Neřesti

Neřesti

          „Tak ho ukaž.“ Prohodila jen letmo, jako kdyby někde v krámu říkala prodavači, aby ji podal cukr. Díval se na ni, tréma ho pohltila, je to přeci jenom něco jiného. Rozepl si kalhoty a odhalil nervozitou scvrklé mužství. „Je tu zima.“ Řekl a téměř se zakoktal. Ona se jen nuceně usmála. „Neboj se, já tě zahřeju.“  Přemýšlel, proč existují škaredé prostitutky. Kupují si je snad jen zoufalci, kteří ho strčí do každé díry? Ale co potom on?
          Výkřiky a povzdech se mísily s pravidelným vrzáním staré postele, které přestali vždy jen na chvíli, a potom ona vykřikovala: „Vem si mě, znásilni mě.“ Nato se vrzání spustilo znovu, ale s daleko větší intenzitou. Pach dvou svíjejících se těl vytvářel perverzní atmosféru. Krůpěje potu na čele a prsou, zpocené dlaně nenasytně držíc druhého a její hnusný obličej v extázi, který to jen hraje.  Chtě ji dát masku, chtěl ji praštit, ale to je pouze za příplatek. Přemýšlel, jestli se mu to líbí a jestli dostává to vzrušení, které teď tolik hledá.
          Věděl, že v ostatních místnostech se děje to samé. Představoval si, jak v sousedním pokoji sedí chlap a poslouchá je. Společnici nechává nečině ležet nahou vedle sebe a honí si ho. Náhle přišlo zuřivé vyvrcholení, zařval a lehl si vedle ní. Cítil odpor k sobě a k tomuto místu. Mlčky se oblékl a beze slov odešel. Ona se jen dívala a čekala, až se bude moct připravit pro dalšího.

          Doma bylo šero a chlad. Stál mezi dveřmi, když spatřil svou ženu, jak před ním sedí na židli a čeká na něj. Vůně parfému se snoubila s pachem chlastu a cigaret. Již dlouho jim vztah roztával mezi prsty. Slabé světlo, staré lampy dopadalo na prázdnou láhev vodky ležící na zemi, na jejím hrdle byla vpitá červená rtěnka. Ona měla na sobě jen kalhotky a tílko, byla nalíčená. Rty rudé natolik, že by nešlo poznat, zda krvácejí. Její černé oči zírající na něj vypadaly jako díry v hlavě. „Kde si byl?“ „V práci.“ Chvíli jen seděla, pak vstala a začala se zuřivě lísat. Její vlhké rty, líbaly každou část jeho obličeje. Nehty se zarývaly do kůže. Začala šeptat: „Vem si mě, znásilni mě.“ Mlčky ji odstrčil. Chvíli na něj hleděla, pak začala řvát a nadávat. Mlátila ho pěstmi do hrudi a fackovala. Hodila po něm několik věcí, ta poslední byla stará lampa. Okolo něj tma, slyšel jak odchází, jak se směje a jak z lednice vytahuje další láhev.

                Zrovna pršelo a vál ledový, ostrý vítr, když se díval za velkým oknem své kanceláře na betonové budovy. Šero v tak nezvyklou hodinu, donutilo lampy znovu se rozsvítit po dlouhé noční směně a ty staré bytosti svítily jen slabým, unaveným světlem. Podíval se dolů na široký chodník a přál si skočit. Věděl, že to neudělá, aspoň ne teď.
          Vzpomněl si na svou novou sekretářku, na její krásné tělo, uplé v krátké sukni a halence s hlubokým výstřihem.  Vyděl před sebou každou její křivku, vyslíkal ji a pevně držel. Ještě teď cítil její dech na svém krku.
           Instinktivně si šáhl na levou kapsu. Netrvalo dlouho a bílý prášek dražší než zlato, stál seřazen v šiku. Už od dětství, dostával vše co chtěl, nikdo mu neřekl ne. Takhle to pokračovalo dál a dál. Jakoby mu svět říkal: „Vem si mě, znásilni mě.“ A on si ho bral a znásilňoval. Díval se na bílý prášek, stojí za to? Potom jeden hluboký nádech a vše bylo krásné.

          Jel nocí. Černá plocha ho vedla domů. Pocítil úzkost a nechuť. Několik metrů před sebou zahlédl odbočku. Stará, rozbitá cesta, na jejímž konci stál dům. Moc dobře o něm věděl. Instinktivně se rozsvítil levý blinkr. Možná si dnes připlatí.