Posel smrti V: Kapitola IV - Panství zatracených

Tmavá místnost bez oken se stolem, na kterém je jediný zdroj světla – plápolající plamínek svíčky, jež osvětluje listinu, která se zaplňuje modrým inkoustem z pera vedeného rukou zamyšleného muže. „Panství Black Mirror. Místo na které zbytek světa raději zapomněl. Nehostinná pahorkatina pokrytá hustými temnými lesy, jež zahalují vše živé a nechávají to tiše spát. Málokdo se odváží toto místo vůbec navštívit a ještě mnohem méně lidí má tu odvahu nebo spíše drzost tu žít natrvalo. Jakoby zdejší kraj odmítal cizince, jakoby nechtěl být spatřen a naopak chtěl zůstat všem očím skryt. Na našem panství není bezpečné místo, nikdo tu nemůže najít úkryt, protože žádný není. Nebezpečí zde číhá na každém rohu a mohlo by se zdát, že jen blázen by tu dobrovolně zůstal. Každý ví, co se tu odehrávalo a odehrává, ale příčina toho všeho je zahalena clonou, kterou prohlédlo jen málo duší. Ani oni se však nemohou považovat za znalce panství našeho, neboť záhady zde ukryté jsou jistě zaryty hluboko do dávné minulosti, kterou nepamatuje už nikdo z živých. Ani my, přestože jsme formálně pány zdejšího kraje, jsme ve skutečnosti jen jeho loutkami, neboť paradoxně právě my jsme nejvíce doplatili na vrtochy osudu. Na našich bedrech dříve ležela zodpovědnost a moc naše měla sloužit k ochraně ostatních před zlými silami, ale dnes jsme to my, kdo potřebuje ochránit. Jsme na pokraji vymření a všichni vědí, že s naším skonem skončí také mnohé zlo a bolest, kterou jsme způsobili. Otázkou však zůstává, jestli s naším koncem nezmizí i moc a síla kraje, protože jsme s ním spjati silnými řetězy a ty nejdou zpřetrhat. Jak dlouho ještě vydržíme stát na kopci a shlížet na to, co nám mělo říkat pane? Čemu všemu dokážeme ještě odolat, než se zlomíme jako suchý zpráchnivělý strom, kterému se už teď v mnohém podobáme. Bohatá koruna bez listů a pouze jedna jediná větev. Prozatím je mladá a pevná, ale jak známo jest – i ta nejpevnější větev se pod náhlým a silným náporem zlomí. Budeme pokoušet štěstí naše a smůlu ostatních nebo se pokusíme větev upevnit, zajistit a ochránit? To ukáže až čas a to je to jediné, čeho máme dostatek.“

„Tak tohle je ono?“ ptala se Rachel, jakmile přijeli k hotelu Gordon’s Palace.
„Ano, ano krásná dámo. Pěkné, že?“ odpověděl pyšně Murray.
„Hezké, to ano. Docela to zapadá do té krajiny okolo. Přijde mi to tu takové… pusté.“ Budova to byla vskutku obrovská, možná až moc… Murray zaparkoval pod stříškou v levé části hotelu, vystoupil a zdvořile otevřel Rachel dveře. „Jste galantní, Charlesi.“
„Samozřejmě, slečno. Na rozdíl od většiny zdejších lidí, já vím, jak se chovat k dámě. Předpokládám, že si budete přát pokoj.“
„Pro začátek to asi bude nejlepší, to máte pravdu, ale nemám zase tak moc peněz…“
„V pořádku. Udělám Vám slevu. Řekněme 15 liber za noc, co říkáte?“
„Patnáct liber?! No, tak dobře, ale… není to moc výhodná sleva.“
„Přežít tady je těžké, to víte. Zkrátka je to ta nejmenší cena, jakou si mohu dovolit, abych se uživil, rozumíte, ne?“
„Rozumím. Mohl byste mi prosím ukázat panství a trochu mě provést, alespoň po nejbližší vesnici?“
„Potřebuji být v hotelu pro ostatní, to víte, kdyby někdo přišel a já tu nebyl… Pomalu se blíží sezona a kdoví o kolik zákazníků jsem přišel návštěvou Aberdeenu.“
„Teď asi čekáte, že Vám učiním nabídku, že?“
„Nechci Vás ožebračit, chápejte ale, že musím myslet také na sebe a na hotel. Je to celý můj život, víte?“
„Tak to Vás radši nebudu obtěžovat. Možná najdu někoho jiného.“
„Jak myslíte, slečno, ale když budete cokoli potřebovat nebo budete shánět informace – budu zde pro Vás.“
„Rozumím, kdyby něco… obrátím se na Vás.“ Murray z auta vytáhnul kufr s věcmi Rachel a otevřel jí dveře do hotelu. Byla překvapena velikostí recepce. Velká místnost podobná spíše nemocniční hale, navíc neobvykle vysoká. Recepční pult se táhnul téměř po celé její širší straně a vedle něj byly dveře dál. Murray jimi provedl Rachel a chodbičkou jí dovedl až k pokojům. Zastavil se u dveří s číslem jedna a položil před ně kufr.
„Tady je Váš pokoj, slečno. Chcete ho nejprve vidět?“
„To nebude nutné.“ Rachel z peněženky vytáhla požadovanou sumu a předala jí Murrayovi.
„Počkejte moment, než dojdu pro klíče. Normálně je nechávám u recepce, ale když jsem byl teď nějakou dobu pryč, přesunul jsem je pro jistotu i s dalšími věcmi mimo dosah, chápete.“
„Snad se tu nekrade?“
„Ale, ne. Samozřejmě, že ne slečno. Jen chci mít jistotu.“ Murray odešel a ona zatím obdivovala klasický styl nábytku a vlastně celkového vybavení chodby. Neměla ráda všechny ty moderní jednoduché věci, ze kterých už na první pohled vyhlížela strohost a lacinost. Bývaly obvykle škaredé a jejich výrobci se soustřeďovali především na praktickou stránku, na čemž jí sice také záleželo, ale když se na to nedalo dívat… Na konci chodbičky byla větší místnost s křesly a nízkým stolkem. Evidentně zde měli odpočívat turisté a bavit se přitom čtením knih z police poblíž. Murray během chvilky přišel s klíčem v ruce a podal ho Rachel.
„Děkuji, Charlesi. Můžete klidně jít. Pokoj si prohlédnu sama.“
„Ať se Vám tu líbí, slečno. Ještě malý detail – zapište se prosím do návštěvní knihy. Bude na recepci.“

Odešel a Rachel odemkla dveře do svého pokoje. Vybavení nebylo nijak zázračné, ale dalo se to čekat. Po levé straně byla skříň, za ní bytelná postel. Zhruba proti dveřím bylo v místnosti okno a pod ním stůl s židlí. Dále tu byla televize, sice stará, ale dostačující. Výklenek ve stěně ukrýval místnůstku s toaletou a sprchou. Položila do pokoje kufr s tím málem, co měla s sebou, trochu si pokoj prohlédla a vypravila se ven. Za recepcí stál Murray, a jakmile ji uviděl, vytáhl zpod pultu návštěvní knihu a pero. Zapsala se a přitom si všimla, jak málo podpisů tam je. Letos byla vůbec první.
„Tak, děkuji mnohokrát, slečno Rachel. Kdybyste měla zájem, mám tu pro turisty nejrůznější pohledy, známky, tajemné artefakty a další upomínkové předměty. Jen je musím všechny vynosit ze skladu, počkejte tu na mě.“
„To nebude nutné“ přerušila ho Rachel. „Myslím, že si peníze nechám na důležitější věci.“
„Jak myslíte, slečno, ale řeknu Vám, že to jsou opravdu skvostné předměty.“
„Ne, děkuji Charlesi. Vážně mě to nezajímá. Máte tu na panství noviny? Píše tu někdo o zdejším dění?“
„Tak samozřejmě, že něco takového máme, že? Ani Black Mirror není tak zapadlé, aby se tu netiskly noviny, ale ty Vám neřeknou o strašlivých událostech, co se tu dějí.“
„Nechápejte mě špatně, ale radši bych si udělala obrázek pomocí místního plátku. Máte tu nějaké?“
„Zapomínáte, slečno, že jsem byl téměř měsíc pryč. Kde bych tedy měl vzít dnešní noviny?“
„Nemám na mysli dnešní. Jsem tu poprvé v životě a tohle místo mi přijde poněkud odříznuté od světa. Neznám tu nikoho a ani nevím, co tu vlastně máte. Budou mi stačit noviny klidně měsíc nebo i víc staré abych zjistila, jak to tu chodí.“
„Rozumím, samozřejmě. Možná něco najdu v kanceláři, počkejte tu na mě, slečno.“ Murray zamířil do své kanceláře, která byla hned vedle dveří k pokojům, odemkl, vstoupil a zase za sebou v rychlosti zavřel, jako by nechtěl, aby někdo viděl, co je uvnitř. Rachel si zatím prohlížela halu. Byla z ní celá unešená, ale pomalu nabývala dojmu, že to tu původně nesloužilo jako hotel. Během chvíle byl Murray zpět s pomačkaným kusem papíru. Na první pohled byl vidět velký kruhový otisk, zřejmě od hrnku s kafem. „Tak, tady to máte, slečno. Musíte prominout, já… nenapadlo mě, že by to ještě někdo chtěl číst…“
„V pořádku Charlesi. Děkuji.“
„Nemáte zač, slečno. Dovolte mi ale ještě jednou nabídnout spíše sebe jako zdroj informací, přeci jen toho o panství vím spoustu a jsou to všechno ověřené informace. Udělalo by mě to radost, kdybych Vám mohl všechny ty věci povědět sám, a vůbec se nemusíte starat o to, že by mě to zdržovalo.“ Rachel už měla co dělat, aby udržela na tváři úsměv, ale přemohla se.
„Víte, Charlesi, já myslím, že už jsem Vás obtěžovala dost dlouhou dobu a opravdu v tom nechci dál pokračovat…“
„Mě by to nevadilo, krásná dámo. Koneckonců je mou povinností jakožto čestného a šlechetného muže Vás ochránit a varovat před nebezpečím, které se na panství skrývá.“
„Charlesi!“ vykřikla Rachel, ale pak se zase zklidnila a pokračovala klidným hlasem, „Jsem po té cestě trochu unavena a ráda bych teď byla o samotě, rozumíte, co tím chci říci?“
„Jistě, jistě slečno. Promiňte mi to, neuvědomil jsem si, že Vás cesta tak vyčerpá. Tak snad až si odpočinete…“ Rachel odešla a to dost rozhozená. Málem se neudržela a řekla Murrayovi něco dost ošklivého. Ten člověk je neuvěřitelně neodbytný, kdoví jak dlouho to s ním tady ještě vydrží. Pravdou ale je, že musí jednat. Stráví tady ještě pár nocí a může chodit žebrotou. Vrátila se do pokoje a natáhla se na postel. Noviny byly celé ušmudlané, špinavé a lepkavé, ale text pro ni jistě bude důležitý. Každá role začíná sběrem informací. Než se ale stihla začíst, někdo silně zabouchal na dveře. „Slečno Rachel! Otevřete prosím dveře!“ Hned poznala Murraye, ostatně, kdo jiný by to taky mohl být, vždyť hotel byl úplně vylidněný. Otevřela znechuceně dveře, ale jakmile zahlédla, Murraye vykouzlila široký úsměv.
„Promiňte, slečno. Vážně mě to mrzí, ale ty noviny bych si radši vzal zpátky, víte, není v nich nic vyloženě důležitého. Jen by to pro Vás byla ztráta času.“
„Charlesi, můžete mi vysvětlit proč ta náhlá změna? Píše se tam snad něco nepěkného o Vás nebo Vašem hotelu?“
„Ty noviny totiž obsahují spoustu lží a výmyslů, víte? Je to obvyklá snaha zajistit větší zisk a oblouznit důvěřivé čtenáře. Jen peníze, vždyť víte, jak to chodí. Mohl bych Vám o tom vyprávět… Zkrátka mi došlo, že by pro Vás ty články mohly být pouze zdrojem dezinformací a Váš pohled na panství by tak byl zkreslený, čehož bych se rád vyvaroval.“
„A Vy si ty noviny kupujete, přestože tohle víte?“
Murray se na chvilku zarazil, protože nemohl najít vhodnou odpověď. „Občas se tam zkrátka dá najít něco… něco užitečného, ale Vám bych je neradil číst.“
„Promiňte Charlesi, ale ráda bych si o tom rozhodla sama. Slíbím Vám, že ty věci také nebudu brát zcela vážně.“ Murray neochotně pokýval hlavou a poté odešel. Rachel si vydechla a doufala, že už jí nechá být. Rozhodně ale byla připravena věřit více novinám než jemu. Vrátila se na postel a konečně začala číst.

 

Smrt v hotelu – nové skutečnosti
Jak již víte z minulého vydání, panstvím Black Mirror v poslední době otřásla zpráva o smrti převorky Valentiny Antoliniové. Ta byla před dvěma dny (16.2) ráno nalezena mrtvá v hotelu Gordon‘s Palace jeho majitelem Ch. Murrayem (52). Připomeňme, že V. Antoliniová pobývala na Black Mirror v listopadu minulého roku, kdy opatrovala lady Victorii Gordonovou (†89). Nedlouho po její smrti odjela neznámo kam a opět se vrátila koncem prosince. Od té doby několikrát odjela pryč, ale zase se vracela. Důvod jejího pobytu zde nám není znám, ale podle vyjádření policie šlo o jasnou sebevraždu. Co ale přiměje katoličku k takovému činu?
Vyjádření pana Ch. Murraye jsme Vám přinesli včera, ale naše pátrání přineslo nové skutečnosti. Zjistili jsme, že V. Antoliniová byla krátce před svou sebevraždou navštívena svým bratrem Pietrem Antolinim. Je možné, že by neshoda s bratrem dovedla mladou ženu k takovému činu? Sám Pietro to však odmítá a ze smrti své milované sestry viní pána Black Mirror – Adriana Gordona. Ten nám sice odmítl poskytnout rozhovor, ale na základě jeho nedávné nehody, při které přišel o pravou nohu, a jeho blízkého vztahu s mrtvou, můžeme usuzovat, že má na incidentu jistou vinu. Někteří se totiž domnívají, že trvalé zranění způsobilo v duši mladého šlechtice zahořklost a zatrpklost, která vyústila v ostrou hádku s V. Antoliniovou. Ta prý vyvrcholila onou nešťastnou událostí.
Nám se ovšem podařilo objevit i další možný důvod. Podle informací, které se k nám dostaly se zdá, že pokoj slečny Valentiny byl ten samý, ve kterém před 13 lety spáchal sebevraždu jistý James Gordon(†33). James byl duševně nemocný již ve svém raném dětství. Jeho příbuzenský vztah k rodině Gordonů jsme sice nevypátrali, ale víme zcela jistě, že býval hlavní podezřelý z vražd v roce 1981. Později byl z vražd posmrtně usvědčen Samuel Gordon(†34) ale ještě v době vyšetřování se Jamesovi podařilo z Ashburry utéct. Krátce poté byl nalezen na útesech Sharp Edge nad bezvládným a neskutečným způsobem zmrzačeným tělem Roberta Gordona(†62). Zvláštností je, že se nepodařilo zcela prokázat Samuelovu vinu. Každopádně byl James odvezen zpět do své cely a krátce nato spáchal sebevraždu oběšením. Je všeobecně známo, že na našem panství se vypráví o nejrůznějších strašidelných historkách a naše redakce může nyní přijít s další. Je možné, aby v pokoji, kde strávil James podstatnou část života, stále strašil jeho duch a nutil jeho obyvatele k podobnému činu, jakého se dopustil on sám?

Mrtví vylézají z hrobů?
Záhada rozkopaných hrobů na Warmhillském hřbitově stále pokračuje. Otec Furas zamítl hroby otevřít a zjistit, zda nejsou některé z kostí odebrané. Mezi místními však tato událost vyvolala vážné obavy. Ukázalo se, že překopané hroby patří zřejmě obětím vražd v roce 1981. Tehdy Samuel Gordon zavraždil během několika málo dnů 5 osob a následně spáchal sebevraždu. Vůbec největším tajemstvím je to, že jeden z hrobů překopán nebyl. Nikdo přesně nedokáže určit, o koho se jedná a s jistotou můžeme vyloučit pouze Williama Gordona(†78). Námi dotázaní se většinou shodují na jméně Samuela Gordona(†34), který jako jediný nebyl obětí vraždy, nýbrž sebevraždy.

Středověk na Warmhill
Přednáška otce Furase o praktikách inkvizice ve Španělsku vzbudila pozitivní ohlasy mezi místními. Otec Furas proto plánuje pokračovat a další přednáška bude již za čtrnáct dnů ve čtvrtek a to na téma procesy s vlkodlaky.


Inzerce a vzkazy
Ve Willow Creek je otevřena právnická poradna. Najdete mne naproti mostu (bývalý dům Dr. Winterbottomové). Cena dohodou dle obtížnosti případu.
Peter Daveson

Věnuji třítýdenní koťata (4) dobrým a laskavým duším. Warmhill, dům č. 2
Nancy Sitterová

1.3. Proběhne slavnostní znovuotevření hospůdky U Tří soudků. Všichni jste srdečně zváni. První pinta piva zdarma!
Harry

Sháníme staré (19. až počátek 20. stol.) nepoškozené porcelánové čajové servisy z Anglie.
Kavárna Willow Creek

Noviny neobsahovaly příliš mnoho informací, ale vzhledem k poklidnému životu na panství se to dalo čekat. Ostatně, o čem by asi tak mohli dennodenně psát? Pro začátek to nebylo úplně špatné, říkala si v duchu Rachel. Murrayovi asi pořádně klesly zisky po tom nálezu mrtvoly, ale na druhou stranu, kdoví jestli tu v té době vůbec někdo byl. Rachel se vydala ven z pokoje. Zamkla ho a pokračovala do haly.
„Charlesi! Můžete mi v rychlosti říci, kudy do Willow Creek?“
„Doufám, krásná dámo, že jste těm článkům nevěřila.“
„Nebojte se, Charlesi. Jestli se Vám kvůli tomu článku vyskytly nějaké nepříjemnosti, tak to mě opravdu mrzí.“
„Víte, dělám, co můžu, ale stále mi někdo hází klacky pod nohy. Lidem vadí moje úspěšnost, víte co tím myslím, že.“
„Ano… to opravdu chápu. Řeknete mi už kudy do vesnice?“
„Ale jistě, promiňte mi to. Stačí, když vyjdete z hotelu a na křižovatce se dáte doprava. Cesta pokračuje podél řeky, a když se jí budete držet, dostanete se hned do Willow Creek.“
„Děkuji Vám.“
Rachel se vydala ven, ale než stihla zabrat za kliku od vstupních dveří, Murray se zase ozval: „Nechtěla byste si koupit mapu, slečno? Mám jich tu spoustu a pro rychlou orientaci to je to nejlepší.“
Rachel se otočila na Murraye. „Ne, děkuji, ale vážně nemám zájem. Když budu něco potřebovat, zeptám se Vás. Neodmítnete mi poradit, že ne?“
„Ehh, to jistě ne.“
Rachel konečně vyšla ven z hotelu.

Vysoko na obloze svítilo slunce. Vzduch byl čerstvý a osvěžující vánek jí čechral vlasy. Nebylo to tak strašné, jak si představovala. Sice bylo jasné, že tu lišky dávají dobrou noc, pokud se sem vůbec někdy nějaká zatoulá, ale je tak alespoň v bezpečí před Oliverem. Pořádně si prohlédla vysokou budovu hotelu a říkala si, co se s ní asi tak stalo, že ji Murray nechal předělat na hotel. Podle novin se zdálo, že v minulosti to byla spíše nemocnice nebo nějaký specializovaný ústav. I samotné interiéry vypadaly podivně, ale byly vcelku příjemné. Jen kdyby byl příjemný i jejich majitel. Obešla garáž a všimla si velké prosklené zimní zahrádky. Bylo tam několik stolů a lavic. Napadlo ji, že dříve zde možná bývala restaurace, to ještě v době kdy hotel prosperoval. Teď se ale zdál být zapomenutý a chátrající. Chystala se vrátit na cestu, když jí zaujal oplocený objekt za budovou. Byl tu travnatý svah a pod ním hřbitov ukrytý pod korunami vzrostlých stromů. Obklopoval ho poničený zrezivělý plůtek z kovových tyčí. Šla se podívat blíž, protože jí přišlo velice zvláštní, že by právě tady měl být hřbitov. Skrze díru v plotě došla na prázdné místo v jeho středu. Všude kolem stály nízké kamenné náhrobky s většinou nečitelnými jmény a epitafy. Podle životních dat zjistila, že drtivá většina mrtvých zde byla pohřbena už před stovkami let. Z dvacátého století tu nebyl nikdo. Některé náhrobky byly již rozdroleny, ale naprosto všechny vypadaly neudržovaně, jako by sem nikdo nepřišel už celé roky. Jediné, co zde stálo ještě relativně v dobrém stavu byla kaplička. Velké kusy kamenitých kvádrů stále ještě držely pohromadě a stejně tak pevné dřevěné dveře, pobité železnými pláty. Zkusila, jestli půjdou otevřít, ale byly zamčené. Vydala se pěšinkou do další části hřbitova. Bylo tu několik větších hrobek a krypt. Všechny se zdály být bytelné a nepřístupné. Napadlo jí, jestli jsou v nich pochováni členové rodu Gordonů. Vzadu našla úzký průchod do další části hřbitova. Oplocení kolem obdélníkového dvora vypadalo mnohem nověji, snad jen pár týdnů staré, ale ve stejném stylu. Ve dvou řadách za sebou tu byli náhrobky jeden jako druhý. Všechny byly jednoduché a nezdobené – pouze kvádry z kamene a ve vrchní části byly zaoblené. Přišlo jí divné, že by tu najednou pohřbili tolik lidí, obzvlášť když to vypadalo, že tenhle hřbitov už dlouho neplní svůj účel. Po zběžném prohlédnutí vyrytých jmen jí bylo hned jasné, kdo je zde pohřben – všechny jména patřily k rodu Gordonů. Všimla si tu Marcuse, Mordreda, Tobiase, Lothara, Jeremyho, Williama, Randala, Roberta, Samuela a pár dalších. Druhou řádku zaujímali ženy – Rose, Agnes, Jennifer, Rebecca, Victoria, Eleonor, Elisa, Catherin a ještě několik jiných. Našla tu i svou jmenovkyni Rachel. Podle životních dat snadno zjistila, že šlo s největší pravděpodobností o manželku Jeremyho Gordona. Stále ale nechápala důvod toho všeho – chtěl snad osamělý Adrian všechny své předky znovu pohřbít a to takto pospolu? Copak upřednostnil takovéto jednoduché hroby před zdobenými a prostornými hrobkami, jenž by byly pro vznešený šlechtický rod příhodnější? A především – jak je možné, že noviny udávají místo odpočinku Williama a Samuela u kostela na Warmhill? Možná to byl Adrian, kdo hroby otevřel, aby ostatky přesunul sem. V tom případě ale ten neotevřený hrob není Samuelův, jak se místní domnívají. Jenže hrob Jamese tady nikde není. Přišlo jí tohle všechno opravdu podivné. Adrian je na tom zřejmě velice špatně a kdoví, jestli její plán vůbec může vyjít. Měla z toho místa husí kůži. Lidé, které od sebe dělila celá staletí, tu teď leží vedle sebe, jeden vedle druhého. Radši v rychlosti odešla a vrátila se nahoru před hotel. Napadlo jí, že se na hroby zeptá Murraye, ale radši si to rozmyslela – ostatně, ty jeho řeči jí lezly na nervy.

Držela se cesty, jak ji bylo doporučeno. Po levé straně líně tekla nějaká řeka. Nevěděla jak se nazývá ale její tichý hukot byl pro ní jako klidná hudba, jež uklidňovala a očišťovala mysl. Nespěchala, aby si mohla naplno vychutnat tohle místo. Asi za čtyřicet minut chůze zahlédla v dáli vesnici. Po pravé straně cesty se táhly dlouhé lány polí obklopených nízkými plůtky. Za nimi prosvítaly zelené louky a zahlédla tam i několik kusů pasoucího se dobytka. Bylo to dost daleko, takže rozpoznat víc se nedalo. Cesta se držela právě mezi poli a zadní částí vesnice. Obíhala ji, neboť vesnicí samotnou procházely jen úzké dlážděné chodníčky. Pro auto byly příliš malé. Atmosféra ve vesnici byla pochmurně strnulá. V kontrastu s krásným slunečným počasím to vypadalo jako jiný svět. Zpoza některých domů občas zaslechla štěkot psů, ale lidé tu nebyli nikde. První co jí zaujalo, byla budova muzea. Šlo o první dům hned na kraji. Plánovala tam později určitě zajít, ale nejprve chtěla zjistit, proč je tu tak liduprázdno. Prošla podél několika málo domů, jež stály po její pravici. Na štítku jednoho z nich stálo: právník Peter Daveson. Pomoc od někoho takového ale rozhodně nepotřebovala. Za tímto domem už bylo jen pár dalších a pak konec vesnice a cesta kamsi k lesu. Stočila kroky k mostu. Chvíli si prohlížela pomalu plující vodu v korytě, jak se na ní odráží sluneční paprsky, a poté došla až na náměstí nebo spíše náves. Vpravo vedl přes řeku jeden menší můstek a ulička se stáčela k velké věži s hodinami a honosnému domu. Správně odtušila, že jde o radnici, což by sice byl dobrý zdroj informací, ale přesto by radši pomoc od někoho otevřenějšího. Jestliže je starosta podobný typ jako snad všude ve vesnicích a městečkách, kde doposavad byla, půjde o vychloubačného náfuku, který si hraje na velkého pána. Budova kavárny však už vypadala mnohem lépe. Podivilo jí, že právě tady najde kavárnu, která navíc na první pohled vypadala velice noblesně. Říkala si, že jde možná jen o bohatého majitele, pro kterého je kavárna spíše radost a nečeká, že na tom tady zbohatne. To hospoda v uličce nalevo, táhnoucí se hned vedle řeky, vypadala mnohem přirozenější pro takovouto vesničku. Navíc nevypadala vůbec zle. Okna i dveře byly na první pohled nedávno vyměňované a zevnitř se ozývalo bujaré veselí. Trochu se zdráhala vejít, neboť měla obavy z případných napitých hostů. Nakonec se ale přeci jen odhodlala a vešla.

Rozhlédla se v rychlosti kolem a zahlédla jen čtyři muže u stolů v koutě místnosti, jak popíjejí z krásných keramických malovaných korbelů pivo. Interiér vypadal také dobře. Podlaha byla dřevěná z velkých tlustých prken a stejně tak strop, ze kterého na dvou místech visely jednoduché kovové lustry se žárovkami podobajícími se tvarem svíčkám. Stěny byly pokryté dřevěnými lištami a mnohé byly polepené nejrůznějšími plakátky. Všimla si reklam na pivo, víno, boty, oděvy, hodinky, líčidla, auta, doutníky a další věci. Většina z nich pocházela snad ještě z dob za druhé světové války. Opravdu působivá a zřejmě i dost cenná sbírka. Stolů tu bylo sotva šest a byly pěkně opracované, nejspíše ručně. Sice šlo jen o jednoduché silné desky se zaoblenými hranami, ale rozhodně nepostrádaly styl. Co jí však zarazilo, byla nepřítomnost hostinského. Vysoký barový pult jí trochu připomínal bar z Démantu, ale obsluha chyběla. Nevěděla, jestli nemá zkusit zavolat nebo jen někde usednout a čekat. Oči se jí zastavily na čtveřici mužů. Poznala, že její přítomnost je vzrušila a už dlouhou chvíli z ní nespouštěli své pohledy. Situace se jí zdála poněkud trapná. Pousmála se na ně a doufala, že to bude stačit, aby si zase hleděli svého. Jeden z nich ale vstal a pomalu přišel až k ní. Byl to mladík, sotva pětadvacet let. Měl holou hlavu a na odhalených pažích mnohá tetování. Náušnice v levém uchu, řetízek kolem krku a náramky na loktech ji připomněly mladé nafoukané hejsky, jakých bylo po Aberdeenu stovky. Obvykle se shlukovali do menších skupinek, ve kterých si pak připadali hrozně drsní a nadřazení nad ostatními. Často si dělali legrácky z kde koho a způsob, jakým to prováděli, se v jedné věci vždy shodoval – jeden z nich plácnul nějaký ubohý vtípek a všichni ostatní se tomu začali hlasitě a hlavně falešně smát, čímž chtěli zřejmě dát najevo, jak si jejich kumpán danou osobu „podal“.
„No ty seš ale kočička. Ty vole, chlapi, to je kus. Hele číčo, už se Ti někdy stalo, že jsi přes ty svý balóny neviděla na cestu?“ Z rohu se ozval smích, ale Rachel z toho nijak překvapená nebyla.
„Ještě chvíli na mě takhle zírej a budeš si muset otřít bradu od slin. Nehledě na to, že máš už teď v kalhotách stan, co?“
„Ha, cha chá. Dobrý odhad. Mohli bysme trochu ukojit choutky, ne? Švédská trojka je málo, co takhle v pěti?“
„Zavři tu svou nevymáchanou tlamu Matte. Jestli se tady chceš s těma přitroublýma kamarádíčkama ještě někdy ukázat, tak se té dámě okamžitě omluvíš!“ zařval právě přicházející hostinský. Byl to obtloustlý chlapík asi něco přes padesát s knírkem a jinak již plešatou hlavou.
„Se snad tolik nestalo, ne, Harry?“ vykrucoval se Matt.
„Dobře si to rozmysli, jestli to co teď vypustíš z úst nebude omluva, tak jsi tu skončil.“ Rachel jasně viděla, že strach z trvalého odloučení od piva je pro Matta dostatečně silná motivace k tomu aby se omluvil, ačkoli tím jeho drsná image mezi ostatními dost ztratí.
„Tak promiňte slečno, ale…“ nahnul se blíž k Rachel a zašeptal ji do ucha, „ty Tvoje pohledy, to byla jasná výzva.“ Matt se hned nato sebral a společně s kamarády odešel z hospody. „Odpusťte mi to, slečno. Měl jsem zůstat tady a dávat pozor. Pivo na účet podniku, co říkáte?“
„V pořádku, pane Harry. Víte, jsem tu nová a spíš než pintu piva bych potřebovala slyšet nějaké zprávy o dění tady.“
„K Vašim službám. Já jsem se sem tedy vrátil po deseti letech sotva před dvěma měsíci, ale dříve jsem zde žil od malička.“
„Můžu vědět, proč jste odsud odjel?“
„Není to moc příjemná historka, ale vlastně by Vám to mohlo pomoci se trochu zorientovat, takže poslouchejte: Vedl jsem tuhle hospodu už řadu let společně se svoji ženou Mary. Byl to pohodový život v malé zapomenuté vísce, kde si všichni navzájem vidí až do talíře, jak se říká. V roce 1981 se tady ale stalo dost nehezkých věcí. Jeden z pánů Black Mirror… ehm… Black Mirror jste už viděla?“
„Abych se přiznala – ještě ne, ale mám to v plánu.“
„No, takže mladý Samuel Gordon tehdy zavraždil svého dědečka Williama, strýce Roberta, patologa Hermanna, jednoho služebného a mladého chlapce odsud. Takové věci dokážou pořádně změnit názor na Gordony i přesto, že jsme si jich vždycky vážili a uznávali je. Spousta lidí je tehdy všechny do jednoho proklínala a přála si jejich rychlý konec.“
„Vy také?“
„Já? Hmm, spíše než, že bych je nenáviděl, mi jich bylo všech dost líto. Nevím proč to mladý pan Samuel tehdy udělal, ale nikdy bych to do něj neřekl. Znal jsem ho ještě jako chlapce, když sem do hospody chodil se svým dědečkem. Pak po požáru zámku, při kterém uhořela jeho manželka na dvanáct let odjel, a když se vrátil… začalo to zabíjení. Možná to udělal z hořkosti ze ztráty své ženy. Rozhodně si ale nemyslím, že byl přímo zlý. Možná trpěl nějakou nemocí… kdoví. Krátce po těch vraždách má žena otěhotněla. Nemohla mi pak dále pomáhat v kuchyni a na mě spadlo spoustu práce navíc. Postupně jsem omezil nabídku jídel, abych to všechno stíhal a tak je to vlastně i teď. Ale, o čem to mluvím? Tohle s tím vůbec nesouvisí, promiňte.“
„Nic se nestalo.“
„Mary nechtěla vychovávat dítě tady, protože jí to přišlo nebezpečné a tak jsme se krátce po jeho narození odstěhovali. Moc se nám nevedlo a Mary před nedávnem zjistili zhoubný nádor. Bude to ani ne půl roku, co je pryč a tak jsme se se synem vrátili sem. Hospoda byla po mém návratu bez majitele, takže jsem mohl velice rychle zase dát vše do pořádku.“
„Ta Vaše ztráta… mě mrzí Harry.“
„To nic. Už jsem se s tím vyrovnal a kluk nejspíše taky.“
„Viděla jsem venku kavárničku, není to pro Vás konkurence?“
„Uznávám, že trochu ano, ale lidé se vždycky rádi napijí dobrého piva. Od starých dob se to tu ale přeci jen změnilo. Všímám si, že už to tu není taková pohoda jako dříve a někteří lidé, jako třeba Matt a jeho parta dělají spoustu problémů. Někdy si říkám, jestli to je pro kluka dobrý se s nimi vídat.“
„A co Gordonové?“
„Jak říkám, jsem tu jen krátce a mladého pana Adriana jsem zatím viděl jen asi dvakrát. Moc sem k nám do vesnice nechodí, ale dalo se to čekat. Jen abyste rozuměla, pan Adrian je synem toho Samuela, o kterém jsem vyprávěl.“
„Ano? Zajímavé. Slyšela jsem, že je prý je hodně osamělý.“
„Nemá rodinu, to ne, ale jinak to na zámku docela žije.“
Rachel se podivila, ale nedávala na sobě nic zdát. Měla pocit, že je Adrian odříznutý od světa, maximálně s jedním služebným, který se o něj stará. „Jak to myslíte?“ zeptala se.
„Nezřídka tady vídám Edwarda, pánova komorníka. No a občas se tu objeví i Mark. Ten se mu stará o funkčnost zámku.“
„Víc služebných nemá?“
„Ephram, ehh to je můj kluk, říkal, že tam viděl ještě někoho, ale nejspíše si vymýšlel.“
„Vy ho tam pouštíte samotného?“
„Zakazuju mu to, ale to víte – děti. Často si hraje poblíž zámku, asi ho fascinuje. Ostatně se tomu ani nedivím.“
„Hmm děkuji Harry. Moc jste mi pomohl.“
„Rádo se stalo, Klidně přijďte zase.“
„Přijdu, určitě přijdu.“ řekla Rachel a vydala se ven. Proniknout do zdejších poměrů nebude úplně jednoduché, ale nějak to snad půjde.

Vydala se zpátky na náměstí a tentokrát navštívila kavárnu. Udivil ji i její moderní vnitřek a vybavení. Podobně na tom byly kavárny z Aberdeenu, ačkoli ty měli obvykle mnohem více zákazníků. Tady nebyl kromě prodavačky za pultem nikdo.
„Dobrý den,“ pozdravila Rachel a se zájmem si prohlížela mladou blonďatou dívku s dlouhými vlasy a smutným výrazem v očích. Za někoho takového by Oliver nabídl zcela jistě značnou sumu, pomyslela si a pak si povzdechla – copak ho nedokáže vymazat nadobro z paměti? Oliver je už pryč, začala nový život. Nemůže se přece nechat ovládat vzpomínkami.
„Budete si přát?“ zeptala se dívka.
„Dala bych si kávu, tedy cappuccino.“
„Jistě, hned Vám ho dodám.“
„Rachel usedla ke stolu co nejblíže pultu. Během pár minut přišla obsluha i s objednávkou.
„Promiňte, že se ptám ale… Vy jste tu nová?“
„Ano, slečno…?“
„Denise.“
„Těší mě, já jsem Rachel. Bydlím prozatím v hotelu Gordon’s Palace.“
„Takže turistka?“
„Ano i ne. Nepřijela jsem sem obdivovat vesnici ani zámek, ale hodně se vypráví o nadpřirozených jevech tady v okolí.“
„Aha, Murray se už zase předvedl.“
„Promiňte?“
„Víte kolik lidí sem už nalákal na ty svá strašidla? A přitom tady nikdo z nich žádné duchy neviděl.“
„Opravdu ne? Nepřijela jsem sem na základě Murrayových výmyslů. Hledání duchů mě zajímalo už od malička, a když se mi dostalo možnosti to peněžitě zúročit…“
„Nechtě mě hádat - spisovatelka hledající inspiraci.“
„To ani ne. Vlastně to není nic moc. Pouze jsem psala do novin články o záhadných událostech. O něčem takovém se dalo psát roky, ostatně Británie je těmi věcmi proslulá, ale v poslední době se moc nedařilo. Tady už vlastně ani nejsem pracovně, ale šéf cestu zaplatil předem a takovou radost, abych ji stornovala, mu neudělám.“
„Neshoda na pracovišti, ehh, to je mi dost povědomé.“
„Vy alespoň stále pracujete, nebo snad ne?“
„Pracuji, ale spíše z donucení. Kdybych mohla, tak odsud okamžitě vypálím a zapomenu na tohle místo.“
„Nezdá se mi to tady tak špatné.“
„Jste tu jen krátce. A navíc rozhodně za sebou nemáte tolik životních proher jako já.“
„Asi nebudu ta pravá, ale jestli chcete, klidně se mi můžete svěřit.“
Denise se posadila vedle Rachel, potěšená tím, že se o její starosti alespoň někdo zajímá a spustila: „Původně jsem tady v kavárně pracovala se svým snoubencem Edwardem. Jenže mě odkopl a šel vytírat podlahy a stlát tomu Adrianovi z Black Mirror.“
„Dělá mu sluhu?“
„On by to určitě nazval jinak, nějak honosně, aby to nevypadalo, že mu dělá poskoka, ale ve skutečnosti tomu tak je. Edward je zvláštní člověk, posedlý spíše minulostí, než současným životem, ale nikdy bych si nemyslela, že může klesnout tak hluboko.“
„A on tuhle kavárnu dříve vedl?“
„Ne, ne. Kavárnu vede můj otec, který je vlastně tím hlavním důvodem, proč tu jsem. Edward tady dělal číšníka.“
„Nezdá se mi, že by si tak moc pohoršil. Určitě má alespoň lepší plat, ne?“
„To možná má, ale to je tak všechno. S mojí další známostí to dopadlo dost podobně. Víte, v posledních letech tu pobýval jeden inspektor – Conrad Spooner se jmenoval. Galantní muž, ale využil mě jen pro svůj prospěch.“
„Také Vám utekl?“
„Ano, jakmile dostal místo v Londýně, sbalil si věci a zmizel pryč. Vykašlal se na mě, jako bych vůbec neexistovala. Zkoušela jsem ho přemlouvat, několikrát jsem jela až za ním, ale všechno to bylo k ničemu. Jen jsem se zbytečně ponižovala,“ Denise se rozplakala, „promiňte mi to.“
„To je v pořádku,“ řekla Rachel a dala Denise svůj kapesník.
„Díky. Neměla bych Vás dál zdržovat.“
„Nezdržujete ale…“ Rachel si všimla, že do kavárny právě někdo přišel. Byl to brýlatý mužík s přihlouplým výrazem ve tváři. „Máte tu hosta.“ Denise se otočila, aby viděla, o koho jde a pak se opřela lokty o stůl a zakryla si s hlasitým povzdechnutím tvář.
„Áá, D-denise. J-jak se d-dnes máš?“
„Vypadni Bobby!“ odsekla Denise.
„A-ale j-já Tě m-mám rád. Ch-chci si T-tě vzít.“
„Já Tě ale nechci, slyšíš? Nechci Tě už vidět! Sbal se a už mi konečně zmizni ze života.“ Bobby s otevřenými ústy a nechápavým pohledem pomalu vycouval z kavárny. „Tak tohle je můj další životní omyl,“ řekla smutným hlasem Denise.
„Tvrdil, že Vás má rád.“
„To ano, má mě rád, ale copak jste ho neviděla? Vždyť je to cvok.“
„Vypadá poněkud… jednoduše, ale to nemusí být na překážku.“
„Ale je to na překážku. Umíte si představit, jak by to vypadalo? Já ve společnosti takového opičáka? Bobby je milý a hodný, ale já ho prostě nemůžu milovat.“
„Do toho Vám nemůžu mluvit. To je čistě Vaše věc.“
„Pravda, ale dost bylo o mě. Stále věříte, že tu najdete duchy?“
„Možná. Prý tu je mnoho podivností.“
„Asi ano, ale snad všechny jsou spojeny s rodem Gordonů, takže nejlepší bude, když se zeptáte přímo Adriana.“
„Aha, no… ale ptát se Adriana přímo na jeho rodinu by možná nebylo úplně… vhodné nebo snad ano?“
„No jo, to asi máte pravdu. Zkuste tedy někoho na Warmhill, tam vůbec žijí samí podivíni. Přeptejte se faráře a on Vám určitě někoho doporučí. Hlavně ale nic nevěřte Murrayovi. Ten starý prašivec si věci vymýšlí, podle toho, jak se mu to hodí.“
„Vy ho nemáte moc v oblibě, že ne?“
„Nemám a nejsem sama. I když je Murray pro vesnici důležitý, je to starý uzavřený podivín. Lidi toho o něm vědí strašně málo a radši se s ním ani nestýkají.“
„Měla jsem takový zvláštní pocit. Asi se mi to jen zdálo, tak mě prosím neberte moc vážně, ale přišlo mi, jakoby mě Murray chtěl.“
„Chtěl?“
„Je mi to trapné o tom takhle mluvit, zkrátka mě žádal, abych s ním šla do jeho pokoje… Myslíte, že by byl něčeho… schopný?“
„Tedy u Murraye je možné všechno, ale jestli Vám dělal nějaké neslušné návrhy, asi byste měla jít na policii a rozhodně tam s ním nezůstávat o samotě. Stanice je hned vedle a inspektor Vám určitě pomůže.“
„Nechci tady svůj pobyt začít nějakými problémy. Navíc, kdoví jak to myslel, ale… dám si na něj pozor. Vlastně mě tak napadá… co kdybychom si začali tykat?“
„Skvělý nápad. Konečně je v tomhle zapadákově někdo normální s kým se dá mluvit. Já jsem Denise.“
„Rachel, a pokud Ti to nebude vadit, asi bych už šla. Můžeš mi ještě vysvětlit kudy do Warmhill?“
„Stačí, když půjdeš po cestě, kterou jsi přišla dál do lesů a na druhé křižovatce zaboč doleva. Pak stačí jít pořád dál, až dorazíš ke kostelu, no a hned za ním je Warmhill. Je to vlastně jen pár polorozpadlých domků, některé ani nejsou obydlené.“
„Výborně, díky.“ Rachel zaplatila kávu a odešla ven.

Bobby seděl u mostu, slepě hleděl do řeky a plakal.
„Bobby? Co je Ti?“
„T-to k-kvůli Denise. Ona mě nechce. Já ji m-mám ale moc r-rád. Strašně m-moc.“
„Poslyš Bobby, pokud o Tebe Denise nestojí, zkus ji nechat být. Přestaň na ni myslet a najdi si někoho jiného. Zbytečně se trápit kvůli někomu, kdo o Tebe nejeví zájem je k ničemu.“
„J-já ji mám ale pořád rád. Když v-vidím ten její úsměv a… a proč jen jsem t-takový? D-Denise se za m-mě s-stydí. J-já nechci, aby s-se za mě styděla. Jsem h-hloupý a t-t-tlustý a p-pomalý a… t-to není fér.“
„Máš ale určitě jiné přednosti. Neviň sám sebe z věcí, za které nemůžeš. Hledej na sobě to dobré, co jiní nemají.“ Bobby zřejmě už nevnímal. Opět se hlasitě rozplakal a Rachel ho nechala jeho smutku. Koneckonců má teď spoustu jiných starostí. Přešla most a zatočila doleva k okraji vesnice.

Brzy vstoupila do lesa. Cesta se zúžila a byla plná nerovností. Přes listí stromů jen těžko prostupovaly sluneční paprsky, a tak zde bylo nebývalé šero. Ani skutečnost přicházejícího jara, ani hlasité štěbetání ptáčků a ani čerstvý čistý vzduch, který s radostí vdechovala, nedokázaly zastínit podivnou atmosféru vznášející se všude kolem. Tmavý hustý les by jí sice připadal romantický, ale to neplatilo pro lesy na Black Mirror. Stíny, které stromy vrhaly, jí přišly plné podivných obrazců. Zřejmě jen silná představa způsobená pochmurností tohoto místa, ale přesto se neubránila pocitu, že lesy v sobě mají víc, než se zdá. Některé stíny vypadaly jako smutně se rozpínající pokroucené pařáty a jiné jí přišly jako zděšené obličeje. Když došla na druhou křižovatku, zahlédla v dálce po pravé straně obrys Black Mirror. Zámek stál na vysokém kopci a hrdě shlížel na krajinu okolo. Přišla trochu blíže, aby si ho lépe prohlédla. Vypadal majestátně a velmi staře. Přemýšlela, kolik staletí zde už takhle stojí a dává všem najevo, kdo je tu pánem. Přistihla se, jak se v myšlenkách vidí jako uznávaná šlechtická paní, všemi obdivovaná a respektovaná. Dětské sny se jí možná přeci jen promění ve skutečnost, ale ještě je příliš brzy. Vždyť ještě ani neviděla pána. Teď ale není vhodné tam jít, pomyslela si. Obrátila se a pokračovala pěšinou k Warmhill. Byla to pěkná dálka a během celé cesty neviděla živou duši. Překročila zurčící potůček a brzy stanula před zdí Warmhillského kostela. Cesta sice pokračovala ještě pár set metrů dál k osadě, ale zkoušet jen tak náhodně zdejší obyvatele, kteří dost možná ani nebudou mít chuť se s ní bavit, jí nepřišlo nijak zvlášť výhodné. Rozhodla se nejprve vyhledat toho faráře. Skrze otevřenou branku vstoupila na hřbitov. Hroby se zdály být neuspořádané a dokonce zde ani nebyly vyšlapány žádné cestičky. Nejvíce ji ale zaujal kostel – především jeho velikost. Musel tu stát již velmi dlouho, a přesto se zdál být naprosto v pořádku. Věž byla tvořena také z několika černých kamenů, které k ostatním na první pohled nepatřily. Zdálo se, jako by byly ohořelé, ale to je přeci hloupost, pomyslela si, vždyť jaký požár by to musel být, aby začernil kameny v takovém tvaru a navíc, kde by se tam nahoře vzal? Stočila zraky zpátky k hřbitovu a rozhodla se, že si ho nejprve trochu projde. Dávala dobrý pozor na to, kudy jde. Ne že by byla pověrčivá, ale šlapat přímo po hrobech mrtvých se jí zdálo nevhodné. Obešla kostel z levé strany. Učaroval jí již dávno mrtvý a uschlý strom, tyčící se na nízkém pahorku přibližně uprostřed této části hřbitova. Jeho větve se rozpínaly nad hroby v podivném tvaru. Přišla až k zadní části, kde stálo několik vysokých kamenitých hrobek. Přemýšlela, jestli jde o původní hrobky Gordonů, ale nebylo na nich žádné značení, zkrátka nic, co by napovědělo víc. Stál tu mezi dvěma hrobkami jeden veliký náhrobek. Zaujal jí především svým umístěním. Stálo na něm: William Gordon. Vzpomněla si, že tohle jméno viděla už i na hřbitově u hotelu. „Je tedy již prázdný,“ říkala si, „anebo je za tím mnohem víc?“ Vrátila se rychle ke kostelu a vstoupila dovnitř hlavním vchodem.

Nikdy v kostele nebyla a tak si všechno se zájmem prohlížela. Kostelu už na první pohled vévodil bohatě zdobený oltář s rounem, na kterém stál kříž. Po levici měla pod obloukovým stropem zpovědnici. Vpravo pak byla v pravém křídle dlouhá chodba ukončená mřížemi, vedoucími neznámo kam. Vzadu nad vchodem byly na balkonu obrovské varhany, ke kterým vedlo úzké točité schodiště zapadlé ve výklenku u hlavních vrat. Chvíli čekala, jestli si jí někdo všimne. Nechtěla nikoho volat, ostatně kdoví jak by to farář přijal. Asi po deseti minutách se otočila a zamířila ven. Až teď si všimla postavy sedící se sklopenou hlavou v lavici úplně vzadu. Přistoupila k němu a všimla si, že spí. Sice jí předtím krátce problesklo hlavou, že je ten muž možná mrtvý, ale to by ho tady snad nenechali… Vypadal staře a měl dlouhé rozpuštěné bílé vlasy.
„Ehm, promiňte, pane?“ Muž se jen trochu pohnul a opřel o lavici, ale spal dál. Podle zabláceného a špinavého oděvu začínala mít pochybnosti, že jde skutečně o faráře. Odhodlala se do něj trochu šťouchnout. Nejprve začal něco brblat, ale poté otevřel oči a polekaně ucouvl.
„Promiňte, otče. Já jsem nechtěl…“
„Nebojte se, já nejsem otec, pane?“
„Mark, hrobník Mark.“
„Rachel Blakeová, těší mě.“
„No to mě taky. Ještě štěstí, že nejste Furas. Nepovíte mu to, že ne?“
„Ani nevím, kde vlastně je.“
„Určitě na faře. To je ten velký domek, hned za kostelem. Co tady vlastně hledáte?“
„Sháním někoho, kdo mi může něco říct o tajemných věcech tady v okolí. Bývala jsem novinářka. Teď už sice nejsem, ale záliba v duchařinách přetrvává.“
„Něco málo bych věděl, ale jestli se chcete dneska klidně vyspat… radši bych to nechal být.“
„Vám se zřejmě spalo dobře, takže to zase tak hrozné nebude, ne?“
„Když v tom člověk žije už kolik let, tak se na to dá zvyknout. Ale když chcete, tak proč ne. Jen mě sem pak nechoďte vyčítat, že nemůžete usnout.“
Rachel si sedla vedle Marka a zeptala se: „Můžete mi ale nejdříve říct, kde je pochován otec Adriana Gordona, Samuel?“
„Tak pokud se mu leží stále pohodlně, tak určitě tady na Warmhill. Pravdou však je, že se tu v poslední době událo pár podivností s hroby a někteří si myslí, že se Samuelovi a jeho obětem už tam dole nelíbí.“
„Vím, něco jsem o tom slyšela. Kdo je tedy pohřbený v Samuelově hrobě u hotelu Gordon‘s Palace?“
„Vy jste ještě neprohlídla nejnovější Murrayův trik?“
„Promiňte?“
„Udělal si tam s mojí pomocí vlastní hřbitov Gordonů a tvrdí, že to pomůže turismu. V těch hrobech neleží nikdo, ale Murray sází na to, že si to hloupí turisté budou myslet a budou tam hledat duchy.“
„Hloupí turisté… ehm, zajímavé… Murray je tedy vážně případ… Můžete tedy už začít s vyprávěním?“
„Ale jo, chcete slyšet příběh o tom, jak Samuel Gordon upálil vlastní ženu na hradě a pak utekl neznámo kam, o tom jak se v jedenaosmdesátém vrátil, aby povraždil šest lidí včetně sebe, o tom jak jeho dcera pozabíjela pár dalších a postarala se i o vyhoření Black Mirror nebo o tom jak jeho syna posedl démon?“
„S tím démonem to myslíte vážně?“
„Abych pravdu řekl, sám nevím. Pravdou je, že sem Adrian přijel ani ne před rokem a krátce poté se začal chovat dost podivně. Prý ho ovládaly záchvaty vzteku a agresivity, ale pak zase pominuly. Osobně jsem přesvědčen, že na tom má zásluhy slečna Antoliniová, ale ta už je pár týdnů po smrti.“
„Slyšela jsem, prý sebevražda.“
„Asi ano, ale kdoví, co za tím vězí.“
„Neměl byste příběh bez Gordonů?“
„Vypráví se tu mnoho věcí, ale je zvláštní, že snad všechny nějak souvisí s Gordonovic rodinou.“
„To je škoda.“
„Vlastně… jo na pár věcí bych si snad vzpomněl. Víte, nedaleko opuštěného domu v lesích, dříve patřil patologu Hermannovi, stojí mlýn. Bude to už nejméně tři staletí, co ho postavili a dnes je obrostlý lesem a obklopen bažinou. Zbyla z něj sotva jediná místnost. Povídá se, že v něm kdysi žil mlynář a ten měl tři dcery.“
„Promiňte, že Vám do toho skáču, ale to zní spíše jako pohádka.“
„Až na to, že pohádky mívají šťastné konce, alespoň pokud vím. Tohle moc šťastně neskončilo… Mlynářovy dcery si nikdy nenašly nápadníka a on jednou vážně onemocněl a s vidinou brzké smrti se rozhodl svůj majetek věnovat jedné z nich. Mlynář rozhodně nebyl žádný chudák a dcery dobře věděly, že s jeho majetkem se budou mít skvěle po dlouhá léta. Nikdo z nich ale nevěděl, které mlýn nakonec připadne. Nejstarší dcera byla přesvědčena, že majetek musí dostat ona, ostatně tak tomu obvykle bývá a ty druhé dvě to moc dobře věděly. Obě dvě, každá za sebe, přemlouvaly otce, aby se rozhodnul pro ně a házely špínu na své sestry. Mlynář byl ale neoblomný a stále chřadnul. Oběma mladším dcerám došlo, že by mohl umřít dříve, než rozhodne o tom, komu vše přidělí a pak se budou jistě muset sbalit a nechat vše své nejstarší sestře. Za vidinou ohromného zisku se spojily a naplánovaly vraždu. V noci se vkradly do pokoje své nejstarší sestry a ubodaly ji. Jenže vražda to byla značně nerozvážná a otec brzy pochopil, co se stalo. Neměl ale už sílu něco udělat a kromě toho se zbylé sestry navzájem obviňovaly a snažily se tak v očích otce očistit. Říká se, že nejmladší dcera se úplně pomátla, sestru zabila a nechala ji semlít mezi mlýnskými kameny. Pak prý skončila otci na talíři, aniž by ten něco tušil a během jídla zemřel. Nová dědička mlýna se však neradovala dlouho, neboť se z nějakého podivného důvodu začala šířit v okolí bažina. Říčka pohánějící mlýnské kolo se rozvodnila, zalila okolí a dnes je mlýn takřka ponořený v močálech. Co se stalo s nejmladší dcerou, nikdo vlastně neví. Někteří tvrdí, že se utopila v bažině, jiní, že spáchala sebevraždu, když si konečně uvědomila, co se stalo a pár lidí si dokonce myslí, že si ji odnesl čert do pekla. Ať je to jak chce, říká se, že v mlýně straší. Prý je tam po nocích slyšet hlasitý smích nejmladší dcery, jak předkládá svému otci rozemletou sestru k večeři.“
„Zajímavý příběh. Máte pravdu, tohle bych dětem před spaním radši nevykládala.“
„Ale to není zdaleka všechno. Vzpomínám si ještě na jeden příběh. Chcete ho slyšet?“
„Myslím, že tohle bude stačit. Moc Vám děkuji a nezapomeňte na mě.“
„Jakže?“
„To nic, nechte to být.“ Rachel se vydala ven a pomalým krokem opustila prostory kostela.

Začalo se pomalu stmívat a jí ještě zbývalo vyřešit několik věcí. U brány hřbitova potkala starou shrbenou ženu s podivným skelným pohledem. Chtěla ji ignorovat a jít dál.
„Počkejte, počkejte.“ řekla žena tichým chraplavým hlasem. Rachel se s nevolí otočila, připravena vyslechnout si, co jí chce ta podivínka říct. „Jste tu nová, že ano? Nechcete koťátko?“
„Prosím?“ řekla překvapeně Rachel.
„Koťátko. Malé pohyblivé zvířátko s…“
„Já vím, co je koťátko,“ přerušila ji Rachel, „ale proč mi ho nabízíte?“
„Já jich mám už moc a pomalu na ně nestačím. Musím je chudinky nechávat utopit nebo utlouct. Moc přitom křičí a mě to trhá srdce.“
„Cože?! Tak proč jich máte tolik?“
„Kočičky a kocourci se množí a já s tím těžko něco udělám. Nemůžu ale ty malé koťátka nechat umřít hlady, vždyť jsou tak roztomilí.“
„A tak je radši utopíte… Nechci se s Vámi bavit, promiňte, ale spěchám.“ Rachel byla připravená odejít, ale stařena ji zastavila.
„Je lepší je zabít hned když jsou maličké, než potom sledovat jak trpí. V mládí je to snadné je zabít. Stačí chytit za nožičky a párkrát praštit klackem po hlavě. To by zvládlo i dítě ale jak říkám nedělám to ráda. Mohla byste jim zachránit životy, nechcete?“
Rachel se se zlostí otočila, protože opravdu neměla chuť poslouchat takové řeči „To, že jste je nechala rozmnožit je Vaše vina, tak mi je nevnucujte a nehrajte na mě ty srdceryvné komedie!“
„To máte takové srdce? Chudinky kočičky si tohle nezaslouží. Vy byste jim určitě mohla poskytnout papání a domov. Kočičky se nehodí jen na chytání myší, jsou to zvířátka, která dokážou rozpoznat blížící se zlo.“ Rachel už nevnímala a odešla. Má snad zapotřebí poslouchat nesmyslné řeči pomatené stařeny? Napadlo ji, jestli takhle končí všechny osamělé ženy. Jestli si vytvoří vztah se zvířaty a poté se jimi nechají dočista pobláznit. Takhle skončit nesmí to tedy ne! Šla se ještě jednou podívat k bráně zámku. Zlobila se sama na sebe, že se jím nechává tak unést, přestože nemá zdaleka vyhráno, ale bylo to tak všechno blízko… Přímo u malé branky zahlédla močícího Matta, takže se radši začala tiše vzdalovat. Než ale byla pryč, otočil se a všiml si jí. Chtěla se dát na útěk ale možná by to tak bylo ještě horší, vždyť by mu jen těžko mohla utéci.
„Hele, hele, kohopak tu máme? No to je mi štěstí.“
„Štěstí bude, když Ti Adrian nic neudělá. Myslíš, že je dobrý nápad to dělat šlechticovi?“
„Ha, ha a co mi jako udělá? Kdyby tady ten sráč byl tak ho klidně celýho pochčiju, ale takhle si musím vystačit aspoň s tou jeho hnusnou bránou. Doufám, že je všem jasný za co ho považuju.“
„Závidíš mu majetek?“
„Leda hovno. Ten blbeček je úplnej magor tak co mu asi tak můžu závidět?“
„Takže Ti něco udělal?“
„Jo, narodil se.“ Rachel bylo jasné, že rozhovor s někým takovým nemá význam, takže se otočila a odešla pryč. Obávala se, že ji Matt zastaví, ale nestalo se.

Ve Willow Creek zašla do hospody. Stoly byly skoro plné a Harry měl s obsluhou hodně práce.
„Budete si přát, slečno Rachel?“ řekl, jakmile ji uviděl.
„Je možné si tady koupit lahev něčeho tvrdšího?“
„Vy něco slavíte?“
„Dalo by se to tak říci. Slavím příjezd na Black Mirror a novou etapu mého života.“
„Ha, ha, ať se Vám tu líbí, slečno. A co se týče té odpolední nepříjemnosti…“
„To přeci nic nebylo.“
„Já si to nemyslím, víte, nechci, abyste měla o nás špatné mínění. Mnozí si řeknou, že když tohle je vesnice, tak tu bude plno hloupých, nevychovaných primitivů, ale ono to tak vůbec není.“
„Já Vám rozumím, Harry. To že jsem z města, ještě neznamená, že mám ohledně venkovského světa nějaké nepěkné předsudky.“
„To rád slyším, ale přesto – co takhle lahev dobré whisky zdarma. To přece neodmítnete.“
„To rozhodně ne. Děkuji, Harry, ale tím se Váš dluh smaže, ano? Nechci Vás nějak využívat.“
„Zajisté, slečno. A ještě jednou, ať se Vám tu daří.“ Rachel spokojeně odešla z hospody a zamířila ke svému dočasnému domovu - k hotelu.

Když tam dorazila, byla už téměř tma. Stále zde bylo jen jedno a to Murrayovo auto, takže noví turisté zřejmě nedorazili, což se náramně hodilo. Vstoupila dovnitř a všimla si, jak Murray sedí v křesle v hlavní hale a odpočívá.
„Zdravím, Charlesi.“
„Slečno Rachel. Už jste si prohlédla naše panství?“
„Částečně už ano. A musím Vám dát za pravdu, je tu plno hrůzostrašných věcí.“
„To věřím, slečno, ale nemusíte se ničeho bát.“
„Jenže, to je právě to – já se už bojím.“
„Bojíte? Čeho, smím-li se zeptat.“
„Slyšela jsem historky o vraždách Gordonů a jejich šílenství a taky o tom, že v okolí straší nejrůznější duchové. Povídá se prý o bláznivé dceři mlynáře, ale mnohem více mě znepokojuje ten hřbitov vzadu za hotelem.“
„Ech, ale je to jen hřbitov, že ano a kromě toho jste říkala, že Vás duchové zajímají.“
„Zajímají, to ano, ale tady jich je tolik a navíc, tak blízko, až mě to děsí… Myslíte, že byste mě mohl doprovodit do pokoje a chvilku tam se mnou být?“
„Ehm no, já nevím, slečno.“
„Prosím, přece mě neodmítnete. Mám tu takovou malou lahvičku na zahřátí a uklidnění, dáte si také, ne?“
„Vy mě uvádíte do rozpaků. Co kdyby ale někdo přišel a já tu nebyl. Hotel zamykám až k osmé večer.“
„Snad by Vám nevadilo zavřít o hodinku nebo dvě dříve. Pro jednou se přeci nic nestane.“ „Hm, tak tedy dobrá. Když se budete v mé přítomnosti cítit bezpečněji, já s Vámi půjdu.“
„Dáte si ještě?“ řekla Rachel a s radostí sledovala, jak se obsah celé whisky pomalu ztrácí především v Murrayově hrdle. Sama vypila sotva jednu sklenku, ale její podbízivost a oslavné řeči na jeho osobu dělaly své. „Tak, Charlesi, jste velice galantní muž a já si vážím Vaší přítomnosti. Chápu, že jsem Vám svoji žádostí způsobila menší komplikace, ale…“
„Kompilace? Néé. To vůbec néé. Já jsem ráád, že jste tu se… se… se mnou. Já se strašně rád dívám na Vás, víte? Ano, víte? Líbí se mi ten Váš úsměv a… a ty oči a vlasy a…a…“
„Posledních dvacet minut ale sledujete spíše můj výstřih.“
„Ehhh, ano i ten se mi líbí. Já… já…“
„Co říkáte, Charlesi. Nechtěl byste mě?“
„Já? Vás? To nemůžu.“
„Ale, no tak. Takový mužský jako Vy…“
„Ehh, nééé. Já už něco mám… mám svůj ho-hotel a ten je můj. Mě hotel stačí a…a eh“ Murray se skácel na postel a patrně usnul. Rachel z toho sice nebyla úplně nadšená, ale stále nejde o žádný výrazný problém. Prudce ze sebe strhla pár knoflíčků u kabátku, rozcuchala si vlasy a šla ven z pokoje. Murray sice vstupní dveře zamknul, ale klíč ponechal v zámku, snad kdyby bylo třeba rychle hotel opustit, takže se snadno dostala ven. Byl chladný a deštivý večer, krásně zapadající do jejího plánu. Co nejrychleji pospíchala k zámku. Dávala si pozor, aby jí nikdo nezahlédl a vesnici se radši vyhnula a obešla ji po cestě.

Když dorazila k bráně, byla už promočená až na kost. Svítily tu kulaté lampy, které držely zajímavě opracované sošky žen. Byly úplně nahé a všechny zaujímaly stejnou pózu, jež dávala vyniknout jejich křivkám. Připomnělo jí to Démant.
Když se chystala zazvonit, někdo se ozval zpoza brány: „A-ahoj. J-jdeš za námi?“ Rachel se polekala a ucouvla. Muž přišel k bráně co nejblíže a díky světlu dobře viděla, kdo to je. Byl celý zmáčený, s krátkými černými vlasy, které zplihle držely na čele. Nevypadal zrovna chytře a jeho pootočené držení hlavy, nepřítomný výraz v očích a pootevřená ústa značily nějakou duševní poruchu. Rachel se skoro bála zeptat, ale dlouhé mlčení jí už připadalo trapné, takže se nakonec odhodlala.
„Vy jste Adrian Gordon?“
„N-ne, j-já jsem R-ralph.“
Rachel si oddychla. „Pustíte mě dovnitř, Ralphe?“
„Já nemůžu p-pouštět n-nikoho cizího. J-jak se jmenuješ?“
„Rachel.“
„D-dobře, R-r-rachel. Už Tě z-znám, a-ale stejně Tě nemůžu p-pustit.“
„Proč ne?“
„J-já se m-musím p-poradit.“
„Dobře, tak to prosím udělej.“ Rachel čekala všechno možné, ale to co se stalo, opravdu ne. Ralph vytáhl na světlo dva malé panáčky. Byly z vycpané látky a vysocí sotva dvacet centimetrů. Lišili se snad jen délkou nití, které tvořily vlasy. Jeden je měl velice krátké a ten druhý dlouhé až po pás. Významně je ukázal Rachel, jakoby šlo o něco nepředstavitelně cenného a poté je spojil ústy k sobě a hlasitě přitom mlaskal.
„Pan B-bubby má m-moc rád p-paní B-bubbovou, víš?“ Ani Rachel už nedokázala na ústech déle držet úsměv a zmohla se jen na úšklebek. „P-pan B-bubby říká: p-pustíme Tě p-protože j-jsi h-h-hezká, a-ale paní B-bubbové s-se t-to nelíbí. P-prý n-nesmíme p-pouštět n-nikoho ani k-když je p-p-pěkný.“
„A co si myslíš ty, Ralphe?“
„J-já n-nevím. D-darren by se m-mohl m-moc m-moc zlobit.“ Rachel už skoro pochybovala, jestli je vážně na Black Mirror. Adrian, Edward, Mark, Ralph a teď už i nějaký Darren nehledě na to, že Bubby a Bubbová jsou minimálně v očích Ralpha další plnohodnotní obyvatelé.
„A co takhle se zajít zeptat někoho jiného?“
„T-to já asi nemůžu. Darren t-teď večeří, a-ale snad bych mohl zajít za M-markem.“
„Tak to udělej, prosím. Mě už je tady zima.“
„A-ale M-mark n-není moc hodný. Jen někdy, když m-mě bere na v-výlety, ale j-jinak se se mnou moc n-nebaví.“
„Na jaké výlety Tě bere? Do ordinace?“
„N-né. Zz-rovna v-včera nás v-všechny t-tři vzal do E-Egypta za p-pyramidami.“ Rachel zůstala jen nechápavě zírat s otevřenými ústy. „M-možná bych mohl zajít za Ed-ed ehm Ed-Edwardem“ řekl s úlevou Ralph. Bylo znát, že výslovnost tohoto jména mu dělá značné potíže.
„Dobře, tak za ním zajdi, jo?“ Ralph nechal Rachel dobrých pět minut o samotě. Měla už chuť zazvonit, ale nakonec to nebylo třeba. Jasně slyšela blížící se kroky. Mladý muž v černém obleku a s kravatou otevřel branku.
„Dobrý večer, slečno. Já jsem Edward, komorník pana Adriana Gordona. Můžu Vám nějak pomoci?“
„Ano, to byste mohl, ehh promiňte, zapomněla jsem se představit, jsem Rachel Blakeová a za moje současné vzezření, jež rozhodně není obvyklé, se hluboce omlouvám. Víte, málem jsem se stala obětí znásilnění, a jakožto cizinka, která zde nikoho nezná, bych Vašeho pána chtěla požádat o pomoc.“
„Znásilnění? Měla byste spíše vyhledat pomoc na policejní stanici.“
„Ano, to já vím, avšak jsem zde teprve prvním dnem a nechtěla bych tady způsobit někomu problémy. Zpátky do hotelu se však již vrátit nemohu, víte, mám vážné obavy.“
„Rozumím-li tomu dobře, stala jste se obětí útoku přímo hoteliéra Charlese Murraye?“
„Ano, je tomu tak. Možná šlo jen o velké nedorozumění, takže bych nerada situaci řešila prostřednictvím policejních složek, ale na druhou stranu, nemohu se, jak jistě chápete, vrátit do hotelu a dělat jako by se nic nestalo.“
„Chápu, slečno. Pojďte prosím, představím Vás panu Adrianovi.“

„Pane Adriane, pane Samueli. Je tu slečna Rachel Blakeová a žádá Vás o pomoc. Tvrdí, že se jí Charles Murray pokusil znásilnit a ona prý dále nemůže setrvávat v hotelu. Nechce ale situaci hrotit a zatahovat do toho policii. Nemá však kam jít a na koho se obrátit.“
„Děkuji, Edwarde,“ řekl Adrian, „právě jsme dojedli, klidně ať jde sem.“
„Půjdu do svého pokoje,“ řekl Samuel.
„Ale no tak, tati, proč se pořád skrývat? Vždyť mi už připomínáš matku.“
„Catherin ale nebyla pro všechny vrah.“
„Dobře, ale přece nechceš takhle žít navěky. Ta žena, Rachel, je tu nová, viďte Edwarde.“
„Ano, prý první den.“
„No tak vidíš. Nic to nebude, zapůsobíš na ni dobře a ona pak žádným povídačkám neuvěří.“ „Copak Murraye neznáš? O tom, kdo jsem, bude už vědět první poslední. Jdu do pokoje.“
„Ne, počkej. Edwarde, pošlete ji hned sem.“
„Adriane!“
„Klídek, táto. Tohle vyjde, nemusíš se o sebe bát.“
„Já se bojím o Tebe.“
Rachel vstoupila do jídelny, a přestože tu bylo spousta věcí, které by si chtěla ráda prohlédnout, své zraky nechala spočinout na tvářích nyní stojících mužů. Mladší, Adrian, měl krátké tmavě hnědé vlasy a příjemnou usměvavou tvář. Ten druhý byl o něco starší, ale jistě ne o moc. Byl černovlasý a v jeho očích se zračil neklid a snad i strach.
„Adrian Gordon, velice mě těší,“ řekl mladší muž, políbil Rachel ruku a nabídl místo k sezení.
„Simon Woods, Adrianův přítel,“ představil se Samuel. Adrian po něm vrhl nechápavý pohled.
„Paní Rachel,“ řekl Adrian.
„Slečno, když dovolíte.“
„Jistě, slyšel jsem k čemu mezi Vámi a Murrayem došlo a pokud to bude v mých silách, pomůžu Vám.“
„Jste laskav, pane Gordone.“
„Stačí Adriane.“
„Jak si přejete. Jde o to, že jsem sem přijela teprve dnes ráno. Jsem původně novinářka, ale po jistých neshodách, které bych nerada dále rozváděla, jsem se rozhodla začít nový život na venkově. Původně jsem si zde chtěla udělat jen krátký výlet, ale zdejší prostředí mně doslova učarovalo a uvažuji o trvalejším bydlení. Bohužel jsem se však dopustila vážné chyby, když jsem vpustila do svého pokoje v hotelu podnapilého hoteliéra Murraye. Mezi námi k ničemu nedošlo, ale věřte mi, že nechybělo mnoho. Zpočátku běžný zdvořilý hovor vyústil v nečekanou touhu ze strany pana Murraye a já jsem jen s notnou dávkou štěstí vyklouzla zavčasu ven. Nechci nikomu způsobovat potíže, a dokonce ani panu Murrayovi a proto se chci obejít bez policie. Nemám ale kam jít. Přeci jen panství skoro neznám a tak…“
„Chápu, slečno. Navrhuji Vám, abyste zůstala tady na zámku. Buďte naším hostem. Klidně i více dnů, podle potřeby. Edwarde, připravte prosím slečně Rachel večeři.“
„Jistě, pane,“ řekl a odešel do kuchyně.
„Máte ráda jehněčí?“
„Ano, moc. Bude mi ctí tu s Vámi zůstat. Doufám, že Vám tím nepřivodím zbytečné nepříjemnosti.“
„Jistě, že ne. Naopak to bude pro nás čest hostit takovou dámu, že?“ Adrian se s tázavým pohledem otočil na Samuela.
„Ano, samozřejmě, že to pro nás bude čest. Ale… já se nyní vzdálím, pokud dovolíte.“ Samuel odešel z jídelny a Adrian s Rachel osaměli.
„Jsou všichni šlechtici tak velkorysí jako Vy?“
„A jsou tak krásné všechny novinářky?“
Adrian po večeři zavedl Rachel do svého pokoje v přízemí. Pro pohyb už neužíval kolečkové křeslo, ale stále míval po ruce pěknou zdobenou hůl, která mu pomáhala při chůzi.
„Vzhledem k mému zranění nechodím moc často po schodech a tak mám pokoj zde. Dnes však udělám výjimku a uvolním ho pro Vás.“
„To není vůbec nutné. Vždyť kde budete spát Vy?“
„Něco si už najdu. Pokojů zde máme hodně, jen nejsou zrovna dobře vybaveny. Rozhodně po Vás nechci, abyste spala na rozvrzané posteli v nějaké prázdné a oprýskané místnosti.“
„Já bych s tím problém neměla, Adriane. Když Vás vidím v takovém stavu… je mi Vás líto a nechci, abyste kvůli mně spal kdoví kde. Tohle je přeci Váš pokoj. Když mi do něj Váš komorník dopraví klidně pohovku, vyspím se i tak dobře.“
„Myslíte, že bych takovou krásnou ženu nechal spát na obyčejné pohovce? Pokud trváte na tom, abych Vám byl nablízku, můžeme to udělat opačně.“
„Obdivuji Vás čím dál tím víc, Adriane. O Vás šlechticích se říkají mnohé věci. Obvykle se má za to, že vysoce postavení lidé jsou arogantní, pyšní a že opovrhují druhými, ale vidím, že tak to vůbec není.“
„Ne všichni jsou stejní jako já. Sám mám na šlechtice obdobný názor a možná právě proto se snažím být jiný. A kdo říká, že se to časem nezmění, jsem šlechticem sotva pár měsíců, možná ze mě jednou bude uzavřený, nevrlý bručoun.“ řekl se smíchem.
„Nemyslím. Jste mladý a energický. Člověk jako Vy nepodlehne získané funkci a nezmění se. Za svůj život jsem potkala mnoho nejrůznějších lidí, někteří byli i velice mocní, ale žádný nebyl jako Vy.“
„Krásná slova. Myslím, že na Vaši návštěvu zde jen tak nezapomenu. Nechcete provézt zámkem?“
„Moc ráda bych ho viděla, ale jsem už docela unavená. Chtěla bych se jít natáhnout, ale mohli bychom si chvíli povídat. Váš rod je velice zajímavé téma.“
„Věřte mi, že zase tak zajímavé není, ale uvidíme… Pošlu Edwarda, ať pokoj ještě upraví a zatím si půjdu něco zařídit. Přijdu potom.“

Zatímco Edward s Markem narychlo připravovali pokoj, Adrian pomalu vystoupal po schodech. Zahnul do pravého křídla. Po levé straně zde byla chodbička s koupelnou a Edwardovým pokojem. Vedla odsud i další chodba k bývalému pokoji Victorie a Roberta a především k pokoji Samuela, kam mířil. Neobtěžoval se klepáním a rovnou vešel. Byl to jednoduchý pokoj s postelí, krbem, stolkem, umyvadlem a pár maličkostmi. Vlastně stejný, jaký měl Samuel kdysi. Stál hned proti němu a se zamyšlením se díval z okna. Deštivý, pochmurně temný večer vystihoval jeho momentální náladu.
„Být Tebou, to okno zavřu. Co kdyby Tě někdo poznal, Simone?“
„Připadá Ti to legrační?“ řekl, aniž by se otočil.
„A Tobě? Vždyť budu vypadat jako idiot. Co jí mám jako říct? Že můj otec neví, jak se doopravdy jmenuje?“
„Proč bys jí měl něco říkat. Zítra bude snad pryč nebo ne?“
„Když to klapne, možná se zdrží déle.“
Samuel se s překvapením konečně otočil a řekl: „Zbláznil ses?“
„Vůbec ne. Začíná mě mít ráda a já ji taky. Padli jsme si do oka a možná z toho něco bude… A kromě toho je její přítomnost výhodná pro nás pro oba. Vysvětlit vše Edwardovi a Markovi dalo práci, ale vyšlo to a zvládnu to i v jejím případě. Čím více lidí bude stát na Tvé nebo spíše na naší straně, tím lépe.“
„Přišla sem sotva před hodinou a už mi tvrdíš, že s ní budeš mít vztah?“
„Netvrdím nic, ale možné to je… Sám víš, jaké jsou teď moje vyhlídky. Nechci sledovat, jak mi život utíká, aniž by po mě něco zbývalo.“
„Copak za tím nic nevidíš?“
„Co mám vidět? Je ponížená a smutná. Nemá se o koho opřít a nikoho tu nezná. Není vázána minulostí a líbí se jí tu. To je ideální příležitost.“
„Právě že až moc ideální.“
„To jako myslíš, že mi lže?“
„Ano, to si myslím. Znám Murraye déle než ty a nevěřím, že by něco takového udělal.“
„Prý se opil a pak je možné všelicos. Myslím, že jsi vůči ní zbytečně podezřívavý anebo… žárlíš.“
„Zamysli se trochu nad tím, co říkáš a uvědom si jednu věc – kolik novinářek vypadá tak jako ona?“
„No a co? Prostě je hezká, to některé ženské bývají.“
„Nemůžu se zbavit dojmu, že je falešná. Dokonce i její vzhled tak působí. Všiml sis, jaké má prsa?“
„Těch třináct let v hrobě udělalo hodně.“
„Přestaň plácat takové blbosti. Někdy se chováš jako malé dítě.“
„Ne, to není blbost. Dneska už plastická chirurgie umožňuje všelicos upravit a změnit a běžně se to využívá nejen kvůli zdraví. V Americe to je na denním pořádku.“
„A Tobě přijde normální ze sebe dělat něco, co nejsi?“
„Že to říkáš zrovna Ty. Schováváš se tu jakoby jsi za ty vraždy vážně mohl.“
„To s tím ale vůbec nesouvisí.“
„Já v tom určitou podobnost vidím, ale teď už se musím vrátit k Rachel.“
„Počkej ještě. Řekneš jí, kdo jsem?“
„Pěkně jsi mi to zavařil s tím Simonem. Když řeknu pravdu, bude jasné, že něco skrýváš a nikdo to nesmí vědět. Zkrátka jsi tím přiznal svoji vinu.“
„Nejlepší bude, když ji hned ráno vyhodíš. Může tvrdit, co chce, ale nikdo jí neuvěří, že tu doopravdy jsem.“
„Promiň, ale nezahodím takovou šanci. Spíše jí to zkusím nějak hodně šetrně vysvětlit.“ Adrian odešel a vydal se do svého pokoje a nechal Samuela být. Ten usedl na postel a přemýšlel, jaký má vlastně ten jeho život význam. Adrian má pravdu – skrývá se, jakoby přiznával vinu, ale tím to není. Ve skutečnosti se bojí reakce ostatních. Lidé si těžko nechají něco vysvětlit, když věří v pravý opak a obzvláště když v tom nejsou sami. Jak by to asi dopadlo, kdyby se třeba zítra sebral a vyrazil do Willow Creek? Co by vesničané udělali, kdyby ho zahlédli živého a zdravého? Skutečně potřebuje podporu někoho jiného ale koho?

Adrian tiše vešel do pokoje. Rachel tu už byla a vypadalo to, že spí. Lehl si na pohovku a snažil se usnout. Stále však nemohl přestat myslet na krásku ležící sotva pár metrů od něj.
„Adriane?“ ozvalo se tiše z postele. „Váš kamarád Simon se tak nejmenuje doopravdy, že.“
„Proč si to myslíte?“
„Ten druhý muž, Mark, co upravoval pokoj a nesl Vám sem pohovku, ho pojmenoval Samuel.“
„Ech Rachel já… budu Vám muset něco vysvětlit. Myslím, že nemá smysl to před Vámi tajit, ale slibte mi, že to zůstane mezi námi. Nikdo se to nesmí dozvědět.“
„Ničeho se nebojte, já bych Vám nikdy nijak neublížila a Vašim známým také ne.“
„Samuel je… můj otec.“
„Ale… to není TEN Samuel, že ne? Je to Váš nevlastní otec. Musí přece být, vždyť vypadáte skoro stejně staře.“
„Ne, Rachel. Samuel je můj biologický otec. Je mu asi jen o deset let více než mě, ale to Vám hned vysvětlím.“
„To…to přece není možné. V deseti letech to… nejde.“
„Na tomhle světě existují síly, které jsou většině lidem utajeny. Můj otec se s jednou z nich setkal a strávil třináct let v nezměněné podobě jako… duch.“
„Cože?! Děláte si ze mě legraci?!“
„Ne, Rachel, věřte mi. Otec se stal v roce 1981 obětí neznámé síly, která ho ovládla a on nevědomky, aniž by to mohl jakkoliv ovlivnit zabil pět lidí. Když pochopil, co se stalo, nemohl dál žít a spáchal sebevraždu, ale ve své podstatě byl nevinný – nemohl za to. Jenže to pro něj nebyl definitivní konec. Po třinácti letech se vrátil s mojí pomocí zpátky, ale už není nikým a ničím ovládán. Je to normální člověk z masa a kostí, který si s sebou nese děsivé vzpomínky a proto skrývá svoji identitu před cizími. Lidé se nesmějí dozvědět, co se stalo, protože by mu mohli ublížit, rozumíte mi?“
„Abych byla upřímná, moc ani ne, ale věřím Vám. Sama vím, že ještě mnoho věcí nebylo objeveno a vyzkoumáno a tak je možné, že existuje to, co jste popsal. Jen mě to trochu děsí.“
„Já to chápu, ale prostě je to tak. Zítra Vám ukážu víc, abyste mi mohla věřit. Mohu Vám to všechno, co jsem teď řekl dokázat, jen se teď prosím uklidněte a snažte se to nějak vstřebat.“ Rachel ve skutečnosti zase tak vyděšená nebyla. To, co jí Adrian řekl, sice bylo samo o sobě zarážející a jen těžko se tomu dalo věřit, ale ona byla vždy otevřená novým věcem. Pokud to Adrian může dokázat, nebude co řešit. Pokud člověk zabije pět lidí, aniž by za to jakkoliv mohl, je snad vrahem a zaslouží si trest? Věřila, že některé věci zkrátka ovlivnit nelze. Tento názor ale zcela jistě nemají všichni. Její plán vyšel bez sebemenšího klopýtnutí a ještě získala něco navíc. Adrian jí právě poskytnul neuvěřitelnou páku.