Proč má zebra pruhy

Jednou se narodilo zebřím rodičům první mládě. Byla to zebřička. Rostla jako z vody a brzy z ní byla krásná zebří slečna. Začali se za ní otáčet mladí zebří samečci, ale ona měla oči jen pro jednoho a pořád mu nějak nadbíhala. Sameček se držel spíš zpátky a byl vyhýbavý. Zebra se po delší době osmělila a zeptala se ho: „Líbím se ti?“ „Nevím, jsi taková bílá,“ odpověděl a začal přežvykovat trávu. „Všechny zebry jsou přece bílé i ty!“ „No právě!“ hlesl sameček a měl debatu za ukončenou.

Zebře to ale nedalo, trápila se a přemýšlela, jak by se pro něj vylepšila, aby byla trochu jiná. Na nic nemohla přijít, protože byla zoufalá, rozbrečela se zalezlá sama v houští. Uslyšel ji kos a hned, se zajímal, co se zlého se jí přihodilo. Když si vše vyposlechl, dostal nápad. Může ji pokreslit černým uhlem. Zebra souhlasila. S výsledkem byla spokojená, měla po celém těle černé pruhy, které se střídaly s její bílou srstí. Zálibně se prohlížela nad řekou. Potom toho nechala a celá nadšená utíkala za samečkem, nemohla se dočkat, co tomu řekne. Jenže už zdálky ho uviděla a nebyl sám, laškoval s nějakou neznámou zebrou, která byla celá bíla. Najednou mu to nevadilo. Zebra se otočila a vlekla se dotčeně a zklamaně domů. Rodiče byli z její proměny hodně naštvaní. „Co jsi to udělala!“ vyčítal jí tatínek. „Kdo kdy viděl pruhovanou zebru? Zebra má být bílá!“ láteřila maminka. Málem jí ani domů pustit nechtěli. Večer se šla zebra sama projít. Všeho litovala. Snažila se smýt pruhy v řece, ale nešlo to. Uprostřed snažení jí vyrušil jeden mladý sameček: „Co to děláš?“ „Co je ti do toho!“ odbyla ho zoufalá zebra. „Já jen že ty pruhy se mi moc líbí, byla by jich škoda. „Vážně?“ usmála se zebra. „Je to originální.“ Tak se seznámili a nezůstalo jen u toho, protože se měli moc rádi, brzo měli spoustu mláďat a všechny se narodili s pruhy.