Lov - 7.díl

Ingvarovi se zdál sen. Byl to neuvěřitelně krásný sen. Byl ptákem, orlem. S nadšením v očích pozoroval svá mohutná křídla, jednotlivé letky, které načechrává vítr. Ingvar se vznášel vysoko nad horami, mnohem dál než kam lidské oko dohlédne. Byl sám, byl svobodný a stoupal pořád výš a výš. V tom najednou jako by ho křídla přestala poslouchat, začal padat. Nabíral rychlost a stále se snažil ovládnout své nehybné perutě. Uviděl blížící se zem, byl tak blízko. Ve svém orlím těle narazil v plné rychlosti do horského štítu. Stále žil a nebyl s to se pohnout. Viděl, jak se nad ním sklání několik postav, které nedokázal rozeznat. Snažil se vzpomenout si, co se děje, kde vzal křídla, proč se nemůžu pohnout. Chtěl křičet, snažil se křičet. Stále ještě uvězněn ve svém orlím těle otevřel z posledních sil zobák a pokusil se vydat zoufalý zvuk. Ve stejné chvíli vytřeštil oči a nemohl si vzpomenout, co se děje a kde je. Nad sebou spatřil povědomý dřevěný strop. Opatrně se rozhlédl kolem, měl ztuhlý krk a pohyb mu nedělal dobře. Byl ve svém pokoji. Jak se dostal domů? Ingvar se pokusil posadit. Bolest, která mu vystřelila do těla z rozdrápaného ramene, byla neskutečně mučivá. Začal se rozpomínat. Souboj s Šavlozubcem nedopadl přesně podle jeho představ, zůstal uvězněn pod jeho tělem neschopný se pohnout a omdlel. Podíval se na rameno, stopy po drápech byly zakryté pod silnou vrstvou bandáže.

„Mamí, mamí,“ ozval se pronikavý hlásek, „už je vzhůru!“
Než se mladík nadál, stála vedle něj Tyri a rozpačitě koukala na obvázané rameno. Teprve když do pokoje vstoupila Ingvarova matka. Žena kolem po čtyřicítce, po ramena dlouhé hnědé vlasy a ustarané kaštanově hnědé oči, kterými tázavě hleděla na svého syna, jako by čekala vysvětlení od něj.
 „Jak jsem se dostal domů?“ přerušil Ingvar tichý oční kontakt, který mu začínal být nepříjemný.
„Přivezl tě nějaký kupec,“ odpověděla měkce žena, „prý jsi ležel kousek od obchodní stezky. Když jel ráno z hor, všiml si mrchožroutů, jak se stahují na tebe a to zvíře. Máš štěstí,“ dodala a hlas se jí třásl. Pak konečně ztratila nervy.
„Chtěl ses zabít? Zbláznil ses?“ začala křičet na Ingvara. „Ani lovec jako tvůj otec by si sám netroufl na Šavlozubce. Co sis chtěla dokázat? U bohů, měl bys mít rozum…“ hlas ztratil na síle a žena se snažila popadnout dech.
„Nevím, co jsem si myslel,“ odpověděl skoro šeptem Ingvar, „už se to nebude opakovat. Slibuju.“
Matka jako by čekala, až její syn řekne to, co chtěla slyšet, už jenom přikývla a dodala: „Chce tě vidět ten kupec. Mám ho poslat k tobě?“
Ingvar přikývl a sledoval, jak jeho matka odchází z pokoje. Tyri se na svého bratra vesele zazubila a odhopsala pryč. Po chvíli uslyšel funění a těžké kroky. Do pokoje opatrně vstoupil zavalitý muž se širokým úsměvem na tváři. Chvíli si s Ingvarem zaujatě povídal, do detailu mu vylíčil, jak ho našel a odvezl do nejbližší vesnice, kde doufal, že jej někdo pozná.
„Měl jsem štěstí, že jsi ze Skogenu, chlapče,“ pronesl zadumaně muž. „Nevím nevím, jak dlouho bys vydržel bez tepla a nějakých pořádných obvazů. Ta potvora ti dala co proto,“ a pokýval svou mohutnou hlavou s dvěma bradami.
„Jsem vaším dlužníkem,“ odpověděl Ingvar. „Rád bych se jenom zeptal. To zvíře. Asi jste je nebral s sebou, že?“
Muž se usmál a mrkl na mladíka: „Samozřejmě, že jsem ho naložil na vůz spolu s tebou. Takový úlovek si nezaslouží zůstat pohozený v lese. Myslím, že ho tvůj otec stáhl, než odešel za svými povinnostmi.“
Ingvar byl nejprve zklamaný, že minul svého otce. Byl zvědavý, co mu řekne na úlovek. Zároveň ale pocítil úlevu. Nemusí se znovu vydávat do divočiny. Má to, co chtěl.
„Vemte si tu kůži. Asi to bude vzácnost,“ odpověděl konečně Ingvar.
„Chlapče, to nemůžu,“ odvětil s dobrosrdečný obchodník.
„Trvám na tom. Zachránil jste mi život,“ stál si na svém Ingvar a byl připraven vnutit kožešinu svému zachránci násilím.
„Budiž,“ povzdechl si obchodník. „Jsi dobrý mladík. Snad se ti bude dařit ve tvém snažení. Teď už bych se měl ale rozloučit, je nejvyšší čas, abych pokračoval v cestě, musím pokračovat celou noc. Buď zdráv,“ řekl ještě s úsměvem a odešel z pokoje, zanechávaje unaveného Ingvara jeho myšlenkám. Netrvalo dlouho a Ingvar opět usnul. Tentokrát už klidným bezesným spánkem trvajícím až do dalšího dne.

Když se ráno vzbudil, rameno ho stále bolelo. Dokázal se ale posadit a po chvíli i vstát z postele. Když sešel do přízemí, uviděl za stolem sedět nejen sestru s matkou, ale konečně také svého otce. Byl to statný vysoký muž s delšími vlasy barvy slámy, které po něm zdědily i
jeho děti. Pod neupravenou kšticí mu zářily tmavě modré oči. Jeho tvář zdobil mohutný plnovous, který nosil od doby, co si jej Ingvar pamatoval. Otec dlouho neotálel a sotva se mladík posadil, dostal kromě záhlavce také řádně vynadáno. Pak ale muž změnil tón a s hrdostí v hlase natáhl k synovi ruku, ve které držel Šavlozubcovy tesáky i spolu s ostatními zuby navlečené na silné niti.
„Měl by ses s tím jít co nejdřív předvést,“ dodal pak ještě velice tiše a mrknul na syna.
Hned po snídani se také Ingvar oblékl a s trofejí v ruce se vydal na cestu k posvátnému háji. Už byl na dohled runovým kamenům označujícím vstup na lesní stezku, když v tom z lesa vyšla známa postava.
„Vracíš se bez úlovku?“ uchechtl se Ulf, když se dostal svému kamarádovi na dohled.
Místo odpovědi pozvedl Ingvar ruku, ve které držel Šavlozubcovy zuby. Dlouhé bílé tesáky Ulfa vyděsily.
„Tomu nevěřím,“ kroutil hlavou. „Měl bys to jít ukázat tomu Orlovi, dokud tam je. Seděl jsem v tom blbým lese už od včerejška od rána, abych mu mohl dát to paroží. Stejně nemáš šanci,“ dodal ještě, rychle přelétl očima z Ingvara na jeho trofej a zpátky, a beze slova odešel.

Ingvarovi tepaly spánky zlobou, cítil, jak se v něm vaří vztek a zrychlil krok. Sotva mladý lovec vkročil na lesní pěšinu, ucítil zvláštní pocit. Alej lemovaná neopadavými listnatými stromy měla zvláštní nazelenalou světélkující auru, která i za denního světla působila strašidelně. K tomu se přidala omamná sladká vůně vytékající pryskyřice z kouzelných stromů. K vůni stromů se přidaly i mechy, které jako by odpuzovaly sníh a tvořily v jinak bílé krajině zářivě zelené mapy. Celá cesta na mýtinu Ingvarovi přišla jako procházka ve snu, čemuž napomohl i mohutný orel, který seděl na hromadě kamenů v nazelenalém světle uprostřed mýtiny. Vypadal jako nehybná socha, která ale zničehonic rozpřáhla křídla a upřeně se zahleděla na Ingvara.
„Co přinášíš, člověče?“ vyděsil Orel svým hlasem mladíka.
Ingvar nebyl schopný slova a jen třeštil oči. První setkání s Orlem si představoval za posledních několik dní mockrát, ale byl to silnější zážitek, než čekal. V odpověď pozvedl veliké Šavlozubcovy tesáky.
Orel pokýval hlavou a roztaženými křídly ukázal na jeden z kamenů vedle losího paroží, které muselo být zcela jistě od Ulfa. Ingvara si teprve teď uvědomil, že se před Orlem nakupilo už několik různých kořistí. Kromě losího paroží a zubů, které právě pokládal, viděl nejedno jelení paroží, jednu opravdu velkou hlavu divočáka a překrásnou kožešinu z rysa. Do dvanácti trofejí to ale mělo pořád daleko. Dohromady před Orlem leželo sedm úlovků a do konce lovu zbývaly pouhé dva dny.
„Vrať se spolu s ostatními za dva dny, v pravé poledne se rozhodne,“ oslovil Orel opět Ingvara. Pak už o něj ale nejevil zájem, vznesl se z mýtiny a zamířil někam k horám. Mladík ucítil divné mravenčení po těle. Rozhodl se neztrácet čas, vrátit se domů a odpočinout si. Zažil toho za těch pár dní víc než za celý předchozí život.
Volné dny přišly Ingvarovi vhod. Čas trávil doma, s rodinou, odpočinkem a snahou vrátit sílu do bolavého ramene. Hjorn, který vesnici sloužil také jako léčitel, mu ale zakázal jakýkoliv namáhavý pohyb. Chtěl, aby všechno srostlo tak, jak má. Navzdory všem radám se mladík snažil tajně trénovat pomocí střelby z luku a štípání dřeva. Dva dny utekly jako voda, přibylo sněhu a Ingvar opět pocítil nervozitu z blížícího se konce soutěže.
Když konečně nadešel čas, vyrazil pln očekávání do posvátného háje. Cesta na mýtinu se nezměnila. Zážitek plný omamných vůní se opakoval, a když Ingvar narazil na lesní pěšině na Ulfa, necítil ani žádnou zlobu. Necítil vůbec nic. Mlčky pokývl na pozdrav a stejného pozdravu se dostalo i jemu. Společně pokračovali loudavým krokem dál a po chvíli dorazili na mýtinu. Nebyli první. Lasse i Njal už tam byli, spolu s další hrstkou lovců. Ingvar marně hledal mladíka, který se ho hned první večer pokusil připravit o život. Asi neměl odvahu přijít nebo někde zemřel. I to se stávalo. Lovcovu pozornost ale přitahovala Njalova trofej. Ingvarův přítel postával u medvědí kůže. Zabít medvěda byla výzva i pro sehranou skupinku lovců, natož pro jednoho nezkušeného lovce. Jak se mu to podařilo, nikdo nevěděl, ale Njal si okamžitě vysloužil pozornost a někteří jej i tipovali na vítěze.

Ingvar se ale nebál, cítil, že vyhraje on. Kdo jiný taky, říkal si. Nikdo z těch slabochů se neutkal se Šavlozubcem. Jenom já a jenom já jsem přinesl trofej. Tohle je můj den, pronesl v duchu a usmál se.
„Tak kde je? Už mě nebaví tady pořád čekat,“ začal si stěžovat jeden z cizích lovců.
„Uklidni se, to vaše mládí jen někam spěchá,“ dostalo se mu odpovědi od Hjorna, který nikým nepozorován dorazil na mýtinu. „Až bude chtít, přiletí. Je to nesmírně vybíravý jedinec,“ dodal pak v žertu a usadil se na kámen kousek od mohyly, na které před tím viděl Ingvar Orla.
Čas neúprosně ubíhal, bylo po poledni, když konečně zastínil oblohu svým tělem přilétající Orel. Majestátně se snášel ve spirále k zemi a pak ladně, jako kdyby byl jenom lehounké peříčko, dosedl vedle kmeta a k překvapení všech mladých lovců, se uklonil. Bylo-li možné to tak nazvat.
„Buď pozdrav, pane,“ oslovil Hjorn Orla. Pak ukázal rukou na výčet trofejí před sebou. „Vybral sis svého druha?“
Orel se napřímil, naposledy si prohlédl všechny přinesené úlovky a zahleděl se na lovce.

„Vy, kteří jste přinesli jelení paroží, děkuji. Jsou to překrásné kousky, ale lépe se budou cítit ve vašich domovech. Náleží po právu vám.“
Orlovo první rozhodnutí nevyvolalo žádné překvapení. Těch pár přítomných lovců, kteří paroží přinesli, je mlčky posbíralo a o kus dál se zájmem pozorovalo další dění.
„Kančí hlava, vskutku úctyhodný exemplář,“ pokračoval dál Orel, „bohužel leží ve stínu několika dalších,“ Lasse se Orlovi uklonil a odešel s prasečí hlavou stranou ke skupince neúspěšných lovců.
„Rys je obávaná šelma, zvlášť v době říje,“ otočil se Orel k jedinému zbývajícímu lovci, kterého Ingvar neznal. „Z kůže bude jistě pěkný plášť,“ a dál lovci nevěnoval pozornost. Ten to ovšem nesl z nelibostí. Začal klít, kůži nechal ležet tam, kam ji dříve umístil, a odešel z mýtiny. Hjorn jen zavrtěl hlavou.
„Konečně. Dva z vás,“ podíval se Orel na Ingvara, Ulfa a Njala, „na první pohled prokázali umění lovu. Neprokázali ale moudrost. Ty,“ otočil se na Ulfa, „váš druh se navzájem vraždí u svých pokrmů?“ Ulf vytřeštil oči. „Zabít bezmocné zvíře, které hledá útočiště na místě k tomu určenému, je nepřípustné.“
Ulf nevěřil vlastním uším. Byl zostuzen. Dvacetiletý mladík zrudl a stěží potlačoval slzy. Se sklopenou hlavou odešel stranou.
„Ty, člověče,“ podíval se na Ingvara, „přinesl jsi nejzajímavější úlovek. Šavlozubec je zvíře, kterého se bojím i my. Nicméně vymírá. Záchrana takového druhu by měla být přednější než vaše soutěž. Stejně jako tvůj přítel jsi zklamal svůj druh.“
Panika a ponížení, které Ingvara v té chvíli zaplavovaly, nebyly nic z toho, s čím počítal. Byl si tak jistý, že to bude právě on, kdo vyhraje. Několikrát málem přišel o život. Musel se potýkat s nečestnými konkurenty. To všechno pro nic. Mlčky se přidal k Ulfovi a zahlédl Hjornův pohled. Byl plný zklamání.
„Tobě říkají Njal,“ vytrhl Ingvara z myšlenek Orel, „já jsem Vel,“ a uklonil se Njalovi podobně jako Hjornovi.
„Od dnešního dne jsme bratři. Právem sis vysloužil svoje postavení. Teď se prosím rozluč s přáteli a rodinou. Nějakou dobu se s nimi neuvidíš. Za soumraku tě tu budu čekat, máme před sebou hodně práce,“ pak se Vel ještě jednou uklonil nevěřícně zírajícímu Njalovi i starému kmetovi a bez čekání odletěl.

Nikdo z přítomných se kromě Lasseho nechtěl s Njalem bavit a tak kvapně opouštěl mýtinu. Ingvar s Ulfem, bok po boku.
„Měls’ to vyhrát,” oslovil najednou Ulf svého přítele. „Ten namyšlenej frajírek na to nemá,“ dodal ještě. Ingvar takovou přátelskou reakci nečekal. Zastavil se a napřáhl ruku:
„Zase dobrý?“
„Dobrý, jasně,“ zazubil se v odpověď Ulf, „jak se dáš dohromady, vyrazíme něco ulovit,“ zasmál se ještě a oba společně vyrazili domů.