Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Tulák Chodec 1: 2. kapitola - 1. část

01. 04. 2013
1
2
626
Autor
ILLIEN

      ERIADOR

 

 

   Nedočkavý Ellad se vypravil do vesnice Hraničářů hned druhý den ráno. Lea mu zabalila trochu jídla a přes ramena přehodila plášť s kápí proti dešti, protože nebe bylo stále zatažené a každou chvíli drobně pršelo. Pak se rozloučili.

   „Dej na sebe pozor a za tři dny se vrať,“ připomněla ještě s pláčem na krajíčku. Hoch s úsměvem přikývl, otočil se a zamířil již známou cestou k západu.

   Statek opustil i Robert na Vraníkovi.

   „Neměj strach, má paní,“ povzbudil Leu, ještě než vyjel ze vrat. „Dohlédnu na něj.“

   A vyrazil po Hlavní silnici k městu Tarlangu. Po hodině z ní však odbočil doleva a velkým obloukem zamířil k vesnici. Pomalým krokem vjel mezi domy a vyhlížel hostinec. Nehledal dlouho. Stál nedaleko plácku se studnou. Muž nezaváhal. Sesedl, zavedl Vraníka do přístřešku a postaral se o něj. Pak vstoupil do stavení, u krbu si dal teplé svařené víno a čekal. Věděl, že Ellad se zanedlouho objeví.

   Hoch neměl ani tušení, že je takto hlídán. Téměř bez dechu, s tvářemi rozpálenými námahou a mokrý od potu i deště, neboť už přes hodinu silně pršelo, konečně dorazil na svou pozorovatelnu nad vesnicí. Unaveně se opřel o nejbližší smrkový kmen a odpočíval. Když zklidnil zrychlený dech, odpoutal se od stromu a pátravým pohledem přelétl po opuštěných pastvinách i jakoby vylidněném Eriadoru.

   Já bloud, vynadal si. Mohlo mě napadnout, že v takovémhle počasí nikdo venku nebude. Zklamaně vzdychl a v jeho hlavě se odehrával krutý boj. Má se vrátit nebo má sejít dolů mezi domy a po chlapcích se podívat? Znovu vzdychl. Neměl moc času a to rozhodlo. Hrdě vztyčil hlavu a odhodlaně zamířil k vesnici. Přešel pastvinu a opatrně vstoupil mezi budovy. Nikdo ho nezastavil. Všichni byli raději pod střechou a zmoklému chlapci nevěnovali pozornost. Jen pár psů jej přivítalo hlasitým štěkotem.

   Ellad  se dostal až na rozblácenou cestu a postupoval po jejím pravém okraji dál do vesnice. Náhle koutkem oka zahlédl pohyb. Na druhé straně cesty se u jednoho z domů otevřely dveře. Ellad se otočil a podíval se tím směrem. Na zastřešeném zápraží stál Erik, který se právě vracel od kamaráda domů, a překvapeně na něj zíral. Po chvilce se však výraz Erikovy tváře změnil. Počáteční ohromení vystřídal vztek.

   „To už jsi tu zase, tuláku?!“ rozkřikl se na Ellada. „Nechceme tě tady! Rozumíš?! Koukej táhnout!“

   Dveře okolních domků se otevíraly a v nich se objevovali lidé vylákaní ven nezvyklým hlukem. Nevraživě si  Ellada prohlíželi a kladli si otázku – kdo že je ten cizí kluk a co tu dělá?

   Ellad se cítil hrozně. Nejraději by vzal nohy na ramena a už se v Eriadoru nikdy neukázal. Něco mu však bránilo to udělat. Jakási nepochopitelná hrdost. Místo útěku zvedl hlavu a nebojácně čelil Erikovým urážkám i nepřátelským pohledům. Třeba mezi zvědavci jsou i Judita, Dan nebo…

   „Ty kluku hloupá, kde se tady bereš v takovémhle počasí? To nemůžeš přijít, když je hezky?“ ozval se znenadání Collinův hlas. Blonďatý obr stál na zápraží jednoho z domů za chlapcovými zády a úsměv v jeho tváři svědčil o tom, že to hanlivé oslovení nemyslí vážně. „Nestůj na tom dešti a pojď dovnitř.“

   Collinovo pozvání nejenže umlčelo Erika, ale upokojilo i přihlížející vesničany, takže se vrátili zpět do svých domovů. A oddychl si i Robert, který vše pozorně sledoval z okna hostince.

   Hocha v Eriadoru přijali, řekl si. Zaplatil pití a spokojen opustil stavení i ne právě přátelsky se tvářícího hostinského. Vsedl na Vraníka a odjel zpět na statek, aby ujistil Leu i Waldora, že si nemusí dělat starosti. Pak otočil koně a zamířil domů.

 

 

***

 

 

   Ellad blonďákovu nabídku vděčně přijal. Přeběhl těch pár kroků, které ho od něj dělilo, a vstoupil za ním do stavení.

   „Sundej si ty mokrý věci, nebo mi to tu všechno zmáčíš,“ houkl na něj Collin a zavřel vchodové dveře.

   Ellad poslechl. Zul si zablácené boty, odložil plášť a stáhl si i kalhoty, protože urousané nohavice nepříjemně studily. Zůstaly mu jen krátké spodky a košile. Stál bos uprostřed malé, nějakým jídlem provoněné místnosti a zvědavě si prohlížel její skromné zařízení – kamna, z nichž sálalo příjemné teplo, na nich hrnec - zdroj té libé vůně, který okamžitě upoutal jeho pozornost, a pak ještě stůl se čtyřmi židlemi, dřevěná truhla, v jejímž obsahu se již hodnou chvíli přehraboval Collin, skříňka, asi s nádobím, a dvoje dveře. A právě, když Ellad přemýšlel o tom, kam asi vedou, ozval se znovu Collin.

   „To oblečení rozlož na židle ke kamnům, aby oschlo,“ nařídil a s hlasitým bouchnutím zavřel truhlu.

   Ty jedny asi do spíže a ty druhé nejspíš do pokoje, dokončil myšlenku Ellad, a pak se postaral o své mokré svršky.

   „Na, tady máš kalhoty. Budou ti asi velký, ale menší jsem nenašel. A tady - ponožky. Ty plete Nikova máma. Prý ji to baví. Zásobuje s nima všechny. Vesničany i Hraničáře. Jestli tu budeš častějc, určitě taky ňáký dostaneš,“ zasmál se blonďák a podal Elladovi zmíněné kusy oděvu.

   Zatímco si je hoch oblékal, sáhl do skříňky pro dva talíře, zručně je naplnil voňavým pokrmem z hrnce a postavil na stůl.

   „Sedni si a jez,“ pokynul pak Elladovi a podal mu lžíci.

   Už oblečený chlapec ji přijal a usedl na přidělenou židli. Při pohledu na plný talíř mu ošklivě zakručelo v břiše. Collin se uchechtl a také obsadil jednu z židlí.

   „Díky,“ poděkoval slušně Ellad a vnořil lžíci do lákavě vypadajícího pokrmu. Nabral ji plnou červené rajčatové omáčky s bílými fazolemi a na kousky nakrájenou klobásou, vyfoukal ji a vstrčil si neznámé jídlo do úst. Lea nic podobného nevařila. Chutnalo to kupodivu stejně dobře jako vonělo.

   Za okamžik byly oba talíře prázdné a Collin je sklidil ze stolu.

   „A teď mi řekni, co to má znamenat?“ začal blonďák zhurta. „Neukážeš se tu jak dlouho, a to je hezky. A pak si klidně napochoduješ skoro doprostřed vesnice v takovýmhle nečase. To nechápu… Dáš si čaj?“

   Ellad přikývl. Collin vstal a přešel ke kamnům. Dal vařit vodu a připravil dva hrnky.

   „Já tě poslouchám,“ vybídl chlapce, když neodpovídal.

   A tak mu Ellad vše po pravdě vylíčil. Skončil nečekanou matčinou nabídkou.

   „No, když je to tak,“ zamručel zamyšleně Collin. „Přespávat můžeš tady u mě. Dan s Nikem tě rádi uvidí. I Judita. Jo, bylo vod tebe hezký, že ses jí tenkrát zastal,“ pokračoval blonďák a Ellad skromně sklopil oči. To Collina pobavilo. „Hezký, ale ztřeštěný. Muselo ti bejt přece jasný, že tu rvačku nemůžeš vyhrát.“

   „No, já nad tím moc nepřemejšlel,“ přiznal se Ellad.

   „A to jsem si myslel,“ usmál se přátelsky obr a zalil obsah hrnků vroucí vodou. Pak je přenesl na stůl. „Tady máš ten čaj. Já si dám radši kafe. Ty seš na kafe asi eště malej?! Kolik je ti vůbec let?“

   „Třináct,“ odpověděl chlapec a poděkoval za nápoj.

   V místnosti zavládlo na chvíli ticho.

   „Bydlíš sám?“ nevydržel dlouho mlčet Ellad.

   „Jo,“ přikývl Collin. „Otec byl Hraničář. Už nežije. Ani matka… Myslím, že mě v létě taky vezmou. Bude mi osmnáct.“ Zmlkl a zamyšleně hleděl před sebe.

   „Řekni mi něco o Hraničářích,“ přerušil jeho úvahy Ellad.

   „O Hraničářích?“ zvedl Collin udiveně obočí. „A co? Co bys chtěl vědět?“

   „Všechno,“ vyhrkl nedočkavě chlapec.

   Collin si odevzdaně vzdychl. Pak se ale na chlapce přátelsky zazubil a spustil. Zvědavý hoch jej často přerušoval různými otázkami, blonďákovi to však nevadilo. Ochotně na ně odpovídal a Ellad přímo zářil štěstím. Konečně našel někoho, komu jeho všetečné dotazy nevadily.

   Povídali si tak až do večera a Ellad se dozvěděl spoustu zajímavých věcí. Podle Collina byli Hraničáři uzavřená skupina mužů, kteří dokonale znali přírodu a dokázali v ní přežít, byli skvělými lovci a stopaři a ještě navíc velmi dobře zvládali šerm a lukostřelbu. Cvičili se v tom… V Eriadoru měli hlavní sídlo už téměř pět let. Bydleli převážně v oněch dvou velkých budovách, jichž si Ellad všiml hned při své první návštěvě. Jen někteří měli své vlastní domy, nebo žili u rodičů. Hraničáři byli muži převážně svobodní, protože jejich „povolání“ bylo roztoulané a často i nebezpečné. Ženili se jen výjimečně, a ještě vzácněji u toho pak zůstali. Většinou se usadili a věnovali nějakému řemeslu nebo začali se zemědělstvím. V Eriadoru trvale bydlela asi stovka Hraničářů, ale dohromady jich bylo víc. Collin odhadoval takových sto padesát, dvě stě mužů. Přesný počet však neznal. Hraničáři měli svá tajemství a pečlivě si je střežili. Ty muže vedl Viggo, strýc uplakané, copaté holčičky Judity, což Ellada překvapilo. Jeho sestra, paní Laura, matka dívenky, vařila v jedné z Hraničářských ubytoven spolu s dalšími třemi ženami…

   „A k ní si teď zajdeme pro čerstvej chleba,“ zakončil Collin a protáhl si dlouhým sezením ztuhlé tělo. „Teda, já zajdu. Ty zatím přineseš ze studny nějakou vodu a nanosíš dřevo. Pojď, všechno ti ukážu.“

   Oba vstali od stolu a vyšli na zápraží.

   „Támhle je studna,“ mávl Collin rukou na cestu směrem do vesnice. „Tady vědro a tady dříví.“

   Pak se vrátil do domu, přioděl se vestou a chlapce opustil.

   Ellad se také vrátil do kuchyně. Přes ramena si hodil plášť, hlavu skryl v kápi, protože stále pršelo, vklouzl do bot, popadl vědro a vydal se po okraji rozblácené cesty doprostřed vesnice. Studnu našel snadno. Stála na zdánlivě prázdném prostranství mezi dvěma Hraničářskými ubytovnami a obrovskou stodolou a opravdu byla jednou z oněch drobných stavbiček, kterých si všiml při své první návštěvě. Tou druhou stavbičkou byla dřevěná zvonice.

   Vzhledem k počasí se Ellad kolem sebe příliš nerozhlížel. Tentokrát svou zvědavost zkrotil. Věděl, že na to bude mít ještě spoustu času. Nabral vodu a spěchal zpátky. Postavil těžké vědro do kuchyně a pustil se do nošení dřeva. Přinesl ale sotva pár polínek, když se vrátil zmoklý Collin s voňavým bochníkem v ruce. Mohutným zavrtěním hlavou vytřepal vodu z vlasů a už se hrnul ke kamnům. Cestou odložil chléb na stůl, přiložil, ohřál zbylé fazole a dal vařit vodu na nový čaj a kávu. Ellad zatím pokračoval v nošení dřeva.

   „To už stačí,“ houkl na něho Collin, sotva prostřel stůl. „Pojď se najíst, kluku.“

   Ellad odložil poslední náruč polínek, otřel si ruce do kalhot a usedl k připravené večeři. S velkou chutí spořádal fazole i dva krajíce chleba a s příjemně plným žaludkem se odkulil od stolu, aby odnesl prázdný talíř.

   Collin také dojedl. Vstal, zručně zapálil lojovou lampu, protože už na sebe téměř neviděli a dodělal oba nápoje.

   „Dáme si eště tohle, a potom spát. Tady se vstává brzo,“ pronesl s potutelným úsměvem, sotva postavil hrnky na hladkou desku stolu. Ellad souhlasně přikývl, a pak se ponořili v zamyšlené mlčení. Zatímco chlapec pomalu vstřebával zážitky dneška, Collin plánoval zítřek.

   Když dopili, blonďák opatrně uchopil lampu a provedl hocha těmi bližšími dveřmi. Opravdu vedly do pokoje. Obdélníkového, ne příliš širokého, s úzkým oknem a dvěma lůžky.

   „Tam je tvoje postel,“ mávl rukou Collin až dozadu do místnosti a s mohutným zívnutím usedl na lůžko hned proti dveřím. Postavil lampu na podlahu a chvilku počkal, než hoch přejde těch několik kroků a ulehne.

   Potom silným fouknutím zhasil plamínek a pokoj zahalila černočerná tma. Ellad ještě slyšel, jak pod váhou obrova mohutného těla zavrzala postel, zašustění přikrývky, a pak už jen tiché bubnování deště do doškové střechy nad nimi. Hoch se přetočil na druhý bok, urovnal na sobě dlouho nevětranou deku, zavřel oči a zakrátko usnul, uhoupán jednotvárnou hudbou dešťových kapek.

 


2 názory

ILLIEN
02. 04. 2013
Dát tip

Ahoj,

díky za komentář i chválu.

A proč má Collin připravenou postel? On ji připravenou vlastně nemá, jen - kdysi žil v tom domku se svými rodiči, a tak mu tam ta postel tak nějak zbyla (bude řečeno později).

A to velké H? No, abych řekla pravdu, sama jsem si nebyla jistá, jak se to správně píše, a protože všechno od Hraničářů je s velkým písmenem, tak tak jsou i ubytovny.


Alissa
02. 04. 2013
Dát tip

Příjemné a fungující jako vždy :-) Jen mě napadá - Collin s Elladovou návštěvou nepočítá, má tedy postel pro hosty vždy připravenou? Zdá se mi to neobvyklé, ale určitě možné.

Nejsem si jistá velkým H u slov Hraničářské ubytovny, dělá to tak dojem jakési instituce spíš než prostě budovy, jestli tušíš, co se snažím říct.

Díky za příjemné čtení :-)


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru