Vandř kams 1

Přepadla mne dnes ta stará touha. Touha, jíž dobrodruh civilizaci se rouhá. Hnání v divoké lesy bezbřehé. 

    Maje zakoupenu jízdenku z Prahy do Rabí, usedám spokojeně do autobusu. Projíždíme Pekelnou branou a v kočáru ustává i ten nejnaivnější rozhovor. Poklimbávám. Co klimb, to rána hlavou do skla. Občas, způsobem naprosto nevhodným - tedy z knih, studuji botaniku a pozoruji krajinu v mléce se utápějící. Tu však odkudsi vykouklo Slunko. Pravděpodobně od východu neb bylo ráno. Bylo velké, zlatavé a slabé. Zimní Slunce. I zvolal jsem (potichu, samozřejmě, jsem ohleduplný soucestující) ,,Co, Ty? Hvězdo překrásná, koule plynuplná... Stačí pár mil a naše větrné krávy, mléka maje nazbyt, uzmou Ti sil!". Slunce mou hejskovskou výzvu k souboji zcela nepředpokladatelně ignorovalo. Nadále levitovalo na nebeské báni, vznášejíce se výše úměrně stoupajícímu počtu kilometrů koly našeho vozu zdolaných. 

       Někde u Strakonic mi začaly poskakovat kanadky. Širý kraj kopcovitý, Šumava, odhalil mi opět krásu svou. Vrcholky prsů matky Země vystupující z bílé kaše, to vše nasvíceno mozolem... Bylo zaděláno. Nohy chtěly ven. Nikoliv z bot, což bych pro tu vůni chápal, nýbrž z autobusu. Vyskočit ven, hodit na záda uzdu, chvíli flirtovat s myšlenkou na dívku, studium, peníze, atd. a nechat se vtáhnout nekonečným horizontem. Poskakovat z bradavky na bradavku, třeba až do Němec. Co do Němec? Dál a dál. Silou vůle vtlačuji podrážky souputnic do podlahy, rukama vzpíraje sedačku. Kapky potu mi vyvstávají na čele a spojujíce se v potoky, zanechávají jasně patrnou stopu eroze v městském spadu na obličeji usazeném.  ,,Babička, babička, jedeš hilfovat za pramáti, žádný kopečky ty sígře!" Placebo nepomáhá.

        V Horažďovicích předčasně opouštím silniční trajekt. Kulantně řečeno. Vystřeluji ze zadních futer, volaje na řidiče: ,,Vozko, kufry!. Drzý kočí setrvává v poloze sedmo. Po krátké výměně názorů uhodl obsah mého sdělení, chápavě se usmál a odhalil mi mezikolí své silniční ženy. Beru bágl a mizím. Krátká zastávka v kiosku pro žvýkaci gumu na spravení podrážek, pohled do mapy na náměstí - pozor(!) volba cesty:

,, Zdá-li se Ti, milý poutníče, která z cest tvrdší a nebezpečnější, vol tu. Odmění se Ti dobrodružstvím."

                                                                                                   Hlupák L.P. 2012

        Řídě se tímto heslem, připadla mi na mysl trasa Horažďovice - Vladivostok - Rabí. Žvejka v puklině podrážky se však nesouhlasně vykrucuje. I dosazuji  namísto Vladivostoku Velké Hydčice a vykračuji levou směr Prácheň.