Zlatý klíč

Anička byla sama doma. Nebylo to, ale poprvé. Už vícekrát byla sama doma. Však už nebyla malé dítě. Před týdnem oslavila dvanácté narozeniny. Dostala krásný dort a nové kolečkové brusle. Ukázalo se, že to nebyl nejideálnější dárek. Hned při první projížďce Anička nezvládla zatáčku. Levá brusle ji podklouzla a ona spadla šipkou rovnou do zaparkované škodovky. Výsledkem byla zlomená ruka a pár odřenin a také pár dnů nudy.

Anička seděla u televize a sledovala druhý díl Spy kids. Čekala na tátu, který šel jen do obchodu pro chleba a deset housek.

Vrátil se zrovna ve chvíli, kdy se Anička pokoušela namalovat obrázek, ale protože si zlomila pravou ruku a levou ji to nikdy moc nešlo, byla to spíše taková mazanice.

„Co to bude, až to bude?“Zeptal se tatínek

„Ani nevím. Chtěla jsem koně, ale levou to nejde. Namaluješ mi ho?“ prosila Anička.

„Já a koně? Svedu jedině hranaté prasátko a možná ještě trpaslíka,“ přiznal táta.

„Jé, tak toho trpaslíka jo?“ Tatínek se tedy chopil tužky, jenže ta v jeho silných, na tvrdou práci zvyklých prstech praskla. Zlomil ji přesně v půli.

„To nevadí tati. Já mám ještě tři,“ odpustila mu to dcera a podala mu novou.

„Tak ji dáme do sádry,“navrhl tatínek, „jako tu tvou ruku.“

„A myslíš, že sroste,“ přidala se ke vtipkování Anna.

„Určitě. Pak ji namíchám,“ odklepl táta a oba se začali smát.

Pak táta maloval až se z papíru kouřilo.

„Půjdu udělat něco k večeři,“ zvedl se otec, když domaloval asi po půlhodině úmorné práce toho trpaslíka.

Nakrájel chléb, natřel máslem. A připravil míchaná vejce s čerstvě nasekanou pažitkou. Možná trochu těžké jídlo na večer, ale táta věděl, jak moc má Anička smažená vejce ráda.

„Hotovo,“ volal, „pojď k večeři.“ Anička, ale mezitím usnula a zdál se jí zajímavý sen. Ocitla v nádherné zahradě a nečekaně ji oslovil sádrový trpaslík. „Copak tu děláš?“ polekal Aničku, „ty asi nejsi odsud, že?“ pokračoval a jazyk mu při tom mlel jako kafemlejnek.

„Ty mluvíš?“ podivila se Anička.

„A proč bych nemluvil?“

„Protože jsi ze sádry a sádrový trpaslíci přece nemluví,“ vysvětlila dívka.

„Ty jsi také ze sádry a mluvíš?“ všiml si trpaslík zlomené ruky, „a pak tady mluví všichni sádroví trpaslíci.“

„Ono vás je tu víc?“

„Samo. Je nás brzo tři sta?“

„Tomu nerozumím. Jak to myslíš.“

„No, teď je nás dvě stě devadesát devět a až se naší královně narodí princ, bude nás tři sta. Ale už se neptej a pojď raději za mnou nebo tě tu objeví krysouni. Jsou strašně zlí a rádi bojují. Zatím jsme se naštěstí vždycky ubránili,“ oddrmolil trpaslík a vedl Aničku kamsi do lesa.

„Počkej přeci,“ nestačila mu Anička, „jdeš moc rychle.“ A skutečně, trpaslík šel jako o závod.

„To dělají moje boty. Jsou to boty rychlo-Chodky,“ řekl hrdě trpaslík.

„Aha,“ pochopila Anička a trpaslík zastavil. Anička chtěla ještě něco říci, ale její nový přítel jí zarazil. „Psst, buď tiše. Mám takový pocit, že už o tobě vědí.“ Jak to trpaslík dořekl, z křoví vykoukla hlava krysy s obrovskými, žlutými hlodáky. „Poběž honem, „zavelel trpaslík, ale to už se za nimi hnalo asi třicet krysounů v černých uniformách.

Trpaslík se zastavil u malého otvoru do země. „Co teď,“ zeptala se udýchaná Anička, když trpaslíka konečně dohnala.

„Teď dolů,“ ukázal trpaslík na díru.

„Ale tam se nevejdu, „ namítla Anička, „neměla bych raději vylézt na strom?“

„Nesmysl, víš jak krysy bezvadně šplhají? Na, sněz raději tohle,“ zalovil trpaslík v kapse a podal Aničce okvětní lístek z bílé růže. Anička ho ihned snědla. Nebyl čas váhat. Krysouni jim byli v patách.

Pak se děli divy. Anička se začala zmenšovat i s tepláky a tričkem, co měla na sobě. Dokonce i ta sádra se zmenšila.

„Počkej,“ zarazila Anička trpaslíka dříve než skočil do jámy, „jak se vlastně jmenuješ? Já jsem Anna.“

„Kulda,“odpověděl stroze trpaslík a pak už oba vklouzly do díry a jeli jako po toboganu až do úzké chodby, odkud se dostali až do velikého podzemního sálu, kde byla spousta dalších trpaslíků s vousy po pás, zrovna jako měl Kulda.

„Tý brďo. Tady je to hezké,“ divila se zase Anička. Bohužel na divení se nebyl čas. Krysouni se dostali chodbou za nimi. Kulda vzbudil trpasličí vojsko. „ Jsou tady krysouni,“ hulákal, ale to už byl krys plný sál. A začal boj. Sádra smíchána s krysími chlupy létala na všechny strany. Anička nevěděla kam se schovat. Nakonec to za ni vyřešily chlupaté tlapičky, které ji popadly a vlekly ji pryč. Zavázali ji oči šátkem, který voněl jako smažená vejce a sundali jí ho až když byla zavřená v kleci.

„Kde to jsem? Okamžitě mě pusťte!“ křičela Anička.

„Jsi na hradě a nepustíme tě,“ odpověděl docela ochotně jeden z krysounů, „a budeš k večeři,“ dodal.

Anička, jakmile zaslechla slovo večeře, uvědomila si, že taťka také chystal večeři. „Vždyť je to jen sen. Můj sen. A když je můj, budu si s ním dělat co chci,“ rozhodla se a přála si mít klíč od mříží. Jako mávnutím proutku se jí v ruce objevil klíč a byl celý ze zlata. Anička odemkla a potichoučku se vykradla ze svého vězení. Náhle ucítila tlak na levém ramenní. Cítila jak s ním někdo opatrně třese. Otevřela oči a před byl její tatínek v ruce talíř s kouřící večeří. „Pojď se najíst Aničko.“

Anička se chvilku vzpamatovávala a oddechla si, že to byl jen sen. Nebo nebyl? V kapse totiž měla zlatý klíč.

 

 

 

 

 

---