Co psát?!?

Doma, 28. 10.

Ahoj,

 

     tak nevím jak začít, nevím jak skončit, jak se chovat, nechovat, co je dobré a co zlé, zda žiji, či přežívám, zda umírám, nebo jsem již umřel.

    Co psát? – co raději zamlčet?… Ale – ležím na posteli, zcela sám, opuštěn, ponechán osudu a sám sobě. A, a je mi smutno, moc smutno, ze sebe, z pastí a klecí, bublin a zdí, které si sami stavíme, které jsem si sám před sebou, vedle sebe, společně s ostatními vystavěl. A ty-TY, Ty jsi tak daleko, nebezpečně daleko a přesto možná blíž než pouhá vzpomínka. A proč? – protože je to tak dobře?

    Znám Tě chvíli, znám Tě dlouho, neznám Tě vůbec a přesto mé srdce o Tobě ví vše, co potřebuje vědět. Prostě jsi, a Tvá podstata je silnější než má nirvána.

     Znovu ležím na posteli, zavírám oči, cítím tvé nahé tělo, aniž jsem ho kdy viděl, sálá z něj teplo a to nepopsatelné kouzlo, vidím Tvé oči, vidím jimi své, cítím jejich tep a zapomínám dýchat sám. Vzpomínáš? – celý svět se zastavil, když jsme se navzájem dívali do očí, nepatrně se dotýkali hřbetem našich těl. Jako dva ptáčkové, vrabčáčci choulící se ve křoví, chtějíce se zahřát…

     …….. a proč Ti píši? hloupé a dětinské, ale JSEM DO TEBE BLÁZEN, přesto přese všechno…

  

                                                                   …….jsem do TEBE BLÁZEN!!!

 

                                          SAKRA!!!!!

 

    … Odhodil pero, zmuchlal dopis a padl hlavou na stůl, dal se do pláče, až nakonec usnul společně se svými slzami. Za hodinu se probudil. Venku již přestalo pršet a obloha se opět vyjasnila. Párkrát se prošel po pokoji, pak ještě po bytě a zasedl opět k psacímu stolu a začal znovu psát na nový list.

 

Lásko,

           jsi jako růže a já trn,

           jsi jediná SRNA v stádě srn,

           jsi druhý a poslední můj hřích

           já chci slyšet znova líbezný Tvůj smích,

           já neumím plavat bez plováčku,

           tak-tak mě zachraň můj miláčku…

 

     Znovu přeškrtal celou báseň, nezdála se mu být dost dobrá, aby přesně vystihla jeho city, stav, v kterém se nacházel. Chvíli seděl nehnutě, dívajíce se přitom do neznáma a pak ho popadl nový nával vzteku. Zuřivě trhal všechny papíry i ty, které ještě nebyly popsané, lámal tužky a pak s nimi zlostně házel do koše. Začal čmárat s takovou intenzitou po stole, až nakonec úplně vyčerpán hlesl na zem, ještě zabušil bezvládně pěstí do země a opět upadl do hlubokého spánku.

     Zdál se mu sen, krásný sen, škoda jenom, že si ho nepamatoval. Ale alespoň se mu zlepšila nálada a on vzal do ruky pero a odvážil se psát znovu.

 

Nazdárek, nazdárek,

 

     tak jakpak se máme? A co vlastně děláš? Už dlouho jsme se neviděli… No dlouho, je to týden, a já o Tobě nemám žádné zprávy, nestalo se ti nic, jsi v pořádku?

     Byl jsem včera na hokeji, fakt bomba, super zápas, bylo to o fous, klidně jsme mohli prohrát, ale znáš kluky. Škoda, že jste tam nebyli.

 

Tady se zarazil, ta tupost, ta odtažitost, neosobnost přetékala v každém slově, přeci tohle nemůže poslat někomu, na kom mu tolik záleží. Jenže utápěl se sám a sám, stále si opakujíc A CO TY? Máš co psát a vůbec chceš? Napíšeš-někdy, kdy? Časem? Patová situace, mlha přede mnou, mlha za mnou, stačí sundat brýle. Opět vstal, šel do obýváku, pustil si televizi, podíval se na Simpsonovi, otevřel sprite, snědl brambůrky, když mu zazvonil telefon…

Ještě před tím než to zvedl, se pomodlil, aby to byla ona, jeho tajná, jeho nová.

„Ahoj lásko, ozvalo se mu do ucha.“

„Čau miláčku“, odpověděl snaže se zakrýt zklamání, „jakto že mi voláš? Vždyť jsi měla být u babičky?“

„Naši se pohádali, tak jsme jeli se ségrou o den dřív domů. A co děláš ty? Neruším tě snad? Nezajdem do kina, dávaj super biják!“

Cítil z jejích slov, jak čeká, že i jeho tahle nečekaná náhoda potěší. Neměl to srdce ji zarmoutit, vždyť ještě nedávno ji nejenom slovy, ale i duší, srdcem, tělem říkával, jak ji miluje, že jí patří celý celičký.

     Spojovalo je několikaleté pouto, které se těžce, těžce ze dne na den rozsekává. A tak našel v sobě poslední kapku dobré vůle a zvolal co nejlíbeznějším a nejnadšenějším tónem: „Tak to je super, jenom se dám do gala a o půl osmý se pro tebe doma stavím, jo!“

„Seš zlato, budu čekat! Miluji tě!“

„Já tebe taky!“

„Tak pa“

„Pa.“

     Skončil telefonát a byl upřímně rád, že má ještě hodinu na to, aby si ujasnil, co vlastně chce a co cítí. Zasedl opět ke stolu, nadepsal obálku s adresou, pak vzal ten nejbělejší list papíru, ostrouhal nad ním červenou tužku, prstem rozetřel tuš do tvaru srdce a do něj jen slabounce vyryl: MILUJI TĚ… zavřel obálku, nalepil na ni známku, oblekl se a vyrazil. Nastartoval auto, ale ještě před tím vyhledal poštovní schránku, vzal dopis, na dvakrát jej roztrhal a vhodil do schránky.

     Chvíli ještě nehnutě stál u poštovní schránky, jako by ztratil kousek svého snu, jako by jej zadupal-jako by se pomátl, zaťal zuby, vzpomněl si na svoji milou, dal žvýkačku do pusy, nasedl do auta a odjel.

---