Sen 2

Už si ani přesně nevzpomínám, kdy,a jak se stal tento podivuhodný příběh. Za neurčitého času se mi zdál divný sen. Jeho zapsání určitě stálo za to, poněvadž se k němu vracím po uplynutí blíže neurčené doby a cítím k němu i určitou zvědavost a možná voda se už nezdá tak kalná jako na začatku, kdy se všechno odehrálo a průhled hladinou se zdá jasnější a jasnější.

  Za neurčitého času, podmínek a lidí, jen snad místo, kde se odehrával nabývalo rozumové platnosti, mě na chodníku před naším domem zastavila jistá osoba, která se mě hned zeptala.

\\\" Pane, kde bydlíte \\\"  řekla klidným hlasem zahalena do kabátu.

Člověk neklade důraz na takové otázky od cizích lidí a přehlíží je. Chtěl jsem odejít. Ona mě však znovu oslovila.

\\\" PANE, kde bydlíte \\\"  slova zněla ostřeji a snad jsem i záhlédl pod kloboukem jeho tvář.

Tedy zeptal jsem se já.

\\\" Proč Vás to zajímá, pane \\\"  pronesl jsem s nechutí.

\\\" KDE BYDLÍTE, OSOBO \\\" zařval a nechal slova odnést větrem.

\\\" Nic Ti do toho není \\\" myslel jsem si a jako by slyšel moje myšlenky hned na to dodal.

\\\" Milý pane, tak to se teda mýlíte \\\"

Jen jsem vytřeštil oči a cítil, jak mi mráz přeběhl po zádech. Vzpamatoval jsem se a vzápětí jsem zavrhl jakoukoli řeč s tímto člověkem. Připadalo mi, že zrovna a jenom do tohoto jediného člověka se nahrnula morálka a absurdita z celého města.

\\\" A mýlit se budete \\\" dodal rozhořčeně

\\\" Je to snad úředník, policajt, zloděj nebi blázen \\\" projelo mi mozkem.

Bez jakýchkoliv předsudků se mě zeptal znovu.

\\\" Ukažte mi na mapě, kde bydlíte \\\"  řekl již vyrovnaným hlasem vyndavaje z kapsy složenou kartu a hned na to dodal

\\\" Nebo Vás nepustím domů \\\" 

Slova zněla jako ironie, ale pomalu se začala rozlévat po těle a nevěstila nic dobrého. Ale rozum do hrsti, kdo by se nezasmál takovým slovům. Cizí člověk Vás zastaví na ulici před domem a ptá se Vás kde bydlíte, když mu to neřeknete nepustí Vás domů, co to je? Kdo to je? Co se to vůbec děje? A kde jsou všichni lidi? Je to sen? Je to moje noční můra? A nebo to jsem jenom já sám, sám před sebou ukrytý, nezvěstný v propasti, co směřuje jenom dolů a v momentě, když už ani sám sobě nevěříš a zborcen krvý vlastních myšlenek ležíš o trochu níž než před chvíli se Ti naskýtá možnost stát tváří v tvář sám sobě. Jseš to jenom ty.

On se však nesmál a trval na svém.

\\\" Co to je za nesmysl? Jděte pryč a nezdržujte mě \\\" řval jsem na něho a chtěl jsem odejít. Nepustil mě, držel mě svou otázkou a naléhal čím dál víc. Ukázal jsem mu tedy rukou na dům, kde bydlím.

\\\" To mě nezajímá, chci to ukázat na mapě \\\" odvětil

Nechápal jsem proč.

\\\" Ukazuji Vám vysoky řadový dům s oprýskanou omítkou, to je snad lepší než nějakej čtvereček na mapě \\\" řekl jsem rozhořčeně.

Nevnímal mě, vrazil mi kartu do ruky a řekl hlasitě

\\\" UKAŽ \\\"

Vzal jsem mapu do ruky a hledal. Pak jsem mu k jeho spokojenosti, což jsem si jenom myslel, ukázal podlouhlej čtvereček.

\\\" Tak tady to je \\\" řekl jsem s konečnou platností, že můžu odejít.

 Snad se mi ani nedíval za zády, kam ukazuji, možná se vůbec nekoukal, jen se smál a smál se čím dál hlasitěji až celý prostor kolem nás vyplnil jeho výsměch. Nechápal jsem, ale jen do té doby než jsem zahlédl jeho vztyčený prst kývající se zleva do prava. Udeřila definitivně jeho hodina. To co mi ukazoval bylo

\\\" Mýlil jste se \\\"

Hlava se mi zatočila s pocitu bezvládí, tělo přestalo dýchat, to na čem jsem dotedka stavěl se začalo pomalu rozpadat a otáčet ve víru propasti odkud není návratu. S posledních sil jsem na něho řval

\\\" Co kecáte, to není pravda, vzdyt já to musím vědět nejlíp \\\"

Ale jak jsem to dořekl, začal jsem si uvědomovat, že jsem vtáhnut do té podivné hry a jsem její neodlučitelná součást a pořad budu, dokud...........

Dostal jsem strach, opravdu jsem se bál, že mě nepustí domů. A ono to opravdu bylo špatně, ukázal jsem blok vedle. Říkal jsem mu, že jsem se spletl, a kdo se má v té mapě vyznat, ale už nebylo komu, nikdo tu nestál a možná tu vůbec ani nikdo nebyl. Ale to už bylo vlastně jedno, protože jsem mohl odejít domů.

A nebo to není jedno a pak nám ten smích zůstane v uších znít. 

---