Pomlázka

POMLÁZKA

 

„Kerýho čerta?!“ povzdechnul si v duchu.

Srny se náhle rozutekly ze zorného pole dalekohledu. Sklonil hlaveň a z posedu se rozhlédl, kdo je vyplašil. Po mezi na kraji lesa si to někdo štrádoval. Nečekaným velikonočním sněhem mířil od kříže směre do vsi.

„Lufťáci,“ odfrknul si. Zamířil kulovnicí na mez a hned ho poznal. Drahá zimní bunda. A ta jeho hejskovská huba!

„Hajzlík. Jak se tu vůbec dovolí vokázat!“ zbrunátněl. „Když koleda, tak koleda, panáčku!“

Do hlavy se mu nařinula krev. Cítil, jak se neovládá. Když přikládal ukazováček na spoušť, nevěděl, jestli ho jenom vyděsit nebo ho rovnou odprásknout.

 

Poprvé ho poznal před rokem. Také byly Velikonoce.

„Dobrý den.“

„Dobrej, dobrej,“ tlačil před sebou valník se senem pro koně.

„Nevíte, jestli je Pepa Bohatý doma?“

„Co já vím, není. Zvrtnul si na novej rok nohu a vod tý doby se z města nevokázal.“

„To vím. Psal mi o tom na Facebook, než jsem přiletěl.“

„Aha.“

„Daniel Brázda,“ napřáhnul ruku.

„Nějakej Kněžátko.“

„Pepa je můj strýc, víte? Jsem teď tady na pár tejdnů tam na samotě u lesa.“

„U starejch Bohatejch, jo?“

„Ano, na dědově chalupě. Nebyl jsem tam už dlouho. Víte, žiju teď ve Státech.“

„Tak to ste vy, ten mladej, co je v tý Américe... A co že ste se přijel podívat?“

„Ale trávíval jsem tady letní prázdniny a zastesklo se mi.“

„Nojo, tady je pěkně. Hlavně takhle vo velikonocích. Ale tam na chalupě je to takový vopuštěný, co? Poslyště, ňáký rytí vod kňoura jste tam neviděl?“

„To jsem neviděl, ale srnek u chalupy bývá hodně. Proč se ptáte?“

„Rád si zastřílím. A kňouři jsou škodná.“

Brázda se rozpačitě zasmál.

„Jsem myslivecká stráž, víte?“ dodal Kněžátko. „Něco jako policajt v lese. Můžu legitimovat nebo třeba i postřelit pytláky. Jenom flastr bych za to moh dostat větší nežli policajti.“

 

„Jak bych ti to řek, Josko?“ podrbal se Kněžátko ve vlasech a usrknul už pátého piva.

„Copak Franto?“ naklonil se k němu.

Hospoda v Koněradech byla plná štamgastů. V televizi sledovali přátelák s Itálií.

„Známe se nějakej ten pátek, ale stejně se žinýruju, víš...“

„Neblbni, Franto. Mě můžeš přeci říct všecko. Dyť víš, že mlčím jako hrob,“ pokýval hlavou Josef Váša a prstama si přejel rty jako kdyby zapínal zip. „Zase nějaká zlodějna na ouřadě?“

„To by eště bejvalo dobrý,“ oklepal se Kněžátko a potom si podepřel bradu rukou. „Člověče, Josko, Miruna mi asi zahybá...“

Váša pozvednul obočí, založil si ruce a ztěžka se opřel: „Ale di ty. Jaks na to přišel?“

„Ztěžka se mi vo tom mluví, rozumíš?“

Váša pokýval hlavou a polknul: „To je jasný.“

„Napadlo mě to, když v posteli začala dělat věci, kerý nikdy nedělala,“ vrtěl bezradně hlavou. „Dyť vona si mi ho teď strká do pusy, člověče!“

Váša zachoval kamennou tvář, zadíval se na televizi u vchodu a potom řekl:

„Tak to sme na tom stejně, kamaráde. Anča mi to začala dělat taky.“

 

Kněžátko to tušil hned od začátku. Ale teprve Váša mu jeho podezření potvrdil. Viděl prej toho hejska od Bohatejch si několikrát s Mirunou povídat před jednotou a taky za chalupou. Prej se koketně smála a poplácávala ho po zádech. Byla to pěkná ženská v nejlepších letech a to tomu neřádovi americkýmu nemohlo uniknout. A určitě nebyla jediná, komu pomotal hlavu. Chodil hladce oholenej, v novým, drahým oblečení a dokonce se voněl, jak nějaká panička. Ráno běhal po vesnici a naparoval ty svoje ramena. Ženský na něm mohly oči nechat. Mladej, sportovní a z Ameriky. Stačilo pár dnů a o ničem jiným se nebavily. A do tejdne ten neřád šukal s jeho Mirunou, Vášovou Alenou a s bůhví ještě kolika dalšíma ze vsi!

 

První příznaky vyvolá nové, drahé auto. Rozechvěje nepravidelně se vtírající myšlenku, proč ho má on a ne já? Bolest v hlavě zhorší nové, ve vesnici nevídané a nepatřičně působící oblečení. Proč si nemůže vzít montérky, když seká dříví? Proč nechodí do lesa v teplácích, ale ve sportovní soupravě? A když si začne snadno a nevázaně povídat s každým na potkání a mluví o Americe tak samozřejmě, rozpálí horečku jako nejhorší chřipka. Ach, ta tíha v hrudi, to svírání u srdce! Ženské ho obdivují. Vysokej, svalnatej, s modrýma vočima. Od klábosení na návsi to jde ke kafíčku o poledni. A od kafíčka šup do postele, kde jim do pusy strká ten svůj... Pomlázka a kraslice jen co je pravda!!!

 

Závist je mimořádně nakažlivá nemoc, proti které není léku. Lze pouze dočasně zmírnit její příznaky – odstraněním toho druhého, odoperováním objektu žárlivosti. K tomuto kroku se žárlící odhodlá většinou až tehdy, kdy žárlivost přeroste v nenávist. Ale než se Kněžátko k operaci rozhoupal, mladý Brázda „vyšlehal“ aspoň půl vesnice, sebral koledu a zmizel zpátky za oceán. Svou zlost proto Kněžátko obrátil proti manželce. Mlátil pěstí do stolu a řval: „Přiznej se, mrcho! Že si s ním spala!“ Paní Kněžátková se rozvzlykala, utekla do ložnice a přes zamčené dveře zasypala manžela výčitkami, kterými odvedla jeho pozornost od předmětu zlosti. Místo hněvu usínal s vinou. Ta ho sice zchladila, ale jeho podezření zcela nerozptýlila.

 

A teď ho měl po roce na mušce. Na sto metrů ho nemohl minout. Všechna ta zlost a závist rok zametaná do podvědomí, rok odpíraný sex a vršená potupa se mu ze srdce přelily do pravého ukazováčku. Rozum byl najednou v prachu. Už nezáviděl. Lomcovala jím touha po pomstě. A najednou vztek ustoupil chladnokrevnosti a on věděl, že to udělá. Nitkový kříž na Brázdově hrudi. Pažba zapřená o rameno. Jediný pohyb prstu na spoušti.

 

„Dobrej podvečír!“

Leknutím poskočil a bezděčně vypálil. Údolím se rozezněla mohutná rána. A paní Plachetková pod posedem se chytila za srdce.

„Ježišmarjá!“ zakřičel na ni.

„Kýho ďasa,“ vydechla.

Rychle se podíval do dalekohledu a uviděl, jak se mladý Brázda překvapeně otáčí. Když ho na posedu u hraničního dubu spatřil, rozhodil rukama a polácal si na hlavu.

„Co blázníš, Františku?“ zavolala na něj Plachetková.

„Ale tak ste mě vyděsila, že sem to zmáčknul...“

 

Vyprovázel starou paní po kraji lesa do vesnice. Lehce chumelilo.

„Takovýhle metelení vo Velikonocích co živ nepamatuju. Dyť to je vo rozum, no řekni? Šla sem k vrbkám na proutí na pomlázky a bořila sem se v závějích. Ani nevím, estli děcka letos přijedou, když je takovej nečas. Ale beránka stejně upeču. Zastavíš se?“

„Jojo,“ přikyvoval s myšlenkami jinde.

Chvíli kráčeli sněhem beze slova. Bylo jak o vánocích. Jenom v lese občas zaštěbetaly sýkory, které připomínaly, že už přichází jaro, bílým polím navzdory. Potom na mírný kopec před nimi vyběhlo stádečko čtyř srnek. Tři srnečkové s parůžky porostlými mlíčím a jedna srna. Zvířata se zastavila, nasražila dlouhé uši a rozutekla se za obzor. Vyvlékla se mu z rámě, položila ruku na rameno a povzdychla:

„Chtěla jsem s tím počkat až po svátcích, Františku, ale nemožu to vydržet.“

 

Josef Váša zadupal holínkama, aby setřásl bláto. Teď na Bílou sobotu všechen sníh roztál a venku to byla samá břečka. V předsíni si sundal filcák a setřepal z něj mrholení. Manželka byla na kus řeči u sousedky a on se těšil, jak si dá v klidu u televize mazanec. Když rozsvítil ve světnici, překvapením vyjeknul.

 

Za stolem seděl František Kněžátko a potmě tu pokuřoval cigárko.

„Tys mě vyděsil, ty kanče,“ řekl Váša.

Kněžátko si típnul a odsunul ze středu stolu mísu s kraslicemi. Potom na něj narovnal pomlázku a brokovnici, a tiše procedil:

„Tak se posaď, Josko.“

 

---