Posel smrti V: Kapitola VIII - Zlomky pravdy

Čtvercová zdobená místnost, jejíž stěny pokrývají obrovské barevné fresky, znázorňující několik historických událostí. Cy stál uprostřed a rozhlížel se okolo. Zaujala ho především freska, na které byl vyobrazen požár města. Do místnosti rychlým krokem vstoupil starý muž v červeném kardinálském rouchu. Na hlavě měl červenou čapku – solideo. Snažil se nedat na sobě znát nervozitu, ale moc mu to nešlo.
„To je Požár v Borgo, Cyi. Uhasil ho papež Lev III. pouhým požehnáním.“
Cy se nejprve nezaujatě otočil k muži, ale hned poté se usmál a podal svému příteli ruku se slovy: „Alonso, tak sis na mě konečně našel čas? Trvalo ti to tři dny…“ Alonso však Cyovo nadšení nesdílel a rychle od něj poodstoupil dál. „Copak, Alonso, sympatie ochably, jakmile jsi postoupil výš?“
„Funkce kardinála pořád není to, co bych si přál, ale to s tím nesouvisí. Už nejsme přátelé Cyi a ty to moc dobře víš.“
„Myslel jsem, že ta maličkost nic nezmění…“
„Ukradl jsi vzácné listiny! Byly to originály a to není žádná maličkost!“
„Bylo to jen pár papírů a pro mě měly rozhodně větší cenu než pro vás všechny.“
„K čemu ti vlastně byly?“
„To není tvoje věc, Alonso.“
„Jak myslíš… každopádně jsem rád, že mi je konečně vracíš, ale tím se naše rozepře nesmaže.“
„Problém je v tom, že… já ti už nic nevrátím. Ne, že bych nechtěl, ale…“
„Ty je nemáš?!“ zhrozil se Alonso.
„Je to ještě horší… ony jsou pryč.“
Alonso zíral zvláštním nepřítomným pohledem až Cye napadlo, jestli mu tou zprávou nějak neublížil. Po chvilce se ale vzpamatoval. „Co… co se s nimi stalo?“
„V Tibetu došlo k takovému nepříjemnému incidentu, který stál život několika mnichů a jedné bláznivé ženy. Nějak se mi to vymklo z rukou a kvůli mé společnici začala v jednom klášteře téct krev. Hodně krve. Také vypukl požár a… no zkrátka nebyl čas na zachraňování nějakých cárů papírů.“
„Cárů papírů?! Uvědomuješ si, jak důležité byly?“
„Jistěže ano. Bez nich bych se jen těžko dostal k tomu, co jsem tam hledal.“
„Soudě podle toho, že tu jsi, mám pocit, že jsi ještě nenalezl vše.“
„Jsem na dobré cestě, ale… potřebuji od tebe pomoct.“
„Zase? Nepřipadá v úvahu. Já jsem s tebou skončil. Odejdi odsud, Cyi.“
„To nemůžu, protože se potřebuji nutně dostat do zdejších tajných archivů.“
„O čem to mluvíš? Tajné archivy tu nejsou. Vše bylo už před lety odhaleno veřejnosti. Je mi líto,“ řekl Alonso a otočil se ve snaze odejít. Cy ho však chytil za rameno.
„Za svým cílem jdu už dvě desítky let, Alonso, a moc dobře vím, že stárnu, takže už nemůžu jen tak sedět, čekat a sledovat, kde se co objeví. Musím už začít jednat, a když to nejde po dobrém… půjde to po zlém.“
Alonso polekaně couvl. „Jak jsem řekl, Cyi, žádné tajné archivy tu nemáme.“
„Vážně myslíš, že ti něco takového uvěřím? Nedělej ze mne hlupáka. Je mi jasné, že církev skrývá stovky svazků, které kdyby se dostaly na veřejnost, tak způsobí něco obrovského a pro vás naprosto nepřípustného. Oba moc dobře víme, že za ta staletí se tu nashromáždily věci, které by nikdy neměly opustit svá místa a dostat se ven. Moc dobře víš, že si všechno nechám pro sebe, ale jak říkám - potřebuji se tam dostat.“
„To je nemožné. Vím, co teď přijde, nabídneš peníze stejně jako minule, ale tentokrát už to zachází příliš daleko a já s tím končím.“
„Ne, Alonso, ty nekončíš.“
„Chceš mi vyhrožovat?“
„To nechci, ale pochop, že já se tam nutně musím dostat.“
„Chápeš vůbec, co to znamená? Co kdyby se na to přišlo? A kromě toho… víš vůbec, co tam chceš hledat?“
„Záznamy o Pekle.“
„Jaké záznamy?“
„To už není tvoje starost, Alonso. Zaveď mě do toho archivu a já z vděčnosti věnuji církvi tučnou sumu. Co bys řekl na deset milionů dolarů?“
„Jsi k smíchu Cyi. Nikdy ti neukážu, kde archivy leží a jak se dostat dovnitř. Tvé peníze nic nezmění.“
„Pak nezbývá, než že mi ty svazky najdeš a přineseš.“
„Uvědomuješ si vůbec kolik svazků se zaobírá Peklem? Kromě toho nemám jediný důvod ti pomáhat. Máš jen ty své peníze a na to já už neslyším.“
„Chtěl bys usednout na Svatý stolec, že ano? Můžu ti pomoct.“
Alonsův výraz ještě více zvážněl. Otevřel dveře vedoucí ven. „Vypadni, Cyi!“ Cy pochopil, že přestřelil a zklamaně odešel. Nečekal, že s Alonsem bude snadné pořízení, ale věřil, že dosáhne svého. Zdá se, že se spletl. Opustil budovu Vatikánských muzeí a snažil se vymyslet, co dál. Jak jen ho přimět ke spolupráci? Na prohlížení památek neměl ani pomyšlení, takže se rychle propletl několika uličkami, aniž by pořádně vnímal své okolí a vydal se co nejrychleji za svým přítelem. Honosně vyhlížející vila na okraji Říma byla domovem rodu Antoliniů už dlouhá léta.

Cy zazvonil a po chvilce otevřela starší žena. „Dobrý den, pane,“ řekla, „kdo jste a co si přejete?“
„Zdravím, Eleno. To už je to tak dávno, že si na mě nepamatujete? Jsem Cy McCall. Buďte tak hodná a vyřiďte Alessandrovi, že jsem tu.“
„Jistě, pane.“ Žena odešla a Cy se zatím mohl kochat pohledem na velkou udržovanou zahradu před vilou a také na fontánku v jejím středu. Neměl na to ale mnoho času, neboť během chvíle byla Elena zpátky a pozvala Cye dál. „Pán čeká v pracovně. Mám vám ukázat, kde to je?“
„Není třeba. Znám to tu dobře.“ Cy vstoupil do hlavní haly vily, odkud vedlo mnoho dveří do dalších místností. Stěny byly pokryté mnohými obrazy. Poznal pár děl od Caravaggia a Michelangela, ale většina pro něj byla naprosto neznámá. Přímo proti vchodovým dveřím stálo zdobené schodiště pokryté rudým kobercem. Vystoupal nahoru a vstoupil do dveří na konci chodbičky, jež procházela levým křídlem vily.
„Vítej, Cyi, ani nevíš, jakou jsi mi udělal radost,“ řekl Alessandro Antolini, muž, kterému vila a okolní pozemky říkali pane. Byl to už starší člověk, zhruba ve stejném věku, jako Cy. Dlouhé prošedivělé vlasy měl rozpuštěné a sahaly mu až do poloviny zad. Cy na něm poznal skrývaný zármutek a přemýšlel, čím to je způsobeno. Alessandro býval obvykle veselý, možná až příliš, ale dnes to bylo jiné…
„Naposledy jsem tu byl asi před rokem, ale podle výrazu Eleny to vypadá na nejméně deset let.“
„Už stárne a zapomíná. Rozhodně ale nemám v plánu vyhodit služebnou, která tu prožila skoro celý život. Dáš si se mnou sklenku červeného?“
„Víno z tvých vinic se nedá odmítnout.“
„To máš pravdu, Cyi. Zavzpomínáme si na staré dobré časy, co ty na to?“
„Podle té poloprázdné lahve whisky, co máš na stole, se zdá, že jsi dnes už vzpomínal.“
„A ty se mi po tom, co se stalo, divíš?“
„Ještě ani nevím, co se stalo.“
„Informoval jsem o tom Alice, ona ti nic nevyřídila?“
„Svou ženu jsem neviděl už více než dva roky. Hodně teď cestuji, takže…“
„Tak proto jsi nebyl na pohřbu a já už myslel, že jsi na nás zanevřel. Odpusť.“
„Chceš snad říct, že Francesca je… mrtvá?“
„Ona ne. To má dcera, Cyi,“ Alessandro neudržel slzy, „moje malá Valentinka umřela.“
Cy byl tou zprávou opravdu zaskočen. Vzpomínal si na ni, když byla ještě mladá dívka. Často si s ní hrával na zahradě. To bylo ještě v době, kdy s Alice žili tady ve vile. Potom, co si ji vzal, se přestěhovali se do Iowy, ale stále sem občas jezdili. Přestože manželství s Alice nebylo zrovna ideální, rodina Antoliniů ho měla až na Alicinu sestru, Francescu, v oblibě. Mrzelo ho, že Valentina dopadla takhle. Bývala vždy rozesmátá, upřímná a otevřená. Vždycky tvrdil, že její dobrotivé srdce je jako dar od Boha.
„Je mi to moc líto, Alessandro. Měl jsem ji tak rád… Jak to snáší Francesca?“
„Zhroutila se a… musí teď zůstat… v léčebně, dokud se nedá dohromady. Jen nevím, jak dlouho jí to bude trvat.“
„A Pietro?“
„Je úplně jiný, než býval. Byli si s Valentinou vždycky nejbližší a… teď se bojím, že udělá nějakou hloupost. Pořád jezdí někam do Anglie, nechce mi nic říct, tak ani nevím, co tam hledá, ale je mi jasné, že to souvisí s Valentinou. Představ si, že se tam prý… sama zabila.“
„Valentina?! Proboha proč by to dělala?“
„Já vůbec nevím. Pietro možná něco tuší, ale od něj se nic nedozvím. Promluv si s ním, prosím, a zkus ho nějak uklidnit. Jste přece dobří přátelé.“
„Vlastně jsem s ním chtěl mluvit, kvůli jedné věci. Najdu ho tady?“
„Určitě ano, bude nejspíše u koní.“
„To červené si necháme navečer, souhlasíš?“
„Dobře. Pošlu zatím Elenu, ať ti připraví pokoj.“
„To nebude nutné. Zajistil jsem si ubytování v Římě.“
„Proč, vždyť u nás jsi vždycky vítán!“
„Já vím, ale potřeboval jsem zařídit jednu věc a to co nejdříve. Návštěvu u vás jsem si chtěl nechat, až nebudu mít takové starosti, ale zdá se, že to bude všechno mnohem složitější.“
„Nechceš mi o těch starostech povyprávět víc? Možná ti můžu pomoct.“
„Promiň, ale jediný, kdo mi může pomoci, je právě Pietro. Zatím sbohem,“ řekl Cy a odešel z domu.

Vzadu za vilou byly prostorné stáje s několika čistokrevnými hřebci. Na jednom z nich se po louce proháněl Pietro. Na závodního koně nevypadal ale Cy věděl, že ve stájích se pár takových nalézá. Pietrův strýc Raul byl ve své době úspěšným žokejem a i teď se čas od času objeví na nějakém závodišti. Cy se opřel o plot co byl kolem stájí a chvíli zamyšleně sledoval, jak se Pietro snaží vypořádat se vzpurným koněm. Vzpomněl si na událost asi před patnácti lety. Tehdy tady na tomhle místě spadla z koně Valentina během své první jízdy. Skončila s poraněnou pánví a lékaři tvrdili, že šance na to, že bude vůbec někdy chodit je minimální. Ač se to zdálo neuvěřitelné, tak se z toho všeho dostala a po několika operacích a měsících cvičení se opět postavila na nohy. Byl to tehdy okamžik plný radosti a Valentina prohlásila, že se stal zázrak. Tvrdila, že to nebyli doktoři, kdo ji vyléčil, ale že to byl Bůh a ona si myslela, že se mu za to musí odvděčit...
Když si Pietro všiml přihlížejícího Cye, seskočil z koně, zavedl ho zpátky do stájí a šel si se svým přítelem promluvit.
„Rád tě zase vidím, Cyi.“
„Já tebe taky. Slyšel jsem, co se stalo…“
„Je to tragédie, ale… potřebuji s tebou něco vyřídit.“
„Tak povídej?“
Pietro se rozhlédl kolem, aby se ujistil, že v okolí nikdo není. Všude byl ale klid. „Změnil jsem názor. Chci ti pomoci s tou věcí.“
„Je to už přes dva roky, co jsem tě o to žádal a tehdy jsi tvrdil, že ani omylem.“
„Jo, jenže věci se změnily od smrti Valentiny. Pojedu s tebou hledat ty pitomé portály.“
„Promiň, Pietro, ale já už společníka našel.“
„Jenže mě můžeš zcela věřit a kromě toho mi nejde o peníze.“
„To jí také ne a… nevykládej si to špatně, ale někoho vhodnějšího než je ona bych asi jen těžko nalezl.“
„Ty ses dal zase dohromady s Alice?“
„Ne, o ni tu nejde. Spolupracuji s jednou poměrně schopnou ženou z Yakuzy.“
„Z Yakuzy?! Neblázni, vždyť zaplétat se Japonskou mafii je snad to nejhorší, co můžeš udělat.“
„Stačí, když budu opatrný a to jsem. Vysvětli mi, proč ta náhlá změna? Tvrdil jsi, že jsi služebník Boží a že pokoušet se odhalit snad to největší tajemství světa by tě ani ve snu nenapadlo.“
„Věci se změnily. Moje sestra nikdy v životě neudělala jedinou špatnost. Nikdy nikomu neublížila a najednou je mrtvá. Proč zrovna ona, když celý život jen pomáhala druhým? Proč ji Bůh nechal umřít? Dlouho jsem nad tím přemýšlel a došlo mi, že nedokážu dál sloužit něčemu, v co ani pořádně nevěřím.“
„Vždyť jsi kněz. Nemůžeš přestat věřit v Boha.“
„Já už nejsem kněz, copak to nechápeš? Valentina si smrt nezasloužila a Bůh to musel moc dobře vědět. Musel by jí v tom přece zabránit, ale on to neudělal. Pověz mi, Cyi, věříš v Boha?“
„Během svých cest jsem narazil na tolik roztodivných bohů, že sám nevím, jakému z nich věřit. Existence Boha ale není to, co mě žene dál.“
„Vím, že ti jde o něco trochu jiného a právě v tom vidím jedinou možnost, jak získat odpověď na otázku, která mě sžírá. Myslíš, že až to najdeš, tak se dozvíš, na jakých základech stojí náš svět?“
„Ano! Netvrdím, že vím, co tam přesně najdu, ale určitě mi to pomůže najít odpověď na otázky, které si lidé pokládají už celé věky.“
„Pokud existuje Peklo, pak musí být i Nebe a tedy i Bůh, že ano?“
„Na tuhle otázku bys měl znát odpověď ty, nebo snad ne?“
„Jediné, o co se mohu skutečně opřít při řešení téhle otázky, je víra a tu už jsem ztratil. Nyní potřebuji nějaký opravdový důkaz. Vezmi mě prosím s sebou. Pomůžu ti najít ten portál a dostat se dovnitř.“
„Nechci ti dávat nějaké klamné naděje, Pietro, takže ti to vysvětlím hned. Situace se nemá tak, jak si asi myslíš. Podařilo se nám najít několik portálů, ale stále nám chybí klíč k tomu všemu. Chybí nám černá koule. Nevíme, kde přesně ji hledat a jen se snažíme jít po stopách. Myslel jsem, že něco najdu ve Vatikánských archivech, ale můj bývalý přítel kardinál Alonso de Luca o tom nechce ani slyšet. Potřeboval bych ho přemluvit, aby mě vpustil do tajného archivu, kde by se snad daly dohledat nějaké informace o těch koulích nebo portálech, ale stejně je to jen velmi mlhavá stopa. Myslíš, že bys mi s tím mohl nějak pomoci?“
„Ne že bych nechtěl, ale moje pravomoce jsou nicotné v porovnání s de Lucou. Nějaký incident by mohl pošpinit moji rodinu a to nemůžu dopustit. Mám ale pro tebe zajímavou zprávu.“
„Povídej.“
„Poslední dobou často jezdím do Anglie, do místa, kde Valentina zemřela. Jsem přesvědčen, že s její smrtí má něco společného muž, kterému pomáhala s velmi, velmi podivnou věcí. Valentina si podrobnosti nechávala pro sebe, ale pověděla mi, že ten chlap, jmenuje se Adrian Gordon, měl co do činění s jakousi kletbou a…“
„Kletbou? To zní směšně.“
„Taky mi to nějak nejde do hlavy, ale na tom zase až tak nezáleží. Možná tě bude zajímat, že Adrian zastává úlohu zvanou Strážce, která s tou kletbou souvisí. Nevím ale zcela přesně, co má chránit - to mi Valentina nikdy nesdělila.“
„Pochybuji, že nějaká 'kletba' má s naší věcí něco společného.“
„Těžko říct. Podstatná je ale jiná věc. Včera jsem tam byl zase a snažil se z toho pitomce dostat, co mé sestře udělal. Stejně jako několikrát předtím jsem si vyslechl jen řeči jeho sluhy o tom, že se se mnou pan Adrian nechce bavit a abych se už nevracel. Důležité je to, že když jsem k tomu jeho zámku přicházel, viděl jsem, jak odtamtud jde nějaký černovlasý podivín. Říkal jsem si, kdo to má být a co má společného s Gordony.“
„Kdo vlastně jsou ti Gordonové?“
„To je šlechtický rod, kterému tam všechno patří. Až do včerejška bych si vsadil na to, že Adrian je poslední z rodu, ale když jsem zjistil, co to bylo za chlapa… no vezmu to popořadě. Ten člověk se choval jako blázen – pořád se rozhlížel všude okolo, jakoby nechtěl, aby ho kdokoli viděl a tak jsem se později v místní kavárně vyptával, kdo to vlastně byl. Servírka, docela pěkná, mi sdělila, že podle popisu by to mohl být Samuel Gordon. Tvrdila mi ale, že ten už je dobrých třináct let mrtvý a stále opakovala, že jsem ho nemohl vidět u zámku, ale nanejvýše jako figurínu v muzeu, které tam mají. Pochopitelně jsem se tam zašel podívat a zjistil jsem, že ten Samuel byl, nebo spíše je, pětinásobný vrah. V roce 1981 spáchal sebevraždu a kromě toho je také otcem Adriana. Okamžitě jsem šel po jeho stopě, protože jsem věděl, že má něco společného s Valentinou. Je štěstí, že z té díry vede jen málo cest, takže nebylo těžké ho pronásledovat. Dostihl jsem ho, jak jde k nejbližšímu městu. Sledoval jsem ho a vím, že chtěl vlakem do Aberdeenu. Za pár dnů se vrátím na Black Mirror a toho chlapa si tam najdu. Mám ale pocit, že ho budeš chtít také, že ano?“
„Nedá mi to, abych se nezeptal – vážně jsi si jistý, že ten vrah a ten chlap, co jsi ho potkal, je jeden a ten samý?“
„Zcela jistý si tím nejsem, ale promluvil jsem si také s arcibiskupem, který úzce spolupracoval s Valentinou. Řekl mi, že s ním Valentina v poslední době často mluvila. Adrian měl prý se svým mrtvým otcem nějaké plány. Víc o tom všem nevím, ale dozvím se to.“
„Dobrá, Pietro. Půjdeme do toho všeho společně. Toho chlapa chci a to co nejdříve. Pojedeš za ním do Aberdeenu a najdeš ho tam.“
„Proč? Stačí počkat až se vrátí na Black Mirror.“
„Tvrdil jsi, že je tam známý jako pětinásobný vrah. Na jeho místě bych odtamtud okamžitě vypadnul a začal nový život.“
„Ty myslíš, že se do Aberdeenu stěhuje? Natrvalo?“
„Bylo by to logické. Pokud je to všechno pravda, tak je ten chlápek jako magnet. Půjdou po něm lidé, co jim ublížil, půjde po něm policie, půjdou po něm média a půjde po něm i církev. Musíš ho rychle najít a hlídat. Dej si ale pozor, pořád je to vrah.“
„Podle toho mála co vím od Valentiny, měl ten chlap co dočinění s kletbou. Naznačila mi, že pod jejím vlivem se člověk nedokáže chovat normálně.“
„Tím myslíš co?“
„Zdá se, že právě ta kletba hrála roli v jeho vraždách, ale Valentina se prý postarala, aby kletba už nehrozila.“
„Hmm, ne, že bych to všechno zcela chápal, ale věřím ti. Pokud tvrdíš, že je nějaká kletba, tak dobrá, ale uvědom si, že my jdeme po něčem jiném. Půjdu teď vyřídit pár věcí s Alonsem a vypátrám, co jsou ti Gordonové zač.“

Cy se co nejrychleji vrátil zpátky do Vatikánu, protože byl rozhodnut jednat.
Když byl v muzeu, vtrhnul okamžitě do Alonsovy pracovny. Sice zde nikdy nebyl, ale teď neměl chuť si prohlížet mahagonový nábytek, obrazy povětšinou s motivem ukřižování Ježíše Krista ani další věci. Vyděšený Alonso vstal od stolu.
„Tady nemáš co dělat, Cyi! Běž pryč a už se nikdy nevracej. Já jsem s tebou nadobro skončil.“ Cy ale neměl v plánu Alonsa poslechnout. Přistoupil až k němu.
„Povím ti, co teď uděláš, Alonso, a protože jsi nebo spíše byl jsi můj přítel, radím ti, abys to udělal hned a bez zbytečných řečí. Okamžitě zajdeš do toho vašeho archivu a přineseš mi odtamtud vše, co se týká šlechtického rodu Gordonů. Poradím ti, že žijí v Anglii na panství Black Mirror a před nedávnem s nimi, konkrétně s jistým Adrianem Gordonem pracovala na nějaké důležité záležitosti Valentina Antoliniová. Vím, že ta žena často cestovala a zaobírala se prošetřováním nadpřirozených jevů, zázraků, chceš-li to nazývat takto. Jsem přesvědčen, že na Black Mirror byla z podobného důvodu. Takže se teď seber a běž, Alonso, a nepočítej s tím, že se tomu vyhneš.“
„Pomátl jsi se, Cyi! Nedonutíš mě to udělat!“
„Dovol, abych ti trochu připomenul naši situaci. Většina lidí všude kolem ví, že jsme přátelé. Kromě toho by nebylo dobré, kdybych se někomu zmínil o tom, že jsi mi půjčil ty listiny a že je už nemáš a nikdy mít nebudeš. Uvědom si také, že ačkoli tebe už nepodplatím, tak v případě druhých s tím nebudu mít takové problémy a kromě toho vím, že mi uvěří to, co jim řeknu. Nepodceňuj mě.“
„Myslíš, že mě můžeš zatlačit do kouta? Já jsem kardinál! Jsem důležitý člověk a ty mi nemůžeš takhle rozkazovat. Nebojím se tě.“
„Nemyslel jsem, že budeš takhle tvrdohlavý, ale jak chceš… Jestliže neuděláš to, co chci, tak uvolním Svatý stolec a ukážu všem, že máš na něj zálusk. Pak ti na něj pomůžu podvodem usednout a ty víš moc dobře, že dokážu vše nastražit tak, aby to vypadalo, že to byla tvoje práce. Postarám se nejen o to, abys jako kardinál skončil, ale také o to abys skončil ve vězení, ne jako mocný muž, ale jako osamělá troska, protože kdo se bude chtít dál přátelit s člověkem, který udělá něco tak nepřípustného. Zničím tě, Alonso. Sice to bude trvat dlouho, ale stojí mi to za to.“
„Tvůj mizerný plán má jednu velikou trhlinu a to, že svět bude mít současného papeže ještě dlouhé roky. Jak dlouho budeš muset čekat? Pět, deset let, nebo ještě déle?“
„Co když papež náhle zemře?“
„Spoléháš se na náhodu?“
„Nepůjde o náhodu. Znám někoho, kdo papeže zabije.“ Alonso se zhrozil, zarazil se a chytil se za srdce, jakoby mu mělo každou chvíli vyskočit z hrudi.
„Už jen za pomyšlení na to se budeš smažit v Pekle.“
„Risknu to. Vzpomínáš, jak jsem ti ráno vyprávěl o masakru v Tibetu? Zemřelo tam nejméně šest buddhistických mnichů a všechny zabila moje společnice. Co pro ní bude znamenat zabití Svatého muže? Já myslím, že vůbec nic. Bude to jen další pomyslný zářez na pažbě a jen tak mezi námi – na té pažbě už je tolik zářezů, že se ten za papeže mezi těmi ostatními lehce ztratí.“
„Blafuješ.“
„Jsi si tím jistý? Co když se pleteš, Alonso? Papež zemře a to ty budeš mít ruce od krve. Jeho život totiž závisí na tvém rozhodnutí a vsadím se, že když ho nezachráníš, tak se v Pekle potkáme. Budu se tam na tebe těšit.“ Alonso, bledý jako stěna vypadal, že je na pokraji infarktu.
„Udělám, co chceš,“ vydal ze sebe a poté se potácivým krokem vydal ven z pracovny. Cy původně nechtěl zajít tak daleko, ale vyplatilo se to. Byl to zvláštní pocit, když si uvědomil, že vlastně opravdu jen blafoval. Kasumi by totiž papeže nezabila bez pádného důvodu a on by jí ho asi jen těžko dal. Cy se mohl konečně věnovat prohlídce pracovny. Veškeré vybavení tady muselo stát opravdu hodně peněz a on moc dobře věděl, že velká část z nich byla dříve jeho. Podplácení Alonsa bylo daleko snazší než takovéto vyhrožování a věděl, že dále pokoušet štěstí by nebylo rozumné. Doufal, že najde nějakou pořádnou stopu, protože tohle je patrně jeho poslední návštěva Vatikánského muzea a to na hodně dlouhou dobu. Trvalo téměř dvě hodiny, než se Alonso vrátil. Měl u sebe jen jeden svazek mnoha listin v pevných převázaných deskách. Mlčky to položil na stůl a zase odešel. Cyovi bylo jasné, že čím déle tu bude, tím hůře pro něj, takže schoval spisy pod kabát, počkal zhruba deset minut, jestli se Alonso nevrátí a poté pomalu vyklouznul ven. Propletl se davem turistů, kteří obdivovali veřejně přístupné části muzea, a snažil se nedat na sobě nic znát. Připadalo mu, že si ho někteří vyloženě prohlížejí, a když konečně vyšel před budovu a ohlédl se, zdálo se mu, že jakýsi turista ho dokonce sleduje. Věděl, že kdyby ho teď chytila stráž, bylo by vše ztraceno. Teď už by to jen těžko dokázal svést na Alonsa, ale ty záznamy si rozhodně nemohl pročítat uvnitř, neboť se pomalu blížil večer a času na to, aby vše prolistoval, potřeboval spoustu. Kromě toho je možné, že záznamy budou potřeba i později. Oddechl si, když opouštěl Vatikán a mířil co nejrychleji do vily Antoliniů.

Byl už večer, když tam dorazil. Elena ho tentokrát bez otázek vpustila dovnitř a poslala ho do společenské místnosti v přízemí. V křesle seděl už v mírně podnapilém stavu Alessandro a povídal si s Pietrem.
„Á konečně jsi dorazil, Cyi,“ řekl Alessandro a nalil příteli sklenku vína, „posaď se a pij, protože to je to jediné, co můžeme pro Valentinku udělat.“
„Nemyslím, že jí to k něčemu bude,“ řekl Cy, ale posadil se na pohovku a napil se skvělého vína.
„Už jsme tu všichni, takže mohu přejít k věci,“ řekl Pietro, „chystám se odjet tady s Cyem a je dost možné, že se vrátím až za dlouho.“
Alessandra ta zpráva zaskočila. „Pořád někam jezdíš, synu, copak už to nestačilo? Vrať se zase ke svým povinnostem, alespoň tak přijdeš na jiné myšlenky. Věř mi, že ti to pomůže.“
„Ne, otče. Ke své práci se nemohu vrátit. Ještě ne.“
„Alessandro, potřeboval bych si s Pietrem dořešit pár věcí ohledně naší cesty. Omluvíš nás prosím?“ řekl Cy.
„Klidně si to vyřiďte tady. Já půjdu k sobě do pokoje.“
„Alessandro, počkej. Já to nemyslel špatně. Pochop, že je to delikátní záležitost a já do toho nechci zasvěcovat více lidí, než bude nutné.“
„Vždyť já tě chápu, Cyi. Vlastně je to celé dobrý nápad. Když vezmeš Pietra někam s sebou na výpravu, tak mu to jen prospěje. Alespoň zapomene na to, co se stalo.“
„Na to se spolehni, otče,“ řekl Pietro a s úlevou sledoval, jak Alessandro odchází. „Nechal nám tady víno. Výborně.“
„Mám dojem, že to snáší hůře než ty. Nechceš si to ještě rozmyslet?“ zeptal se Cy.
„Ne. Tuhle věc musím vyřešit. Musím zjistit, k čemu přesně došlo a také odhalit, jak se věci mají. Nedělám to jen pro sebe ale také pro ni, pro Valentinu. Jestliže celý život strávila v bludu, je mojí povinností odhalit pravdu.“
„Dobrá. Z Vatikánu jsem přinesl tyhle spisy. Myslím, že bys je měl také vidět.“ Cy je položil na stůl a Pietro se usmál hned, jak uviděl titulek 'Black Mirror'. Nalezli mnoho záznamů, které, jak se zdálo, podléhaly tomu nejvyššímu stupni utajení. Každý Gordon od zakladatelů rodu bratrů Marcuse a Mordreda zde měl dlouhé záznamy, které mapovaly celý jeho život. Podstatná část knihy se věnovala teoretickým představám o světě za Černým zrcadlem, které bylo kdesi pod Black Mirror. Několik poznámek se týkalo také Strážců portálů a nechyběl ani rodokmen rodu Gordonů. Našli zde záznamy z vyšetřování, které pověření lidé čas od času prováděli. Black Mirror bylo stále pod kontrolou z vnějšku a poslední, kdo sem zanesl své záznamy, byla Valentina. Cy s Pietrem z archu vybrali to nejdůležitější a důkladně si to všechno pročetli.

Svět náš je odjakživa sžírán zlovůli mocností Pekelných a náš Pán ve své dobrotivosti nám všem ukazuje správnou cestu, jak se nebezpečí vyhnout. Protože nástroje Pekelné jsou zákeřné a zkažené, musejí být z našeho světa vymíceny a my tak budeme moci být očištěni od všech nepravostí, které Peklo ve své ubohosti vytváří. Ne jinak tomu je v případě Černého zrcadla. I toto jest bezesporu výtvor ďáblův a nebýt velikého muže cti a víry – Marcuse Gordona, jistě bychom my všichni byli v ohrožení nesmírném. Tento zbožný člověk nalezl Černé zrcadlo a informoval o tom Svatého otce. Ten rozhodl celou záležitost zevrubně prošetřit a ustanovit Marcuse ochráncem lidu. Věřme, že díky němu a jeho následovníkům se již nikdy nikdo nebude moci obávat síly, které Černé zrcadlo má. Tvrdí se, že za ním se nachází svět tak odlišný od toho našeho, že každý by se dočista pomátl, kdyby tam měl jen na malou chvíli vkročit. Každý člověk má svoji duši, která mu byla dána z vůle Boží a po smrti tato duše opustí tento svět a putuje do světa jiného. Za zrcadlem však žijí zlé Stíny. Tvorové, jež vyšli z lůna Pekelných, aby pustošili náš svět. Když duše opustí lidské tělo, Stín se jí pokusí pohltit a stáhnout k sobě. Jen čistá duše se Stínu vyhne a dosáhne Království nebeského. A proto nenechme se oblouznit a buďme nadále oddanými služebníky našeho Pána, jinak nás čeká děsivý trest.
Jonathan Costa 1432

„Tohle nevidím dobře,“ řekl Cy.
„Proč ne? Nevěříš těm věcem?“
„Je vidět, že o Černém zrcadlu ani církev moc neví a kromě toho nevidím jedinou spojitost s informacemi, jež jsme našli v Tibetu. Nikde tam nebyla jediná zmínka o Stínech, co požírají duše. My se snažíme dostat za portály, ale to je něco úplně jiného, než Černé zrcadlo. Za nimi má prý být místo na hranici světa našeho a světa tam dole.“
„Myslíš brána do Pekla.“
„Ano, tak nějak. V Tibetu jsem našel zmínky o tom, jak to tam vypadá a také několik velice zajímavých textů. Jsou to jakési pokyny, které se musí splnit, aby bylo dosaženo něčeho velkého.“
„Čeho?“
„To přesně nevím,“ řekl Cy, ačkoli to vůbec nebyla pravda. Společně s Kasumi věděl, co bude třeba za portálem udělat a oba k tomu byli odhodláni, ale nebylo moudré o tom informovat někoho dalšího. „Pojďme k dalším textům. Snad zjistíme víc.“


Vůbec první zmínka o Marcusovi Gordonovi pochází až z konce dvanáctého století. Je známo, že Marcus Gordon se zúčastnil roku 1189 třetí křížové výpravy vedené za účelem dobytí Jeruzaléma, jež si přivlastnil krutý tyran a antikrist Saladin. Marcus se pod velením anglického krále Richarda I. zúčastnil obléhání Akkonu. Když Akkon roku 1191 kapituloval a francouzský král Filip II. August se vrátil do Francie, Richard pokračoval v tažení proti Saladinovi. Je známo, že během tohoto tažení se Richard s Marcusem velice sblížil. 7. září 1191 se odehrála bitva u Arsufu, ve které získal Marcus pověst hrdiny, když sám přemohl několikanásobnou přesilu. Saladinova porážka u Arsufu pomohla Richardovi nejen upevnit své pozice, ale také postoupit kupředu. Podařilo se mu obsadit přístav Jaffa, ale k ofenzívě Jeruzaléma nedošlo, neboť se Richard dostal do sporu s Konrádem z Montferatu. Mezi Richardem a Saladinem začalo dlouhé období vyjednávání. Ani jedna ze stran však nechtěla té druhé ustoupit a tak přišel Richard s odvážným návrhem, který mu prý vnuknul, v té době již blízký přítel, Marcus Gordon. Saladinův bratr Al-Adil se měl oženit s Richardovou sestrou Johannou a jejich sídelním městem měl být právě Jeruzalém. Tento bláznivý nápad měl počítat s tím, že bude Jeruzalém přístupný jak pro křesťany, tak i pro zkažené muslimy, což samozřejmě nebylo možné. Richard i po této události považoval Marcuse za muže zcela oddaného a věrného nejen jemu samotnému, ale také Svaté říši římské a už v této době sliboval Marcusovi povýšení do šlechtického stavu a vlastní území v Anglii, což se mnohým zdálo neslýchané. Po neshodách se Saladinem se Richard odhodlal k útoku na Jeruzalém. Několikatýdenní obléhání však nepřineslo ovoce a tak se Richard stáhnul nejprve do Jaffy a poté až do Akkonu. Jaffu se mu sice podařilo opětovně dobýt, ale vážná nemoc a politická situace v Anglii ho přiměla uzavřít se Saladinem pětileté příměří a vrátit se domů. Během zpáteční cesty byl však Richard zajat Leopoldem V. Babenberským, který tak jednal na rozkaz římského císaře Jindřicha VI. a francouzského krále Filipa II. Pro Marcuse, který se vrátil bezpečně do Anglie, začaly krušné časy neboť slíbenou půdu a titul mu Richardův bratr Jan Bezzemek odmítl dát a navíc zabavil veškerý majetek, který Marcusovi patřil. Marcus byl nucen žít téměř v bídě a vydělával si jen občasnými šermířskými vystoupeními. Toužebně očekával návrat svého krále, ke kterému došlo v únoru roku 1194 poté, co Richard souhlasil s podmínkami, jež mu byly dány. Okamžitě se pustil do války proti Fillipovi II. a Marcusovi dal, co mu bylo slíbeno. Richard mu rovněž navrátil odejmutý majetek a navíc ho tučně vyplatil jako kompenzaci za problémy, které měl. Marcus se ale rozhodl pomoci Richardovi ve válce s francouzským královstvím. Roku 1199 při obléhání hradu Chalus byl Richard zasažen šípem, do rány se mu dostala infekce a 6. dubna zemřel. V jeho posledních chvílích s ním byl právě Marcus Gordon a také Richardova matka Eleonora Akvitánská, které zemřel v náručí. Eleonora měla za to, že vinou Marcuse Richard zahynul, ačkoli k tomu dnes nemáme jediný důkaz a nechala ho uvěznit, stejně jako kdysi Marcusova bratra Mordreda o kterém se tvrdilo, že zahynul již v dětství. Oba byli drženi na hradě v Rouen až do Eleonořiny smrti roku 1204. Po dvou letech, během kterých se bratři snažili očistit své jméno (nutno říci, že úspěšně) společně založili na Marcusových pozemcích opevněný hrad, jež nazvali Black Mirror. Marcus velice rychle převzal správu nad celým územím a úspěšně vládl svým poddaným. Oblíbenost mezi prostým lidem a především přízeň u královského dvora dopomohla k tomu, že se stal velice mocným a uznávaným i za hranicemi svého panství. Během válek v Anglii bojovali oba bratři po svém boku za krále Jana. Roku 1211 Mordred svého bratra přesvědčil, aby se zapojil do probíhající křížové výpravy na jihu Francie, kterou vyhlásil papež Innocenc III. Marcus ve válce zůstal pouhé dva roky, během kterých zažil hromadné popravy, vypalování a drancování měst a vybíjení tisíců lidí nehledě na jejich vyznání. Během války Mordred spravoval panství Black Mirror a to brutálním a vykořisťovatelským způsobem, který stál život stovek lidí. Jeho černé srdce plné nenávisti vůči všemu živému však nepočítalo s předčasným návratem Marcuse. Ten se na Black Mirror vrátil v srpnu roku 1213 a již brzy pochopil, že ho jeho bratr zradil. Díky několika stovkám věrných mužů obléhal Black Mirror a donutil Mordreda ustoupit do podzemních prostor pod hradem. Zde se utkali v boji na život a na smrt, poté, co Mordred chladnokrevně zavraždil svoji ženu, která zde byla také. Mordred byl poražen, ale na sklonku života vyřknul mocná slova kletby, která měla postihnout Marcusovy potomky. Marcus brzy zjistil, k jakým věcem se Mordred během jeho nepřítomnosti odvážil. Mordredovi se podařilo hluboko pod Black Mirror nalézt ohromnou bránu do jiného světa, zvanou Černé zrcadlo podle sídla Gordonů. Není přesně známo, jakým způsobem ho Mordred využil, ale ví se, že prováděl mnohé pokusy. Marcus se dozvěděl také o pěti portálech, které na panství a v jeho okolí jsou a které s velkou pravděpodobností ústily přímo do Pekla. O těchto objevech informoval papeže Innocenta III., který po dlouhém rozmýšlení rozšířil Marcusovo panství tak, aby na jeho území bylo všech pět portálů a následně rod Gordonů ustanovil ochránci Černého zrcadla a portálů. Protože opatrnosti nebylo nazbyt, bylo rozhodnuto, že vždy pouze jeden z rodu Gordonů, ten, kterého vybere církev, se stane Strážcem portálů a jen on bude znát všechna tajemství. Od této doby jsou Gordonové ochránci okolního světa a nikdy by neměli upadnout v zapomnění, neboť na jejich bedrech spočívá osud lidstva.
Paolo Ricci 1526

„Tím se nám situace podstatně zjednodušuje,“ řekl Cy.
„Pět portálů?! Co myslíš, že to znamená?“ ptal se překvapený Pietro.
„Nejsem si jistý. Objevili jsme zatím jen tři, možná čtyři, ale byly od sebe vzdáleny tisíce kilometrů. Buď je to jen jedna velká náhoda, nebo je Black Mirror něčím výjimečné. Každopádně víme, co dělat dál.“
„Myslím, že ten Samuel by o portálech mohl vědět a i kdyby ne, tak Adrian jakožto Strážce je musí znát určitě.“
„Budou pro nás důležití nejspíše oba dva.“
„Chtěl bych si prohlédnout ještě tohle,“ Pietro ukázal popsaný list, pod kterým byla podepsána Valentina.

Veškeré nebezpečí související s kletbou Gordonů je zažehnáno. Kletba, kterou vyřknul Mordred Gordon a která ho měla ve výsledku přivolat ze světa mrtvých, byla zrušena v okamžiku, kdy částečně ovládnutý Adrian Gordon porazil ve světě Stínů za Černým zrcadlem Mordredovu duši, čímž znemožnil její spojení s Mordredovým Stínem, který se nacházel v Adrianově těle. Pokud by k tomu nedošlo a Mordredův Stín by se v Adrianově těle spojil s jeho duší, došlo by k plnému ovládnutí Adriana a jediné, co by po Adrianovi zůstalo, by byla jeho tělesná schránka, zbavena jeho vědomí, pocitů a všeho ostatního. Zničení Mordreda tak zažehnalo hrozbu, ale nabízí se otázka – je možné, aby z prostor, kde Mordredův Stín byl, unikl další Stín někoho jiného? Osobně se domnívám, že to není možné, neboť žádný podobný incident není znám. Po smrti člověka dojde k vytvoření jeho Stínu za Černým zrcadlem. Mordred ale dokázal Stíny dostat i do našeho světa a to v jejich pravé podobě. K jejich přechovávání slouží černé, dokonale tvarované koule a je pravděpodobné, že Stín může z koule odejít, tak aby ovládl tělo živého člověka. To jest podobný způsob, jaký použil Mordred k ovládnutí Adriana. I nadále je tedy zcela nezbytné, aby bylo Černé zrcadlo chráněno a úloha Strážce, kterou nyní Adrian zastává, rozhodně není zbytečná. Další velice zajímavou věcí jsou portály, které ústí do místa zvané Rituální komnata, kterou navštívil zřejmě po dlouhých staletích nejprve Samuel Gordon a poté jeho syn Adrian. Neměla jsem možnost portálem projít, ale dle Adrianových slov se za ním nachází kruhová místnost s velkou propastí, oltářem a trůnem. Mordred tuto místnost využíval a odtud také unikl jeho Stín. Mám ale podezření, které hraničí s jistotou, že tato místnost byla zbudována již před tisíci lety, plnila nějakou důležitou funkci a podle trůnu se zdá, že patřila někomu velice mocnému.
Valentina Antoliniová 9. 12. 1993

„Věděla toho spoustu, Cyi, mohla nám být opravdu užitečná.“
„Nevěděl jsem, že se ta místnost nazývá Rituální komnata. Co mě však udivuje, je význam těch koulí. Netušil jsem, že fungují také jako schránka na ty Stíny.“
„To nám ale k ničemu nebude, nebo ano?“
„Myslím, že ne. Koule odemykají portály a to nás zajímá především.“
„Pokud tomu dobře rozumím, tak Samuel v té komnatě už byl a zná to tam.“
„Ano, zdá se, že tomu tak je a to ho dělá důležitějším, než jsem si myslel. Chtěl bych, aby tam šel s námi.“

Do salonku vtrhla Elena a ve spěchu začala vysvětlovat, co se děje.
„Pane, Cyi, právě volá nějaký muž a přeje si s vámi mluvit.“
„Se mnou?!“
„Ano, víte, sháněl se po vás už před několika hodinami, když jste byl pryč.“
„Proč jste mi to nevyřídila?“
„Promiňte, pane, zapomněla jsem.“
„To je v pořádku, Eleno, můžete jít,“ řekl Pietro, a když odešla, obrátil se ještě k Cyovi, který už pospíchal k telefonu, co byl na chodbě, „odpusť, že ti to nevyřídila, ale poslední dobou trpí zřejmě nějakou chorobou a často zapomíná. Už jsem navrhoval otci, abychom jí propustili, ale nechce o tom ani slyšet.“
„Nic se nestalo,“ řekl Cy a už držel sluchátko telefonu v ruce. „Tady, Cy McCall, přál jste si se mnou mluvit?“
„Ani nevíte, jak rád vás slyším, Cyi.“
„My se známe?“
„Ivan Děgtargov, nevzpomínáte si?“
„Ano, jistě. Nepoznal jsem vás po hlase. Stalo se něco?“
„Bohužel. Potřebujeme okamžitě vaši pomoc. Jsem s Kasumi v Praze a oba jsme utrpěli zranění, která…“
„Cože? Je Kasumi v pořádku?“
„Poslyšte, nemám zase tak moc času a navíc bych taky uvítal lékařskou péči, takže asi takhle – Kasumi má zlomenou nohu a nějaké zranění hlavy, nevím jak je to vážně. Teď leží v nemocnici v Praze, jenže po nás po obou pase policie, kvůli jedné nehodě, co se stala. Myslíte, že nám budete moci nějak pomoct?“
„Udělám, co půjde. Jedu okamžitě tam, ale povězte mi ještě jednu věc – našli jste něco?“
„Ano. Máme nějakou černou kouli.“
„Skvělé! Dejte na ní pozor a na sebe samozřejmě taky. Uvidíme se v Praze.“ Cy byl na jednu stranu rád, protože jsou zase o krok blíže svému cíli ale zranění, které utrpěla Kasumi je významnou komplikací.
„Co se stalo, Cyi?“ ptal se Pietro.
„Změna plánu. Musím okamžitě do Prahy, protože moje společnice je zraněná.“
„A to je důvod čekat? Můžeme pokračovat spolu?“
„Ne, to nemůžeme. S Kasumi spolupracujeme a já se na ní nemůžu najednou vykašlat a jít si po svých.“
„Proč je to takový problém? Prostě je zraněná a tak nemůže jít dál. Copak to nepochopí?“
„Uzavřeli jsme dohodu, Pietro, a já ji nemůžu porušit.“
„Proč ne?“
„Protože mi na ní záleží, protože ji nutně potřebujeme, kdyby se něco stalo a taky protože ji nechci zradit. Pro tebe se nic nemění. Pojedeš do Aberdeenu, najdeš Samuela a budeš ho sledovat. Dohlížej na něj, aby byl v bezpečí ale ať se nedozví, co po něm chceme. Vyřídím situaci v Praze a pojedu okamžitě za tebou. Ubytuj se v nějakém hotelu nejlépe v centru, ať mám šanci tě rychle najít.“
„Dobře, ale co když tam už nebudu? Co když se Samuel přeci jen vrátí na Black Mirror nebo pojede jinam. Ideální bude, když zůstaneme stále v kontaktu. Můžeme přece použít mobil.“
„Teoreticky by to tak bylo nejlepší, ale je tu problém ohledně Kasumi. Myslím, že má strach, že by ji mohl někdo vystopovat a tak nechce, abychom komunikovali tímhle způsobem. O tom, že s ní pracuji, nejspíše vědí také, takže nebezpečí hrozí nám oběma.“
„Chceš mi tvrdit, že po tobě jde Yakuza?“
„Naposledy nás přepadla nějaká jejich členka v Tibetu a od té doby, což jsou už skoro dva roky, se naštěstí nic nestalo, ale opatrnosti není nikdy nazbyt. Zkus prostě zařídit, aby tam Samuel zůstal, dokud nebudeme připravení. Jakmile to bude možné, sejdeme se všichni v Anglii na Black Mirror, kde ho vyslechneme.“
„Copak ho nemůžeme vyslechnout v Aberdeenu?“
„Pochybuji, že nám něco řekne bez pádného důvodu, nezapomeň, že Gordonové mají portály chránit před okolním světem. Taky myslím, že se nám bude hodit jako průvodce. Navíc mám pocit, že se podívám na zoubek i tomu Adrianovi. Ti lidé mě zajímají. Rozhodně ale potřebujeme mít po boku Kasumi. Kdyby se něco dělo, tak ona se o ty lidi postará a když bude třeba, tak je oba bez problémů zabije.“
„To by mi ani nevadilo. Pořád se ale obávám o tebe – copak té… Kasumi vážně můžeš věřit.“ „Té můžu věřit naprosto ve všem. Najít v dnešním světě někoho, kdo tě nezradí je vážně umění, takže mám velkou radost, že je na mé straně a to zdaleka není její jediná výhoda.“
„Co ještě dokáže?“
„Především se vyzná v zabíjení, což se na mých cestách obzvlášť vyplatí. To mi připomíná – uvědom si Pietro, že tohle nejspíše nebude žádný bezpečný výlet. Je dost dobře možné, že nás na Black Mirror budou čekat opravdu nebezpeční protivníci.“
„Takže nejsi sám, kdo pase po těch portálech.“
„Jsem sám. Těmi protivníky nemám na mysli jen… lidi.“
„Cože?“
„To nic, radši na to hned zapomeň. Máme před sebou těžký úkol, ale věřím, že konečně po všech těch letech se blížíme k cíli. Odhalíme jednu z největších otázek lidstva.“
„V to doufám, ale nemyslíš, že bych si zasloužil o tom všem vědět víc?“
„Promiň, Pietro, ale není to tak snadné, jak to vypadá. Musíš mi důvěřovat, protože víc ti opravdu říct nemohu.“
„No dobrá. Půjdu se vyspat a zítra ráno odletím do Aberdeenu. Elena ti připravila pokoj v patře. Mám tě tam doprovodit?“
„Ne, já potřebuji co nejrychleji odletět. Vyřiď Alessandrovi, že mám opravdu naspěch, tak ať se nezlobí, že tu nezůstanu.“

Cy odcházel z vily se smíšenými pocity. Byl zamyšlený a vůbec si nevšiml, že je někým sledován... Věděl, že věci se podstatně změnily, a přestože odhalil mnoho nového, tak komplikace ohledně Kasumi a Ivana byly nepříjemné. Pomoc od Pietra může být opravdu důležitá, ale věděl, že ho nesmí zbytečně ohrozit. Vzít ho s sebou do Rituální komnaty by mohlo být velice riskantní, takže ho bude muset přesvědčit, aby tam nešel. Bude to teď hodně těžké a navíc se nabízí také otázka ohledně hlídačů portálů. Pět portálů vzdálených od sebe jen pár desítek kilometrů znamená pět nebezpečných a smrtících tvorů v těsné blízkosti. Věděl, že na tohle by byla zapotřebí pořádná ozbrojená a vycvičená skupina a on má jen Kasumi a Ivana. Napadlo ho, jak na tom místě vůbec dokážou přežívat obyčejní lidé.