Klobouk (63. SUPERKOULE)

„Ten případ byl od začátku ložený, pane Nývlte.“ Procedil inspektor Horáček, rozvalil se na židli, připálil viržinko a ledabylým pohybem ruky pokynul vrchnímu, který okamžitě začal točit další dva půllitry. „Víte, on ten Prouza chodil k té vdově Krumphanzlové každý týden. Sem tam jí něco opravil, skočil pro mlíko a chleba nebo jí pomohl s prádlem. Ona ta baba Krumphanzlová zdědila balík peněz po svým manželovi, to se všude vědělo. Taky pak nikoho nepřekvapilo, že když jí tenkrát zamordovali, že jí z prádelníku zmizela krabička s pěti tisícema. To, že jí tam měla, to nám nahlásila sousedka. Tý ona se svěřovala. Ten Prouza byl trochu grázlík, to jo. Hrál karty a dlužil nějaké peníze, ale jinak to byl moc galantní člověk, to vám teda řeknu, pane Nývlte. No a tohle mě právě od samého začátku vrtalo hlavou. Babka od vedle, ta její sousedka, vypověděla, že v ten den potkala mladýho Prouzu na schodech. On nosil takový šedivý klobouk a kabát. Pozdravil jí lehkým nadzvednutím klobouku – to on tak dělal, byl dvorný – a pokračoval dál až do bytu vdovy Krumphanzlové. Ta sousedka šla zrovna s prádlem, a když se vracela za pár minut zpátky, viděla oknem z pavlače, jak Prouza tu nebohou vdovu rdousí, klobouk naraženej do čela. Než přiběhli strážníci, byl dávno pryč, Krumphanzlová mrtvá a šuplík dokořán.

Pro pátračku to byl jasnej případ, protože Prouza vypověděl, že byl celou tu dobu doma v Hrdlořezech a sám, takže neměl vůbec žádné alibi. Jeho otisky se v bytě vdovy samozřejmě našly, vždyť tam byl každou chvíli, že jo. Ale mě to pořád vrtalo hlavou. Pane Nývlte, ten Prouza byl v bytě dobrých pět minut, než jí... no však víte... než jí uškrtil. Já ho znám. On to je lump, občas nějaká vloupačka a karban, ale to vám povídám, jako že se Horáček jmenuju, ten Prouza by nikdy nestál v bytě v přítomnosti staré dámy s kloboukem na hlavě. Na to byl moc galantní. Já mám rád pořádek, takže když toho Prouzu poslal soudce na třináct let do ostrého žaláře, zašel jsem na vlastní pěst za ním a povídám: Prouzo! Já vím, že jste tu babu nezabil. Prouza na mě valil oči. Prouzo, zabil jste jí? A on že ne, že byl celou dobu doma. Tomu nešťastnýmu chlapovi to neměl kdo dosvědčit. Mě to prostě nedalo spát. Bylo mi ho líto. Já se převaloval celý noci na matraci, přes den jsem byl jak mátoha, až jsem si řek: A dost! Já to jednoduše musím pro vlastní klid svědomí prošetřit osobně.
Sehnal jsem povolení k prohlídce toho jeho kutlochu v Hrdlořezech. On tam má takovej jednopokojovej byt, víte. Prohledávali jsme to tam s pátračkou celý dopoledne, ale nic. Nenašli jsme nic kloudnýho. Až úplně na odchodu napadlo jednoho mladýho strážníka vysypat kapsy takovýho hnědýho sáčka, co viselo hnedle u dveří na hřebíku. A tam jsme to našli. Byla tam štípnutá jízdenka z Prahy do Brandejsa z toho dne, co zabili Krumphanzlovou. Já byl jak u vytržení. Letěl jsem za soudcem, ale nebudete tomu věřit, Prouza to zapřel. Takové alibi a on tvrdil, že v Brandejse nikdy nebyl. To už se to začínalo divně šmodrchat, ten loženej případ, to vám teda povím, pane Nývlte, to teda jo. Pane vrchní, dejte nám sem ještě dvě, dneska mi nějak šmakuje!

No tak jsme se druhýho dne vydali i s celou partou do Brandejsa a začali tam pátrat a představte si to, ten Prouza tam jezdil. Jezdil tam prý každý měsíc, poznala ho na fotce taková mladá holka, co tam dělá u okýnka na nádraží, on si u ní vždycky kupoval zpáteční jízdenku. To už jsme do pátrání zapojili i místní strážníky a věřte tomu nebo ne, ten den, co měl Prouza údajně zabít vdovu Krumphanzlovou, ale nemohl, jelikož byl tou dobou v Brandejse, tak ten den došlo v místní garsonce k dvojnásobné vraždě. Někdo tam zabil takovou mladou holku s jejím amantem, nic na sobě neměli. Jasná vražda ze žárlivosti, to už našinec ví, stačí kouknout. Tamní pátračka pořád nemohla dohnat chlapa, s kterým vlastně ta holka chodila, teda kromě toho, co skončil s kudlou v zádech v její posteli.

No, pane Nývlte, nebudu to protahovat. Za tou ženskou tam jezdil náš Prouza. Poznalo ho několik lidí z okolí, co je spolu potkávali, jak se procházejí po náměstí a u řeky, už asi rok, vždycky tak jednou do měsíce. Zní to jako ironie, ale ten klobouk, kterej mi pořád tak vrtal hlavou, se našel v bytě tý záletnice vedle postele. Nejspíš ho tam ztratil, jak se pral se svým sokem, než ho zamordoval. Prouza dostal osmadvacet let natvrdo za dvojnásobnou vraždu. Pane Nývlte, pořádek musí bejt. To jo. Ten klobouk, ten mi prostě nedal spát. Dáme si ještě jedno pivo?“