Posel smrti V: Kapitola VI - Čas na lásku

„Tamhle vlevo nad krbem to je Mordred Gordon,“ řekl Adrian a ukazoval přitom na obrovské plátno, na kterém byl zachycen starší muž se zlostným výrazem ve tváři. Měl na rukách spousty prstenů a vedle něj stáli dva vzteklí psi. Celý obraz byl malován se značným použitím zelené barvy. „Ten na druhé straně je Marcus, zakladatel rodu,“ Adrian ukázal na obraz s důstojně a inteligentně vyhlížejícím starým mužem v brnění. „Marcus byl vůbec zvláštním člověkem a dokázal spoustu věcí. Společně s bratrem založil Black Mirror. Tehdy to byl ještě opevněný hrad a dnešní podobu získal až mnohem později. Mordred se však brzy pomátl a začal se chovat jako sobecký šílenec. Jeho manželka Marie mu dala syna Damiena, ale on věřil tomu, že to je syn Marcuse. Nenáviděl svého bratra, svou ženu a všechny ostatní. Tehdy také propadl alchymii a různým temným vědám a naukám. Omylem svého syna zabil, když prováděl jeden experiment. Ať už vymyslel cokoliv, je zřejmé, že se mu povedlo něco objevit, ostatně otec je toho důkazem.“
„Tomu nerozumím.“
„Dostal se k jakési mocné kletbě. To bylo v době, kdy se Marcus vrátil z ciziny a zjistil jak se věci na Black Mirror změnily. Mordred během své nedlouhé vlády ustavičně ničil zdejší lid. Stali se z nich téměř otroci a jeho pošetilost dokonce přivedla mnoho nevinných na popraviště. Když tohle Marcus zjistil, vypravil se s Marií a několika věrnými Mordreda zastavit. Podle starých záznamů Mordred uprchl kamsi pod hrad a zde ho Marcus našel. Mordred svou ženu zabil a Marcus ho v následném souboji porazil. Bohužel mu ale nechal dostatek prostoru na vyslovení té kletby, která pak postihla celý náš rod.“
„Kletba? Tomu se mi ani nechce věřit.“
„Přesto je to tak. Dokonce je i její přesný přepis. Došlo zkrátka k tomu, že se kletba projevila až o téměř osm set let později na mém otci. No a další historii už znáš.“
„Nikdy bych neřekla, že se něco takového může opravdu přihodit, Adriane. Tvého otce vážně lituji. Nechci ani pomyslet na to, jaké by to bylo, kdybych měla na svědomí životy několika lidí a přestože by to nebyla má vina, všichni by o tom byli přesvědčeni. Nemá to lehké.“
„To opravdu ne, ale pojď, zatím jsi toho moc neviděla a přitom ti chci ukázat ještě spoustu věcí.“
„Jsem vážně ráda, že to pro mě děláš, Adriane. Připadá mi to jako turistická prohlídka na nějakém hradě, ale s jeho vlastními obyvateli a jen pro mě. Skoro lituji, že už nedělám pro noviny, mohla bych tady o tom napsat článek.“
Adrian se zhrozil a s vážným pohledem se otočil k Rachel. „To, co ti říkám je naše historie, Rachel. Slíbila jsi mi, že si všechno necháš pro sebe. Kromě toho by ti těžko někdo za hranicemi panství uvěřil.“
„Promiň, Adriane, já to tak nemyslela. Samozřejmě, že se to nikdo nedozví, ostatně k čemu by mi to bylo? Navíc, když budu bydlet na panství, byla by hloupost rozčílit si svého pána.“
„Nejsem tvůj pán.“
„Ale přesto mám takový pocit, víš, působíš na mě takovou mocí a autoritou až se vedle tebe cítím strašně malá.“
Adrian jí položil jemně ruku na rameno. „Ale no tak, vždyť jsme oba stejní, Rachel. Zkus si odmyslet všechnu tu výzdobu, ty koberce, obrazy, lustry, služebné, nebo spíše zaměstnance, zahradu a další věci, až zbudu jen já a to je to důležité. Chci říct, že majetek z nás nedělá více, než jsme, ačkoli si to mnozí myslí. Nedívej se na mě jako na šlechtice, ale jako na obyčejného chlápka, co má místo městského bytu zámek. Pravda, něco se ode mne očekává, jako od šlechtice a pána panství, ale to jsou jen podružné záležitosti. Vezmi si třeba Edwarda. Chová se ke mně uctivě, jak to považuje za nutné, ale já na tom nijak nelpím. Když mi začne tykat, trochu se v mé přítomnosti uvolní a začne mě brát spíše jako kolegu nebo přítele - bude mi to příjemnější, pokud ovšem bude stále plnit své povinnosti. Na druhou stranu mi je ale jasné, že jemu by to nepřišlo správné a přirozené. Respektuji to, jen chci říct, že vlastnictví Black Mirror a titul ze mě nedělají nějakého nadčlověka a věř mi, že já to mohu posoudit moc dobře. Skoro celý život jsem ani nevěděl, kdo jsem a žil jsem běžný život studenta na univerzitě v Bostonu. Nebudu se tvářit, jako někdo, kdo nejsem a chci, aby to ostatní pochopili.“
„Já…“
„Co se děje?“
„Nic, jen… s tebou Adriane, se cítím úplně jinak, než kdy předtím.“
„Jak to myslíš?“
„V minulosti jsem si častokrát připadala jako uvězněná, zkrátka nesvobodná a zneuznávaná. Ale teď mi to tak nepřijde. Jsi ke mně laskavý, možná víc než si zasloužím a já bych se ti chtěla nějak odvděčit.“
„To přece nic není. Dělám to rád. Zajímáš se o hrad, o náš život a o mě…“
„Cítím se zde úplně jako v jiném světě. Ohromená něčím, co jsem nikdy nečekala, že uvidím. Ukážeš mi prosím něco dalšího?“
„Jistě, pojď za mnou.“

Adrian zavedl Rachel do knihovny. Viděl na ní ohromné překvapení, když sledovala přeplněné police vzácných knih. Knihovna byla obdélníková místnost a obě širší stěny zakrývaly po celé délce regály se srovnanými knihami. Podle štítků mohl každý okamžitě poznat, kde jaký žánr najde a následně si vybrat podle chuti nebo potřeby. V zadní části knihovny stál bytelný stůl z tmavého dřeva. Leželo na něm několik knih, prázdných svitků a psací potřeby. Když k němu Rachel přišla, se zájmem si prohlížela popsaný list.
„Ty píšeš? To bych od někoho, jako jsi ty nikdy nečekala.“
„Ne, to není moje práce. Psaní pro mě není, maximálně tak deník, kam občas zanesu nějakou tu poznámku, ale něco takového opravdu ne. Moc zdlouhavé, moc nudné a navíc zbytečné, ale otec na to má jiný názor.“
„Takže to je jeho rukopis?“
„Jo. Zvláštní, co? Jsme na konci dvacátého století a nemáme tu ani obyčejný psací stroj.“
„Proč ne? Vždyť by to bylo mnohem pohodlnější.“
„To ano, ale otci se to nelíbí. Někdy bývá až příliš konzervativní. Chtěl jsem to tu všechno zmodernizovat. Dostat sem televizi, počítače, bezpečnostní alarm, moderní nábytek, moderní umění a kupu dalších věcí, ale bohužel…“
„Vždyť je to tvůj zámek.“
„Jo, to sice je, ale pořád s otcem hrozně moc cítím a lituji ho. Chci, aby se mu tady líbilo a aby ho nepřepadaly děsivé vzpomínky. Snažím se mu zkrátka pomáhat, jak jen to jde.“
„A nezdá se ti, že by ses měl více prosadit. Chápu, že tvůj otec toho má za sebou hodně, ale neměl by ses kvůli němu tak omezovat.“
„Možná máš pravdu, ale… sám nevím, co vlastně chci.“
„Moc ráda bych ti s tím pomohla. Mohla bych tě třeba nějak rozveselit a zpříjemnit ti život.“
„Tvá přítomnost mi ho zpříjemňuje dostatečně,“ usmál se Adrian.
„O čem vlastně tvůj otec píše?“
„Ani přesně nevím. Klidně si to prohlédni, myslím, že mu to nebude vadit. Já zatím najdu knihy, co mluví o té kletbě, ať mi můžeš věřit.“
„Věřím ti i tak, Adriane. Není třeba.“ Rachel usedla za stůl a prohlédla si list popsaného papíru. Zdálo se, že ještě nebyl dopsán.

Panství Black Mirror. Místo, na které zbytek světa raději zapomněl. Nehostinná pahorkatina pokrytá hustými temnými lesy, jež zahalují vše živé a nechávají to tiše spát. Málokdo se odváží toto místo vůbec navštívit a ještě mnohem méně lidí má tu odvahu nebo spíše drzost tu žít natrvalo. Jakoby zdejší kraj odmítal cizince, jakoby nechtěl být spatřen a naopak chtěl zůstat všem očím skryt. Na našem panství není bezpečné místo, nikdo tu nemůže najít úkryt, protože žádný není. Nebezpečí zde číhá na každém rohu a mohlo by se zdát, že jen blázen by tu dobrovolně zůstal. Každý ví, co se tu odehrávalo a odehrává, ale příčina toho všeho je zahalena clonou, kterou prohlédlo jen málo duší. Ani oni se však nemohou považovat za znalce panství našeho, neboť záhady zde ukryté jsou jistě zaryty hluboko do dávné minulosti, kterou nepamatuje už nikdo z živých. Ani my, přestože jsme formálně pány zdejšího kraje, jsme ve skutečnosti jen jeho loutkami, neboť paradoxně právě my jsme nejvíce doplatili na vrtochy osudu. Na našich bedrech dříve ležela zodpovědnost a moc naše měla sloužit k ochraně ostatních před zlými silami, ale dnes jsme to my, kdo potřebuje ochránit. Jsme na pokraji vymření a všichni ví, že s naším skonem skončí také mnohé zlo a bolest, kterou jsme způsobili. Otázkou však zůstává, jestli s naším koncem nezmizí i moc a síla kraje, protože jsme s ním spjati silnými řetězy a ty nejdou zpřetrhat. Jak dlouho ještě vydržíme stát na kopci a shlížet na to, co nám mělo říkat pane? Čemu všemu dokážeme ještě odolat, než se zlomíme jako suchý zpráchnivělý strom, kterému se už teď v mnohém podobáme? Bohatá koruna bez listů a pouze jedna jediná větev. Prozatím je mladá a pevná, ale jak známo jest – i ta nejpevnější větev se pod náhlým a silným náporem zlomí. Budeme pokoušet štěstí naše a smůlu ostatních nebo se pokusíme větev upevnit, zajistit a ochránit? To ukáže až čas a to je to jediné, čeho máme dostatek. Při pohledu do budoucna vidím jen nejistotu a strach. Věž nebude stát, když nemá pevné základy a s lidmi je to obdobné. Když jejich minulost je od začátků protkána bolestí a neúspěchem, není možné s přibývajícími léty sílit. Věřím, že jsme už pochopili strašlivou moc vzpomínek a dnes bychom si přáli jednu jedinou věc – zapomenout. Jak toho ale docílit?

„Tvůj otec je na tom špatně, že? Z tohohle listu je cítit smutek a žal.“
„Sžírá ho to, co „provedl“ a mě to samozřejmě taky vadí. Víš, když se vrátil, očekával jsem, že bude úplně jiný. Myslel jsem, že bude veselý z toho, že jsem tu a, že budeme spolu, ale jeho vzpomínky jsou příliš silné. Řekl bych, že už nikdy nebude šťastný… Ale dost o otci - půjdeme se podívat do světa, souhlasíš?“
„Do světa? Jak to myslíš?“
„Mark, má takovou zajímavou zálibu v modelářství a musím uznat, že to opravdu umí. Nedávno dokončil pyramidy v Gíze ale má i spoustu jiných věcí.“

Adrian doprovodil Rachel ke starému křídlu a dále do jednoho z pokojů. Když Rachel zahlédla velké stoly, na kterých byly velice věrné zmenšeniny Londýnského Toweru, Tádž Mahalu, sochy Svobody a mnohých dalších, nevěřila vlastním očím. U každého takového modelu stál dlouhý text popisující historii skutečných staveb, doplněný o několik fotek a obrázků.
„Mark má teď v plánu vyrobit celé Black Mirror, kam zanese všechny zajímavé stavby, co tu máme. Měl by tu být Warmhillský kostel, Willow Creek, maják na Sharp Edge, Murrayův hotel, doly na západě panství, Black Lake a další… no a samozřejmě náš zámek.“
„Něco takového musí být úžasné. Strašně bych si přála to vidět.“
„Určitě to uvidíš, Rachel. To ti můžu slíbit. Půjdeme ven na zahradu?“
„Jistě, ráda se nadýchám čerstvého vzduchu.“

Adrian provedl Rachel přes jídelnu ven na zadní zahradu.
Rachel se otočila k zámku a pořádně si ho prohlížela.
„Není to ani půl roku, co tady hořelo a už se to skoro ani nepozná, co?“ řekl Adrian.
„To tedy opravdu ne. Při tom požáru se ti stala ta… věc?“
„Kdepak. O nohu jsem přišel až později. A mohla za to jedna hloupá past na vlky anebo spíše moje zbrklost.“ Adrian si povzdechl.
„Promiň mi to, nechtěla jsem ti to připomínat.“
„Neomlouvej se, ty přece za nic nemůžeš. Kromě toho jsem se s tím už vyrovnal, jen na mě občas přijde taková chvíle, kdy si říkám, jak by to asi dopadlo, kdybych tam tehdy neudělal takovou pitomost.“
„S tím už nic nenaděláš, Adriane. Je mnoho lidí, kteří na tom jsou podobně jako ty, ale oni nemají tohle všechno.“
„To asi nemají, ale takovýhle majetek taky není kdovíjaká výhra. Víš, ani dřív jsem neměl moc přátel, ale teď je to snad ještě horší. Jistě, mám tady tátu a jsem za to doopravdy rád a taky mám dva služebné a jednoho takového… podivína, ale tohle zkrátka nejsou přátelé, kterým bych se mohl svěřovat a oni naopak mě. To, že jsem Gordon už samo o sobě vytváří ohromnou propast mezi všemi ostatními v okolí a já v poslední době čím dál tím víc pociťuji, že mi tu někdo chybí…“
„Je až neuvěřitelné, jak moc jsme si podobní. Také mám vedle sebe neustále pusto. Jsem sama a nikoho nezajímám a řeknu ti, že tvůj problém se jménem Gordon mi připomíná i mé problémy. Možná se to zdá absurdní, ale moje propast, která vzniká mezi ostatními, je způsobena právě mým vzhledem.“
„Nevidím na tobě jedinou vadu.“
„To je právě to. Všichni čekají, že stačí zamávat plnou peněženkou a ovinu se jim hned kolem krku, ale já taková nejsem. Chtěla bych normální život s člověkem, který mě bude milovat za každých okolností. Když někoho potkám, tak jakékoliv sbližování vzdá dříve, než se stačíme poznat, protože je přesvědčen, že mi záleží jen na penězích a nenechá si nic vysvětlit. Bohatí si naopak myslí, že mě mohou mít kdykoliv se jim zachce, ale o nějaké lásce tam nemůže být řeč. Výsledkem je to, že stále marně čekám na pověstného prince na bílém koni, který se do mne zamiluje a já do něj a prim bude hrát především to, co skrýváme pod povrchem. Jenže takhle čekám už kolik let a moje naděje jsou den ode dne slabší.“
Adrian se dlouze zadíval do jejích krásných jasných očí a pak řekl: „Možná… možná, že čekat už nebude třeba. Nevím čím to je, ale tvá přítomnost mi čím dál tím víc vyplňuje to prázdné místo.“
„Přivádíš mě do rozpaků, Adriane. Ale… já také cítím, že s tebou je všechno takové… jiné, lepší.“
„Nesedneme si támhle pod altánek?“
„Radši bych usedla tady k fontánce. Je v ní krásně čistá voda. Tak osvěžující…“
„Dobře, proč ne.“ Adrian se sice tomuhle místu vyhýbal a pro trávení tak krásných chvil, jaké teď zažíval, by si radši vybral místo, kde nikdo v minulosti nezemřel, ale přece Rachel neodmítne! Usedli tedy na okraj fontánky. Kámen byl studený, ale nevadilo jim to. Chvíli se na sebe jen tak mlčky dívali a pak Adrian krátce, jakoby se obával nepříjemné reakce, políbil Rachel na tvář. Té se to velice líbilo a Adrian s chutí pozoroval její krásný úsměv a pohled plný radosti a jakéhosi uvolnění. Nevydržel to a políbil jí znovu a znovu. Cítili se oba šťastně, jakoby najednou hodili všechny své problémy za hlavu. Rachel smočila ruku ve studené průzračné vodě a jen tak z legrace vychrstla trochu vody na Adriana. Ten se tomu jen zasmál a během chvilky byli oba celí mokří.
Adrian pak provedl Rachel okolo zámku. Ten už vypadal téměř jako před požárem. Adrian okamžitě po návratu otce začal s dalšími pracemi a snažil se vše maximálně urychlit. Sice ho to vyšlo poněkud dráž, ale naprostá většina dělníků byla ochotná za tučný příplatek pracovat mnohem tvrději a déle. Normálně by na to nespěchal, ale čím déle se tu potloukali cizí lidé, tím větší nebezpečí hrozilo pro Samuela. Skrýval se, jak jen to šlo a evidentně úspěšně, protože jeho oživení se mezi veřejnost nedostalo. Prošli kolem hlavního vchodu do zámku, až dorazili ke stájím. Byla to stará zděná budova se dvěma vchody, přičemž vrata se obvykle nechávala zavřená a dovnitř se vcházelo z boku. Před stájemi byla studna. Už dávno se nepoužívala, ale nechávala se otevřená. Adrian neviděl důvod studnu zabednit a to i přesto, že hned vedle bydlel Ralph. Byl si jist, že to není zase takový hlupák, aby skákal do studny.
„Máte tu koně?“
„Ne, ačkoli Ralph by je chtěl, ale nevím, jestli by se o ně dokázal postarat.“
„Ten Ralph, to je… nějaký místní sirotek?“
„V podstatě ano. Má nějakou duševní poruchu, nevím přesně, o co jde, ale není to zase tak strašné, aby tady nemohl žít. Většinu života strávil v místním blázinci a…“
„Počkej, není to teď ten hotel?“
„Jo, zvláštní místo pro hotel, i když s tím Murray určitě neměl tolik práce. Přeci jen mezi blázincem a hotelem není zase tak velký rozdíl. Dřív se to tam jmenovalo Ashburry a honosně se tomu říkalo nemocnice pro duševně choré. Táta ale říkal, že už jen z toho pobytu tam, se musel každý dočista zbláznit. Pacienti to tam rozhodně neměli lehké, ale radši bych to před tebou dál nerozváděl.“
„Máš pravdu, nějaké ohavné podrobnosti vážně slyšet nepotřebuji. Pověz mi ale, co se stalo s Ralphem dál a proč skončil u tebe?“
„Ashburry později zrušili a pacienti se převezli jinam. Z nějakého důvodu, možná zpackaná organizace převozu, způsobila, že několik pacientů uprchlo. Pokud vím, tak jediný, který zůstal na panství a nebyl nikým znovu odchycen byl právě Ralph. Nevím přesně, co se s ním dělo dál ale určitě pár let bydlel v prostorách Akademie.“
„To ho tam nechali jen tak?“
„To místo je už stovky let naprosto opuštěné a je z toho pouhopouhá ruina. Někdy tě tam určitě vezmu, možná, že se ti to bude líbit. To místo má zvláštní atmosféru, takovou romantickou a navíc je všude kolem příroda.“
„Moc ráda bych to tam viděla.“
„Je to odsud pěkná dálka, ale… možná bychom s tím nemuseli zase tak moc otálet.“
„Chceš říct, že tam půjdeme hned teď?“
„Nejprve bych dokončil prohlídku, jestli tě to tedy ještě zajímá…“
„Určitě. Povídej, prosím, jak to bylo s Ralphem dál.“
„Ralph se později z akademie přesunul do takové dřevěné chaty ve Warmhillských lesích. Víš, kde je Warmhill?“
„Ano, už jsem tam byla poslechnout si příběh.“
„Příběh?“
„Nemohla bych být dobrou novinářkou, kdyby mě nezajímaly věci, o kterých píšu, a zdejší hrobník Mark zná strašidelných historek spousty.“
„Zajímají tě strašidla? To se ti tu určitě bude líbit, ale zpátky k Ralphovi. V té chatrči bydlel jen pár měsíců a pak mu shořela. Zřejmě to byla jeho vina, ale rozhodně ji nezapálil úmyslně. Ještě štěstí, že tady s ohněm manipulovat nemusí. Od té doby, což je jen necelý měsíc, bydlí tady ve stájích. Zpočátku to s ním bylo hodně těžké, protože během svého pobytu v Ashburry si vytvořil podivný vztah k malé hadrové panence.“
„Ke dvěma panenkám, ne? Pan Bubby a paní Bubbová.“
„No právě, úplně stačil pan Bubby. Přišel o něj během toho požáru a chvíli jsem si myslel, že na něj zapomene, ale bohužel. Několikrát jsem ho musel uklidňovat a hlídat ho, zatímco bezhlavě pobíhal po pozemku, díval se pod každý lísteček a kamínek, jestli zrovna pod ním není pan Bubby. Když se jednou napíchnul na ostnatý drát, co vedl zvenčí kolem zdi, málem ho to stálo život. Ještě štěstí, že jsem byl nablízku.“
„Kolem zdi jsem ale žádný drát neviděla. Jen nahoře, na zdi.“
„Ten, co byl dole jsem nakonec musel uklidit. Neodpustil bych si, kdyby se mu kvůli tomu něco stalo. Každopádně ani po tom zranění se jeho touha po Bubbym nezměnila, až jsem nakonec musel požádat Marka, aby vyrobil nového panáčka a to co možná nejpodobnějšího tomu původnímu. Docela se to i povedlo a on vážně uvěřil, že je to pan Bubby, ale Mark, aby mu udělal větší radost, vytvořil ještě jednoho. Ralph si na něj zvykl nečekaně rychle a tak vznikla paní Bubbová. Jestliže se předtím musel o všem radit s Bubbym, tak teď ještě navíc i s Bubbovou. Nevím, jak to přijde tobě, ale já mám pocit, jakoby se jeho osobnost rozdělila na další část. A aby toho nebylo málo, tak i Ralph chápe rozdíl mezi mužem a ženou a skoro se zdá, že láska, kterou si vytvořil mezi oběma panáčky, přeskočila i na něj. Děsím se toho, že na něj přijdou nějaké choutky.“
„Vypadá to, že s ním máš jen samé starosti.“
„Podle toho, co jsem říkal, to tak asi vypadá, ale Ralph mi i dost pomáhá. Pracovitý je opravdu hodně a díky němu se zahrada pomalu vrací do stavu, jaký by byl pro takový zámek očekávatelný. A nedávno jsem objevil i další jeho schopnost – perfektně se dokáže postarat o Boba.“
„To je zase kdo?“
„Bob je náš hlídací pes, tedy zatím jen malé štěně, ale až vyroste, bude užitečný. Původně jsem chtěl už velkého vycvičeného psa, ale došlo mi, že Ralph by se ho bál. Takže když s ním bude odmalička a když ho uvidí vyrůstat, určitě to bude v pohodě a hlavně mi odpadne další starost.“
„Jaká to je rasa?“
„Kuvasz.“
„O tom jsem v životě neslyšela.“
„Pojď se na něj podívat.“

Adrian doprovodil Rachel do stájí. Byly uklizené a čisté, což ji trochu překvapilo. V rohu byl starý rozbitý kočár a kolem něj několik úhledně srovnaných zahradnických náčiní. Stály tu i velcí bytelní houpací koně a opodál i staré dřevěné houpací křeslo, na kterém seděl Ralph.
„A-ahoj, D-darrene, ahoj R-rachel,“ řekl Ralph, jakmile je uviděl.
Adrian se otočil k Rachel a tiše jí zašeptal do ucha: „V přítomnosti Ralpha jsem Darren. Pak ti to vysvětlím.“
Rachel kývla na znamení souhlasu a pozdravila: „Ahoj, Ralphe. Jak se dnes máš?“
„D-dobře, já i pan Bubby a paní B-bubbová. Máme teď s-spoustu s-starostí, víš?“
„Slyšela jsem. Prý se staráš o Darrenovu zahradu a taky o pejska.“
„A-ano, ha ha. B-bob se jmenuje. T-to j-jméno jsem vymyslel já!“
„Chtěli bychom se na něj podívat,“ řekl Adrian. Nechceš se jít zatím proběhnout venku?“
„T-tak d-dobře. D-dneska by měl zase přijít E-ephram.“
„Ephram?!“ řekl s obavami v hlase Adrian.
„Jé, p-promiň. T-to je t-tajemství. On nechce, aby se to někdo d-dozvěděl. Neřeknete mu t-to, že ne?“
„Možná. Záleží na tom, kdo to je a co s ním máš.“
„Ephram je syn Harryho, Darrene,“ řekla Rachel, „prý si okolo zámku často hraje.“
„Ahá, a teď už víme s kým, že ano Ralphe. To se Harrymu nebude líbit.“
„P-prosím, Darrene,“ škemral Ralph, „Ephram je můj přítel, stejně jako Ty a Samuel. Já nechci, aby se t-to dozvěděl Harry. Určitě by mu zakázal sem ch-chodit. T-ty si se mnou n-nikdy nehraješ třeba na s-schovávanou a-a to mě m-mrzí.“
„Tak dobře, Ralphe. Můžete si spolu hrát, ale nezapomeň, co jsem ti říkal.“
„S-samuel si t-taky hraje na schovávanou, a nikdo ho nesmí najít, d-dobře. Nikomu n-neprozradím, že se schovává t-tady, neboj.“
„Dobře, Ralphe, tak se mi to líbí a teď nás nech o samotě, jo?“
„J-jasně,“ řekl Ralph a vyběhnul ven.
„Nebojíš se, že Samuela prozradí?“ ptala se Rachel.
„To víš, že mám obavy, ale zase - i kdyby to prozradil, tak jemu to nikdo věřit nebude. Tedy doufám v to.“ Adrian dovedl Rachel k poslední stáji v rohu budovy, kde na matraci právě spalo malé štěně. Bylo celé bílé s dlouhými chlupy.
„Krásné a roztomilé, můžu si ho pohladit?“
„Proč ne. Zatím toho moc neuhlídá, taky mu je jen osm týdnů, ale později by to měl být ideální hlídač. Kuvasz je původně maďarské pastevecké plemeno. Má silný vlnitý kožich, skvělý do zdejšího chladného podnebí. Nebude jednoduché ho vychovat, ale Mark s tím naštěstí má nějaké zkušenosti, takže Ralphovi pomáhá, jak jen to jde. Až vyroste, budu muset pro jistotu Harryho varovat, aby na Ephrama dohlédnul.“
„Ani se nechce věřit, že z něčeho tak rozkošného se vyklube velký a silný hlídací pes.“
„Je to stejné jako u lidí a vlastně u všeho živého. Počáteční nevinnost se může velice rychle změnit v něco nečekaného. Tak už to bývá…“
„To máš pravdu – nic není tak, jak to zpočátku vypadá… Proč tě Ralph vlastně oslovuje Darren? Nebylo by lepší mu vysvětlit, kdo vlastně jsi?“
„Pokud mu to vysvětlit dokážeš, tak před tebou opravdu smeknu. Darren bylo moje původní jméno, které mě dala moje adoptivní matka. To, že jsem Gordon a že se ve skutečnosti jmenuji Adrian, jsem zjistil až mnohem později. Ralph si na to ale zvyknout nedokáže.“
„A jsi jako Adrian šťastnější?“
„Abych řekl pravdu – ani sám nevím. V poslední době jde všechno strašně narychlo a nemám ani dost času si všechny ty události pořádně přebrat a promyslet. Ale… asi ano, jsem teď šťastnější. Zpočátku to nebyla žádná legrace, když mi najednou spadlo všechno tohle do klína, ale zabydluji se a počítám, že za pár měsíců budu mít zcela jasno a už nikdy nebudu chtít odsud odejít.“
„Nevím, co na to řekneš a nechápej mě prosím špatně, ale… mohla bych tu zůstat trochu déle? Víš, než si něco najdu a než se…“
„Počkej, počkej, ty chceš vážně odsud odejít?“
„Nechci tě využívat, vždyť jsem tady úplně cizí…“
„Buď prosím upřímná, Rachel. Vidím na tobě, že se ti tu strašně líbí a já nemám nejmenší důvod tě vyhazovat, právě naopak. Chtěl jsem tě o to požádat už předtím, ale nějak nenacházím slova.“
„Navrhuješ mi snad abych tady zůstala? Natrvalo?“
„Přesně tak.“
„Adriane, já… nevím co na to říct. Tohle je to nejkrásnější, co pro mě kdo kdy udělal. Samozřejmě, že ti to vynahradím a zaplatím, jak jen budu moci. Víš, chtěla bych práci ve zdejších novinách, myslím, že bych dokázala ten plátek pozvednou mnohem výš.“
„Rachel, já ti pobyt tady nenabízím jako nějaký nájem. Nechci, abys mi za to platila, ostatně s penězi jsem na tom tak dobře, až by mi to přišlo trapné, po tobě ještě něco chtít. Víš, Rachel, já… asi… chtěl bych ti říct, že…“
„Ano?“
„Ech… půjdeme se podívat na Akademii?“
„Kvůli tomu jsi se tak zaseknul? Moc ráda tam s tebou půjdu, Adriane. Vlastně s tebou půjdu kamkoliv budeš chtít.“
„Dobře, ale nejprve musím za Murrayem. Máš tam přeci své osobní věci, ne? A kromě toho nedovolím, aby se na tebe takový budižkničemu sápal.“
„Ale, Adriane, počkej. To není nutné. Nekažme si tenhle krásný den někým jako je Murray. Já za ním zítra zajdu sama a vyřídím to.“
„Tak dobrá, ale samotnou tě k němu rozhodně nepustím.“ Adrian se podíval na hodinky. „Hmm, bude už skoro poledne, k Akademii vyrazíme až po obědě.“

Samuel z okna svého pokoje s nelibostí sledoval mladý pár. Drželi se za ruce, skoro jako milenci a to se poznali teprve včera. Nechápal, jak je to možné. Vždy byl podezíravý a nenechával s sebou manipulovat, ale jeho syn byl úplně jiný. Copak mu nepřišlo divné, že se tu zničehonic objeví taková žena a v rychlosti se mu ovine kolem krku? A ještě tvrdí, že se jí Murray pokusil znásilnit? Murray?! Vůbec se mu to nelíbilo a Adrian vypadal úplně omámený, jakoby měl oči jen pro ni. Nevěřil tomu, že je novinářka a nevěřil ani tomu, že se tu objevila náhodou.

Vzpomněl si na sebe a na Catherin, když se oni dva setkali prvně. Bylo to roku 1967 krátce před Vánoci. Randal Gordon tehdy pořádal na Black Mirror ples ku příležitosti padesátého výročí od zasnoubení svého otce Williama s Victorií. Tehdy Samuelovi bylo sotva dvacet let a Elisa, jeho matka, po něm chtěla, aby si co nejdříve našel budoucí nevěstu. Randal se k tomu choval benevolentněji a Samuelovi to bylo mnohem příjemnější. Rozhodně si neplánoval vyhlédnout nějaké děvče, jen proto, že se to hodilo rodině, ale tehdy na plese byl doopravdy okouzlen přítomnosti mladé Catherin z chudého a nevýznamného rodu Rotchů. Pro ni byl Samuel rozhodně, jak by se řeklo, dobrá partie. Elisa však někoho jako byla Catherin nesnesla. Mezi otcem a matkou to začalo povážlivě skřípat a on se zatím postupně, pomaličku čím dál tím více sbližoval s Catherin. Zpočátku jen vzájemné formální návštěvy se snad i díky rozporu mezi rodiči proměnily v milostné schůzky, na které se obě strany těšily dlouho dopředu. Trvalo téměř rok, než se Catherin nastěhovala na Black Mirror a krátce nato se spolu vzali. Vzpomínal si moc dobře na šílenou scénu, kterou Elisa ztropila na svatební hostině a která nakonec vyústila v naprosté odloučení od jeho samotného. Nikdy nepřekousla, že se její syn oženil s někým takovým. Manželství rodičů se brzy proměnilo v šílenství, provázané nekonečnými hádkami a výčitkami. Sám vinu necítil, protože upřednostnil lásku před majetkem a nikdy by nerozhodl jinak, ale nebylo to pro něj tehdy vůbec snadné. Už tenkrát chtěl Black Mirror opustit, aby nemusel dennodenně sledovat nenávistné pohledy své matky, a s Catherin začít nový život. Nakonec se to vyřešilo opačně a Elisa z panství odešla, načež se Randal rozhodl jít za ní. Ani ne po měsíci, se na Black Mirror dostala zpráva o jejich autonehodě. Rozhodilo ho to, ale přesto nechápal, co udělal špatně. Krátce na to se na něm začala projevovat kletba, až to nakonec vyústilo v požár zámku. Měl pocit, že všem svým blízkým jen ubližuje, ale nedokázal to změnit. Teď ale neubližuje nikomu, naopak – chce synovi pomoci. Musí mu otevřít oči a to dříve, než bude pozdě.

Na dveře právě někdo zaklepal. Samuel otevřel a vyslechnul si, co mu chtěl Edward říci. „Pane Samueli. Bude se podávat oběd. Srnčí na smetaně. Pan Adrian si přeje, abyste tam byl.“
„Bude tam i Rachel, že ano?“
„Ano, pane. Pan Adrian jí navrhl, aby zde zůstala bydlet natrvalo, bude-li si to přát.“
„Natrvalo? Oběd mi prosím doneste sem, Edwarde, a vyřiďte Adrianovi, že si s ním přeji co nejdříve mluvit.“
„Ano, vyřídím, pane. Jak si přejete.“ Edward odešel a Samuel si začal zoufat ještě víc než předtím. Moc dobře věděl, jak tohle může skončit a byl rozhodnut s tím něco dělat. Jestliže je jeho syn oblouzněný tak, že si vůbec neuvědomuje potenciální hrozbu, bude mu muset pomoci. Do pokoje se krátce nato přiřítil, opět bez zaklepání, Adrian.
„Co to má znamenat? To jako ode dneška už ani nevylezeš z pokoje? Rachel už chápe, co jsi zač a co jsi prožil. Vysvětlil jsem jí to a rozumí tomu, takže nevidím sebemenší důvod být tady zalezlý jako nějaká krysa.“
„No to je výborné, takže naše slavná Rachel už ví o rodu Gordonů první poslední a předpokládám, že zámek už také zná jako své boty. Nechceš jí ještě ukázat Rituální komnatu nebo rovnou Černé zrcadlo, ať je spokojená?“
„Nech si těch narážek. Rachel se samozřejmě nedozví nic o úloze Strážce a to co s tím souvisí. Řeknu ji ale vše, co o nás potřebuje vědět. Já si na žádné tajnosti hrát nepotřebuji, obzvlášť když vidím, že je náš člověk.“
„Náš člověk?! Snad chceš říct, že ty jsi její člověk, ne?! Včera jí nabídneš přístřeší, dneska rovnou celý zámek a zítra ji požádáš o ruku?“
„A co je ti vlastně po tom? Stačilo mi těch pár hodin, abych zjistil, že je mi s ní dobře. Tak dobře, jako ještě nikdy s nikým, tak proč ti to vadí?“
„Zbláznil ses? Copak to vůbec nechápeš? Řekni mi, co o ní víš? Tys jí o nás navykládal první poslední, a co řekla ona tobě?“
„Něco už o ní vím a prozatím mi to stačí. To, že není tak sdílná jako já, nic neznamená. Někteří lidé neradi mluví o své minulosti, obzvlášť když není vůbec hezká a to mi někoho připomíná, že ano Samueli? Taky půjdeš každému na potkání vyprávět svůj životní příběh plný vražd a bolesti?“
„Proč o tom mluvíš, proč mi to chceš takhle připomínat?!“
„Protože je to stejné. Já se za svoji minulost nestydím, taky proč bych měl, já přece nikoho nezabil.“
„Sklapni, Adriane! Copak to musí skončit takhle? Chceš mi vmetat do obličeje moji minulost? Ty taky nejsi žádné ztělesnění dokonalosti, tak s tím přestaň!“
„Ale ano, otče. Já jsem Strážce a na rozdíl od tebe, jsem alespoň čistý. Moji minulost nezačerňuje vina za smrt pěti, ne počkej, vlastně skoro sedmi lidí. Kdyby nebylo požáru, tak Rebecca nedopadla tak jak dopadla a i moje máma by měla spokojený život a dost možná, že by stále žila.“
„To snad, to snad nemyslíš vážně?! Budeš mě vinit i za smrt Catherin?! Jak ubohý vlastně jsi…“
„Silná slova, Samueli. Nezapomeň, že nejsi nic. Oficiálně jsi mrtvola bez jakéhokoliv práva. Jestli se ti nelíbí, že s námi Rachel bude, tak si můžeš sbalit věci a jít. Jen si dej pozor na místní, jestli tě někdo z nich uvidí… asi z toho nebudou nadšení.“
„Vyhazuješ mě? Z mého zámku?!“
„Tohle není tvůj zámek. Můžeš zkusit svůj případ předložit k nějakému soudu nebo tak, aby přezkoumali, jestli jsi živý nebo mrtvý. Pak by tě možná časem přeci jen prohlásili za živého, byli by ti navráceny práva a hned nato bys putoval do vězení, kde bys do konce života hnil za své zločiny. Takže drahý otče, tenhle zámek už nikdy nebude říkat pane Samueli Gordonovi!“ „Co se to s tebou stalo, Adriane? Nehledíš kolem sebe jako zbaven smyslů. Jak můžeš tohle všechno dopustit?“
„Tohle je můj život, rozumíš? To znamená, že to já o něm rozhoduji a už se nenechám svazovat tvými potřebami a názory. Začneš mě a také ji respektovat, je ti to doufám jasné.“
„S Rachel se s největší pravděpodobností spálíš stejně jako s Angelinou. Copak ses nepoučil?“
„Angelina byla zrádná mrcha. Nemůžeš ji srovnávat s Rachel.“
„Ale ano, můžu. Angelina tě využila jako loutku a přesně to se děje i teď. Pošli Rachel pryč nebo si o ni alespoň zjisti víc. Můj názor je zatím takový, že je to stejná mrcha jako Angelina!“ „To odvoláš!“
„Dokud nezjistím víc, tak ne.“
„Ale ano, odvoláš to. Rachel totiž není Tvoje dcera.“
„A tím chceš říct, co? Že to kvůli mně byla Angelina taková?“
„Ano, přesně to chci říct! Zplodil jsi falešnou čubku, protože ty sám jsi bezpáteřný…“
„Co? Co jsem? Ty jsi taky moje dítě Adriane a když byla Angelina čubka, tak co jsi po tom ty? Jaká špína musí být v tobě?“
„Matka měla pravdu. Ty… ty jsi zrůda. Slabá, zbabělá zrůda. Je mi jasné, proč právě na tebe kletba zapůsobila. Ty jsi totiž ten největší a nejpodlejší slaboch z nás všech. Stydím se za tebe, stydím se za to, že jsi Gordon, protože to jméno ti nepatří. Ty nejsi nic, jsi zamořený vzduch, který svoji přítomnosti jen obtěžuje všechny kolem. Lituji toho dne, kdy jsem tě přivolal zpátky. Ty se totiž nikdy nezměníš.“
Samuel tohle už opravdu nevydržel a dal Adrianovi ránu pěstí. Chytil ho pod krkem a smýknul s ním stranou ke krbu. Adrian měl co dělat, aby se udržel ve stoje. Popadl krucifix na římse krbu a praštil s ním otce do hlavy. Samuel spadl a držel se za krvácející ránu na čele. Do pokoje vtrhli Edward s Markem, kteří slyšeli hlasitý zvuk rvačky a hádku. Oba okamžitě pochopili, co se děje a Adriana odtáhli stranou.
„Máš štěstí,“ řekl Adrian, „příště už ho mít nebudeš. Tohle je můj život a já se nebudu kvůli tobě omezovat!“ Stále rozzuřený Adrian odcházel s Edwardem pryč a Samuel hlídán Markem se pomalu zvedal.

„Neříkejte, že mi do toho nic není, pane, protože tohle se týká nás všech, takže mi prosím vysvětlete, co to má znamenat,“ řekl Mark.
„Běžná hádka a menší rvačka, nic víc.“
„Jo, jasně, a kdybychom nepřišli včas, tak to máte nejspíše spočítaný. Být váma se radši někam posadím, protože ta rána, co máte na hlavě určitě nebude jen tak.“
„Máte pravdu, ale to zvládnu. Obejde se to bez šití.“
„Jo? Vy jste doktor?“
„Nedělejte si srandu, Marku. K doktorovi s tím nepůjdu, i kdyby mě to mělo zabít.“
„Víte, co je nejhorší, pane?“
„Co?“
„Když máme sloužit, tím jako myslím sebe a Edwarda, dvěma lidem, přičemž si oba jdou navzájem po krku a jen tak mezi námi… vzniklo to kvůli přítomnosti slečny Rachel, že ano?“
„Máte pravdu. Přijde vám normální, že jí můj syn nabídne trvalý domov tady na zámku, když se poznali včera večer?“
„Osobně znám pana Adriana asi tak stejně dlouho jako vy, takže netuším, jestli je pro něj podobná, jak to jen slušně říci, ehm, zbrklost běžná, ale mě by nikdy nenapadlo u sebe doma ubytovat někoho takhle cizího.“
„Tak to máme stejný názor. Rachel se synem mává, jak se jí zachce a nechce se mi věřit, že za tím je jen náhlá láska.“
„Máte nějaký návrh, jak to dokázat?“
„A mám jistotu, že s tím hned nepůjdete za Adrianem?“
„Než sem přišla ona, tak bylo vše v pohodě, takže pokud jí odsud dokážete vystrnadit, já vám v tom pomůžu.“
„Tak dobrá, risknu to a budu vám věřit. Můžete mi přinést z hotelu její věci?“
„S Murrayem se moc v lásce nemáme, ale udělám, co budu moct.“
„Dobře, ale vše zůstane jen mezi námi. Edwardovi ani Ralphovi nic neříkejte.“ Mark odešel splnit úkol a Samuel zašel do koupelny, kde byla lékárnička. Na panství sice pobýval doktor Terry Black, ale jít za ním do vesnice se klidně mohlo rovnat sebevraždě. Zvládne se ošetřit sám.

„Bylo to nerozvážné a strašně hloupé, Rachel,“ říkal Adrian, když šli lesní stezkou k majáku. „Vážně jsem to nechtěl, já… nevím, co mě to popadlo. Mrzí mě to, co se stalo.“
„Víš, Adriane, to, že je Samuel tvůj otec, nemusí nutně znamenat, že je dobrý a jestli o mě vykládal takové věci…“
„Řekl, že jsi mrcha a že to, že jsi na zámku, je jen nějaký tvůj trik, hra, při které se mnou manipuluješ, ale to není pravda.“
„Jistě že není. Nemám důvod před tebou nic skrývat, Adriane. Můžu ti klidně vyprávět celý svůj životní příběh, ale vážně nevím, jestli to je to, co chceš.“
„Ne, Rachel. Já nejsem tak podezíravý a tak omezený jako otec. Bylo by mi trapné zjišťovat, jestli jsi opravdu taková, jak mi tvrdíš, protože ti věřím. Není podstatná minulost, pokud se s tím dokážeš vyrovnat a to můj otec nikdy nedokáže. Možná právě kvůli sobě mi takhle bezhlavě stojí v cestě za štěstím.“
„Je nám spolu dobře a to je hlavní.“
„Přesně, ale těžko můžu nemyslet na to, co se stalo, takže tenhle výlet asi nebude tak romantický, jak měl být. Promiň mi to.“
„Ne Adriane, to není tvá vina a kromě toho – dva lidé, kteří se mají rádi, by měli být schopni překonat i ty obtížné chvíle, protože život není jen o štěstí a radosti.“
„Život je také o tom navzájem si pomáhat a být si oporou, já to moc dobře vím a taky vím, že… ale nic.“ Pokračovali dál a lesy se pomalu rozestupovaly.
Nakonec dorazili k vysoké stavbě, tyčící se nad pustým okolím. Ohromná hromada kamenů sestavená do podoby čtvercové věže zde stála snad už celé věky. Vypadala jako temný strážce hlídající panství před burácivým mořem a vším, co s ním přichází. Dnes však bylo moře klidné a nárazy vln na skaliska se ozývaly jen velice slabě. Přišli až k majáku.
„Působivá stavba,“ řekla Rachel a zblízka si maják prohlížela.
„To je. Ptal jsem se otce, kdy ho vlastně postavili a proč nakonec skončil takhle, ale ani on to nevěděl.“
„Hmm, musí tu stát stovky let. Dá se jít dovnitř?“
„Určitě ano. Samotného by mě zajímalo, jak to tam vypadá.“ Adrian opatrně vstoupil dovnitř. Na zemi bylo trochu ztrouchnivělého dřeva, které zřejmě pocházelo z rozpadající se střechy. Nad sebou si všiml zbytků dřevěné podlahy v patře. Dříve se tam mohlo lézt po žebřících, ale po těch nebylo ani památky. „Není tu vůbec nic. Pojď, půjdeme ven.“

Oba pokračovali dál na kopec, kde se rozprostíraly ruiny Akademie. Cesta bujnou přírodou, plnou nerovností byla pro Adriana obtížná, ale snažil se nedat na sobě nic zdát. Ocitli se před rozlehlou ruinou. Rachel se otočila a prohlížela si krásný výhled na krajinu kolem. Lesy byly opravdu rozsáhlé a kromě vysokého kopce, na kterém stál Black Mirror, nebylo možné rozeznat nic dalšího. Obrátila své zraky na moře v dálce a zhluboka se nadechla čerstvého vzduchu. Od moře foukal svěží vánek. Adrian zatím vstoupil do zbytků Akademie a rozhlížel se. Nečekal, že se to tu nějak výrazně změní od doby, kdy tu byl naposledy a tak nebyl překvapený, když zjistil, že je vše tak jak bylo. Zbytky stěn porostlé travami a keři, spadlé klenby a sloupy, a rozpraskaná schodiště, vedoucí dříve kamsi do vyšších pater. Cestu do podzemí zahrazovala nepřehlédnutelná hromada kamenů ze zdí okolo. Rachel přišla za ním a s úžasem si ruinu prohlížela.
„To je neuvěřitelné,“ řekla s nadšením.
„To tedy je. Právě tady jsem poprvé potkal Ralpha.“
„Pověz, co se tu stalo?“
„Bude to více než tři staletí, co zde propukl požár. Když si vezmu, jak daleko to je k řece, je mi jasné, že šance na včasné uhašení byly nulové.“
„Hmm, takže nezůstalo nic? Všechny nashromážděné vědomosti byly najednou pryč?“
„Tak nějak. To málo, co se povedlo zachránit, nestálo, v porovnání s tím, co bylo navždy ztraceno, za nic.“
„Trochu mi to připomíná Alexandrijskou knihovnu. Celá staletí těžké dřiny, stovky, možná tisíce vzácných a nenahraditelných děl, skvostná architektura a najednou je během jediného okamžiku vše pryč.“
„Naše Akademie by se těžko mohla Alexandrijské knihovně rovnat a navíc, za jejím zničením nestály davy fanatiků.“
„Císař Theodosius I. vážně nebyl zrovna tolerantní k cizím náboženstvím, ale jak víš, že něco podobného se nestalo i tady? Možná tu bylo uloženo něco, co bylo někomu trnem v oku.“
„To si nemyslím, ačkoli… vyloučit se to nedá. Příčiny požáru nejsou vůbec známy, ale dost o Akademii. Nevěděl jsem, že se orientuješ v historii.“
„Přečetla jsem spoustu knih a… to víš, něco málo mi v hlavě uvízlo.“
Adrian se usmál, „něco málo? Proč mám pocit, že se zbytečně podceňuješ?“
„Zase nějaký velký přehled o tom všem nemám. Zajímají mě hlavně určitá období nebo lépe řečeno historické osobnosti.“
„To je zajímavé.“
Adrian si sednul do stínu na jeden z kusů kamene a Rachel se usadila vedle něj. „Bolí tě noha, nemám pravdu?“
„Je to sem přeci jen kus cesty a… no trochu ano, ale hlavně nemůžu přestat myslel na tátu.“
„Adriane, možná… možná, že to tak bylo nejlepší. Víš, třeba si uvědomí, že nemůže rozhodovat o tobě a o tvých citech. Někdy člověk udělá něco, za co by se nejraději ani neviděl, ale po čase se ukáže, že to nebylo vůbec tak špatné, jak se zprvu zdálo.“
„Ano, ale je to můj otec.“
„Já vím, jenže ty sice jsi jeho syn, ale už nejsi malé dítě. Nemůže ti rozkazovat.“
„On mě ani neviděl vyrůstat. Vlastně ani netušil, že vůbec existuju. Jaké to asi je zjistit po dlouhých letech, že máš někde dítě, které ani neznáš? On o mě neví vůbec nic, ale nemůžu mu to vyčítat. Vždycky jsem si přál mít tátu. Vzpomínám si, jak jsem se ještě jako chlapec pořád matky ptával, proč já ho nemám? Děti ve škole se mi smáli, ukazovali si na mě a říkali: „Podívejte, to je ten Darren. Je tak ošklivý, že ho ani táta nechce.“ Je zvláštní, jak taková na první pohled maličkost umí změnit život. Už tehdy jsem byl na okraji společnosti, všemi odstrkovaný a opovrhovaný. A tak ze mě vyrostl samotář a teď jsem to já, kdo nechápe jednání druhých.“
„Ty jsi ale měl alespoň matku, Adriane. Sice nevlastní, ale přesto to byla matka. Já neměla nic. Stydím se o tom mluvit, ale ty jsi ke mně tak upřímný a otevřený, že nemůžu jinak. Byla jsem hodně malá, možná tak osm, devět let, když jsem skončila na ulici. Vyrůstat ve špíně a zápachu mezi odpadky a potloukat se bídou nebylo vážně nic pěkného. Netrvalo dlouho a dostala jsem se do nějakého dětského domova kdesi na předměstí Aberdeenu. Nikdy jsem nebyla zrovna vůdčí typ a tak… jsem skončila podobně jako ty, jenže v neustálé společnosti agresivních a zlých eh… teď nějak nenacházím slova… no… zkrátka dětí, ale pod tím výrazem si obvykle člověk představí něco úplně jiného, než co jsem potkávala denně já. Brzy jsem pochopila, že i na té pitomé ulici jsem se měla lépe, takže jsem utekla a vrátila se ke svému staronovému životu. Naštěstí jen na pár měsíců, protože poté si mě vyhlídnul jeden starý osamělý muž a začal se o mě starat.“
„A potom?“
„Potom… už to bylo všechno jen lepší a lepší. Začala jsem konečně docházet do škol, vystudovala jsem a dostala klidnou práci v tamních novinách. Vlastně to byl pohodový život, ale nic netrvá věčně…“ Adrian Rachel objal a kapesníkem utřel slzy, které jí začaly stékat po tváři.
„Nechtěl jsem tě rozplakat. Nekažme si těmihle věcmi den a zkusme se bavit o něčem příjemnějším. Co takhle o té tvé zálibě v minulosti? O co se nejvíce zajímáš?“
„Je to trochu neobvyklé, ale asi to způsobil ten můj život. Mám v oblibě hlavně nejkrásnější a nejmocnější ženy historie.“
„Docela to k tobě sedí. Nejkrásnější…“
„I kdybych byla krásná, tak mocná nebudu nikdy.“
„Myslíš? No, Anglická královna z tebe asi nikdy nebude, ale třeba jednoho dne najdeš někoho opravdu uznávaného a slavného.“
„Možná… možná to bude dokonce samotný šlechtic, který hledá ve svém životě někoho, kdo mu může být oporou a kdo bude stát vždy po jeho boku, protože jak sám říká - má vedle sebe prázdno. Třeba si ten šlechtic jednou uvědomí, jak moc se mu podobám a možná že zahlédne v mých očích něco povědomého. Prohlédne mi do duše a spatří tam jen bolest a žal a poté přistoupí ke mně a najednou si všimne, že se obojí vytrácí. Ukáže se, že on má ve své duši to samé a že to mizí vždy, když jsem s ním. Oba pak pocítíme štěstí, které nám bylo dlouhý čas odepíráno a tak pochopíme, že jen vedle sebe můžeme poznat nám až doposavad utajovaný život plný nových a krásných okamžiků.“
„Možná je to všechno blíže než se může zdát, Rachel. Zdá se, že život, který vedu se dá nazvat jen polovinou života, protože muž a žena jsou si odpradávna souzeni a potřebují jeden druhého, aby mohli opravdu žít plnohodnotný život. Bylo už dost váhání a ukrývání se před sebou samotným. Vypadá to, že štěstí, které hledám, právě letí jen kousek nade mnou a jediné, co je třeba k jeho získání je odhodlat se k výskoku a konečně na něj dosáhnout. Život není tak dlouhý, aby bylo možné stále vyčkávat a možná, že je dokonce velice krátký a tak je třeba občas příliš nepřemýšlet a jednat. Je načase zahodit obavy a ponořit se do svého nitra a udělat přesně to, co chce srdce. Myslím, že nastal v mém životě okamžik, který rozhodne o všem a s tím okamžikem přichází i něco tak krásného, že jen stěží dokážu uvěřit tomu, že bdím. Vím, že bez lásky není život životem a mé srdce žadoní o to, abych ho poslechl.“ Adrian dlouze políbil Rachel. „Tohle je naše chvíle a náš život,“ řekl a políbil jí znovu a znovu. Objímali se a líbali, jakoby se pro ně čas zastavil. Oba pociťovali něco neznámého a užívali si tohoto krásného okamžiku, jak jen mohli. Oba už ve svém životě zažili podobné okamžiky, ale přesto se to s tímto nedalo ani srovnávat. Co pro Rachel znamenali stovky neupřímných polibků od hostů v Démantu a pro Adriana těch pár vyloženě falešných polibků od Angeliny v porovnání s tímto? Pro oba to bylo něco jako dar z nebes, zázrak, který otevíral dveře dál. Nezaobírali se myšlenkou, jestli je to vůbec možné, jestli se jim může přihodit něco takového, protože nechtěli vynechat ani malou chviličku tohoto okamžiku. Věřili, že po tom, co si prožili, mají nárok na opravdové štěstí a byli přesvědčeni, že právě přišlo.

Samuel procházel chodbami levého křídla zámku a vstoupil do pokoje, který dříve patříval jeho ženě. Tady žila dlouhá léta po tom strašlivém požáru a on neměl ani ponětí, že by tomu tak mohlo být. Když narychlo utekl z panství, žil v osamění a tak moc si přával svoji milovanou Catherin ještě někdy spatřit! Kdo by si byl pomyslel, že ji měl na dosah ruky, když se sem po dvanácti letech vrátil. Jaká ironie osudu! Prakticky stačilo otevřít jedny hloupé dveře a opět by pohlédl na její tvář. Na tvář poznamenanou požárem, který sám zavinil. Všechno tu zůstalo tak, jak to zanechala. Adrian chtěl pokoj vyklidit, ale on s tím nesouhlasil. Přestože tenhle pokoj nikdy neviděl, vyvolával v něm krásné vzpomínky na jejich společné okamžiky plné radosti. Bylo to téměř to jediné, co mu po ní zbylo. Jen vzpomínky… Nebylo moudré sem chodit, protože se vzpomínkami přicházely i výčitky. Otevřel pár šuplíků a v jednom nalezl staré album se společnými fotkami. Pamatoval si, že ho dříve opatroval on a uchovával ho ve svém pokoji. Možná si Catherin chtěla připomenout ty chvíle a tak skončilo zde. Přemýšlel, zda ho má otevřít, ale nedokázal to. Na poličce byla malá dřevěná krabička se zdobením. Neviděl jí poprvé a teprve teď, když jí spatřil tady v pokoji, si vzpomněl, co pro něj tehdy znamenala. Kdysi jí dostal od Williama a poté jí věnoval Catherin když ji žádal o ruku. Dlouho přemýšlel o tom, co jí kromě zásnubního prstenu a kytice dát a pamatoval si, jak moc se tím trápil. Tehdy mu William daroval tuhle nádhernou hrací skříňku a řekl, že díky tomuhle si na něj Catherin vzpomene kdykoliv a kdekoliv. Tu melodii milovala, ale zřejmě jen do té doby, než jí tak ublížil. Skříňka poté skončila zpátky u Williama, a když si ji po dlouhých letech znovu pustil, ani si nedokázal vzpomenout, co to drží v rukou. Všechno to bylo tak dávno… Catherin ale nezapomněla, jak se zdá, a tak se skříňka vrátila zase k ní. Spustil ji a snažil se vybavit tu chvíli, kdy ji Catherin předával.

Kočár tažený koňmi se řítí po dlážděné cestě k městu. Mladý černovlasý muž, sedící uvnitř nervózně sleduje ručku na svých hodinkách. Dívka vedle něj je podstatně klidnější.
„Samueli, nemusíme tam přece být přesně v sedm, vždyť volný stůl tam určitě bude.“
„Dnes nepovečeříme u obyčejného stolu, Catherin. Zamluvil jsem celý salonek, jen pro nás dva.“
„Salonek?! Lásko, nemusíme mít celý salonek. Jestli jde o ten incident minule, tak mě to zase tak nevadilo a navíc pochybuji, že budeme mít opět smůlu na ostatní hosty.“
„Jde o něco úplně jiného… Batesi, nemůžeme jet rychleji?!“ zakřičel Samuel na svého sluhu. „Promiňte, pane, dělám, co můžu.“ Ještě pár prásknutí bičem a několik ujetých mil a kočár zastavil před honosně vyhlížejícím domem, na jehož štítu zlatavým písmem stálo „Restaurace Zlaté srdce“. Bates otevřel Catherin a pomohl jí vystoupit z kočáru. Samuel vystoupil sám, a zatímco Catherin poodstoupila stranou, Samuel tiše promluvil k Batesovi.
„Doufám, že je vše připravené.“
„Samozřejmě, pane. Hodně štěstí.“
„Díky, Batesi.“ Samuel otevřel Catherin zdobené dveře a doprovodil jí chodbičkou až k salonku. Byla to prostorná místnost, dnes však jen s jediným stolem v samotném středu. Na malém stolku vedle dveří stála veliká kytice plná růží a malá krabička. Samuel obě věci vzal a před očima překvapené Catherin poklekl.
„Catherin. Protože ty jsi to největší štěstí, jaké mě kdy potkalo a potká, dovol, abych ti předal tuto kytici rudých růží, jako symbol mé lásky k tobě. Možná se ptáš, proč právě růže, ale důvod je prostý – tato květina je jako život sám. Je krásná na pohled a schopná učarovat každého svoji líbeznou vůní, ale je také nebezpečná a zraňující pro ty, kteří nejsou dostatečně opatrní. Dva lidé, kteří jsou spolu, se ale mohou radovat z krásy té květiny společně a tím uzřít její moc dvojnásob. Ti dva lidé si také vzájemně pomohou a daleko lépe se vyhnou nebezpečí, které skrývá. Mohou tak mnohem silněji užívat života a ochránit se před jeho hrozbami. Dále ode mne přijmi tuto truhličku, navenek nevinnou a nezajímavou, ale uvnitř mocnou a krásnou. Její melodie, nechť se stane důkazem naší vzájemné lásky. Jeden moudrý muž mi řekl, že opravdová láska se nepozná na první pohled, ale teprve, když se oba milenci otevřou jeden druhému. Poté se stejně jako v případě této skříňky ukáže, že to důležité, to opravdu jedinečné a nezapomenutelné je uvnitř. Otevři jí, prosím.“ Catherin stiskla tlačítko, které spustilo melodii, a odklopila víko, pod kterým byl překrásný prsten s blyštivým drahokamem, a ona samou radostí začala plakat. „Catherin, jsi světlo mého života a tvá krása nachází konkurenci jen ve tvé duši. Vím, že pokud bych si měl na celém světě vybrat ženu, se kterou bych strávil zbytek života, byla bys to ty. Slibuji ti, že tě nikdy neopustím a že tě budu navždy milovat, neboť není pro mne většího štěstí, než být ti po boku v dobrém i zlém. Catherin, vezmeš si mě za muže?“
Catherin se na tváři objevil široký úsměv. „Ano, miláčku. Budeme svoji až navěky.“ S těmito slovy Samuela objala a políbila.

Samuelovi zaslzely oči, když si tohle všechno vybavil. Věděl, že sem neměl chodit. Skříňku vrátil a rychle vyšel ven. Na chodbě potkal Marka.
„Tak tady jste, pane. Hledal jsem vás všude možně.“
„Máte její věci?“
„S Murrayem to bylo trochu horší pořízení, protože to včera nejspíše vážně přehnal s pitím ale ano, mám její kufr tady. Ani mu moc nevadilo, že jsem si ho odnesl a zdá se, že jeho sympatie k Rachel, pokud tedy vůbec nějaké kdy byly, dost ochably. Kufr jsem nechal dole v jejím pokoji. Dnes ráno, když jste byl v knihovně psát, mě Adrian nakázal připravit tam pořádnou postel, takže se zdá, že budou oba spát v salonku delší dobu.“
„Ptal jste se Murraye na to znásilnění?“
„Vážně si myslíte, že by mi to potvrdil?“
„Tak ptal jste se nebo ne?“
„Ne, pane. Přišlo mi to zbytečné.“
„Asi… máte pravdu…. Viděl jste venku Adriana?“
„Ne, pane.“
„Dobře. Kdyby něco, tak ty věci jste přinesl z vlastní iniciativy, abyste Rachel pomohl, rozumíme si?“
„Mám jí tedy jít na ruku?“
„Bude to tak nejlepší a teď se půjdu podívat na ten kufr. Kdyby se Adrian nebo ona vrátili, tak mi to urychleně oznamte, ano?“
„Jasně, budu hlídat venku, kdyby něco… Jen si dejte pozor na Edwarda. Mám pocit, že je Adrianovi zcela věrný a klidně na vás bude donášet.“ Samuel zašel do salonku. Dobře věděl, že tu Adrian má spoustu věcí včetně pistole a napadlo ho, jestli by nebylo lepší mu jí vzít. Něco takového by ale jistě způsobilo spoustu problémů a on věděl, že se pohybuje na velice tenkém ledě. Na Rachelinině posteli ležel její kufr. Otevřel ho a začal prohrabávat její věci. Našel tu několik kusů oblečení, hygienické potřeby, knihy o historických osobnostech, velký mosazný klíč a také lístek s telefonním číslem, který si vzal s sebou. Čekal opravdu víc, ale alespoň nějaké spojení s její minulostí. Věci zase srovnal tak jak byly, opatrně vyklouzl ven do haly, kde bylo naštěstí prázdno a zamířil okamžitě do knihovny. Byl tu Edward a stíral prach z polic s knihami. Otočil se hned, jakmile zaslechl vrzání dveří.
„Pane Samueli. Potřebujete něco?“
„Ne, ne to je v pořádku.“
„Vaše listiny nechám tak, jak jsou. Nemusíte mít strach.“
„Jistě, rozumím.“
Samuel vycouval ven a vystoupal po schodech do patra. Na chodbě u Edwardova pokoje byl další telefon, takže nebylo nutné čekat, až Edward z knihovny odejde. Chvíli přemýšlel, co říct a po chvilce měl v hlavě alespoň částečný plán. I přesto ale bude muset dost improvizovat. Zvedl sluchátko a vytočil číslo, které si Rachel napsala.
„Tady Jane Austinová, přejete si?“
„Dobrý den, já… jsem doktor Ford z Norwichské nemocnice. Bohužel vám musím oznámit špatnou zprávu… slečna Rachel Blakeová je….“
„Panebože… nechcete mi říct, že…“
„Je mrtvá… bohužel. Je mi to moc líto… Musíme o tom informovat příbuzné a jediný člověk na koho se nám podařilo najít kontakt jste vy. Předpokládám, že jste její sestra, že ano?“
„Já… já… ne… já jsem jen kamarádka a…“
„V tom případě vám nebudu moci říct víc, chápejte. Můžete nám poskytnout kontakt na její rodinu?“
„Na rodinu? Ona nemá… ehh… neměla rodinu.“
„Podívejte… tato záležitost se zcela jistě bude řešit prostřednictvím policie, protože je tu podezření, že šlo o trestný čin…“
„Myslíte vraždu?“
„Pochopte, že jakožto lékař nemohu k tomuto nic víc říct, ale zcela určitě budete policií kontaktována, takže abychom si mohli všichni ušetřit práci – můžete mi sdělit, kde by bylo možné vás zastihnout?“
„Ano… samozřejmě. Žiju v Aberdeenu a najdete mě buď v mém bytě na Milf Street 14 nebo spíše v práci a to v podniku Démant Noci na Bakery Street. Je to poblíž centra.“
„Ano, děkuji. Vyřídím to strážníkovi a připravte se na to, že vás během pár dnů vyhledají. Ještě mě tak napadá… můžete mi dát číslo na jejího bývalého zaměstnavatele?“
„Ehh, pane Forde já mu to, co se stalo… oznámím osobně. Myslím, že to tak bude… bude nejlepší. Jestli je to vše, tak mě prosím omluvte, já…“
„Jistě, slečno, chápu, že vás ta zpráva zasáhla. Děkuji a nashledanou.“
Samuel věděl, že po tomhle rozhodně nemůže lístek s číslem vrátit do Rachelinina kufru, takže ho roztrhal a spálil v krbu ve svém pokoji. Přemýšlel co teď, protože stále neví o Rachel nic. Má jen zbytečnou adresu její naivní kamarádky a tím to končí. Všechno to vypadalo beznadějně. Opět se mu na mysl dostala slova, která Adrianovi řekl v Rituální komnatě. Tehdy mu slíbil, že bude stát vždy při něm, ale nemůže ho přece podporovat v tom, co teď dělá. Několik dlouhých minut strávil přemýšlením o sobě a přemítal o tom, co se stalo, až se nakonec rozhodl, co musí udělat.

Samuel vyšel před zámek, kde stále čekal Mark a dával pozor, jestli se nevrací Adrian s Rachel.
„Už s tím můžete přestat, Marku.“
„Našel jste něco?“
„Něco málo, ale na tom teď nezáleží.“ Samuel pokračoval dál k bráně, což Marka zarazilo. „Pane! Kam jdete?!“
„Promiňte, ale to vám nemůžu říct.“
„Ale… co mám říct panu Adrianovi?“
„Řekněte mu pravdu. Viděl jste mě odcházet pryč a nemáte ponětí, kam jsem šel. Pochopte, že pro nás oba bude lepší, když nebudete vědět víc.“
Samuel prošel brankou a po pár krocích minul nějakého neznámého muže. Byl to hubený brýlatý dlouhán s krátkými černými vlasy a knírkem. Samuel doufal, že ho nepozná a tak kolem něj jen mlčky prošel. Jejich pohledy se setkaly, ale ani ten muž nepromluvil jediné slovo. Samuel poté rychlým krokem pokračoval po cestě dál.

Adrian s Rachel se drželi za ruce a scházeli z prostor Akademie dolů k majáku. Už zdálky zahlédli postavu stojící na útesech nebezpečně blízko okraje. Stačil jen kousek, jeden neopatrný pohyb a moře si mohlo vzít lidský život.
„Héj, pane,“ zakřičel Adrian, „ty kameny mohou být dost kluzké, nechcete se radši kousek vrátit?!“ Nereagoval, a tak se Adrian rozeběhnul blíže, aby se dozvěděl, co je to za člověka, ale jeho stav jen těžko umožňoval něco více, než rychlou chůzi. Po pár metrech upadl a Rachel mu musela pomoci se znovu postavit. Když se opět ohlédli k útesům, nezahlédli nikoho. „Co to má být?“ ptal se Adrian, aniž by čekal, že se mu dostane odpovědi. Rachel rychle pospíchala k útesům, protože se obávala nejhoršího. I Adrianovi bylo jasné, že ten člověk se nemohl tak rychle ztratit a tak se mohlo stát jen jediné…
„Nechoď tak blízko, Rachel!“ křičel Adrian, když viděl, že Rachel stojí téměř na okraji útesu a snaží se ve vlnách něco objevit. Doufala, že neuvidí nic, kromě sílících vln, které vinou zvedajícího se větru narážejí na skaliska, ale nebylo tomu tak. Spatřila nějaké bezvládné tělo, se kterým si pohrává moře. Adrian už stál těsně vedle Rachel a opatrně se nakláněl, aby také viděl, co se stalo. Tělo několikrát narazilo na jednu ze špičatých skal, které byly u paty útesu, a poté zmizelo někde v hlubinách.
„Adriane, pojď radši dál. Nechci ani domýšlet, co by se stalo, kdybys uklouznul.“
Adrian se vzdálil až k majáku, o který se opřel, a na jeho tváři bylo vidět silné rozrušení. „Musíme zpátky na zámek, Rachel, a to rychle.“
„Proč? Poznal jsi toho člověka?“
„Ne, ale… mám obavy o… pojď, rychle.“ Adrian dělal, co mohl, aby se k zámku dostal co možná nejrychleji. Cestou se mu v hlavě vytvářel jeden hrozivý scénář, a čím více nad tím přemýšlel, tím přesvědčenější o celé věci byl.

Když došli do zámku, Adrian okamžitě vystoupal po schodech k Samuelově pokoji a vstoupil dovnitř. Samuel tu nebyl, přesně jak se obával. Pospíchal zase dolů, kde potkal Edwarda, který právě vycházel ze salonku společně s Rachel.
„Adriane, Samuel prý někam odešel. Zahlédl ho Mark a nikdo neví, kam měl namířeno. Nemyslíš si, že…“
Adrian se ztěžka rozdýchal, posadil se na schodiště, sklopil hlavu a tiše řekl: „Je to… moje vina, Rachel. Já ho…“ Rachel si rychle přisedla k němu, objala ho a snažila se ho uklidnit.
„Pane, Adriane, můžete mi prosím vysvětlit, co se stalo?“ ptal se Edward.
„Nevidíte, že Adrianovi není dobře?! Nechte ho teď v klidu, ano?“ řekla rozhněvaně Rachel, a zatímco Edward odcházel a Adrian se pokoušel vzpamatovat, jí se na tváři objevil nenápadný úsměv.