Vyletěl ďábel z krabičky

Mladé dívky to nemusí mít v životě jednoduché, třebaže jsou i bohaté. Alexandra o tom ví své. Kvůli jejím šedivým vlasům a v Japonsku neobvyklém jméně si z ní všichni utahují a nikdo se s ní nekamarádí. Za většinu jejích potíží může rodinné dědictví a s ním i speciální podmínka, která se musí dodržet, jinak bude nárok na dědictví ztraceno.

A jakoby toho nebylo málo, do jejího života proniknou dva muži, kteří skrývají víc, než by se na první pohled mohlo zdát.

 

Žánr: Fantasy, komedie, současnost

„K čertu s tím!“ nadávala jsem na knihy, které mi už zase spadly na hlavu. Kopanec spustil další lavinu veteše. Prachová mračna mě zase vyhnala do přízemí. Kašlala jsem a utírala si slzy.

'Pitomý haraburdí!'

Prsty jsem si prohrábla rozčepýřené po ramena dlouhé šedivé vlasy. Jo, mám je šedivé, a to si je ani nebarvím. Strašně mě to štve, nenávidím je. Zkoušela jsem je několikrát obarvit, ale žádná barva pořádně nedržela. Ve škole se mi kvůli tomu smějí a lidi na ulici po mně divně koukají.

Rozhodla jsem si dopít kávu, kterou jsem nechala v obývacím pokoji. Unaveně jsem si sedla do prostorného a měkkého křesla. 'To jsem dostala pěkné dědictví.'

Všechno začalo s mojí prapraprapra… prababičkou někdy před čtyřmi sty lety. Pocházela z velmi bohaté rodiny s dlouholetou tradicí. Byla na svoji dobu velmi tvrdohlavá, což je jedna z dalších věcí, kterou jsem po ní, vedle šedivých vlasů, zdědila. Podle pomluv a zvěstí to však neměla v hlavě v pořádku. Na svoji svatbu z rozumu přistoupila jen pod podmínkou, že manžel musí zařídit, že porodí dceru jménem Alexandra.
Dobře, zní to zvláštně, možná až podivně. Ve staré Anglii to však bylo obyčejné jméno. Navíc pokud nebude dcera a nebude se jmenovat Alexandra, má se veškerý majetek rodiny předat různým organizacím a potomci z toho budou mít doslova prd. To znamená, že by moje rodina ztratila právo na rodinný podnik, který navíc velmi dobře prosperoval. A to je druhá část podivného dědictví mojí rodiny. Se jménem Alexandra se dá žít, pokud však už po tři generace nežijete v Japonsku. Jsem tady ta „bohatá holka s divným jménem“.

Povzdechla jsem si. Vzpomínky na minulost mě vždycky štvaly, protože s tím už nic nejde dělat. Rozhlédla jsem se po pokoji. Veliký prostor byl od venku oddělen malovanou zástěnou s motivem hor v mlze, horní polovinu pak tvořila šachovnicová okénka. Zem byla přikrytá plovoucí podlahou, na pravé straně pokoje byl elektrický krb s několika vitrínami a policemi, u zdi naproti zástěně kralovala veliká čalouněná pohovka s křeslem po straně, ve kterém jsem zrovna seděla a stolek, pod nímž byl umístěn koberec. Ze stěn pak sem tam visel obraz s krajinou.

Unaveně jsem opřela hlavu o zadní část křesla. Pořád jsem před sebou měla přebrání půdy. Tam se za posledních několik desetiletí nashromáždila spousta veteše od knih, svitků, váz a beden, až po sochy, sošky a polorozpadlý nábytek. Rodina většinu toho přivezla z Anglie, případně i ze svých obchodních cest. V domě žiji sama, rodiče bydlí v Tokiu, tedy skoro sto kilometrů ode mě. Možnost se osamostatnit jsem dostala jako dárek ke svým šestnáctým narozeninám, které byly na konci školního roku.
Nejraději bych sem pozvala svoji kamarádku Tatsi, ale ta jela se svým klukem někam do Francie. Sourozence taky nemám a nikdo jiný mě nenapadal.

'A co! Aspoň tu budu mít klid.'

 

Žádné komandování, úkoly ani povinnosti. Hodila jsem do sebe poslední lok kávy a vydala se vstříc předem prohranému boji s veteší.

„Třeba tam najdu samurajské brnění,“ pousmála jsem se a opatrně vyšla po sklápěcích schodech.
Prach se už většinou usadil.

'Ach jo.'

Ať jsem se rozhlížela, jak jsem se rozhlížela, bylo to neukliditelné. Vyhrnula jsem si rukávy a vzala do ruky první knihy.

'Aspoň to můžu naskládat na hromadu.'

Připadala jsem si, že vytvářím hradby a navíc vratké. Což se velmi brzo potvrdilo, když jsem zavadila o jednu větší knihu, která vyčuhovala z „hlavní věže“. Naštěstí to nepadalo na mě. Upozornila mě na to až veliká rána a bolestné zakřičení.

„Co se to-?!“

Nepřekvapilo by mě to, kdyby vykřiknutí patřilo mně.

„Kdo je tam?!“

 

Nikdo se neozýval. Znovu jsem to zopakovala a přiblížila se k sesuvu. Do něčeho jsem kopla a málem spadla.

„Sakra! Co to… ?!“

Z hromady vyčuhovala bosá noha a škubala sebou.

„Vydržte! Hned vás zpod toho dostanu!“

Odhazovala jsem všechno harampádí stranou, padni kam padni. Konečně jsem se prohrabala až dolů. Na zemi ležel nějaký rozpláclý kluk.

'Eh?'

Cukal sebou a začal se pomalu zvedat. Nejdřív jsem si všimla toho, že na sobě měl jen potrhané hnědé kalhoty. Pak dlouhých vlasů se zvláštním střihem, vepředu byly ostříhané nakrátko a po stranách měl dva tlustší copy až po ramena. Na záda mu pak padal dlouhatánský pramen svázaný tenkou mašlí. Druhou zvláštností byla jejich barva. Až do poloviny volného copu je měl černé, ale pak se plynule měnila do stříbrné, tak tomu bylo i u copánků. Kašlal a oprašoval si hlavu.

„Jsi v pořádku?“
Otočil se na mě a překvapeně otevřel světle šedivé oči. Několikrát otevřel ústa, ale nic nevyslovil, pak mě najednou popadl za ramena a zakřičel:

„Slečno Alexie!!“

Vyděsil mě a já ho poučila o několika chvatech z bojového umění.

„Kdo jsi?! Co děláš v mém domě!?“

Kousek jsem poodstoupila. Kluk se začal zvedat a já si všimla, že je asi o půl hlavy vyšší než já, takže má okolo dvou metrů.

'Vau…' Neubránila jsem se zkoumavému pohledu.

Celkem svalnaté a dobře propracované tělo, zvláštní oči a tajemné vlasy z něj dělaly „sexy“ kluka.
„Slečno Ale… xie… ?“ Jeho hlas ztratil na síle. Díval se na mě se směsí šoku, překvapení a zmatení. Uvolnila jsem se a dala si ruce v bok.
„Nevím, kdo jsi, ani co tu děláš. Ale nejsem ten typ člověka, co by druhé nechal na holičkách. Pojď za mnou!“

Pozorně jsem naslouchala jeho krokům, ale žádné jsem neslyšela.

„Tak jde… ?! … Ííííík!“ zakřičela jsem a musela se chytat za stěnu. Stál přímo za mnou.

„Přestaň chodit jako duch!“ naštvaně jsem ho praštila do hlavy.

 

Jeho bolestné skučení mě pak ujistilo, že opravdu jde za mnou. Odvedla jsem ho do kuchyně spojené s jídelním koutem. Byla převážně tvořená červenočernou kuchyňskou linkou. Jídelní kout pak obsahoval stůl a židle pro šest osob. Vzala jsem rychlovarnou konvici a nalila do ní vodu.

„Piješ kávu?“

Jen se na mě udiveně podíval.

„Co je to káva?“ Jeho hlas zněl jinak, než hlasy ostatních kluků, jen jsem nevěděla proč.
„No přece káva! Kafe, Indie, expresso, zrna! Chápeš?!“ Mávla jsem nad tím ruku.

„Ochutnáš a uvidíš.“

Rychlovarka se vypnula a já jemu i sobě nalila šálek. Po takovém šoku ho potřebuji. Pozorovala jsem ho. Přičichl k tomu a nakrčil nos, jako by to smrdělo. Opatrně ochutnal a znechuceně vyplázl jazyk.

„Šís…“ Vzala jsem cukřenku a dala ji před něj.

„Přislaď si to, když ti hořká káva nechutná.“
Zvědavě nadzvedl pokličku a postupně si do kávy házel kostky cukru.

'Jedna… dvě… tři… … šest…' Začal se mi zvedat žaludek.

„Co blbneš?! Copak to pak bude k pití!?“ Zamračil se na mě a já mu to oplatila vražedným pohledem.

'Co je to za magora?' Znovu opatrně ochutnal kávu a tentokrát se usmál a pořádně se napil. Žaludek se mi zase převracel, ale naštěstí nic víc.

„Co vlastně měla být ta 'Alexie'?“ zeptala jsem se ho, když dopil.
Obrátil ke mně pohled a začal mě zkoumat. Trochu mě přitom zamrzelo, že mám na sobě ušmudlané, vyprané triko a špinavé džíny.

„Kdo jsi?“ Vzteky jsem zaječela.
„To bych se snad měla ptát já!! Nejdřív na mě křičíš 'Alexie' a pak se mě ptáš?! Co je to za logiku?!“ Tyčila jsem se před ním jako bohyně pomsty.

 

„Vypadáte jako slečna Alexie, ale nejste jí,“ řekl nevině.
„Samozřejmě, že ne! Nikdo mi tak neříká!“ Podrážděně jsem zasunula neposlušný pramen vlasů za ucho.
„Kdo jste?“
Začal mě pěkně vytáčet, ale udržela jsem se.

„Jmenuji se Tarakury, Tarakury Alexandra.“ Čekala jsem, že vyprskne smíchy, začne se culit nebo tak. Jeho tvář však zůstala bez výrazu.
„Vy jste slečna Alexie.“
„Copak jsi před chvílí neřekl, že nejsem Alexie?!“ můj hlas přecházel do vyšších sfér.
„Slečna Alexie je slečna Alexie.“ Tak to byla poslední kapka. Popadla jsem ho za ruku a vyhodila otevřenými dveřmi na zahradu.

„Vypadni!! Než na tebe zavolám policii!!“ Prudce jsem zavřela posuvné dveře.

Byla jsem po celý zbytek dne tak naštvaná, že jsem se na půdu vykašlala a sedla si k televizi v mé ložnici. Polštářky, kterých mám bohatou zásobu, jsem narovnala ke stěně a pohodlně jsem se na nich rozvalila. Sotva jsem televizi vnímala, pořád jsem přemýšlela o tom divném klukovi.

'Hmmm… proč mám tak divný pocit, že jsem ho někde viděla…'

 

Najednou venku udeřil blesk a pokoj se zanořil do tmy.

„Co to… Sakra, to potřebuji! Blbý výpadek elektřiny!“

Vytáhla jsem televizi ze zástrčky a zhasla světlo. Až teď jsem si všimla, jak venku lije. Spíš než déšť to připomínalo natažené provázky.
Mnohokrát se zablesklo a neustále odněkud hřmělo.

„No jo, no… Ve zprávách říkali něco o přívalových deštích a krupobití ...“

Podle četnosti blesků a hluku jsem to odhadla na dobré dvě nebo tři bouřky, které se srazily na křižovatce.

'A zrovna přímo nade mnou…' unaveně jsem si povzdechla.

'Co asi dělá on?' Překvapeně jsem trhla hlavou a prudce jí zakroutila, až mi málem vypadla z pantu.

„Proč by mě měl ten úchyl zajímat?! Stejně je to nejspíš bezdomovec nebo co!“

Znovu se venku mohutně zablýsklo.

'Tohle bude na dlouho.'

Odešla jsem do kuchyně, která je hned nad mým pokojem, zapálit si pár svíček.
Ráda se dívám jak stéká vosk a vytváří zvláštní tvary. Při hledání svíček jsem si pobrukovala a pomáhala si malou led lampičkou, kterou používám při čtení knížek.

„Ach, tady je.“ Vytáhla jsem ze skříňky tlustou a středně vysokou svíčku z voskové plástve. Seskočila jsem ze stoličky, najednou se zablesklo a na pěkně dlouho. Koutkem oka jsem zahlédla vysokou postavu, stojící na zahradě. Zastavilo se mi srdce a otočila jsem se. Světlo pominulo a mně začaly před očima běhat mžitky. Rychle jsem zamrkala, ale moc mi to nepomohlo. Posvítila jsem na zahradu.

„Kdo je to?“ zakřičel jsem, jak nejbojácněji jsem dokázala.

Světlo dopadlo na hlavu postavy.

„Ty?!“ Srdce mi poskočilo. Stál tam na dešti přesně na tom místě, kam jsem ho vyhodila.

 

„Pro rány boží! Co tam tak stojíš?!“

Nehýbal se, jen mě pozoroval. Vyskočila jsem a zatáhla ho do domu. Táhla jsem ho až ke koupelně přes celý dům.

„Okamžitě se svlékni a vykoupej!“

Vrazila jsem mu do ruky svíčku, zápalky, zavřela za ním a sama se šla převléknout. Stačilo pár vteřin a byla jsem promoklá až na kost.

'Je ten kluk vůbec normální? Stát v takovém slejváku.'

Vběhla jsem do druhé koupelny vedle mého pokoje. Automaticky jsem si rozsvítila, ale světla pořád nefungovala.

'Sakra.' Provizorně jsem si posvítila lampičkou.
'Neměla bych mu půjčit ještě baterku?' Napadlo mě, když jsem vyšla. Běžela jsem k němu, ale než jsem stačila něco říct, vyšel z koupelny. Mohutně se zablesklo. Loktem jsem ho zarazila zpátky.

„Vem si ručník!!“ Zadýchaně jsem zavřela dveře a poslouchala, jak výbava koupelny padá na dlaždičky.

'Já… Já to viděla…' Máchala jsem okolo sebe rukama, abych se se té myšlenky zbavila. To se mi však nevyplatilo, neboť jsem zápěstím narazila na hranu poličky.

„Auuu!!“ Třela jsem si pulzující místo.

'Určitě budu mít modřinu.'
Někdo mi položil ruku na rameno. Vyděšeně jsem sebou cukla. Stál za mnou a já měla pocit, že snad vidí jako kočka. Sehnul se a začal mi zraněné místo olizovat. Nejdřív jsem jen ztuhla a pak jsem mu vrazila facku.

„Úchyle!!“

Rychle jsem utekla do haly, která je mezi obývacím pokojem a kuchyní. Rychle jsem oddechovala.

„Proboha, co je to za kluka?“ Opatrně jsem se otočila a jak jsem předpokládala, stál přímo za mnou. Cítila jsem jeho netečný pohled.

'Snad to není psychopat…' Unaveně jsem si povzdechla.

„Ani se nehni, najdu ti nějaké oblečení.“

 

Odhodlaně jsem se vydala na půdu.

'Myslím, že jsem tam někde viděla staré mužské oblečení.'

Naštěstí jsem truhlu, kde jsem to naposledy viděla, našla během chvilky.

„Tady to je.“ Roztáhla jsem svršek staromódního hakami proti světlu z baterky.

'Snad mu to bude.'

Opatrně jsem slezla dolů a zamířila si to do haly. Přesně tak, jak jsem ho tam nechala, tak tam stál.

„Tady máš provizorní oblečení, snad ti bude.“ Už už se chystal svléknout ručník, když se na mě podíval a viděl, že zatínám pěst a skřípu zuby. Tiše si vzal věci a odešel do vedlejšího pokoje pro hosty.

'No, aspoň se učí rychle.'
Během pár minutek zase vyšel. Posvítila jsem si na něj baterkou a musela jsem si v duchu hvízdnout, vypadal fakt božsky a přesně mu to sedlo.

„Fajn, ty spíš tam.“ ukázala jsem za něj.

„Já spím tam.“ Ukázala jsem za sebe.

„Přibliž se k mému pokoji a zlomím ti vaz.“

Udělal něco, co jsem vůbec nečekala, poklonil se mi. Ještě několik minut jsem zírala na zavřené dveře.

„Že by mu ta facka otřásla mozkem?“

Vydrbala jsem z vlasů několik lupů a s mohutným zívnutím jsem si šla lehnout.
V posteli jsem se však pořád převracela, bouřka se nechtěla přehnat, ani utichnout.

'Si tam nahoře snad hrají na přetlačovanou nebo co?'

Světlo prostupovalo i přes zástěnu. Když se ozvalo několik mohutných ran za sebou, naštvala jsem se, popadla futon a zamířila si to na půdu. Sice tam bylo těsno a spousta bordelu, ale nebylo tam vidět tolik světla z blesků. Svalila jsem se na matraci a během chvilky usnula.

 

Zdál se mi velmi podivný sen, viděla jsem tam toho kluka, mluvil na mě, ale vůbec jsem jeho slovům nerozuměla, nebo jsem je spíš neslyšela, bylo to jako v němém filmu. Usmíval se. Procházeli jsme se po nějaké zahradě. Zastavili jsme se až na mostu a koukali na koi kapry, okolo nás rostly menší i větší bonsaie a cesty byly vysypávané jemným pískem. Stály tu kamenné lucerny a sošky. Bambusová fontánka rytmicky bubnovala a voda zurčela.
Viděla jsem, jak se zasmál a zase mi o něčem vyprávěl. Chtěla jsem promluvit, ale nešlo to. Uchopil mě za ruku, ale já se ani nehnula. Místo toho ze mě vystoupila jiná žena, vůbec jsem ji neviděla, protože se ztrácela v záři. Ucítila jsem bolest, jako bych ztrácela něco velmi cenného a nenahraditelného. Nemohla jsem se ani pohnout, celé moje tělo jako by zmrzlo. Nemohla jsem ani dýchat, dusila jsem se.

'Pomoc… Neodcházej…'

Mizel v bráně vedoucí ze zahrady. Pořád se usmíval a jeho úsměv patřil neznámé ženě. Bolelo to.

Padání, něco začalo padat. Řítilo se to přímo na mě a já se nemohla ani pohnout.

'Pomoc…'

Prudce jsem sebou trhla a zakřičela jsem. Vytřeštěné oči jsem upírala na tělo nade mnou. Splašený dech se mi pomalu uklidnil a já začala vnímat své okolí. Ten kluk…!

„Co… Co to děláš?!“

Začala jsem ho od sebe odstrkovat, pořád jsem se třásla a byla jsem zpocená, jako bych zrovna vyšla ze sauny. Posadila jsem se a okolo nás začaly padat knížky. Rozhlédla jsem se.

„Ty… jsi mě kryl?“

Okolo byly rozsypané nejen knížky, ale i desky a několik obrazů.

„Bože… já… Díky…“
Zakryla jsem si dlaněmi obličej. On mi položil ruku na hlavu a pohladil mě. Po pár minutých jsem se dostatečně uklidnila, doprovodil mě do mého pokoje. Tam jsem se převlékla a pořádně se vzchopila.

'Vždyť to byl jen sen,' ale pořád mi vězel v hlavě.

'Komu patřil ten úsměv?'

Vešla jsem do kuchyně a začmuchala jsem. Něco se tu smažilo.

„Ty vaříš?“ překvapil mě, ale uvítala jsem to. Já dokázala uvařit jen vodu na kávu, a to musela být v rychlovarné konvici, jinak jsem ji byla schopná spálit.

 

Zadívala jsem se mu pod ruce.

'Eh?' Měl je obvázané a zalepené a kuchyňská linka vypadala, že se na ní odehrála třicetiletá válka. Pořádně jsem se zahleděla na rybu, kterou zrovna krájel.

„Ale to je… !“ Hlavou mi prolétla blesková myšlenka, jedním skokem jsem byla u dveří na verandu, druhým jsem seskočila dolů a sprintem si to zamířila k jezírku.

„Aaaaaaa… !!“ Na kilometr daleko jsem vyplašila veškeré zvířectvo. Vběhla jsem zpátky do kuchyně a odkopla ho až do obývacího pokoje, naštěstí jsou dveře proti sobě, takže nebudu potřebovat dělníky.

„Idiote!! Koi kapři jsou na okrasu, ne na jídlo!!“
Prudce jsem oddechovala a nasávala do sebe vábivou vůni. Koukla jsem se na linku. Jedna porce kaprů už byla osmahnutá a připravená na talíři. Popadla jsem hůlky a kousek ochutnala. Málem mě to poslalo do nebe.

„Výborné!!!“ hned jsem se začala cpát. Až pozdě jsem si uvědomil, že se na mě dívá.

„Přeci to nevyhodím.“ řekla jsem uraženě, ale pod jeho vřelým úsměvem jsem se musela červenat. Rychle jsem se od něj otočila.
Snídaně nakonec byla výborná. Nepamatuji si, kdy jsem naposledy jedla něco tak skvělého a užila si přitom tolik zábavy. V době školy jsem chodila do kantýny, případně jsem zašla do restaurace, nebo si objednala jídlo domů. Byl to zvláštní pocit, jíst s někým. Doma jsem většinou byla sama a když tam byli rodiče, tak se bavili jen o práci, politice a dalších složitých věcech. Žila jsem v domě se spoustou lidí, ale ve skutečnosti jsem byla pořád sama. Možná proto jsem začala studovat bojové umění. Chtěla jsem být silná.

 

Zamyšleně jsem si ho prohlížela. Sen z bouřlivé noci se pomalu rozplýval, kdyby taky tak zmizel ten tísnivý pocit. Najednou někdo zazvonil u domovní brány.

„Kdo to může být?“

Návštěvu jsem nečekala a nic objednaného jsem též neměla. Opatrně jsem bránu otevřela. Za nimi stál krásně oděný muž v bílém obleku se světle zelenou vázankou. Měl krátce střižené blonďaté vlasy. Jeho mladé tváři kralovaly zelené oči, který skrýval za obdélníkovými brýlemi.

„Ano… ?“
Nemohla jsem přehlédnout jeho panické zalapání po dechu.

„Já… já… já…“ beznadějně se zakoktal.

Prudce poklekl a strčil mi pod nos kytici.

„Prosím, přijměte tento bezvýznamný dar!“ Jelikož jsem si kytici nebrala, podíval se nahoru.

„Ááách!“ Svým neohrabaným chováním rozsypal růže po celé cestě.

„Ach ne! Co jsem to udělal!“

 

Rychle je začal sbírat. Klekla jsem si před něj, jednu si vzala a zakryla jejím květem svůj malý úsměv.
„Komu vděčím za tento krásný dárek?“

Jeho tvář zrudla víc něž ty růže.

„Shiro… Jméno… Já jsem…“

Z toho plácání se kousl do jazyku. Očividně se před holkami extra super styděl. Poraženě svěsil hlavu.

„Jmenuji se Umenosuke, Umenosuke Shirogane.“
„To je hezké jméno.“ nemohla jsem se však ubránit pobavenému chichotání.
„Já… mohu vás pozvat na oběd.“ Připomínal mi teď smutné štěně.
Náhlý příchod by mě normálně naštval nebo podráždil, ale on byl tak roztomilý.
„Moc ráda přijmu.“
„Ach! Moc vám děkuji, lady Alexandro.“ Vyskočil na nohy jako čertík z krabičky.
„Lady?“ postavila jsem se.
Znovu začal rozhazovat rukama.

„Slečno Tarakury.“ Zase mi připomínal smutné štěně, ale tentokrát s dlouhýma, svěšenýma ušima.

 

„Stačí Alex a nevykejte mi, nejsem stará paní.“ Povzbudivě jsem se na něj usmála.
„Slečno Alex.“ Oplatil mi úsměv. Najednou mě zezadu objaly silné ruce a já u ucha slyšela zavrčení.

„Eh?“
Shirogane se zhrozil a já skoro viděla, jak bledne.

„Vy už máte přítele?!“ Svět se pro něj začal rozpadat.

'Eh? … EH!!'
„On není můj přítel!!“ Přehodila jsem ho přes rameno.

„Je to… je to…“ hledala jsem vhodná slova, „je to jen kluk, co mi pomáhá v domácnosti!“
'Proč mi sakra tak divoce bije srdce?'
„Mám tedy stále šanci vyhrát vaši přízeň?!“ Do jeho tváře se vrátila barva.
„Ah…“ Co jiného jsem na to mohla říct.

„Nechceš trochu čaje?“
„Ve-velmi rád vaši nabídku přijmu!“

Kluk už stál a zamířil do kuchyně. Tam dal vařit vodu a připravil nám čaj. Zavedla jsem svého obdivovatele do obývacího pokoje. Začali jsme si nezávazně povídat. Jeho rodina se přistěhovala do Japonska, když mu byly asi tři roky, před tím bydleli ve Francii, proto má tak nejaponský vzhled.

Najednou mu zazvonil mobil. Spěšně se omluvil a vyběhl čelními dveřmi na zahradu k jezírku s koi kapry, jejichž populace značně klesla.

Vzala jsem si šálek čaje a napila se, ani jsem si nevšimla, že by ho ten kluk přinesl. Za chvilku se Shiro, jak jsem mu zkráceně říkala, vrátil.

„Velmi se omlouvám, ale ve firmě mě potřebují.“

Připadal mi teď jako puberťák, který se stydí za nějakou hloupou maličkost. Mávla jsem nad tím rukou.

„Aspoň se mám na co těšit.“ povzbudila jsem ho úsměvem.

Spěšně se také napil svého čaje a já ho doprovodila k bráně.

'Možná tohle léto přeci jen nebude nudné,' zasněně jsem se usmála.

'Takový krásný kluk,' žertovně jsem se lehce udeřila do hlavy.

'Začínám blbnout jako poblázněná puberťačka.'

Nejhorší na to bylo, že jsem zrovna byla poblázněná puberťačka.

 

Opět mě k sobě přivinuly ty silné ruce

„Ty jsi moje, slečno Alexie. Nikomu tě nedám, nikdy!“

Ještě pevněji mě objal a mně zase začalo bušit srdce jako o závod. O pár vteřin později jsem s ním rozryla hlavní cestu.

„Nejsem tvůj majetek!! Kdo si sakra myslíš, že jsi!?!“

Úplně mi zkazil náladu a já si to jako včerejší bouřka zamířila k sobě do pokoje, zabouchla jsem dveře a vrhla se na postel.
Do polštářů jsem mumlala jednu nadávku za druhou a neobtěžovala se s jejich počítáním. Za nějakou dobu se ozvalo zaklepání.

„Oběd je hotový.“ Nijak jsem mu neodpověděla, pořád jsem trucovala. Za dalších pár hodin se však do trucování cpalo úpěnlivé kručení v břiše. Už to nešlo déle snést. Podívala jsem se na kočičí budík na mém nočním stolku. Ukazoval pár minut po půl třetí. Od snídaně jsem nic nejedla. Opatrně jsem vykoukla z pokoje.

 

'Kuchyň je čistá.' Vyplížila jsem se a našlapovala na špičky. Moji pozornost rychle upoutal jídelní poklop na stole. Nadzvedla jsem ho. Vyrazila proti mně nádherná vůně rýže, okořeněného kuřecího masa, omáčky a čerstvé zeleniny. V puse se mi začaly sbíhat sliny.

'To vypadá tak dobře.' Než by se někdo nadál, už jsem měla celou porci v sobě. Úlevně jsem si vydechla a zastyděla se.

'Možná jsem na něj neměla tolik křičet.'

Zakroutila jsem hlavou.

'To on začal prohlašovat, že jsem jeho.'
Spokojeně jsem pokývala hlavou, ale dlouho to nevydrželo. Začalo mi ho být líto.

„No, měla bych mu poděkovat za jídlo.“

Ale ať jsem se podívala kamkoliv, nebyl nikde k nalezení.

„On odešel?“

Sevřelo se mi srdce a zadívala jsem se na jezírko. Kapři vystrčili hlavy a rozčeřili hladinu. Nasypala jsem jim jídlo a pozorovala, jak se nenasytně cpou.

„Ale co, tak je to lepší. Určitě má svoji rodinu a přátele. Je jen trošku divný, nic víc.“

Pohlédla jsem k nebi. Tmavé mraky začaly pomalu zakrývat slunce.

'Zase bude pršet. … Vždyť ani neznám jeho jméno.'

 

***

 

Shirogane křečovitě držel mobil a volal svému kolegovi:

„Přijdu o něco později.“
„Co je? Už jsi tu měl být před několika hodinami!“
„Ale nic… jen takový menší střevní problém…“ křečovitě se zasmál a zavěsil, než se ho začne vyptávat na podrobnosti. Znovu ucítil ten tísnivý pocit, už to nevydržel a vykřikl:

„Jak dlouho tu mám ještě trčet!!?!“

Celé veřejné záchody se otřásly. Po další nekonečné hodině se natáhl pro toaletní papír. Jeho ruka nahmátla jen vzduch.

„Eh? … Eh! … EH?!?!“ nikde nic nebylo.

„Nééééééé!!“

Japonsko postihlo nové zemětřesení.

 

***

 

Lilo jako z konve a já stála venku s deštníkem a sledovala vstupní bránu.

'Jsem pitomá. Proč by se vracel? Už ani nevím kolikrát jsem ho zmlátila. … Byla to hlavně jeho chyba. …'

Zatínala jsem pěst.

'Ale… je tu bez něj… prázdno.'

Připadala jsem si opuštěná.

'Idiote… je to tvoje chyba…'

Nadávala jsem si. Nebylo to poprvé, co moje rvačky odehnaly ty, které jsem považovala za kamarády. Někdo mi položil ruku na hlavu. Prudce jsem ji zvedla. Stál tam, stál přede mnou a usmíval se.
„Ty… Ty… Idiote!“ seřvala jsem ho.

„Proč sis nevzal deštník?!“ Znovu jsem ho táhla do koupelny.

„Okamžitě se umej! Já to vybalím!“

Sebrala jsem mu tašku z ruky.

'On šel nakoupit?' pomyslela jsem si, když jsem se v kuchyni dostatečně uklidnila.

 

Začala jsem vytahovat nákup. Čínské zelí, rajčata, kotlety, rýže, mouka… nakonec jsem vytáhla okurku. Otočila jsem se, že to uklidím a zase za mnou stál jako duch. Chytala jsem se linky.

„Mohl bys laskavě přestat chodit jako duch?“

Lehce se na mě usmál.
Pozorovala jsem ho a pak bezmyšlenkovitě řekla:

„Jak se jmenuješ?“
Otočil se ke mně.

„Mé jméno není důležité“ Zase mě naštval.
„Jak není důležité?! Jak ti mám říkat?!“ Přistoupil ke mně a konejšivě mě objal.
'Eh?'

Ani jsem se ho nesnažila zabít. Srdce mi bušilo, jako by běželo maraton. Pocit, že jsem ho už někde viděl, se znovu dostavil.

Když připravoval večeři, začala jsem prohrabovat fotky, ale nikde jsem ho nenašla.

'Jsem si naprosto jistá, že jsem ho někde viděla!'

Hryzala jsem si palec.

'Kde? Kde? Někde v autobuse, na zastávce nebo v supermarketu? Nebyl to kluk z jiné třídy?'

Možností byla spousta, ale já si za posledních několik let zvykla ignorovat lidi.

„Kde?“ unaveně jsem si lehla na postel a pozorovala bílý strop.
 

Nevydrželo mi to ani pár minut, vyskočila jsem na nohy a běžela za ním.

„Kai!“ vypálila jsem jméno naslepo.
„Ne.“
„Takashi!“
„Ne.“
„Shirogane!“
Na tváři se mu objevil hravý úsměv.

„Ne.“
Zkoušela jsem uhádnout jeho jméno, když mi ho nechtěl říct, vzala jsem si k ruce internet, různé kalendáře, ale nic nepomohlo. Nepřestala jsem, dokud jsem nešla spát.

'Uf…' Unaveně jsem vydechla.

Déšť už ustal a já slyšela jen menší poryvy větru.

'Jméno… jméno…' Mé vlastní mumlání mě ukolébalo.

 

Opět jsem měla podivný sen. Stála jsem na můstku uprostřed zahrady, byla noc a všude panovalo ticho. Rozhlížela jsem se kolem, ale nikdo tu se mnou nebyl. Pomalu a jistě začalo na zem dopadat stříbrné světlo. Podívala jsem se na oblohu a spatřila obrovský měsíc. Zářil jako drahokam a kompletně zastiňoval okolní hvězdy. Někdo ke mně letěl s měsícem v zádech.

'Anděl?'

Nebyla jsem si jistá, ale neustále se přibližoval. Naše ruce se dotkly.
S trhnutím jsem se probudila. Sedla jsem si a rozhlédla se. Pořád byla ještě noc, ale vítr už ustal. Zvedla jsem se z postele a vyhlédla z okna. Zpoza mraků vykukoval kousek půlměsíce.

'Jaký měsíc jsem to viděla?' V mém snu byl veliký, měla jsem pocit, že bych se ho mohla dotknout.

 

***

 

Když jsem se pak ráno probudila, byla jsem rozespalá a rozcuchaná víc než obvykle. Kluk už připravoval snídani.

„Dobré ráno.“ pozdravil mě.

Zívla jsem a pak mu pozdrav oplatila. K snídani mi udělal volská oka, slaninu, zeleninu a lehce opečený toust. Jedla jsem a po včerejšku byla i neobvykle potichu.

'Co ten sen jen znamenal?' Nejdřív zahrada, pak měsíc, co bude následovat?
Po snídani jsem mu pomohla s nádobím a málem mě to stálo pár talířů. Radši jsem pak zmizela na půdu.

„Tady je to snad čím dál tím horší.“

Po malých kouscích jsem si začala klidit cestičku k zadní části půdy. Našla jsem tam podivnou truhlu. Od ostatních věcí se lišila svým tuctovým vzhledem. Setřela jsem z ní prach a otevřela ji. Vevnitř byl fialový polštář a na něm svitek. O kousek dál byla vidět díra.

„Něco tu chybí.“
Opatrně jsem vzala svitek a ještě opatrněji ho rozvinula, bála jsem se, aby se mi nerozpadl v ruce. Byla to tradiční japonská technika malby na rohož s obrazem nějakého muže v hakamě. Než jsem se však dostala k hlavě, ozval se ten kluk:

„Slečno Alexie, máte tu návštěvu.“

'Později se na to pořádně podívám,' a uklidila jsem ho zpátky.

 

„Dobrý den, slečno Alexandro.“ pozdravil mě Shiro, který na mě čekal v obývacím pokoji.
„Ahoj. Co jsem to o tom vykání, říkala?“ pokárala jsem ho s úsměvem.
„Smím vás pozvat na oběd?“ Než jsem mu však mohla odpovědět, vložil se do toho on.
„Oběd je hotov.“ Nepřátelský pohled mezi nimi jen jiskřil.
„Proč se nenajíme tady? Umí skvěle vařit.“ Povzbudila jsem Shira úsměvem.
„Ano, měl jsem možnost si toho povšimnout.“ Na tváři se mu objevil lehce křečovitý úsměv.
Oběd byl opět vynikající. Brzo jsem zapomněla na jejich nevraživost a kluk se o nic nepokusil. Někdy okolo páté se omluvil, že musí ještě něco zařídit. Popřála jsem mu hezký zbytek dne. Do obývacího pokoje, kde jsme si po obědě dali kávu, jsem vstoupila s pobrukováním. Zrovna uklízel ze stolu. Uhnula jsem mu, aby mohl projít. Mračil se.

'Co ho žere?'
Za tu otázku jsem si však mohla hned nafackovat. Žárlil na Shira.

'Proč by však na něj měl žárlit?' Začala jsem o tom přemýšlet.

'No… Směji se s ním, povídám si s ním,…' Začala jsem v hlavě vyjmenovávat různé věci, až jsem se styděla.

Vždyť jsem toho kluka jen mlátila. Zašla jsem za ním do kuchyně. Zrovna myl nádobí.

„Nemusíš dneska dělat večeři.“
Jeho vyděšený pohled mě překvapil.

„Jen… jen jsem chtěla objednat pizzu.“
„Pizzu?“
„Určitě si ji zamiluješ.“ ujistila jsem ho úsměvem.

 

Pro jistotu jsem objednala čtyři roční období, kde bylo od všeho něco. Nejdřív na tu krabici divně koukal, ale když se kuchyní roznesla vůně, s úsměvem nasával. Svým dětinským nadšením mě rozesmál.
Taky vyjeveně koukal, jak se mu od jeho kousku táhne sýr a ne a ne se utrhnout. Potom jsem mu to natřela v prší, ale pak mi to oplatil v pexesu, které jsme hráli na zemi. Se smíchem jsem se zvedla, ale nějak mi podklouzla noha a já mu spadla přímo do náruče. Jemně mě objal a já si vychutnávala jeho přítomnost. Najednou jsem si uvědomila, že neslyším jeho srdce. Prudce jsem se zvedla.

„Tvoje srdce… !“
Rychle se zvedl a odešel.

„Stůj!“ Nezastavil se.

„Řekla jsem 'Stůj'!!“ kopancem do zad jsem ho vyhodila na zahradu. Udělal několik kotrmelců a vrazil hlavou do kamenné lampy.

„Ach ne!“ rychle jsem k němu běžela. V polovině cesty jsem se však zastavila, zvedal se, jako by se nic nestalo.
„Kluku… ?“ Vyděšeně jsou couvla. Z rány na čele mu tekla černá krev.

„Co jsi? …“ Ještě víc jsem couvla. Natáhl ke mně ruku. Zakřičela jsem a začala utíkat.

'Pryč!! On není člověk!' Utíkala jsem jako smyslů zbavená. Zastavila jsem se až v blízkosti staré budovy, která se napůl rozpadala. Klátivě jsem si sedla na padlý trám.

„Co to bylo?“ Nemohla jsem si splést černou s červenou. Nic se mu nestalo, normální člověk by určitě upadl do bezvědomí.

 

„Jestlipak to není moje Alexandra?“ prudce jsem sebou cukla a zvedla se.

Za mnou stál školní frajer a všemi holkami obletovaný kluk. Měl krátké a naježené blonďaté vlasy, modré oči a velikou limuzínu. Svoji nadřazenost se snažil podtrhovat několika drahými prsteny, super drahým oblečením a tunou gelu.

„Copak? To se nevrhneš svému snoubenci okolo krku?“ Jeho kumpáni za ním se tomu zasmáli, ale nic vtipného na tom nebylo.

„Přestaň plácat nesmysly! Nejsme žádní snoubenci!“ Sotva jsem popadala dechu.
„Pořád mě tak odmítáš? To je od tebe ošklivé. Měl bych tě potrestat.“ Než jsem se nadála, vstříkl mi do obličeje nějaký sprej.

 

***

 

Když jsem otevřela oči, byla jsem v bohatě zdobeném pokoji. Pohled z okna mi prozradil, že jsem pěkně vysoko nad zemí.
„Už jsi vzhůru?“
Trhla jsem sebou a zatočila se mi hlava.

„Tvoje tělo bude ještě chvilku omámené. Tak proč se trochu nesblížit?“ Úchylně se na mě usmál a přišel blíž.

Tělo mě opravdu pořádně neposlouchalo, ale ani to mi nezabránilo mu dát jednu do zubů. Upadl na zem a pomalu se, se spoustou skučení, zvedal.

„Ty jedna mrcho!“ Z kapsy vytáhl kapesní nožík a máchl. Z tváře mi začala stékat krev.

„To je lepší.“ Olízl čepel a pak se na mě rozkřičel:

„Přestaň se na mě tak dívat!“
Netřásla jsem se strachy, jak očividně očekával. Hrdě a nebojácně jsem se mu dívala do očí.

„Přestaň s tím!“ Rychle ke mně přiskočil a pomalu mi udělal na tváři další jizvu, takže jsem tam měla křížek. Nejdříve se chichotal a pak se dal do hlasitého a neřízeného smíchu.

„Zrovna jsem dostal skvělý nápad.“ řekl, když se přestal smát a luskl prsty.
Nic se nedělo.

 

„Hej, co to má znamenat?!“ zařval a otočil se, otevřel veliké dveře naproti letišti a strnul. Jeho kumpáni byli na zemi, zmlácení, polámaní a sténající.

„Kluku?!“ zakřičela jsem, když zrovna na zem odhazoval posledního.

Ve tváři měl netečný pohled, ale já z jeho očí cítila veliký hněv a vztek. Frajer se začal potit a jeho mozek nabral neobvykle rychlé otáčky. Nadechl se a řekl:

„Bravo, bravo! To bylo úžasné! Slovy nelze popsat.“ Zatleskal mu a nasadil sladký úsměv.

„Nechceš pro mě pracovat jako můj bodyguard? Kolik chceš? Sto tisíc jenů?“
Udělal k němu krok.
„Sto padesát tisíc?“
Udělal další krok.
„Vidím, že jsi taky dobrý obchodník.“ Sáhl si pro peněženku.

Kluk mu ji v mžiku vyrazil z ruky a popadl ho pod krkem.

„Můžeme se dom…“ Nenechal ho domluvit.

 

„Tys ublížil Alexii?“ Ještě víc ho sevřel, slyšela jsem, jak v jeho drahém oblečení praskají nitě.
„Jen jsem svoji snoubenku trošku postrašil.“

To neměl říkat.

„Alexie je moje!! Ještě jednou na ni sáhni a zabiju tě!!“

Odhodil ho přes celý pokoj. Hned se začal strachy třást a snažil se od něj dostat co nejdál. Přišel ke mně a podíval se mi do očí. Třásla jsem se, ale nevím, jestli to bylo strachem. Kluk teď vypadal ustaraně, vyděšeně, připomínal mi malé zvířátko, které se v koutě třese strachy. Natáhl ke mně ruku. Opatrně jsem ji přijala. Vzal mě do náručí, přešel k oknu a otevřel ho.

„Co chceš dělat?“
Vyskočil ven. V životě jsem nevyprodukovala tak vysoké C jako teď. Křičela jsem ještě i ve chvíli, kdy jsme se začali vznášet nahoru. Srdce mi bušilo o závod a já jen užasle sledovala jeho mohutná černá křídla.
Letěli jsme až ke mně domů. Cestou jsem mu usnula v náručí. Položil mě do postele, jemně mě přikryl a sledoval moji tvář.
Tiše jsem zašeptala:

„Ka… ge…“

 

***

 

Shiro někomu telefonoval:

„Cíl potvrzen. Nějaké další instrukce?“
„Zlikvidovat.“
„Rozumím.“ Zavěsil a usmál se.

'Zabiji dvě mouchy jednou ranou.' Strčil mobil do kapsy a podíval se na přibývající měsíc. Zhluboka se nadechl, ale neucítil nic vábného.

„Co to tu sakra tak smrdí?“

Chytil se za nos a podíval se dolů. Na botě mu trůnil čerstvý psí exkrement.

„Uaaaach!!!“

 

***

 

Ráno jsem se probudila velmi pozdě.

'Kde… ?' Vyděšeně jsem se rozhlédla, pohled na můj pokoj mě uklidnil. Úlevně jsem vydechla.

„Eh?“ Otevřela jsem pevně sevřenou dlaň. Držela jsem v ní pomačkané černé pírko.

'To nebyl sen!' Vyletěla jsem z pokoje a málem jsem vyrazila posuvné dveře ze stěny.

„K… !“ Zarazila jsem se.
Stál u sporáku a zrovna krájel cibuli. Překvapeně se na mě podíval. Rychle položil nůž a přiběhl ke mně. Dal mi ruku na čelo a sobě taky.

„Ach, jsem tak rád.“
„Co?“
„Včera jste náhle dostala teplotu a upadla. Hodně jsem se o vás bál.“
„Já dostala horečku?“ Vůbec nic jsem si nepamatovala.

„ACH!“ ukázala jsem na něj prstem a on ztuhl uprostřed pohybu.

„Jsem v pyžamu… ty…“ plameny hněvu se opět rozhořely. Znovu jmse ho vyhodila na zahradu a než dopadl, začala jsem ho zadupávat do země.

„Ty úchyle!! Nenechavče!! Špinavče!!“
Proud hanlivých názvů nebral konce.

„Já… se… ne… díval…“ úpěnlivě skřehotal ze dna jámy. Nasupeně jsem za sebou zavřela dveře.
„Kaho! Kaho!“ ozvalo se najednou. Vyděšeně jsem nadskočila. Na malém stolečku vedle dveří do mého pokoje seděl v bedýnce vystlané polštářkem černý pták.
„To je Kara.“ vyděšeně jsem od něj odskočila.
'Jak se mohl tak rychle vzpamatovat?!'
Pozorovala jsem ho, jak hladil ptáka po hlavě.

„Je to vrána, včera jsem ji našel zraněnou.“ vrhl po mně rychlý pohled.

„Jestli ji tu nechcete, mohu ji odnést zpátky!“

 

S úsměvem jsem zakroutila hlavou.

„Může se vrátit, až se uzdraví.“ Odešla jsem k sobě do pokoje a tiše zavřela.

'Jsem já to ale hloupá husa.' Položila jsem černé pírko na noční stolek a odešla se vykoupat. Vůbec jsem si pak nevšimla, že pírko mezitím ze stolku zmizelo.
Po vydatné snídani, spojené zároveň se svačinou, jsem se vydala zpátky na půdu prohlédnout si pořádně svitek. Jenže v truhle nebyl.

„Kde může být?! Jsem si jistá, že jsem ho sem vrátila!“ Mé chaotické hledání akorát způsobilo menší lavinu.

„Ach jo!“ Vyhrabala jsem se z hromady a hledala jsem dál. Jenže nikde nebyl k nalezení.
Podařilo se mi však najít starou hrací skříňku.

„Ach, ta je nádherná!“ Byla celá ze dřeva s pozlaceným kováním, které však bylo zašlé časem. Natočila jsem strojek a otevřela ji. Žádná hudba se však nespustila, ani klíček se nehýbal.

„Že by byl stržený strojek?“ Zamyšleně jsem si truhličku prohlížela. Nikde jsem si ale nevšimla spáry, jako by byla z jednoho kusu.
 

„No, pořád si ji můžu nechat jako šperkovnici.“ s veselým pobrukováním jsem se vrátila dolů. Když mě v hale uviděl, strnul a na jeho tváři se objevil vyděšený výraz.

„Co je?“

 

Popadl mě za ruku a táhl do obýváku.

„Sotva jste se dostala z horečky, už se namáháte!“ poučoval mě, jako bych byla malé dítě. Posadil mě na gauč.

„Vydržte tu! Přinesu vám čaj!“ Jeho starostlivost mi na tváři vykouzlila úsměv. Pořádně jsem začala krabičku prohlížet. Během minutky se objevil s čajem.

„Všechno vypít i sníst! Potřebujete sílu!“ Čokoládový řez vypadal lahodně. Koutkem oka jsem zahlédla, jak zasmušile pozoruje hrací skříňku.

„Je tvoje?“ zeptala jsem se ho, protože jsem ji našla blízko místa, kde jsem ho pohřbila pod knihami.
Rychle mi odpověděl: „Ne!“ a odešel.

Něco mi tu však nehrálo.

'Tohle vyžaduje důkladné prozkoumání.' Krabičku jsem měla pořád u sebe a vždycky ji ustaraně prohlížel. Po obědě jsem s ní odešla na zahradu a sedla si do proutěného křesla umístěného v malé pagodě. Naslouchala jsem zurčení vody a rytmickému bubnování bambusové fontány.
'Copak je na ní asi tak zvláštního?' Nemohla jsem však přijít na nic, co by vysvětlovalo jeho snahu dostat ji do rukou.

'Několikrát se ji pokusil vzít. Hmm…' Byla to vskutku záhada.

Už asi stokrát jsem ji různě natáčela, prohlížela a prohmatávala. Dokonce jsem zjišťovala, zda nemá falešné dno, ale vůbec nic jsem neobjevila. Začínalo mě to štvát.

 

„Slečno Alexie, máte návštěvu.“ ozval se kluk od vchodu do pagody. Radostně jsem vyskočila a nevěnovala mu ani pohled. Zase přišel Shiro a pozval mě na procházku, kterou jsem velmi ráda přijala. Prošli jsme se po okolí a pak mě autem svezl do Tokia. Tam jsme navštívili věhlasnou cukrárnu, prošli se parkem, zašli si na karaoke a nakonec do kina.
„Aaach!“ s úlevou jsem si sedla na lavičku v parku. Už mě bolely nohy, ale báječně jsem si den užila.
„Jsem rád, že se ti dnešek líbil.“ Sedl si vedle mě a usmál se.
Udiveně jsem se na něj podívala.

„Děje se něco?“ znervózněl.
„No vida, konečně jsi mi začal tykat.“
„Aha, omlouvám se.“ Začal se bezradně škrábat prstem na tváři.
„Žádné omluvy! Tykat!“ znovu jsem ho naoko pokárala.

„Shiro? Nevíš, co s tím je?“ Vytáhla jsem z kabelky hrací skříňku. Opatrně ji vzal do rukou. Několik minut si ji s vážným výrazem ve tváři prohlížel a pak řekl:

„Je to hezká práce, ale…“ Zatajila jsem dech.

„Opravit se to nedá. Navíc je to dosti obyčejná skříňka.“
„Vážně? Připadala mi jako pěkná starožitnost.“
„Ano, já vím, takovýto design však nic neznamená. Je to jen napodobenina.“
Vzala jsem si ji zpátky.

„To nevadí, i tak se mi líbí.“
„Mohu ji s vámi vyměnit za funkční skříňku, doma mám jednu také tak hezkou.“

 

„Proč byste chtěl nefunkční skříňku?“
„Kdybyste mi ji darovala, chránil bych ji vlastním životem.“ Uklonil se mi a políbil hřbet ruky. Úplně jsem zrudla a opatrně si ruku přitiskla k hrudi.
„To je od vás krásná nabídka, ale… musím ji odmítnout.“ Okolo jeho hlavy začaly létat černé mraky melancholie.

„Neberte si to tak. Jde jen o to… jen o to, že na ni mám krásnou vzpomínku.“
Unaveně si povzdechl.

'Nemůžu mu přeci říct, že dokud ji mám, tak ten kluk neodejde.' Trochu jsem sebou trhla.

'Proč by mi to, ale mělo sakra vadit!?' Při vzpomínce na to jak zmizel, se mi sevřelo srdce.

'Tohle léto je vážně divné…'
„Eh?“ Shiro mě jemně chytil za ruku. Vůbec jsem si nevšimla, že jsem z lavičky vyskočila. Zadíval se mi do očí a já začala cítit únavu.

'Proč jsem najednou tak ospalá…' Víčka se mi zavřela.

 

***

 

Kluk stál přede mnou a ztrácel se v mlze. Běžela jsem k němu.

„Kluku!“ Natáhla jsem ruku a uchopila ho za rukáv, který jsem v dalším okamžiku pustila. Nevypadal jako člověk, měl obrovská černá křídla a žluté oči. Chytil mě za ramena a začal křičet:

„Kaho! Kaho! Kaho!“
Mávala jsem před sebou rukama. Mlácení křídel do hlavy mě konečně probudilo.

„Co se?“ Vyděšeně jsem se posadila. Ležela jsem na lavičce v parku. Kara okolo mě létala a dělala hluk.

„Eh?“ Vyděšeně jsem se rozhlédla, Shiro však nikde nebyl.

Zato jsem si všimla času na veřejných hodinách.

„Skoro jedenáct v noci!?!“ Začala jsem Shira volat, ale odnikud se neozval. Popadla jsem mobil, ale uvědomila jsem si, že na něj nemám číslo.

'Sakra!'
Kara na mě pořád dorážela. Snažila jsem se ji odehnat, ale pořád se vracela. Nakonec přistála na zemi a začala pobíhat mezi mnou s jednou lampou. Nechápavě jsem na ni koukala.

„Co je?“ Vrána vzlétla, chytla mě za vlasy a začala tahat.

„Au, to bolí!“ Vrána se však nevzdávala. Škubala dál.

„Mám jít za tebou?“
„Kahoo!!“ souhlasně zakrákala a odlétla kousek dál. Čekala na mě. Udělala jsem k ní několik nejistých kroků. Zase kousek popolétla. Tentokrát jsem za ní už běžela. Vždycky po několika metrech na mě počkala. Vedla mě liduprázdnými ulicemi. Po několika zatáčkách jsem ztratila přehled o tom, kam běžím. Tuhle část Tokia jsem vůbec neznala.

 

Najednou jsem zaslechla obrovskou ránu. Přikrčila jsem se a vrána začala dělat ještě větší hluk. Zvuk přišel odněkud shora. Černý pták ještě zrychlil.

„Počkej!“ Nečekal na mě. Zamířil si to ke střeše vysokého mrakodrapu.

„Jak se tam mám dostat?!“ Naštěstí zrovna někdo odcházel. „Nezavírejte!“ křičela jsem a proběhla okolo něj jako uragán. Skočila jsem do výtahu a jela až nahoru.
Vykopnout pak dveře na střechu nebyl problém. Skutečné potíže nastaly až pak. Strnula jsem a sledovala Shira, jak drží meč nad…

„Kluku! Shiro!!“ zakřičela jsem z plných plic. Oba se na mě překvapeně otočili. Kluk ležel na zemi a krvácel. Shiro měl zase natrhnutý oblek.
„Slečno… ?“
Kluk využil příležitosti a postavil se na nohy, Shiro musel o kus ustoupit.
„Co má tohle znamenat? Proč máte křídla… ? Proč?“ Pomalu jsem k nim udělala několik kroků.
Shirogane si povzdechl, urovnal brýle a řekl:

„Chtěl jsem vás tohoto ušetřit, ale vidím, že se nedá nic jiného dělat.“ Zakroužil mečem.

„Jsem váš anděl strážný a on je ďábel. Mým úkolem je vás před ním ochránit.“

Jen jsem je pozorovala. Pořád jsem to nechápala. Sáhla jsem si podvědomě na pravou tvář, po řezných ranách nebylo ani stopy.

„Kluku… ty…“ Nedokázala jsem nic víc říct.
„Nebojte se, slečno Alexandro. Hned vás ho zbavím.“ sekl po něm mečem a on odklopýtal dál.
„NE!“ vykřikla jsem.
„Když ho nezabiji, pohltí vaši duši!“ znovu po něm sekl.

 

Vrána začala na Shira útočit a kluk ho sekl drápy do boku. Zpod jeho saka vyletěla moje hrací skříňka a přistála mi u nohou. Roztřesenou rukou jsem ji zvedla a otevřela, pořád nehrála.

„Ne!“ Trhla jsem sebou, jak na mě Shiro zakřičel.

„Odhoďte ji!“ Vrána na něj začala znovu dorážet.

„Je v ní ukrytá jeho síla!“ Pěstí udeřil vránu a ta se pak už ze země nezvedla.
Ještě pevněji jsem skříňku sevřela. Hleděla jsem do klukových žlutých očí. Nebyl to člověk, ale… neděsil mě. Vděčila jsem mu za život. Na druhou stranu… proč to dělal? Dál jsem pozorovala jejich boj. Mlčky jsem stála a žmoulala skříňku. Vzduchem proletěl proud černé krve a černokřídlý kluk spadl na záda. Shiro mu šlápl na rameno a přiložil špičku meče k jeho hrdlu.
Pozvedl meč a…
„Kagetsu!!!“ Natahovací klíček se začal otáčet, ze skříňky se vyhrnula černá pírka a pohltila kluka. Shiro mohl jen couvat. Mračno pírek vířilo a postupně mizelo. Kluk tam pak stál a všechna zranění byla pryč. Jen jeho vzhled se změnil.
Černá křídla ještě zmohutněla, z hlavy mu vyrostly tři páry rohů. Hlavní pár rostl z čela a esovitým obloukem směroval dozadu. Další pár byl umístěn nad hlavními a mířil také dozadu. Poslední dvojka rostla zespoda velikých rohů a připomínala svislé sloní kly, jen v menším provedení. Dlouhý ocas se podobal kombinaci ocásku tarbíka a pavího pera. Jen oči nezměnily svoji barvu.
„Sakra!“ zakřičel Shiro a zaútočil. Kluk… tedy Kagetsu jeho útoky snadno odrážel holou rukou. Bylo očividné, že ho svojí mocí převyšoval. Dalším úderem mu vyrazil meč a přišpendlil ho k zemi. Napřáhl se rukou k poslednímu úderu.

„Ne!!“ vykřikla jsem a chytila ho za napřáhnutou paži. Podíval se na mě a já v jeho očích viděla otázku.

„Dost, to už stačí…“ začala jsem plakat. Usmál se a pustil ho.

Objali jsme se. Vrána na sebe upozornila naštvaným zakrákáním. Rychle jsem ho od sebe odstrčila a začala se červenat jak malá holka. Jeho nabídnutou ruku jsem však přijala.

 

***

 

Ráno jsem se probudila a zjistila, že není připravená snídaně a vlastně že je pomalu čas na oběd. Můj kuchař totiž spal s hlavou položenou na okraji mé postele. Pohladila jsem ho po vlasech. V křesle byla usalašená vrána s obvázaným křídlem. Hodila po mně očkem a tiše zakrákala. Nevidět Kagetseho s křídly, věřila bych, že to byl jen další podivný sen. Měla jsem pořád spoustu otázek, ale ty jsem odložila na později a vychutnávala si jeho spící tvář.
 

„Počkat…“ Zase jsem byla v pyžamu. Na čele mi naběhlo několik pulzujících žil.

'No… protentokrát ti odpustím.'

Později mi Kagetsu vysvětlil, jak to s ním vlastně bylo. Do lidského světa se dostal už před mnoha lety. Moje praprapra… babička Alexandra ho kdysi našla v zahradě svého domu. Tehdy jí snad bylo čtrnáct let. Byla vůbec prvním člověkem, který se ho nebál. Smála se na něj a společně trávili veškerý volný čas. Pozoroval, jak rostla a měnila se v krásnou dívku. Jenže jednoho dne ho pomocí kouzelné hrací skříňky uvěznila. Její poslední slova byla:

„Tvé štěstí není v tomto čase. Miluji tě.“
„Ona pak asi za pět let na to zemřela na rakovinu. Musela tušit, že se blíží její konec a tak nechtěla, abys ji viděl umírat.“ Kagetsu mi pomáhal do vody vysadit několik nových koi kaprů. Pro případ nouze.
Taky sebral ten svitek, na kterém byl zachycen v tradiční hakamě. Tam jsem ho také poprvé jako malá holka viděla, proto mi byl tak povědomý. Po letech nenávisti a osamění našel někoho, kdo se ho nebál pro to, kým byl. Pak ho ale za tragických událostí ztratil a když se ze skříňky dostal ven, nechtěl… Zastavila jsem proud jeho slov.
„To je dobrý… Jsi príma kluk.“ Povzbudivě jsem se na něj usmála.

„Ale ještě jednou mě převlíkni a udělám z tebe palačinky.“ Usmála jsem se ještě sladčeji a s pobrukováním zmizela v domě.

„Tohle léto… kéž by nikdy neskončilo.“

 

Epilog

 

Ubývající sluníčko a studenější vítr ohlašovaly příchod podzimu. Přestěhovala jsem se na školní ubytovnu, takže jsem to měla do školy jen pár minut. Navíc byl blízko i malý parčík, kde se dalo krásně relaxovat. V pokoji jsem bydlela sama, takže mě nikdo neotravoval. Bylo mi jen líto, že dlouho neuvidím Kagetseho. 'Démon přeci nemůže chodit do lidské školy.'
Následující den jsem si odbyla zahajovací ceremonie a ten další nastoupila do školy. Všichni se bavili o tom, jak bylo na prázdninách, jaké kluky nebo holky potkali, kde byli na dovolené, jen mě si nikdo nevšímal. Moje kamarádka, kterou jsem celé léto neviděla, se přestěhovala a nic mi o tom neřekla.

'Nejspíš to jen byla iluze.' Pomyslela jsem si hořce.
„Slyšela jsi to? Prý skončil v psychiatrické léčebně.“
„To ne! Jak se mu to mohlo stát!“
„Slyšela jsem, že…“
Dolehl ke mně šepot našich třídních slepic. Usmála jsem se, aspoň jedna obtíž ze školy zmizela. Když zazvonilo, vešel do třídy pan ředitel a za ním šel…

'Kagetsu!!' Úplně ve mně hrklo.
„Třído, Hitotsuboshi Kagetsu se sem nedávno přistěhoval. Několik minulých let strávil v Anglii, takže jeho japonština může mít trochu zvláštní přízvuk. Doufám, že ho mezi sebe přijmete a pomůžete mu zorientovat se tady. Hitotsuboshi, je něco, co bys chtěl říct?“

 

Kagetsu se mile usmál.

„Please, take a good care of me.“ Spolužačky začaly šílet a volat, ať si sedne k nim. Kagetsu je všechny obdařil úsměvem, takže přepnuly do módu „Aaaach!“. Sedl si do prázdné zadní lavice a než bys řekl švec, přirazil ji k té mojí, až jsem nadskočila a ve třídě zavládla tundra.
„O co se tu snažíš?“ zavrčela jsem na něj, ale byla jsem ráda, že tu je.
„Jen hledám svoji průvodkyni, slečno Alexie.“ řekl s nevinným úsměvem. Velmi dobře jsem na sobě ucítila nenávistné pohledy ostatních.
„Co si ta nána dovoluje?! … Ona ho zná?! … Tohle ji nedaruji! …“ Od této chvíle na mně bude veškerá ženská populace školy kout pikle, jak nás oddělit. Já však vím, že nás nikdo a nic nerozdělí.
Pan ředitel si odkašlal a obrátil tak pozornost zase na sebe. Podle jeho výrazu se však o to musel pokoušet už několikrát.

„Je tu ještě jeden nově příchozí. Váš třídní učitel měl během léta nehodu, naštěstí se nám podařilo najít náhradu.“ Podíval se směrem ke dveřím a náš nový sensei vstoupil.
 

„Jmenuji se Umenosuke, Umenosuke Shirogane.“ Tundra teď zavládla u nás dvou. Pak počasí u Kagetseho přešlo v prudkou bouřku se spoustou blesků.

„Doufám, že spolu budeme dobře vycházet.“ Shiro mu pohled velmi rád oplatil.
„Ano, Umenosuke-sensei!“ zakřičela třída na celý kampus.
'Ano, tohle léto hned tak neskočí.'

---