Jen černá tma

Ležíme vedle sebe, pod jednou peřinou.

Hladíš mě po boku, dýcháš mi na krk.

Ruce zamotaný do sebe.

Líbí se mi to.

Neviděla jsem tě tak dlouho.

Mám zavřený oči a představuji si tvoji tvář.

Tvoje tmavý vlasy a černý oči.

Širokej úsměv a silný paže.

Moje milá, chybala si mi. Pošeptáš mi do ucha, cítím tvůj dech.

Ty mě taky. Už jsem nevěřila, že tě někdy uvidím.

Stisknu tvoje prsty propletené v mých.

Tenhle krásnej pocit si chci zapamatovat.

Naprostá uvolněnost,harmonie, bezepečí tvé náruči.

Přivoníš si k mým vlasům, jsou zase rudé.

Krásně voníš, jako louka.

Si moje víla, moje malá hvězdička – pamatuješ?

Vím, že se usmíváš. A já vlatně taky.

Chorvatsko sedm let zpět.

My dva a nikdo jiný.

Dvě spřízněný duše, který se tam skutečně našli.

Otočím se k tobě tváří a chci tě konečně políbit.

Ale když se přetočím na bok, ty zmizíš.

Ležím sama ve studený posteli.

Slzy mi vyhrknou do očí a já do tmy zakřičím PRIZO?!

 

Vlastní křik mě probudil a já ležím sama v posteli a kolem mě je jen černá tma.

Otřu skutečně mokrý oči, otočím polštář a s pocitem naprosté samoty znovu usínám.

 

---