Prince nehledám - aneb pohádka bez konce

Prince nehledám. Nejsem totiž princezna, pohádky nemám ráda již delší dobu... Taková utopie - proč? Jakou měrou je později člověk zfackován o to víc...

Vlastně jsem už prince našla... a ne jednoho.

Jako první byl princ na černém koni. Ano, to jsem ho ještě hledala. Jaké to pak bylo probuzení, když mi po necelém roce došlo, že on princeznu nehledá...

Druhý už byl nevyžádaný. Mé srdce patřilo jinam, když jsem ho poznala.

..Málem jsem při začátku papíru na něj zapomněla. Zřejmě to bude tím, že jsme oba násilím zapomněli... Tou dobou mi došlo, že největší bolestí je způsobovat bolest. A to byl také důvod, proč prince číslo 3 jsem se snažila odehnat už od počátku hrozícího nebezpečí...

Vytrvalost však byla jednou z jeho ,,báječných´´ vlastností... Dalšími pak byly všechny takové, které by si člověk představoval u perfektního partnera pro život... jaké by si představoval u vysněného prince.

Jenže já nehledám partnera pro život! Ne teď. Připadám si jako dítě, tápající, potřebující toho vyzkoušet plno, než se usadí...

Na pohádky jsem ale očividně příliš stará(nebo mladá?) takže, kam vlastně patřím?

Dospěla jsem příliš rychle a teď mi to chybí - být dítětem? Moci zkoušet, spálit se, ochutnávat, chybovat, to všechno s možností zapomenout?

Tak tady sedím, v den svých osmnáctých narozenin - vlastně 02:15 dne příštího - a ptám se: ....   ..Na co se vlastně ptám? Nesmysl - koho?

Ptám se: Dospěju někdy? Mohu vůbec dospět znovu, když za poprvé se to nepovedlo?