmout, bude užitečný.“
„Bude loajální?“
„Měl by být. Ivan se vyzná. Měli jsme s touhle výpravou počkat a nepřemlouvat Nikolaie.“
„Máš pravdu, čekala jsem od něj víc, ale teď už na tom nezáleží.“
„Přesně. Pokud s tím budeš souhlasit, měl bych ještě další nápad, kde by mohl být portál. Ivan se ti možná bude hodit.“
„O co jde?“
„Není to tak pravděpodobné jako tady, ale myslím, že jeden portál by měl být v Evropě.“
To bude určitě již dávno objevený. Dokonce ani tady jsme kouli nenašli a to bych si na to ještě včera vsadila.“
„Možná objevený, možná ne. Zkusit to ale můžeme.“
„Dobře, půjdu do toho. Kde to přesně je?“
„Střední Evropa, bývalé Československo, ale už víc než rok je rozdělené. Teď je to tuším v České republice. Podle toho mála co vím, by měl být portál někde pod hradem Houska. Moc o tom hradu nevím, ale snad zjistíš víc.“
„A hlídač?“
„Nemám zdání.“

Ráno se sbalili a začali se vracet k řece. Cesta to byla dlouhá. Cy se od Mbeleho dozvěděl mnoho věcí a pečlivě sledoval, kudy šli, takže návrat zpátky mu nedělal větší problémy. Když dorazili k místu, kde spolu naposledy tábořili, oddychli si, že už Kongamata nepotkali. Cy nechtěl pokračovat dál ke kánoím, vzhledem k tomu, že za pár hodin padla tma. Také byl přesvědčen, že zbytek cesty proběhne v klidu. Cesta po řece je sice proti proudu, ale ten je hodně slabý, takže to stihnou poměrně rychle. Jakmile budou zpátky ve vesnici bude vše v pořádku. Zatímco Cy si šel odpočinout, Kasumi držela stráž. Usedla na břehu špinavých mokřin, na stejném místě, kde před dvěma dny seděl Mbele se svoji ženou. Přemýšlela o portálech. Cy tvrdí, že portálů je po celém světě rozeseto několik, ale z toho mála co znají, těžko mohou určit, jestli jejích umístění má nějaký význam. Každopádně vědí alespoň přibližně, co se má skrývat za nimi, ale dostat se tam nemohou. Kolik lidí to už asi dokázalo? Dlouze hleděla do bažiny a pozorovala, jak nad ní převládají stíny a halí se do tmy. V koruně jednoho ze stromů spatřila červené tělo s jasnou bílou hlavou. Prohlížela si ji, aniž by si uvědomovala případné nebezpečí. Přízrak smrti, tak se mu v okolí říká. Kdo ho uvidí, je prý odsouzen k smrti. Možná jde jen o zbytečné báchorky na strašení dětí, ale uvědomovala si, že Mbele také zemřel a jako první z nich. Ten levhart mohl skočit na kohokoliv, ale vybral si právě jeho. Náhoda? Jeho žena ho následovala krátce poté. Samozřejmě její vinou, ale v té jeskyni neměla na výběr, nebo tomu alespoň věřila. Věděla, že to bylo kdo z koho. Koho by si asi tak vybral, kdyby mu ji nepředhodila? Možná, že je také odsouzena k smrti, ale pak nad tím mávla rukou – koneckonců k smrti jsou odsouzeni všichni, záleží jen na tom, kdy přijde.

---