Zelená báseň

Přede mnou je mořem lemovaná krajina,

Já však vím, že pro mne je to dálina.

 

Kdybych tak mohla toulat se lesem,

Bez města, které stává se děsem.

A bez mraků, co přebraly černou podobu…

Proč nemám já vlastní svou svobodu?

 

K snídani bych si ostružinu utrhla,

A nevadí, že rukáv si natrhla,

O jediný osten, který jsem přehlédla,

Když liška, z nory své vyhlédla.

 

Pak šla bych dlouho cestou, osamělou, jen svou,

A vysmála se těm, co majetnou pýchou se dmou.

Než narazila bych na potůček, šumějící, jen maličký,

Takovou nádheru neznají ani nejbohatší paničky.

 

Pak šla bych dál cestou prošlapanou zvěří,

Dokud by se mi měsíc nesvěřil s tím, že se šeří.

A proto bych na louce s bílým jetelem ulehla,

A rychleji než v posteli s nebesy spánku bych podlehla.

 

A spala pod oblohou hvězdnou, dokud prvé paprsky slunce by mne nezačaly šimrat,

Kdybych zůstala doma, zas bych se neměla v čem nimrat.

 

To ráno by bylo krásné, nejkrásnější jaké mohu poznat,

Před nejpřísnějším soudem, mohu se vám k tomu doznat.

 

Poblíž na paloučku, by se v klidu pásly srny,

A nedaleko v lesíku kanec, co vyrývá své drny.

Třebas by mi do vlasů usedl motýl – pán barev,

A sdělil mi, že nedaleko má hnízdečko svých larev.

 

I ježkův těžký krok, slyšela bych dunět,

Pak starý dub, mohl by mi začít šumět,

O krásách světa, které člověk ještě poznat nestihl,

Tvrdý hlas, píseň jeho vystihl,

Lépe než starý trubadúr, co vyprávěl mi, když jsem byla malá,

Pamatuji si to, vždyť jablka tehdy zrála…

 

Jako kdysi, mohu zas cítit vánek čistý,

Který mám spojen s nejkrásnějšími místy.

A dub náhle zvolá: „Jdi rychle! Utíkej! Běž!!

Tak kousek dál, konec tvé cesty jež,

Trávou hebkou jak ptačí peří,

Dokud pouť tvá se jen časem měří.“

 

Rychlostí závratnou, to tím během,

Působí vítr, jak by byl sněhem.

Pořád čistý, ale ledový. Jak mrazí!

Nade mnou vlaštovka, stejným vichrem, cestu si razí.

 

Vidím zelenou – jen šmouhy, kolem mne se míhají.

Dostávám strach, co když se smíchají?

Snad nevytvoří čerň, jakou znala jsem kdysi?!

 

Najednou zjišťuji, že ležím – je šero, jen lampa ze stropu visí.

Byl to jen sen… Takový… Zelený! A krásný…

… A kolik z něj bude, zelených básní!

---