Bílá krůpěj sněhu

Bílá krůpěj sněhu,

Kdys zelené pláně smočila.

Ukončila tím podzimní něhu,

Když k sobě vánici stočila.

 

Listy dubu zchladlé žalem,

Již dávno dopadly na zem.

Skoro se udržely - jen málem.

Před chvílí tam ještě visely. Zemi se oddaly rázem.

 

Jako špejle zapíchané v zemi,

Álej se zimě klaní:

„Vezmi si nás, zimo, vezmi!

Ať již nikdy nepoznáme sílu dětských dlaní.“

 

Zešedlý paprsek sluneční,

Prosvítá přes záclonu mraků.

Už nehýří odlesky – je smuteční,

Jak průvod černých draků.

 

Do vlasů padají krystalky ledové,

Co neznají slitovaní v pýše své.

Jsou jako slzy. Jen počasí lednové.

Mrak v dáli se pořád ještě dme.

 

Ptáček usedl na strom přede mnou.

Barvami hýřil, jež nestvořila zima.

Červená se pěkně leskne, ke smíchu mne ty barvy zvou.

Příroda nezemřela. Pořád je živá.

---