Posel smrti V: Kapitola II - Pád hvězdy

Potemnělá místnost, prosycená kouřem z doutníků, který se jako noční obloha vznáší nad hlavami popíjejících mužů. Zápach whisky a zpocených těl se prolíná s vůní parfémů. U stolů sedí muži v drahých oblecích a sklenicí alkoholu v rukách. Pomalu popíjejí a koutkem oka sledují tanečnice svíjející se u úzkých tyčí na kruhovém pódiu. Pohled většiny z nich je nezaujatý a mnohem větší přednost dávají svým vyprazdňujícím se sklenkám. Čas od času někdo z přihlížejících hodí očkem na barmanku za pultem v rohu místnosti, luskne prsty a během chvilky se těší z další dávky nahnědlé tekutiny, umožňující v rychlosti zapomenout na problémy všedních dnů. Většina z přítomných se snaží zahnat vzpomínky na své manželky, děti, práce, či jiné problémy a užívat si těch několika málo hodin, během kterých mohou uvolnit svou mysl a nechat spočinout ve svých pažích ženy, které přímo touží po objetí a vášnivých polibcích. Jen jedna noc a pak je vše pryč, ale ta jedna noc, ta jediná noc je ta nejsladší odměna po dlouhém týdnu dřiny. O bar se opírá muž s velkým doutníkem a samolibým výrazem v očích. Občas prohodí pár vět se spoře oděnou barmankou, která kupodivu nevykazuje známky opojení alkoholem. Oba bedlivě sledují muže uvnitř a s pobavením zjišťují, že je většina z nich znuděna děním na pódiu. Na mužův pokyn se z chodby vedle baru vynoří pětice mladých dívek a okamžitě zamíří k některým z diváků. Vybírají především ty, na kterých je vidět největší nezájem a nezaujatost. Pronesou pár zdvořilých slov a usednou mužům na klín. Ti okamžitě pookřejí a věnují se své nové společnosti. Zamyšleně na dívky hledí a čas od času přejdou od hovoru k polibkům. Muž s doutníkem na chvilku odejde uličkou z místnosti a vstoupí do dveří po levé straně. Barmanka tomu nevěnuje pozornost a pobízivě hledí na dva vysoké silné muže, stojící u vchodových dveří. Jeden z nich si všimne jejího pohledu a opětuje ho. Téměř dva metry vysoký mohutný muž s velice krátce střiženými vlasy a orlím nosem barmanku svléká pohledem a ona si je toho vědoma. Pomalým krokem vystoupí zpoza pultu a vyzývavě se o něj opře. Její jasné modré oči se lesknou ve slabém světle nástěnných lamp. Pohodí hlavou, načež se její dlouhý spletený cop přehodí dopředu k rameni. Mohutný muž je celý netrpělivý a přemýšlí, jestli se barmanka rozhodne k odvážnějšímu kroku dříve, než se vrátí šéf. Druhý muž se snaží nevěnovat svému kolegovi a barmance pozornost, ačkoli ví, že se jen těžko udrží, přejde-li barmanka k vyzývavějším pohybům. Ta si olízne rty a v širokém úsměvu poodhalí své zářivé bílé zuby. Pomalým pohybem začne rozvazovat svůj kabátek. Několik málo mužů, kteří sedí u stolů, začnou se zájmem sledovat barmančino počínání. Chvílemi mění pohled na strážce u dveří a pobaveně, ovšem nijak nápadně, pozorují, jak upřeně sleduje barmanku. Druhý strážce se také neudrží a rovněž sleduje situaci u baru. Dává však pozor na uličku, kterou předtím odešel jeho šéf. Ví, že jeho práce rozhodně nesouvisí s personálem podniku. Je zde jen krátce, a kdyby šéf viděl, co právě dělá, jistě by ho za to nepochválil. Ostatně práce vyhazovače spočívá v řešení problémů a ne v jejich vytváření. Barmanka se opře zády o stěnu vedle baru a krátce zamává přihlížejícím vyhazovačům. Zatímco ten větší z nich s úsměvem udělá totéž, druhý se zmůže pouze na nepříliš věrohodný úšklebek. Než stačí barmanka přejít k dalšímu kroku, vtrhnou dovnitř podniku dva muži. Oba vypadají, že už mají dost vypito a jejich potrhané špinavé košile a zablácené kalhoty působí v porovnání s drahými obleky ostatních jako pěst na oko.

Zatímco se mladší z dvojice mužů nervózně rozhlíží kolem, starší a také mnohem vypasenější muž vykřikne: „To si snad ze mě dělaj prdel, né?! Čum na to! My tady tvrdě pracujem vod nevidim do nevidim a frájové s plnejma prkenicema si užívaj s takovejma babama.“ Oba přešli k barmance, což se ani jednomu z vyhazovačů nezamlouvalo a stoupli si těsně za opilé muže. Zatímco přemýšleli, jestli už zasáhnout, tlustý muž mluvil dál: „Tak tebe beru, kočičko.“ ukázal přitom na překvapenou barmanku, která už dlouhou dobu neviděla, aby do podniku přišel někdo takový. „Tady mladej si vezme jednu tu kurvu z pódia, jasný?“ K baru se právě vrátil majitel. V rychlosti přejel pohledem po zákaznících u stolů a s potěšením zjistil, že přítomnost opilých mužů je nijak nepohoršuje, spíše jde o vítané zpestření večera.
„Promiňte pánové,“ řekl, „tohle je slušný podnik pro slušné a především majetné zákazníky. Na takovéhle jednání si tady v Démantu nepotrpíme a být vámi, urychleně se otočím a už sem nikdy nevkročím.“
Tlustého muže jeho slova nijak nezaskočila, nebo si spíše nedokázal v silném alkoholovém rozpoložení uvědomit případné následky. „Hele, ty vopičáku. Bordel kam chodíme, je dneska z nějakýho podělanýho důvodu zavřenej a já si chci páteční večír užít jako dycky. Takže naval dvě prsatý baby než ti jednu vrazim!“ Majitel s libostí sledoval vzrůstající napětí u stolů a usmíval se. Věděl, že zákazníci se těší na zásah vyhazovačů, který nebývá častý, ale zato velice rychlý a brutální.
Chtěl ale z nastalé situace vytěžit ještě víc. „Pánové, pánové. Asi vám budu muset zkazit večer. Místní bordel, jak mu říkáte, je už pár dnů zrušený. Tedy abych byl konkrétnější - odkoupil jsem ho a s ním i všechen personál. Ovšem nevěste hlavu, neboť po právě probíhající rekonstrukci bude vše, tak jak má být. Já myslím i na méně majetné jako jste vy dva, nebojte se. Prozatím si můžete užít s holkami z okolních ulic. Místních krásek je pro Vás ale škoda.“ Významně se pousmál, tak aby ho oba opilci viděli.
„Si myslíš, ty hajzle, že se budem zahazovat s nějakou špínou z ulic? Kdoví jaký sračky maj ty štětky v sobě! Já chci pořádnou kozatou kurvu a k tomu nóbl bejvák!“ Pozvednul ruku a výhružně ukázal usmívajícímu se majiteli pěst. Ten krátce kývnul hlavou k vyhazovačům a ti začali jednat. Opilci si toho všimli a otočili se. Tlustší z nich okamžitě dostal ránu pěstí od velkého vyhazovače a opřel se o pult baru, aby nespadl. S mladším mužem druhý vyhazovač pohodil dozadu na zem. V rychlosti vstal a utíkal z podniku, zatímco druhý opilec se nevzdával. Popadl téměř prázdnou láhev od whisky, stojící na pultu, rozbil ji o bar a seknul s ní po větším vyhazovači. Ten uskočil a udeřil opilce pěstí přímo do nosu. Rána odrazila tlusťocha na bar, upustil lahev a oběma rukama se chytl za rozbitý nos, ze kterého tekla krev. Vyhazovač s ním trhnul k zemi a dal mu další ránu do obličeje. Bezvládné tělo poté odvlekl ven. Přihlížející muži byli výkonem vyhazovačů pobaveni a stejně tak jejich společnice a tanečnice u tyčí, které během rvačky přestali předvádět své schopnosti. Barmanka byla potěšena a usmála se na většího z vyhazovačů, který právě přicházel dovnitř. Dokonce ani nevěnovala pozornost svému šéfovi, ten byl ovšem rovněž potěšen a nevšímal si těch dvou. Prohodil pár slov s barmankou a ta se dala ihned do uklízení vzniklého nepořádku. Situace v podniku se velice rychle uklidnila a všechen personál se opět začal věnovat své práci.

Barmanka se otočila k majiteli, který opět pokuřoval doutník: „Takové pozdvižení by to chtělo častěji, nemyslíš Olivere?“
„Nic se nesmí přehánět Jessico. Víš přece dobře, že si lidé časem zvyknou a pak… už to není ono.“
„A proto si stále držíš Rachel? Vždyť už je to přes šest let.“
„Jen klid, vím, co dělám. Takovou kočičku jen tak neseženeš a vím dobře, jak nám to pomohlo. Ale jak se říká, v nejlepším se má přestat a ačkoli sis toho možná nevšimla, já vidím, že už to není, co bývalo.“
„Vážně? Co já vím, tak je Rachel stále špičkou.“
„To ano, ale dlouho to tak nebude. Jen se rozhlédni kolem. Ti chlapi mají doma třicetileté ženské a řvoucí parchanty a rozhodně nechtějí, aby jim to zdejší baby připomínaly.“
„Asi ti nerozumím.“
„Nová krev, Jessico, mladá a neznámá. To je to, co lidé chtějí.“
„Hmm, a máš ji už vyhlídnutou?“
„Ha ha, nebuď tak zvědavá. Až přijde čas, tak uvidíš.“ Oliver poodstoupil od baru a zamířil k pódiu. Během cesty mávnul na tanečnice, ty dokončily své pohyby a odešly do zákulisí. Vyskočil nahoru a z rohu vytáhl mikrofon. Otočil se k sedícímu publiku, které ho s náhlým zaujetím sledovalo. Všichni věděli, co teď přijde a nesmírně se na to těšili. Všech pět společnic usedlo na židle vedle „svých“ mužů. I ony se však těšily na přicházející zlatý hřeb večera.
„Vážení panové a také Vy, dámy,“ začal Oliver, „nebudu Vás dlouho zdržovat, protože se jistě velice těšíte na hlavní hvězdu Démantu Noci. Na zářící drahokam, kterému se zde v Aberdeenu nic nevyrovná. Klenot, kterému mohou závidět všichni. Troufám si tvrdit, že ani nejlepší Londýnské noční kluby a nevěstince nemají někoho, kdo by se mohl rovnat božské Thalii!“ Odstoupil stranou a vrátil se k baru.
Mezitím, za velkého potlesku, přišla na pódium. Kolem pasu jí vlál opasek z dlouhých pavích per a ňadra kryla tenká průsvitná zlatavá látka. Obě zápěstí zakrývaly slabé stříbrné plíšky. Na levé ruce měla zlatý úzký nápažník stočený do podoby dvouhlavého hada. Kolem krku jí visel náhrdelník, na kterém se střídaly safíry a rubíny. Její temné zelené oči a plné červené rty působily na muže pod pódiem jako magnet. Na čele měla zářivou bílou čelenku s vyobrazením hydry. Rudé vlasy měla uvázané do vysokého copu, který ji následně spadal až po ramena. Přítomní diváci s úžasem sledovali její smyslné pohyby a dočista zapomněli na své společnice, které jakoby byly v porovnání s krásou Thalie ničím. Vpíjeli se do jejích očí a oněměle sledovali, jak její pohyby přecházejí v tanec podobný hadím pohybům. Diváci ji viděli již tolikrát, že by to jen ztěží dokázali spočítat, ale přesto byli zaujati, jako by její představení viděli poprvé. Nutno říci, že to, co Thalia předváděla na jevišti, rozhodně nebylo vždy stejné. Muži dole měli v paměti její různé kousky od zpěvu, přes tanec s dalšími dívkami po působivé kouzelnické triky. Dokázala společně s dalšími sehrávat různé herecké, či milostné scény a převlékat se do nejrůznějších kostýmů, ve kterých vypadala neuvěřitelně přirozeně. Byla Kleopatrou, Messalinou, Nefertiti, Afroditou a dalšími a dalšími. Když dokončila svůj výkon, za mohutného potlesku a obdivných zvolání se uklonila a zmizela v zákulisí. Do sálu přiběhlo několik dalších mladých dívek, které se snažily odloudit muže do svých pokojů a oddávat se dalším radovánkám v soukromí. Místnost se velice rychle vyprázdnila a u stolů zůstalo jen několik málo stále se opíjejících mužů a jejich staronových společnic.

Oliver odešel chodbičkou a dveřmi vpravo pokračoval až k pokoji své hvězdy. Vstoupil a pohybem ruky odehnal dívku, která pomáhala Thalii se odlíčit, převléci a uklidit všechny věci. Seděla za velkým dubovým zrcadlem a mračila se.
„Olivere, to mě už ani nenecháš se obléci?!“
„Takhle se mi stejně líbíš nejvíc.“ Usedl na pohovku a roztáhl se po ní jako by dával najevo, že je tady pánem. Otočila se a on mohl sledovat její krásné tělo, z tak malé vzdálenosti jakou neměl nikdy možnost dosáhnout žádný z jejich obdivovatelů v sále. Ani jemu, ani jí nevadilo, že je takřka úplně nahá.
„Tak proč jsi tady? Znáš přece naši dohodu, ne?“
„Ale no tak. Bojíš se snad, že se neudržím a… no ale, když nad tím tak přemýšlím…“
„Vždycky jsi byl jen povýšený chlípník, Olivere.“
„Vážně? Tak se rozhlédni kolem! Jsem pánem nočního života tady v Aberdeenu. Kurvy, štětky, šlapky, prostitutky, kurtizány – je jedno jak tomu budeš říkat. Jsou moje, pod mou ochranou a také pod mou kontrolou. Na obyčejného chlípníka to je obdivuhodný výkon, nemyslíš?“
„Ano, ano. Náš pan velkomožný Oliver Brown. Pán všech kurev v Aberdeenu.“
„Cha, cha. Vidím, že ti po těch letech pořádně stouplo sebevědomí, co?“
„Mám odhad na lidi a kromě toho vím, jak se navzájem potřebujeme. Od Tebe bych ale očekávala víc slušnosti. Vtrhnout dovnitř, roztahovat se po mém pokoji a ještě mě ani nenechat se převléct není zrovna projev gentlemana, za kterého se před těmi lidmi venku považuješ.“
„Ha, ha, víš vůbec, co říkáš? Řeči o slušném zacházení zní od prostitutky opravdu směšně.“
„Myslíš, že jsi vtipný? Víš moc dobře, že má práce tady nikdy nesouvisela s fyzickým uspokojováním těch chlapů.“
„Jo, a to je přesně ten důvod, proč jsem za tebou přišel. Čas na změnu.“
„Na změnu?!“ zhrozila se, „chceš ze mě udělat kurvu?!“
„Když budeš hodná, možná že ti ani moc nesnížím plat.“
„Zbláznil ses? Máme přece dohodu. Klenot Démantu Noci. Nejlepší z nejlepších – takhle jsi to chtěl. Dokázala jsem z tvého mizerného hampejzu udělat podnik pro vyšší klientelu a nemusela jsem strávit ani jedinou noc s nikým z těch lidí. Vše jen díky mé kráse a schopnostem. Slíbil jsi mi, že v tomto postavení zůstanu, pokud budu stále tak úspěšná, a to já přece jsem.“
„Podívej, Rachel, co bylo bylo. Ať se ti to líbí nebo ne, zaměstnavatel jsem tady já. Uznávám, že jsi stále perfektní a že zákazníci chodí a vracejí se, ale zapomněla jsi na jednu věc, kterou ani ty nedokážeš změnit.“
„Mám o 40 bodů IQ víc než je tady dovoleno?“
„Spíš o 5 let víc než by se mi líbilo.“
„Ahá, takže jsem na podnik moc stará.“
„Je ti sedmadvacet Rachel. Začínali jsme spolu už skoro před sedmi lety a čas nezastavíš. Lidé chtějí někoho nového, neznámého a hlavně mladého.“
„Víš vůbec, o čem to mluvíš? Chceš mě nahradit nějakou mladou krávou, která ti bude po vůli?“
„Vidím, že nic nechápeš. A to si o sobě myslíš, jak jsi chytrá, ha ha. Je nejvyšší čas uvolnit místo nové hvězdě. V nejlepším se má končit, tak se to alespoň říká a věř mi, že na tom něco je. Jak dlouho to bude trvat, než bude podnik poloprázdný a zbylí chlapi budou zhnuseně odcházet, až tě uvidí na pódiu. Téhle situaci předejdu a to hned teď.“
„Teď? Chceš říct, že tohle bylo moje poslední vystoupení?!“
„Jestli tě to potěší, tak ti můžu říct, že kdybych měl adekvátní náhradu už předtím, tak jsi skončila už dávno. Takže můžeš tohle a spoustu dalších předchozích vystoupení brát jako takový projev mého vděku za všechny tvé úspěchy.“
„To se mi snad jen zdá!“
„Teď vážně, Rachel. Něco jsme spolu zažili a já tě rozhodně jen tak nevyhodím. Jessica přejde do toho nového bordelu a ty budeš fungovat jako barmanka.“
„Jako barmanka? Já?!“
„No ano, asi tak do třiceti, no a potom si zvykneš na roli luxusní kurvy a…“
„...a za dalších pár let skončím ve špíně na rohu ulice.“
„A co mám jako dělat?! Přece po mě nemůžeš chtít, abych tě tady pořád držel. Tady neseženeš nikoho, kdo by se na tebe chtěl koukat ještě dalších dvacet let. Takovým lidem se myslím, říká manželé a ty tady nehledej.“ Vstal a odešel pryč. Hned jakmile zavřel, roztříštila se o dveře pěkná skleněná vázička, kterou mívala na stolku. Cítila se zbytečná, jako kus hadru, s kterým vytřeš podlahu, když je třeba, a pak ho zahodíš do kouta, aby nebyl na očích. Všechno to vypadalo tak hezky a teď… pár let a skončí na ulici podobně jako kdysi. Snažila se, jak jen mohla, aby to dotáhla alespoň na relativně příjemný život. Jenže nic jiného neumí, nemá zkušenosti a ani vzdělání. Skončí jako špína, na kterou se ostatní dívají spatra a opovrhují jí.

Po chvíli se do pokoje vrátila mladá asi dvacetiletá dívka, která jí předtím pomáhala.
„Proboha co se to tu stalo?!“ řekla, jakmile zahlédla rozbité sklo u dveří.
„To nic, zapomeň na to.“
„Ale no tak, Rachel. Vždyť víš, že se mnou můžeš mluvit otevřeně – já nic Oliverovi neřeknu.“
„Ne, promiň, Jane, ale já dneska nemám náladu na řeči. Uklidíš to, prosím?“
„To, víš, že jo. Ale fakt by mě zajímalo, co ti je. Takhle rozhozená si nebyla od doby, co ten tlusťoch z radnice nabídl Oliverovi osm set liber, aby s tebou strávil noc.“
„Teď bych si snad přála, aby to tehdy neodmítnul. Říkalo se, že byl svobodný a možná, že by…“
„Počkej, počkej, snad tím nechceš říct, že se ti líbil?! Vždyť vypadal jak ufuněný kanec.“
„Ale ty prachy co měl… no nic já půjdu. Uvidíme se zase zítra.“ Rychle se dooblékla a vyšla z podniku zadním vchodem, aby nikoho nepotkala.
Venku byla tma, kterou provrtávalo světlo pouličních lamp. Čas od času po ulici projelo auto, ale víc nic. Žádní chodci ani žebráci a ani toulaví psi. Prošla několika temnými uličkami, tak jako již nespočetněkrát, až dorazila ke svému bytu. Bydlela v nejvyšším patře dnes takřka poloprázdného domu. Žádný velký luxus, ale stačilo jí to. V Démantu se sice neměla špatně, ale hodně peněz stály všelijaké knihy, obleky a rekvizity, které při své práci potřebovala. Oliver nebyl příliš ochotný jí to finančně hradit, ani když ho prosila. Upřednostňoval jednodušší přístup plný oplzlých řečí a erotických scén. Byla přesvědčená, že nová „hvězda“ bude umět právě jen tohle a silně pochybovala, že hosté budou spokojení. Zvykli si na náročnější představení a Oliver brzy zjistí, že se spálil. Jenže on to stejně nikdy nepřizná, on zkrátka chybu nedělá. Věděla, že když se Oliver pro něco rozhodne, už ho nikdo nepřesvědčí o opaku. Přemýšlela, co bude dál. To, čeho se nikdy nechtěla dočkat, bylo teď tak blízko. Pozice barmanky? No proč ne, ale tím to rozhodně neskončí. Démant se stal zrodem její slávy a teď v něm zažije i pád na samotné dno.

Druhý den byl stejně ošklivý, jako ten předešlý. Strach z nejisté budoucnosti přetrval a déšť za oknem nepomáhal tomu, aby přišla na jiné myšlenky. Měla dnes volno, ale přesto se chystala vyrazit do Démantu. Po jednoduchém obědu a pár hodin přemítání o tom, jestli jí to za to vůbec stojí, se rozhodla zkusit Olivera přemluvit. Konečně, vždyť třeba uzná, že se spletl, když mu to všechno vysvětlí, když se mu nabídne…. K večeru vyrazila ven. Její dlouhé rudé vlasy rychle zmáčel déšť. V jedné z uliček, poblíž Démantu potkala Jane. Stála na dešti a evidentně jí byla zima. Rozhodně nevypadala jako povolná a tajemná kráska, kterou by měl chtít každý kolemjdoucí.
„Jane! Co tady děláš? Nemáš být uvnitř?“
„Oliver mě vyhnal, Rachel. Je strašně rozčílený a je to všechno má vina, promiň mi to.“
„Tvá vina?“
„Říkal všem v podniku, co s tebou zamýšlí. To je to, co jsi mi nechtěla včera říci, že ano? Ale to je jedno. Já jsem s ním pak mluvila. Chtěla jsem ho přesvědčit, aby si to ještě rozmyslel, ale on místo toho…“
„Parchant jeden. Copak tě může jen tak vyrazit na ulici, navíc v tomhle nečase? Tvoje práce je přece uvnitř, v teple.“
„Myslíš, že ho to zajímá? Já ho musím poslechnout, vždyť víš. Když bude, chtít abych tady stála celý den třeba nahá, udělám to. Když bude chtít, abych na to šla klidně se třemi najednou, udělám to taky. Potřebuju jídlo a nocleh a na to jsou třeba peníze. Kde jinde je mám sehnat?“
„Říkám si, jestli si to opravdu všechny zasloužíme, jestli nemáme na víc.“
„Tobě se to mluví, Rachel. Máš se… tedy spíše měla ses z nás nejlíp. Nepřeju ti to, ale jestli jednou skončíš jako já, tak pak teprve uvidíš jak ubohé to s námi je. Ale přesto všechno to dělat musíme, chceme-li přežít.“
„Chtěla bych to změnit. Mít život alespoň jako doteď, ale napořád. Být úspěšná a milovaná. Uznávaná a bohatá.“
„Ty ale nemusíš skákat, jak Oliver píská, vždyť jsi tak pěkná a inteligentní. Zkus trochu hledat, třeba najdeš někoho, kdo by tě měl rád.“
„Je to hezký nápad, opravdu, ale každého bude zajímat má minulost a co jím pak řeknu? Že jsem sedm let pracovala v bordelu?“
„Najdou se lidé, kterým to bude jedno. Věřím, že všichni nejsou takoví. Tady v Aberdeenu tě každý pozná a odhalí, co jsi zač, ale zkus to někde dál.“
„Mám jen tak jezdit po Skotsku, chodit od domu k domu a ptát se boháčů, jestli nejsem zrovna ta, se kterou chtějí strávit zbytek života? Víš, já nejsem tak naivní, jak si Oliver myslí. Vím, že zestárnu a že se to pozná, ať udělám cokoli. A taky vím, že mě potom každý odkopne, aby si mohl užívat s mladší. Takoví jsou všichni pracháči.“
„Míříš moc vysoko. Najdi si někoho jiného. Zamiluje se do tebe a vezmete se a pak si budete žít jako v pohádce.“
„Co takhle obojí dohromady? Peníze a lásku. To nedokáže nabídnout nikdo?“
„Ale no tak, Rachel. Chceš toho moc. Copak jsou ti málo všichni ti draze oblečení chlápci z podniku? Vsadím se, že by se každý nechal hned rozvést, kdybys mu řekla, že seš připravena mu skočit do náruče a být celý život jeho.“
„Hmm, možná… Ale co později? Co udělají za deset let? Já už chci konečně nějakou jistotu, chápeš? Nechci trávit noci v obavách, že mi ráno manžel řekne sbohem a půjde za jinou. Teď jsem sice krásná, ale až zestárnu, neseženu už nikoho takového. Pak už budu jen jako služka – uvař, ukliď, vyžehli, vyper, postarej se o děti, dojdi nakoupit a pak… když to všechno budeš bez řečí dělat… si tě vezmu.“
„Chceš od života moc. Co já bych za někoho takového dala… V tom případě ti zbývá hledat už jen speciální případy.“
„Co tím myslíš?“
„Boháče, kteří nemůžou mít někoho, jako jsi ty.“
„A kde je mám jako hledat?“
„Tohle je těžké, já vím. Impotentní, duševně postižení, zmrzačení, osamělí boháči.“
„Stačí, to si snad ani nechci dál představovat.“
„Rachel! Tohle nemusí být vůbec špatné. Takoví lidé tě budou milovat, protože vědí, že nikoho jiného nikdy neseženou. Musíš se trochu obětovat, nic víc.“
„Já vím, že to myslíš dobře ale… zajdu si promluvit s Oliverem, třeba ho nějak přesvědčím.“
„Jak myslíš, ale potom se tady ještě zastav – možná bych měla jeden přímo konkrétní nápad.“
„Spíš ne, promiň, Jane. Nechci být otrokem slintajícího blázna, i kdyby měl třeba celý palác.“ Rychlým krokem zahnula za roh a po pár metrech vstoupila do Démantu.

Rachel byla celá promáčená. Než začala hledat Olivera, zašla do svého pokoje trochu se ohřát. Potom přešla do hlavního sálu. V podniku bylo zatím prázdno, pouze pár opilců se krčilo u stolů. Nikdo z nich ale nebyl natolik mimo, aby nedokázal na pokyn odejít odsud po svých. Všichni moc dobře věděli, jak to zde funguje a jak nebezpeční jsou místní vyhazovači. Ti opět stáli u dveří s nepřítomným pohledem. Za barem seděla unavená Jessica.
„Ááh, Rachel. Slyšela jsem, co se stalo…“
„Je tu Oliver?“
„Jasně, užívá si vzadu. Teď bych ho být tebou nerušila.“
„Kolik jich tam má?“
„Těžko říct. Čtyři?“
„Čím dál lepší. S větší mocí přichází i větší chuť, zdá se.“
„Pochopitelně.“
„Ještě jsem ti ani neblahopřála k tvému novému místu.“
„Jakému?“
„Copak ti ještě Oliver neřekl, že jsi právě povýšila na bordelmamá z toho bordelu poblíž?“
„Já jsem dnes slyšela, že to čeká na tebe. Prý chce, aby ses co nejrychleji v tomhle směru zaučila. Čeká tě slušná kariéra jako vedoucí a občas si prý s někým vrzneš, abys věděla, jak se na to správně musí.“
„To... to snad ne. Bastard jeden!“
„Doufám, že se tu nemluví o mě! To nemám rád,“ odvětil přicházející Oliver.
„Jak si to jako představuješ?!“ zeptala se Rachel.
Oliver bez jakéhokoli vzrušení s úsměvem na rtech vytáhl jeden ze svých oblíbených doutníků a zapálil si. Mocně popotáhl a vypustil oblak hustého kouře přímo do tváře Rachel. „Představuji si to asi takhle, krásko. Tak za prvé – už nikdy o mě takhle nemluv. Za druhé – jsi od příštího týdne v tom novém podniku dole u přístavu. Jmenuje se to tam Nadržený Námořník a byl bych rád, aby ten název přesně odrážel běžnou klientelu, takže se snaž, kočičko. A nakonec za třetí – ještě jednou proti mně poštveš tu štětku Jane, tak bude litovat, že kdy strčila tu svou pěknou prdel to tohohle podniku. Je ti vše jasné?“
„Ty seš taková svině, Olivere! Jane jsem proti tobě nepoštvala. Prostě už nemůže vystát to tvý posraný namyšlený jednání. Na ten zkurvený bordel ti seru. Běž se tam kurvit sám, třeba na to chytneš víc lidí. Oliver Brown nahý od hlavy k patě čekající na své zákazníky, kteří jsou celí nedočkaví, aby mu ho tam mohli strčit. Jo, to bude mít úspěch. A nakonec – s takovou prasáckou sviní se budu bavit, tak jak si zaslouží.“
Oliver vyvedený z míry, tak jak už dlouho nebyl, se napřáhl pravou rukou a chystal se Rachel udeřit. Nakonec ale ucouvnul.
Místo toho ukázal na vyššího z vyhazovačů. „Georgi, dej jí facku.“ Rachel se nezmohla na jediné slovo. Místo toho jen nechápavě sledovala, jak George bez sebemenšího zaváhaní přešel k ní a udeřil jí. Na tváři se jí objevila rudá bolestivá skvrna, ale přesto cítila, že se George zdráhal silnější rány. Otočila se zpátky k Oliverovi.
„Tady končím, ty sráči! Narvi si všechny ty štětky do prdele!“ Oliver se hlasitě zasmál. Jessica byla jeho jednáním skutečně překvapena.
„Vážně to bylo nutné?“
„Samozřejmě. Holky musejí vědět, co mohou a co ne. Rachel si o sobě myslí, že si může dovolovat, když je tak oblíbená, ale všechno má své meze!“
„Dobře, ale stálo to za to?“
„Však ona přileze na kolenou, uvidíš.“
„Nejsem si tak jistá.“
Rachel se vrátila se do pokoje a rychle pobrala pár věcí, na kterých jí ještě záleželo. Nechtěla se sem už vracet. Démant Noci pro ni skončil. Definitivně. Vyrazila ven i s několika parfémy, šminkami, šperky a pár dalšími drobnostmi.

Za rohem potkala Jane ve společnosti jedné z místních prostitutek. Říkalo se jí Rose, ačkoli nikdo nevěděl, zda je to její skutečné jméno. Patřila k těm ošklivějším a jednodušším. Bylo jí už něco přes čtyřicet a bylo jasné, že na sebe napatlala kupu make-upu jen aby nevypadala tak staře. Moc to nepomohlo.
„Rachel,“ všimla si nově příchozí Jane, „proboha co to máš na tváři?“
„To nic není,“ odvětila, „to si jen Oliver potřebuje zvyšovat ego.“
Do hovoru se přidala Rose: „Na tak hezký tvářičce se to pěkně vyjímá, co?“ Rachel ani Jane jí nevěnovaly pozornost.
„Předpokládám, že návrat na post hvězdy se nevyvedl, co?“ zeptala se Jane.
„Bohužel. Říkala jsi předtím o nějakém návrhu…“
„No jasně. Pojď kousek dál.“
„Ale, ale,“ řekla Rose, „copak, nějaké tajnosti? To se Oliverovi líbit nebude.“
„Sklapni Rose!“ vykřikla Jane.
„Klidně mluv tady. Mě ty její tupé kecy nevadí.“
„Jak chceš. Vzpomněla jsem si, že jsem měla asi před dvěma týdny jednoho takového zvláštního zákazníka. Vyptával se mě na pár věcí o městě, o lidech, o hospodách, o turismu a podobně. No, a když jsme byli spolu uvnitř, tak se mě mezi řečí…“
„Spíš mezi akcí, ne?“ řekla Rose.
„Drž hubu, Rose,“ odsekla Jane, „takže často povídal různé věci hlavně teda o turismu a jak je těžké vydělávat,... no tohle mě vůbec nezajímá, ale říkal taky, že zná nějakého chlápka, který prý má hrad a je úplně sám bez přátel, bez rodiny a že prý přišel o nohy a že je šlechtic a blázen a ještě pár věcí.“
Do řeči zase skočila Rose: „Tak on nemá nohy, jo? Bejt Tebou do toho jdu. Vždyť ho má až na zem, teda doufám, že ho ještě má.“
„A odkud ten chlápek pochází, to neřekl?“ ptala se Rachel.
„Ne, bohužel ne, ale i tak myslím, že to není špatný. Představ si to - byla bys paní hradu. Šlechtična, bohatá a…“
„A s mrzákem vedle sebe,“ řekla Rachel.
„Pokud Ti nevadí tahat se s ním jako s balíkem slámy, tak si to užiješ,“ řekla Rose.
„Buď už konečně zticha, Rose!“ vykřikla Jane.
„Nech jí. Někteří lidé si nedokážou najít lepší zábavu. Nereaguj a ona během chvilky vypadne,“ řekla Rachel.
„Ještě by se to dalo vyřešit ránou pěstí,“ odvětila Jane.
„Jasně, ale to až za chvíli. Řekni mi, je ten člověk pořád tady?“
„To nevím, opravdu ne, ale říkal, že tu má nějaké zařizování. Třeba se zdržel, ale bude to už přes dva týdny.“
„A co jméno? Představil se ti?“
„Počkej chvilku,“ Jane se zamyslela, „jo, myslím, že se jmenoval Charles.“
„Charles? Princ Charles? Tak to by bylo něco. Jaký je asi tam dole co?“ ptala Rose.
„Určitě by se nezahazoval s takovou špindírou, jakou jseš ty, Rose,“ řekla Rachel, která už její připomínky nevydržela.
„To by ani nebylo třeba. Mě by úplně stačil takový Peyrac. A vůbec by mě nevadilo, že má na ksichtě takový humus. Důležitý je, jak to s ním umí. Vždyť vypadám jako Angelika, nemyslíte?“
„Ale jo,“ řekla Rachel ,„seš stejná prodejná běhna, jakou byla ona.“ To už Rose nevydržela a v rychlosti odešla pryč.
„Výborně, Rachel. To se Ti opravdu povedlo.“
„Jasně, mě se věci obvykle daří, až… doteď. Můžeš mi toho člověka nějak popsat?“
„Byl dost starý a skoro plešatý. Škoda, že si nemůžu zákazníky vybírat sama.“
„Jane, kdybyste mohli odmítat staré a ošklivé, tak by vám klesly tržby možná až o polovinu.“
„Na tom asi něco bude… Vzpomínám si ještě, že ten člověk nosil brýle a byl takový, no zpočátku dost upjatý jako kdyby si to chtěl rozmyslet, ale pak nějak pookřál a…“
„To stačí, takovéhle detaily mně stejně nepomohou. Nemáš alespoň ponětí, kde by ten člověk mohl být?“
„Jestli je stále v Aberdeenu, tak zkus hotely, hospody, noclehárny, no prostě něco takového.“ „Dobrý nápad. Uvidíme. Sem se už nevrátím, Jane, a teď mi je v podstatě jedno, kam se dostanu. Možná, že se vidíme naposledy.“
„Chápu. Tak to ti popřeju hodně štěstí a ať ti to všechno vyjde, Rachel.“
„Díky, Jane. Snad to tady zvládneš a jednou se na tebe usměje štěstí. Zasloužíš si ho.“ S těmito slovy Rachel odešla uličkou ke svému domu.
Nahoře si sbalila pár nejdůležitějších věcí, aby byly připravené, až odsud odejde. Nevěděla kam jít, ale byla si jistá, že musí co nejdříve vyrazit. Oliver ji jen tak nenechá pláchnout. Pozítří má být v Nadrženém Námořníkovi, a jestli se tam neukáže, tak jí to ještě spočítá. Musí do té doby být pryč. Má jeden jediný den na to, aby nalezla toho záhadného Charlese. Ani nevěděla, jestli by to k něčemu bylo, kdyby se jí ho povedlo najít. Ale jestli je ten zmrzačený muž opravdu tak osamělý a jestli vlastní celý hrad – určitě se jí povede získat jeho přízeň. Konečně využije všechny své schopnosti přímo v akci. Věřila, že někdo takový nemá šanci jí odolat.

Další den Rachel vstala už o půl sedmé ráno. Čas ji tížil a jinou možnost neviděla. Okamžitě vyrazila ven, kde byla zatím stále tma. Na svítání bylo ještě dost času, ale většinu Aberdeenu znala velice dobře. Jestliže si Charles mohl dovolit Jane, musel mít jistě dost peněz, takže levné ubytovny a špeluňky rovnou vynechala. Propletla se několika prázdnými uličkami a blížila se k hlavnímu náměstí. Poblíž stálo několik drahých hotelů, ale zkoušet to naslepo by bylo příliš zdlouhavé a kromě toho by jí těžko někdo na potkání říkal o svých hostech. Pokud se ale Charles zajímal o místní turismus, je ideální možností místní informační turistický obchod. Samozřejmě jich bylo po Aberdeenu vícero, ale tenhle byl, alespoň podle toho, co Rachel věděla, nejblíže Démantu. Stál v jedné z uliček poblíž náměstí a otevřeno měl už od ranních hodin. Zvenku to vypadalo jako tuctový dům, kterých jsou všude kolem desítky. Měl dvě patra, přičemž dole byly velké vitríny a za nimi mnoho pohlednic, modelů lodí a námořnických rekvizit. Vrchní patro sloužilo zřejmě přímo pro majitele – nejspíše tam byly soukromé pokoje. Otevřela prosklené dveře a za zazvonění zvonečku, umístěného nade dveřmi, vešla. Ačkoli žila v Aberdeenu celý život, nikdy zde nebyla. Na druhou stranu jí ale vybavení nijak zvlášť nepřekvapovalo – uprostřed byla prosklená vitrína a v ní zjednodušený model dřevěné lodi. Na štítku stálo Bonaccord – 1606. Rachel lodě nic neříkaly, ačkoli dobře věděla, že odsud z Aberdeenu jich pocházelo opravdu velké množství. Aberdeen byl a vlastně stále je jedním z nejdůležitějších přístavních měst ve Skotsku. Rybolov a také zpracovávání žuly zde byly kdysi klíčové. Dnes se Aberdeen mění v průmyslové město stojící hlavně na ropném průmyslu. Zdejší krámek ale evidentně sázel spíše na již zašlou slávu města. Samozřejmě, že se tu našlo mnoho pohlednic, turistických map, plánů města, ozdobných štítků, plakátů a dalších drobností, ale většinu prostoru zaujímaly dobové noviny, zprávy o výstavbě lodí, jejich stavební plány, knihy o historii města a samozřejmě nesměly chybět ani mnohé záznamy o „obyvatelích“ Skotských jezer. Ty odsud sice byly dost vzdálené, ale jako lákadlo na zvědavé turisty fungovaly zřejmě i tak dobře. Jednou už u jezer na severu byla a klidně by tam zamířila znovu. Ne, že by věřila na Nessie nebo další potvory ale trojlístek jezer Loch Ness, Loch Oich a Loch Lochy jí učaroval především tou klidnou atmosférou, třpytící se vodní hladinou a okolní přírodou. To ale bylo ještě v dětství v době, kdy se o ní staral Starej Johny. Tak mu alespoň říkala, protože mu bylo už něco přes šedesát a vůbec to byl takový nevrlý podivín. Našel ji na ulici jako sirotka a vzal ji pod svá ochranná křídla. Vždycky jí zajímalo, proč to udělal, obzvlášť když měl často problémy uživit i sám sebe, tak proč další hladový krk? Každopádně to netrvalo dlouho. Starej Johny měl v sobě už vcelku pokročilou fázi rakoviny a za tři roky skončila opět na ulici, kde si jí později vyhlídnul Oliver. Uvědomila si, že se nechala unést vzpomínkami a rychle toho nechala. Prodavač za pultem se zdál být hodně mladý – asi pětadvacet let a už od doby, co sem přišla, si ji měřil podivným tázavým pohledem.
„Dobrý den. Vidím, že tu není zrovna moc lidí.“ Nebyl tu vlastně nikdo kromě jí, ale do hlavní sezony ještě pár měsíců zbývalo, takže to bylo pochopitelné. „Nevadilo by Vám tedy odpovědět mi na pár otázek?“
„Hmm, tak sice bych byl radši, kdybyste si něco vybrala, ale koneckonců jsme tu i přes informace, takže co vás zajímá?“
„Víte, ono to s turismem ani moc nesouvisí, tedy ano ale… zkrátka – potřebuji vědět, jestli tu za vámi nebyl takový starší, brýlatý muž.“
„No, tak to je tedy popis. Zkuste někdy vyjít do ulic a schválně, kolik napočítáte starších brýlatých mužů, ano?“
„Uznávám, že to je asi hloupé, ale ten člověk se podle všeho silně zajímal o místní turismus a to myslím spíše obecně. Na nějakého obyčejného turistu to nevypadá. Z Aberdeenu určitě nepocházel.“
„Hmm, tak uznávám, že nebývá obvyklé, aby se tu kdekdo ptal na to, jak to zde prosperuje, ale i to se občas stane. Někteří lidé jsou jen zvědaví a někteří i neuvěřitelně otravní.“
„Jak to myslíte?“
„Tak jako vedoucí tady mám samozřejmě přehled o tom, co si turisté nejvíc kupují, co je zajímá a co jim tu naopak vadí, ale podávat takové informace každému na potkání není zrovna můj styl. V poslední době se tu jeden takový vlezlý typ, který se to ze mě snaží vypáčit, objevuje a to nezdravě často. Taky kdo to kdy viděl, aby ten samý člověk navštěvoval takovýhle obchůdek pomalu každý druhý den.“
„A předpokládám, že ten můj… ehm… popis na něj sedí, že ano?“
„Ano, skoro mám pocit, že už mi ten chlap z paměti snad ani nezmizí. Pořád ho zajímá, jak si udržujeme příliv turistů, co všechno nabízíme, co se jim v okolí nejvíc líbí, jak reagují na příběhy o příšerách a duchách a taky ho zajímají nejrůznější zábavní podniky v okolí. Je to přesně ten typ člověka, kterého vyrazíte s úsměvem ze dveří, a on vám přijde s ještě větším úsměvem oknem. Takového otrapu hledáte?“
„Už to tak bude. Neříkal vám ten muž, odkud pochází?“
„No, tak určitě je to Skot, alespoň podle přízvuku, ale prý dělá ve stejné branži jako já. Tedy pokud bych mu měl věřit, tak lituji jeho zákazníky.“
„Víc nevíte? Vážně by mi to pomohlo.“
„Hmm… počkejte, myslím, že se zmínil, že je z Anglie, ano myslím východní nebo jihovýchodní Anglie. Ale jak říkal, že se to tam jmenuje… zatraceně, promiňte mi, ale asi si nevzpomenu. Nejspíše nějaká zapadlá díra, protože ten název jsem v životě neslyšel a to mám docela slušný přehled, alespoň, co se Británie týče, ale… vážně, vážně nevím, promiňte.“
„To je v pořádku. Můžete mi alespoň říci, kdy tu ten člověk byl naposledy?“
„Naposledy? To vám můžu říci naprosto přesně – před dvěma dny ve čtyři hodiny odpoledne. Jestli přijde zase, tak z něj snad vyskočím z kůže.“
„Tak děkuji a… byl byste tak laskav a pokud přijde, poslal byste ho prosím za mnou domů? Klidně mu namluvte, že se přes ten turismus vyznám, jde mi hlavně o to, aby vážně dorazil.“ „Vidím, slečno, že vám na něm opravdu záleží. Samozřejmě, pokud mi řeknete, kam ho mám poslat, tak to velice rád udělám. Snad se ho tak alespoň zbavím.“
„Bydlím kousek odsud. Stačí jít přes náměstí, ulicí dolů k přístavu a… no radši vám nakreslím plánek.“
Po odchodu se Rachel vrátila domů. Padla na ní nervozita a obavy. Jestli se s Charlesem minuli jen o pár dnů, tak je to vážně škoda. Doufala ale, že bude mít alespoň jednou kliku a konečně se dostane pryč. Jestliže je to opravdu takový zapadákov, tak tam bude snad od Oliverova hněvu dostatečně ukrytá. Možná by mohla navrhnout tomu Charlesovi, aby jí ve svém obchodě, nebo co to vlastně má, zaměstnal. Učí se rychle, takže práci prodavačky zvládne bez problému a o tom místě se zcela jistě naučí dost a to velmi rychle. Věřila, že má šanci zapadnout, ale otázkou je, jestli nakonec práce s tím chlápkem nebude ještě horší než s Oliverem. Čím víc se blížil večer, tím byla nervóznější. Vážně nechtěla trávit zbytek života v bordelu a ve strachu z Olivera a jeho lidí. Když byla ještě hvězdou Démantu, nedovoloval si na ni, ale věděla, že teď se to změní.

K půl šesté večer se přeci jen rozdrnčel zvonek a ona v naději, že jde o Charlese běžela otevřít. Za dveřmi stál starší, téměř plešatý muž s brýlemi na nose, rozveseleným obličejem a na první pohled falešným úsměvem. Rachel na kratičký moment zalitovala Jane, ale potom rychle nahodila svůj obvyklý úsměv a zdvořilé jednání.
„Dobrý den, pane. Jsem Rachel Blakeová.“
„Charles Murray,“ odpověděl muž a na pokyn Rachel vstoupil, „bylo mi řečeno, krásná dámo, že si mě přejete a prý pro mě něco máte.“
„Ano, pane Murrayi. Posadíte se?“
„Proč ne, slečno. Můžu vás poprosit o kávu? Předpokládám, že to bude na dlouho…“ „Promiňte mi to, ale kávu ani čaj tu nemám. Stačila by vám voda?“
„Ech, tak samozřejmě, že by stačila, že ano. Obzvláště od tak krásné slečny jako jste vy.“ Zatímco Rachel odešla do kuchyně, Murray usednul do křesla v rohu místnosti. Za chvíli byla Rachel zpátky a trochu jí překvapilo, že si její host vybral právě takové místo. Sama musela dát zavděk dřevěným židlím, protože nic víc k sezení v pokoji neměla.
„Víte pane, Murrayi, byla jsem dnes ráno v onom turistickém obchůdku a bylo mi řečeno, že vlastníte něco podobného.“
Murray okamžitě pookřál a ihned spustil: „Ano, ano, vlastním vyhlášený hotel Gordon’s Palace. Jde o turisty vyhledávané místo, obzvláště kvůli duchařským historkám.“
„Ve vašem hotelu straší?“
„Ne, ne můj hotel je naprosto bezpečný a perfektní, slečno Rachel. Je to architektonický skvost a obdivují ho jak cizinci, tak i místní. Stále ale nechápu, jak to souvisí s vámi.“
„No… já… nevím, jak to říci, ale zkrátka bych ráda navštívila ten váš hotel a pár dní tam pobyla, protože… mě zajímají právě nadpřirozené jevy.“
„Ááh, to samozřejmě uvítám. Jen mi prosím prozraďte, odkud víte, že v okolí mého hotelu straší?“
„Totiž, já… já velice ráda čtu duchařské příběhy a detektivky a vy prý pocházíte z Anglie, kde se to duchy a tajemnem jen hemží, ostatně sám říkáte, že tomu tak je.“
„Samozřejmě slečno, ale duchové z Black Mirror jsou bezpochyby ty nejstrašnější a nejzajímavější ze všech. Kdybych vám měl vyprávět o všech děsivých věcech, které se tam udály, trvalo by to snad týden.“
„Výborně pane Charlesi, ehm, můžu vám tak říkat?“
„Jistě, to není žádný problém.“
„Dobrá, můžete mi jen tak zkratkovitě říci, co to vlastně je to Black Mirror?“
„Black Mirror, vážená slečno je nejtajemnější místo možná dokonce celého světa! Je to rodiště starého šlechtického rodu Gordonů a věřte mi, že není jiná taková rodina, která by byla opředena větším tajemstvím. Já osobně si dokonce myslím, že mají něco společného s ďáblem!“
Rachel se snažila hrát překvapenou, protože jinak by snad musela vyprsknout smíchy „No, ne, pane Charlesi. Opravdu vás obdivuji, že vydržíte na tom místě, když se tam všude potuluje tolik zla.“
„No, tak to víte slečno, já mám pro strach uděláno. Řeknu vám ale, že to je na panství Gordonů čím dál tím podivnější. Ze starého šlechtického rodu zbyl už jen mladý pan Adrian. Proslýchá se, že je to blázen s nevyrovnanou povahou. Někdy to dokonce vypadá, že v něm žije víc osobností. No, jak říkám, prostě je to blázen. Navíc před nedávnou dobou přišel o pravou nohu a…“
„Jen jednu?“
„Eh, no to stačí, nemyslíte?“
„No jistě, jistě. Pokračujte, prosím.“
„Takže jak jsem říkal – poslední pán panství Black Mirror je na první pohled člověk inteligentní, zkušený a rozumný ale ve skutečnosti je to agresivní psychopat lačnící po krvi. Dokonce i já se málem stal jeho obětí.“
„To muselo být strašné,“ předstírala Rachel, která už dávno dala prodavači z obchodu za pravdu.
„Ubránil jsem se, slečno, a nemusíte se ničeho obávat – ubránil bych i vás.“
„To vám věřím, ostatně už na první pohled vypadáte jako hrdina.“
„Ech, ale no tak, taková lichotka… Ale zkrátka jak říkám, ten Adrian je jako dva lidé, kteří se dělí o jedno tělo. Hříčka přírody, nebo spíše důkaz moci démonů.“
„A nebo to je jen chudák. Jestli má nějakou nemoc, bylo by lepší se mu snažit pomoci a ne se na jeho utrpení přiživ… eh.“
„Promiňte?“
„Ne, ne nic se neděje. Řekněte mi Charlesi, mohl byste mě na Black Mirror zavézt?“
„Bude mi potěšením, slečno. Samozřejmě, že ano. Klidně zítra. Víte, byl jsem tu ještě před hlavní sezonou na návštěvě za bratrem a jeho rodinou, ale přeci jen máme už začátek března a hosté by byli zcela jistě zklamaní, protože můj hotel je jediný široko daleko.“
„Výborně Charlesi, děkuji vám. Mohli bychom vyrazit už v šest ráno?“
„Tak brzy? No tak dobře, ostatně bude mi ctí doprovázet takovou krasavici.“
„Ano? Stavte se tedy prosím zítra před domem.“
„Jistě, jistě, spolehněte se.“
„Budete tak laskav Charlesi a omluvíte mě – jsem už docela unavená a…“
„Chápu, čeká vás dlouhá cesta a chcete si odpočinout, to je pochopitelné. Já tedy už půjdu.“ Rachel vyprovodila Charlese až před dům a když se vrátila do pokoje, nevěděla, co si o tom všem má myslet. Byla sice ráda, že vše tak krásně vyšlo. Ten Adrian bude zcela jistě trpět nějakou duševní chorobou a ne posednutím démona, takže soužití s ním by snad mohlo vyjít, ale otázkou je, jestli dokáže potlačit tu agresivitu, o které mluvil Charles. Možná, že když se nebude rozrušovat, nebude nic hrozit. Každopádně už teď věděla, že v přítomnosti Charlese to bude mít těžké, hodně těžké. Přichází chvíle, kdy bude muset dokázat, co v ní doopravdy je. Možná má šťastný a bohatý život na dosah ruky, teď jde jen o to na něj skutečně dosáhnout.