Počkám na tebe, hajzle

?

                                                                                    Počkám na tebe, hajzle

Seděl ve své restauraci. Ve značkovém obleku. Oholený. Usměvavý. Navoněný drahým parfemém. „Dobrý den, pane Miškovský,“ pozdravil číšník. S úsměvem odpověděl: „Dobrý den, Pavle.“ Miškovský s číšníkem prohodili pár slov. Byla to nenucená konverzace. Po chvíli přišla ke stolu Miškovskému návštěva. „Čau, Miloši,“ pozdravil Miškovský s úsměvem. „Čau, Milane,“ odpověděl Miloš. Poté přišel číšník vzít si objednávku. Miškovský si objednával jako vždy. Drahé a kvalitní jídlo. Salát a fresh juice k tomu byla samozřejmost. „Ty se, Milane, dožiješ tak stovky nejmíň!“ zažertoval Miloš. „To chci,“ odpověděl Milan s úsměvem. Muži spolu poobědvali. Milan neustále měl úsměv na tváři. Když přišel číšník Milan si obědnal další fresh juice. Nepil alkohol. Nekouřil. Nejedl sladký. Žil spořádaným životem. Po šesté nejedl. Bylo mu padesát sedm let, ale nehádali byste mu na víc než na čtyřicet pět. Měl hodně přátel na „vysokých“ místech. To mu umožňovalo získávat lukrativní zakázky, a tak vydělávat milióny. Pracoval ve stavebníctví a řadil se k miliardářům.

O rodinu se nezajímal. Byl rozvedený, a když měl chuť pomoci, tak to dělal vždy penězma. Lásku jste od něj nemohli čekat. Dokuď byl ženatý, tak svou manželku podváděl s gustem a rád. Dělal to ne pro radost ze sexu, ale pro radost toho, že dělá něco špatného. Dobré skutky neměl rád. Usmíval se, protože musel. A tehdy, když se to od něj čekalo, či to bylo za potřebí. Žil sám, protože dbal na své zdraví tak urputně, že to žádná ženská s nim nevydržela. Chodil spát vždy v deset a stával až v sedm. S svýma dětma vycházel špatně. V podstatě nechápal k čemu jsou děti, a tak je psychicky týral, protože mu to dělalo radost. Peníze jim dával, jen proto, že je měl skutečně nadbitek.

O jeho život usilovala jedna osoba. Měla černý plášt a kostnatý obličej. Vždy vytrvale čekala na své oběti. Nerada čekala dlouho. Koho si vyhlídla, toho taky dostala. Problém s Myškovským byl takový, že žil zdravým, spořádaným životem. Měl spoustu přátel na významných postech, a tak se zdálo, že Smrtka na něj nemůže. Jak dostat takového hajzla, pomyslela si Smrtka. Noc co noc kroužila kolem jeho domu a netrpělivě vyčkávala až se konečně něco stane a ona příjde z přízraku. Uchopí svou obět za vlasy a odtáhné do hlubin temna.

Ale jak na Miškovéského, který žil spořádaně, zdravě, nepil, nekouřil a sportoval. Který se na celý svět usmíval. A neustále dbal na to, aby si neudělal nějaké nepřátele. Jak dostat tohoto slizkého hada, který níčil zdraví svým blízkým a žíl výhradně pro sebe? Smrtka byla bezradná.

Miškovský se chystal na svou pracovní schůzku v Nice, ve Francii. Jednal tam o koupi nemovitosti u moře. Chtěl si pořídit letní sídlo u moře. Na letišti ho měl vyzvednout sprostředkovatel koupě. Ale o jeho osobu se začala zajímat česká mafie. Ten sprostředkovatel byl napojen na organizovanou skupinu únoscu, kteří za unesené podnikatele požadují peníze. Špatně se mezi sebou domluvili, a tak ho ten sprostředkovatel odvezl na opuštěné místo a tam střelil do hlavy.

Když Miškovský umíral, tak se mu v posledních minutách zjevila Smrtka před očima. „Přece jsem se dočkala,“ řekla. „Dočkala čeho?“ odpověděl dotazem nechápavě Miškovský. „Tebe!“ zasupěla Smrtka. „Dlouho jsem čekala na takového slizkého hajzla, až jsem se dočkala,“ procedila Smrtka. A skutečně Miškovský pomalu umíral a poslední, co si uvědomoval bylo, že ho někdo táhne do hluboké tmy.