Posel smrti V: Kapitola IX - Trest za život

Potemnělá místnost, prosycená kouřem z doutníků, který se jako noční obloha vznáší nad hlavami znuděných mužů. Zápach whisky a zpocených těl se prolíná s přehnaně silnou vůní parfémů. U stolů sedí muži v drahých oblecích se sklenicí alkoholu v rukách. Pomalu popíjejí a přemýšlejí, jestli nemají odejít zpátky ke svým ženám a dětem. Čas od času pohlédnou na pódium, na kterém se téměř nahé mladé dívky snaží předvádět vyzývavé pózy, které jsou ovšem tak křečovité a nepřirozené, že jen málokterý z mužů se na to vydrží dívat delší dobu. Pohled většiny mužů směřuje do vyprazdňujících se sklenic, které si podle nich zaslouží daleko větší pozornost. Čas od času se někdo z hostů zvedne, nechá na stole určitý obnos peněz a zmizí buď v některém z pokojů s vybranou společnicí, nebo rovnou za vchodovými dveřmi, připraven vyrazit domů. O bar se opírá nervózní muž s velkým doutníkem a zlostným výrazem v očích. Občas zvýšeným hlasem prohodí pár vět se spoře oděnou barmankou, která má už na první pohled také něco vypito. Každému je jasné, že spolu mají nějaké neshody. Oba s nechutí sledují každého, kdo projde dveřmi ven na ulici.
„Byla chyba ji vyhazovat, Olivere.“
„Drž hubu, Jesicco!“ zařval muž, „slyším to od tebe den co den!“ Všichni hosté v místnosti s podivem pohlédli na Olivera, majitele podniku Démant Noci, a nevěřili tomu, co právě slyšeli. Vždy galantní a na první pohled slušný Oliver Brown zničehonic vyjel na svoji barmanku. Něco takového od něj ještě nikdy neslyšeli a pro mnohé to byl signál, že Démant už zdaleka není takový, jaký býval. Odešla největší hvězda, na kterou se vždy všichni těšili a byla nahrazena někým tak nezkušeným a neschopným, že to vypadalo spíše jako nějaký nejapný žert. I další personál se v brzké době obměnil a skvělé tanečnice vystřídaly sice velice vyvinuté, ale jinak naprosto nic neumějící krasavice. Pravda, v běžném nevěstinci by to byla záruka úspěchu a ohromného zisku, ale tohle byl Démant Noci! Tohle byl podnik pro stálou, vybíravou a velice náročnou klientelu, která se nenechá ošálit začátečnicemi, ať už vypadají jakkoli dobře. Všichni doufali, že to majiteli během pár dní dojde a že se sem časem budou moci vrátit a kdoví, třeba opět uvidí vystoupení oblíbené Thalie, na kterou se snad všichni hosté ptali a děsili se toho, že se jí něco stalo. Od Olivera se však stejně nic nedozvěděli.

Do podniku právě vstoupil Samuel Gordon, a když se rozhlédl po sále, jen těžko dokázal uvěřit svým očím. Za stoly pod pódiem byli už jen tři muži, přičemž dva si podpírali hlavu a snažili se neusnout, což by zcela jistě vyvolalo problémy s dvojicí vyhazovačů, kteří stáli u vchodových dveří. To nejhorší ale bylo na pódiu, kde právě jedna z tanečnic ze sebe ze zoufalství strhala zbytek oděvu a obtáčela se kolem kovové tyče zcela nahá. Samuel sice v podobném podniku nikdy nebyl, ale už teď chápal, že i tanec u tyče se musí umět, aby to dokázalo někoho pobavit. Sklopil zraky jinam a to na bar po levé stěně sálu. Oliver si nově příchozího měřil svým pohledem.
„Škoda, mohl to být dobrý zákazník,“ poznamenala tiše Jesicca, když viděla Samuelův překvapivý pohled na všechno okolo. Oliver její poznámku slyšel a opět ho to vytočilo. Třísknul pěstmi do pultu a poté hrubě odstrčil barmanku stranou.
„Ještě jedno slovo a končíš tady, ty štětko! Už tě mám po krk. Co si o sobě myslíš? Já jsem Oliver Brown a co jsi ty? Drž hubu a všímej si jen svý práce, jasný?“ Jesicca na něj zírala s vytřeštěnýma očima a pusou dokořán. Vyšší z vyhazovačů byl něčím takovým rovněž pořádně ohromený, zatímco ten druhý se snažil tvářit, jako by se nic nestalo. Zbylí tři hosté se zvedli a vydali se ke vchodu. „Jen si jděte, vy nenažranci!“ řval Oliver „Jste jak rozmazlení haranti, co si zvyknou na to nejlepší a pak se můžou posrat, když to nedostanou. Táhněte všichni do hajzlu! A ty vypadni taky, vlasatče. Zmiz, protože Rachel tady už není, chápeš, není! Copak musím na dveře přitlouct ceduli velkou jako kráva, abyste to pochopili?! Odtáhla někam do prdele, takže jestli ji chcete ještě někdy vidět, tak běžte do prdele taky!“ Samuel se při zmínce o Rachel vyděsil, a když si ji podvědomě umístil na pódiu místo poslední ženy, která ještě zřejmě nepochopila, že už se snaží zbytečně, vyděsil se ještě více. Stále věřil, že je to jen shoda jmen, ale už jen ta představa, že Adrian má vedle sebe špinavou prostitutku z takové mizerné díry, byla děsivá.
„Dobrý večer, pane... Browne.“
„Tys mě neslyšel? Táhni odsud a vezmi si tuhle kurvu s sebou.“ Oliver ve vzteku obešel bar, chytil Jesiccu za ruku a smýknul s ní směrem k Samuelovi, který ji zachytil a pomohl ji se narovnat.
„Potřebuji nutně mluvit s Jane Austinovou. Měla by tu pracovat.“ Oliver do sebe obrátil trochu whisky z baru a poté si rozepnul oblek, protože mu bylo z toho rozčílení pořádně horko.
„Georgi, vyraž toho chlapa na ulici, ať už mě nesere.“ George, vyšší a urostlejší z vyhazovačů, neochotně vyrazil splnit úkol. Chytil Samuela, který se raději ani nevzpínal a vlekl ho ke dveřím.
„Počkejte,“ vykřikl na Olivera, „říká vám něco jméno Rachel? Znáte tady někdo Rachel Blakeovou?!“ Na tvářích všech přítomných, snad jen kromě tanečnice u tyče se objevil údiv.
„Počkej, Georgi, nechej ho být a místo toho odtáhni tu krávu z pódia nebo ji tam půjdu vlastnoručně uškrtit!“ George poslechl Oliverův nový příkaz a Samuel byl opět volný.
„Co víš o Rachel?“
„Nejdřív mi povězte, odkud ji znáte vy?“
„Odkud? Tady odsud přece. Rachel byla hvězda mého podniku. Božská Thalia, tak se jí říkalo a teď je někde kdovíkde.“ Samuel se snažil vyrovnat s vědomím, že Rachel není žádná novinářka, ale něco mnohem, mnohem horšího. Ještě jednou se rozhlédl okolo a poté se obrátil zpět na Olivera.
„Vím, kde Rachel je. Podvedla mého syna a snaží se ho využít.“
„Ta čubka chce prachy, co?“
„Ano, ta… čubka chce nejspíše prachy, a pokud se jí to podaří, tak jich bude mít hodně, opravdu hodně.“
„Řekni mi, kde je a já se o to postarám.“
„Takže ji přeci jen chceš zpátky,“ řekla Jesicca. Olivera to opět rozčílilo a napřáhl se ve snaze ji udeřit. Ona se přitiskla k Samuelovi, jakoby očekávala, že ji ochrání, což se také stalo.
„Potřebuji, abyste Rachel odtáhl ze života mého syna a to natrvalo. Je mi jedno, co s ní budete dělat, mě jde jen o jeho dobro. Momentálně ani nemá ponětí, jakou zmiji si hřeje u srdce, a počítám, že nebude snadné ji od něho odtrhnout.“
„Udělám všechno proto, abych ji dotáhnul zpátky do Démantu. Kde přesně ji najdu?“
„Ehm, můžeme pokračovat v hovoru o samotě?“
„Jasně. Pojď se mnou do kanclu.“

Samuel následoval Olivera do chodbičky poblíž pódia poté do jedněch z dveří. Byl tu typický kancelářský stůl, malý bar plný alkoholu, bytelný trezor, hromada papírů všude kolem, pár knih, obrázek Rachel, který si Samuel prohlížel, a také pohovka, na kterou se usadil. Oliver zavřel dveře a vytáhl dvě sklenky a nalil do nich drahou Irskou whisky.
„Takže jak si to představuješ… ehm… budem si tykat, souhlasíš?“
„Podívejte, já vám tu pouze učiním jistou nabídku a tím to skončí. Neurazte se, ale rád bych tu věc vyřídil a to bude všechno. A o tu whisky nestojím.“
„Možná mě považujete za burana, ale věřte mi, že ten můj výstup byl naprosto ojedinělý. Omlouvám se vám za ty urážky a hrubé jednání, ale v současné době se věci ohledně podniku nevyvíjejí právě nejlépe.“
„Může za to Rachel?“
„Ano, ta hnusná děvka. Říkal jste, že je s vaším synem. Víte vůbec, co je Rachel za člověka?“
„Povězte mi, co o ní víte.“
„Rachel byla obyčejný sirotek z ulice, když jsem ji objevil. Bylo jí tehdy asi devatenáct let, když souhlasila s mojí nabídkou dělat zde prostitutku. Chápejte, že v tomhle byznysu nejde mít nějaké ohledy a nemůžu špindíru, která se hrabe v popelnicích, pustit rovnou sem. Povětšinou se kurvila na ulici, ale časem jsem objevil její kvality a tak se stala cennou a velmi žádanou mezi bohatými. Měla snahu a dokázala s lidmi dost manipulovat, což není k zahození. Čas od času tu měla nějaké to pěvecké, či herecké vystoupení ale muži si ji nemohli vynachválit především při sexu, jak jinak, že? Představte si, že mocní lidé mají někdy opravdu podivné choutky a tak bývá obtížné je plně uspokojit. Rachel naštěstí neměla problémy takřka s ničím. Když to bylo nutné hodila, na sebe latex a vzala bičík nebo si to rozdala s čtveřicí chlapů naráz nebo…“
„Dost! To úplně stačí. Nemusíte pokračovat,“ řekl Samuel a snažil se vyhnout pomyšlení na Rachel při takové 'práci'. „Nebudeme chodit kolem horké kaše, takže to řeknu na rovinu. Musím se Rachel zbavit, takže vám dám tučnou sumu, když se mnou pojedete na Black Mirror, dosvědčíte mému synovi, co jste řekl mě a vezmete si Rachel s sebou.“
Oliver se zasmál. „Na to se spolehněte. Co se té tučné sumy týče, tak s ní to nemusíte zase tak moc přehánět. Rachel je pro mě jako zlatý důl.“
„Nic ve zlém, ale vážně dokáže jedna… no prostě Rachel pozvednout tenhle podnik?“
„Špatně jsem odhadl zdejší zhýčkané zákazníky. Pamatujte si Samueli, že když podnikáte v něčem takovém, není vždy moudré přijít s formátem, který ostatní převálcuje a pak ho poslat pryč. Nemyslel jsem, že je Rachel až tak moc důležitá pro všechny ty lidi a jak říká jedno přísloví – nezjistíte, co máte, dokud o to nepřijdete. Ale před ostatními o tom ani slovo, jasné? Tenhle byznys stojí na tom, že mám vše pod kontrolou a všichni mi musejí jít na ruku, jinak to nebude fungovat.“
„Rozumím, ale zpátky k našemu problému. Na Black Mirror je to kus cesty, takže navrhuji vyrazit už brzy k ránu. Nejsem tu autem, takže vás budu muset požádat, abyste…“
„Jen klid. Vezmu vás s sebou, to není žádný problém. Stavte se tu přesně v sedm ráno. Budu na vás čekat před podnikem.“ Samuel se s Oliverem rozloučil a odešel z kanceláře. Na chodbě ho překvapila Jesicca, která okamžitě začala předstírat, že se nic neděje, ale Samuel dobře věděl, že tu není náhodou a že poslouchala za dveřmi. I Oliver ji zahlédl a rozčílil se. „Pojď sem. Pojď sem, ty mrcho!“ Jesicca neochotně vstoupila do kanceláře a Oliver za ní zabouchl dveře. Samuel slyšel, jak na ni řve a vyhrožuje jí a napadlo ho, jestli nemá zasáhnout. Možná by to bylo správné, ale především se potřebuje zbavit Rachel a není tedy dobré si naštvat Olivera. Co nejrychleji odešel z Démantu a vrátil se do levného hotelu, ve kterém si pronajal pokoj. Byl rád, že o Rachel konečně ví víc a už se nemohl dočkat, až ji vystrnadí ze zámku. Věřil, že to pomůže opět upevnit vztahy mezi ním a Adrianem, když mu ukáže Rachelininu pravou tvář. Říkal si jestli by neměl zajít za Jane a nějak šetrně jí vysvětlit, že jí lhal, ale radši se do toho nechtěl dále plést. Zdálo se, že Jane tu zprávu ještě neroznesla mezi zaměstnance Démantu, což ale nebylo zase tak nečekané, když jí to oznámil teprve včera.

Brzy ráno, již v šest hodin vstal a vypravil se k Démantu. Ulice byly ještě tmavé a navíc silně pršelo. Než k podniku dorazil, byl promáčený až na kost. Před budovou stál drahý sportovní vůz červené barvy, ale Oliver tu nikde nebyl. Samuel předpokládal, že čeká v Démantu, takže tam vstoupil hlavním vchodem. Byla tu nečekaná tma, ale jinak se vše zdálo být tak jako včera. Jen tu bylo naprosto pusto, ale dalo se to čekat. Byla středa a navíc brzy ráno, takže ani nečekal, že by takový podnik mohl mít otevřeno už teď. Neznal to tu, ale předpokládal, že Oliver bude u sebe v kanceláři a to dost možná s lahví whisky. Znervózňovalo ho to, vzhledem k tomu, že s ním měl jet na dlouhou cestu, ale byl ochoten to risknout. Otevřel dveře do kanceláře a jen těžko věřil svým očím. Na zemi u pracovního stolu leželo bezvládné tělo a pod ním byla kaluž krve. Samuel se rychle rozhlédl po místnosti a poté přiskočil k tělu a obrátil ho na záda. Byl to Oliver, přesně jak se domníval. Na sobě měl několik bodných ran, ze kterých tekla krev. Byl už mrtvý, ale rozhodně ne dlouho. První co Samuela napadlo, bylo, že vrah šel po penězích, ale trezor nebyl otevřený a ani na něm nebyly žádné známky manipulace. Zaslechl policejní sirény, což ho neskutečně vylekalo a urychleně vyběhl z kanceláře.

Očekával, že policie půjde dovnitř především hlavním vchodem a tak okamžitě pokračoval chodbičkou ve snaze najít nějaký jiný východ. Na konci byly dveře vedoucí do úzké uličky, kterými vyběhl a hned si všiml několika policistů, kteří se sem právě blížili. „Hej, stůjte!“ zakřičel jeden z nich a to byl pro Samuela signál, že musí utíkat jako o život, protože o ten mu v tuto chvíli opravdu jde. Rozběhl se uličkou dál. Cestou minul několik popelnic, které srazil za sebe, aby tak vytvořil svým pronásledovatelům překážku. Každá vteřina mohla rozhodnout. Dostal se na ulici, kde už projíždělo několik aut. Lidé mířili do práce a on toho mohl využít. Vybral správný moment a prokličkoval mezi auty na druhou stranu ulice. Běžel dál nahoru směrem k náměstí. Očekával, že se bude moci ztratit v davu, ale to by tu nějaký musel být. Vinou nepříznivého počasí a denní doby bylo náměstí téměř prázdné. Policejní jednotky měl stále za sebou a jejich výkřiky se začaly mísit s varovnými výstřely. V žádném případě se nemohl pokoušet přeběhnout tak velké prostranství, jako bylo náměstí, takže se držel u domu po pravé straně a jakmile to bylo možné, zapadl do jedné z ulic. Kličkoval dál ještě několik set metrů, ale věděl, že šance na zdařilý útěk je čím dál menší. Jestli své pronásledovatele rychle nesetřese, tak bude zle. Pospíchal co mu síly stačily skrze staveniště, kde předpokládal, že se ztratí, ale nepovedlo se mu to. Na rozmáčené půdě, která tu byla, se snadno dala nalézt jeho stopa a tak musel rychle zase do ulic. Prohnal se malým parkem a zaběhl do úzké uličky. Před sebou zpozoroval velikou zeď bránící v cestě dál. Rychle se ohlédl a viděl trojici policistů s namířenými pistolemi. Poznal, že je konec, že nestihne zeď přelézt dříve, než ho zastřelí. Chvíli se rozmýšlel, co dělat, ale věděl, že nemá šanci uniknout. Nezbylo, než si kleknout a dát ruce za hlavu. Vše bylo ztraceno a on nedokázal pochopit, jak je to všechno možné. Proč musí mít takovou smůlu? Ani pořádně nevnímal své okolí, když se mu na zápěstích objevily pouta a byl odveden ve společnosti strážníků do auta. Přes zamlžené sklo, o které se tříštily kapky deště, sledoval okolní pochmurný svět a byl si jist, že už nikdy ho neuvidí zblízka.

Samuel seděl spoutaný za stolkem v prázdné místnosti. Po pravici měl neprůhledné sklo a dobře věděl, že za ním stojí lidé, kteří sledují každou jeho reakci a slyší vše, co se v místnosti děje. Vždycky se bál, že jednou skončí tady a nutno říci, že zaslouženě, vždyť jakých špatností se v životě dopustil... Koho zajímá, že to nebyla tak docela jeho vina? Jaká je asi šance, že sem přijde někdo, kdo by mu byl ochoten uvěřit všechno, co se stalo? Doživotní vězení, to je to co ho čeká, tím si byl jist. Dovnitř právě vstoupila asi třicetiletá blondýna v policejní uniformě. V rukou nesla nějaké dokumenty, a přestože se snažila nedat to najevo, byla v přítomnosti Samuela poněkud nesvá. Posadila přímo proti Samuelovi a ten se nemohl zbavit dojmu, že se ho žena spíše obává. Pokládal si otázku, proč na jejím místě není někdo jiný, někdo rozhodnější a sebejistější.
„Jsem seržantka Emily Haleyová a co vy, řeknete mi své jméno?“
„Už jsem ho říkal tomu strážníkovi, co mě sem přivedl.“
„Měla jsem na mysli vaše pravé jméno. Vy se nejmenujete John Carter.“
„Vážně? A jak se tedy jmenuji?“
„Poslyšte, chytili jsme vás téměř při činu. Utíkal jste, jakmile vás naši lidé zahlédli a to pěkně dlouho. Jste obviněn z vraždy, takže co kdybyste začal spolupracovat?“
„Nevidím žádný důvod. Stejně to nic nezmění.“
„Takže se přiznáváte, že jste zabil Olivera Browna.“
„Vy pořád ještě nevíte, kdo jsem, nemám pravdu?“ řekl Samuel a pocítil nepatrnou naději.
„A jak to s tou věcí souvisí?“
„Ne nic, zapomeňte na to. Browna jsem nezabil, přišel jsem tam, už když byl mrtvý.“
„Co jste tam hledal?“
„Měli jsme spolu odjet, protože….“
„Kam odjet?“
„Ehh… do Dundee. Slíbil, že mě vezme do Dundee.“
„Proč by to dělal?“
„Chtěl tam jet také, kvůli něčemu… já ani nevím, co tam hledal.“
„Proč vám tu cestu nabídl?“
„Setkali jsme se v tom podniku. Prohodili pár vět ani přesně nevím o čem a…“
„Proč vám tu cestu nabídl?!“ zopakovala Emily otázku mnohem důrazněji než prve.
„Nevím, prostě byl opilý, učinil návrh a já souhlasil.“
„Proč jste chtěl do Dundee?“
„Na návštěvu.“
„Koho jste chtěl navštívit?“
„Jednoho přítele, on…“
„Jaká je jeho adresa?“
„Já… já nevím.“
„Jedete za přítelem, když ani nevíte, kde bydlí?“
„Měli jsme se sejít na nádraží a…“
„Na jakém nádraží?“
„Záleží na tom?“
„Ano záleží. Název stanice? Kde jste se měli sejít?!“
„Hlavní nádraží v Dundee. Já… nevím, jak se mu říká.“
„Jak se jmenuje Váš přítel?“
„Peter Fraser.“
„Kolik mu je?“
„Asi pětatřicet.“
„Proč jste za ním chtěl jet?“
„Jen… na návštěvu.“
„Je ženatý?“
„Nevím, možná.“
„Kdy jste ho viděl naposledy?“
„Asi před rokem.“
„Kde jste ho viděl?“
„Potkali jsme se tady v Aberdeenu.“
„Kde přesně?“
„Ehh v přístavu.“
„On tu bydlel?“
„Ne, žije v Dundee.“
„Tak co tu dělal?“
„Prý tu byl kvůli památkám.“
„A hledal je v přístavu, že ano?“
„Ehh…“
„Proč mi pořád jen lžete?!“ vykřikla Emily, „já vám chci pomoct.“
„Chcete mě pomoct? Tak mě pusťte, protože já za nic nemůžu. Brown byl už mrtvý, když jsem tam přišel.“
„Proč jste ho zabil?“
„Nezabil jsem ho. Copak mě neslyšíte!“
„Pokud byste ho skutečně nezabil, tak proč nám jen a jen lžete? Proč si vymýšlíte stupidní historky o kamarádovi, kterého jste v životě neviděl?!“
„Protože… eh…“
„Kam jste schoval vražednou zbraň?“
„Nikdy jsem ji neměl a mimochodem, kdyby ano, nemyslíte, že byste ji už dávno měli? Jakmile jsem opustil ten bordel, tak po mě šli vaši lidé, tak kam jsem ji asi tak mohl dát?“
„To byste nám měl říct vy. V Brownově kanceláři jsme našli otisky. Víte, čí by mohly být?“
„Kohokoli. Vždyť tam pracovaly spousty lidí.“
„Ano a taky jsme je všechny prověřili. Našli jsme tam jedny, které patří jistému… panu Gordonovi.“ Samuel sebou po téhle zprávě polekaně cuknul, což Emily dobře zaznamenala. „Nechcete mi o sobě konečně něco říct?“
Samuelovi chvíli trvalo, než se odhodlal mluvit. „Jmenuji se Samuel Gordon. Narodil jsem se 6. 10. 1948 v Ipswichi a… zemřel jsem 17. 5. 1981 na Black Mirror.“ Teď se zase vyděsila Emily, protože stále čekala, že Samuel to vše nějak rozumně vysvětlí, ale nestalo se. „Nevěříte, že?“
„Ale ano, pane Gordone. Vyžádali jsme si váš spis a tam to takhle skutečně stojí. Můžete mi to nějak… objasnit?“
„To byste stejně nepochopila.“
„Z našeho hlediska se na to nezbývá než dívat tak, že jste svoji smrt pouze fingoval.“
„Neříkejte, že nemáte jasné důkazy o tom, že jsem doopravdy zemřel.“
„To je právě to, co nás děsí… Nebude vám vadit, ještě nějakou dobu odpovídat na otázky?“
„Ani ne.“
„Chtěli jsme to odložit na zítřek, ale když s tím nemáte problém… Máme tu člověka, který je s vaším případem obeznámen podstatně více, než my ostatní. Bude se tím nadále zabývat on.“ Emily vstala a byla na ní vidět ohromná úleva, když odešla z místnosti.
Samuel na malou chvíli osaměl a poté sem k jeho překvapení nepřišel inspektor Colliere, jak očekával, ale krátkovlasý muž se samolibým výrazem. S naprostým klidem usedl na židli, opřel si nohy o stůl a usmál se na Samuela.
„Když mě v Londýně vyhledali a řekli mi, že mě potřebují na případ jistého Gordona, víš, co jsem jim na to řekl, Samueli?“
„Netuším.“
„Zeptal jsem se jich, co ten pitomec Adrian zase vyvedl? A místo toho abych se s nimi vrátil na Black Mirror, mě zatáhnou sem a předloží mi spis chlapa, co má už dobrých třináct let žrát hlínu.“
„Vy jste Conrad Spooner, nemám pravdu?“
„Vidím, že synáček si pustil pusu na špacír, he he. No jo, už to tak bude.“
„Nespravedlivě jste ho obvinil ze žhářství.“
„Pokud vím, tak teď jste obviněn vy a něco mi říká, že to nespravedlivé není.“
„Nikoho jsem nezabil!“
„Takže doktor Heinz Hermann si jednoho večera prostě zapnul pilu na řezání mrtvol a rozhodl se vyzkoušet, jaké to je uříznout si hlavu.“
„Myslel jsem, že mě viní ze smrti Browna.“
„Ještě před pár minutami jsi byl hlavní podezřelý, ale teď jsi spadl až na druhou příčku a zdá se, že půjdeš ještě níž.“
„Cože?“
„Přitáhli sem nějakou slepici, co dělala v tom klubu barmanku, a ta jim vyslepičila, co slyšela. Prý jsi včera s Brownem vedl nějaký hovor ohledně Black Mirror a kurvy jménem Rachel. To jsem nevěděl, že má Adrian takové chutě, ale on by s ním zadarmo asi nikdo nebyl, co? Je ta děvka aspoň pěkná?“
„Můžete se držet tématu?“ řekl nasupeně Samuel.
„No, jasně. Zkrátka a dobře se ukázalo, že barmanka měla zatraceně dobrý důvod Browna zabít. Ty pohmožděniny, co měla na těle, byly totiž od něj a podobně zacházel i s pár dalšími, které budeme vyslýchat. Ony měly na rozdíl od tebe jasný motiv. Ale buďme na sebe upřímní – tvoji nevinnou si zase tak jistý nejsem. Ty přece ani žádný motiv nepotřebuješ nebo snad ano? Pověz mi, co přiměje člověka zabít milovaného dědečka, naprosto cizího zahradníka a malého bezbranného chlapce? Co se těch zbylých vražd týče, tak ty docela chápu, ale proč tahle trojice? Proč ne někdo jiný?“
„Já si své oběti nevybíral.“
„Jasně, takže tě vedla ruka Boží.“
„Říkejte si tomu, jak chcete, ale nikam to stejně nepovede. Chtěl bych už zpátky do cely.“
„Ha, ha, to znělo, jako bys o tom rozhodoval. No tak, Samueli, vyklop mi jak to, že ses zase ocitl mezi živými. Věř mi, že by mě to dost zajímalo. Jak jsi to udělal, že tě prohlásili za mrtvého? To by nezvládl ani Houdini.“
„Můžete nad tím přemýšlet, Spoonere. Třeba to vymyslíte.“
„No, jak myslíš. Popovídáme si zase zítra, to už budeš určitě rozumnější.“
Spooner odešel a během chvíle si pro Samuela přišli dva muži a odvedli ho do cely. Tlusté plechové dveře ukrývaly místnost s nepohodlným lůžkem, špinavou toaletou, umyvadlem, stolem a rozvrzanou židlí. Přes úzké zamřížované okénko sem proudil čerstvý vzduch, ale přesto tu byl všude cítit nepříjemný zápach. Cela mu trochu připomínala Ashburry, ale tady měl alespoň jistotu, že na něm nikdo nebude zkoušet nějaké jedovaté látky. Bylo mu jasné, že jeho případ podléhá zvláštnímu utajení a pravděpodobně se na veřejnost ani nikdy nedostane to, co provedl na Black Mirror. Přemýšlel, jestli ještě vůbec někdy uvidí svého syna.

Další den nebyl o nic příjemnější než ten minulý. Ven z cely se dostal jen na necelou hodinu, když mu umožnili vyjít ven na dvorek. Neustále s ním byl jeden z dozorců, ale jinak byl dvůr prázdný. Nebývalo to obvyklé a Samuel věděl, že je to jen další bezpečnostní opatření, proti tomu aby se věci, co ví, nedostaly na povrch. Naprostá izolace byla zničující a dávala tušit, že už nikdy nebude propuštěn na svobodu. Pořád se s tím vším nedokázal vyrovnat a bylo mu jasné, že to potrvá hodně dlouho, než si na svůj nový život nebo spíše živoření zvykne. Usedl na jednu z lavic, které byly po obvodu dvorku, a prohlížel si vysoké zdi věznice, na kterých se procházeli ozbrojenci. Nepomýšlel na útěk, vždyť by stejně neměl význam… Později byl opět odveden do výslechové místnosti, kde už čekal Spooner s kelímkem kávy a koblihami, které míval rád. Samuel se usadil a opět se dostal pod palbu otázek a posměšků, které byly pro Spoonera vlastní.
„Tak jak jsi se dnes vyspal, Samueli? Nebudeš si chtít stěžovat, že nespíš na ručně vyřezávané posteli s nebesy, na kterou jsi zvyklý, že ne?“
„Spíše bych si měl stěžovat na to, že jsem ještě ani neviděl svého právníka. Copak mi nebude nějaký přidělen? Mám na něj přece právo.“
„Vážně? Vypadá to, že v Britských zákonech jsou podstatné nedostatky. Jak je ksakru možné, že oživlé mrtvoly nemají žádná práva?“
„Co takhle vypustit moji smrt a brát vše jakoby k ní nikdy nedošlo?“
„Víš, co je na tom všem nejhorší? Kdybys nikdy nezemřel, tak ti dnes táhne na padesátku ale oba víme, že tomu tak není.“ Spooner položil na stůl dvě fotografie, na kterých byl Samuelův obličej. „Tahle prví pochází z roku 1981 a byla pořízena krátce před tvou pitvou. Moc ti to tam nesluší. Ta druhá byla pořízena včera po tvém zatčení. Co myslíš, najdeš pět rozdílů?“
„Samuel se na fotky nevydržel dívat moc dlouho, obzvlášť ne na tu první. Pohled na mrtvolně bledý obličej byl děsivý, ale Spooner měl samozřejmě pravdu. Během své smrti nezestárl ani o pár let. Vlastně byl teď ještě o pár dnů mladší než na té první fotce.“
„Víš, co o tobě kolegové, kteří jsou s tvým případem obeznámeni, a že jich není moc, tvrdí? Prý jsi mimozemšťan.“
„Aha, takže se mě zbavíte a pošlete mě do nějakých laboratoří na výzkumy.“
„Alespoň bys byl užitečný.“
„To těžko, protože na mě nic zvláštního není. Jsem obyčejný člověk a nic víc.“
„Samozřejmě, že ano Samueli. Jsi úplně obyčejný člověk a jen tak čirou náhodou jsi vstal z mrtvých.“
„Nebylo to náhodou.“
„Proč mi konečně nevysvětlíš, co víš?“
„Protože bych tím ohrozil nejen Adriana a Black Mirror, ale dost možná také celé lidstvo.“
„No jasně, už jsme zase u toho. Kletba Gordonů, no jak jinak.“
„Kolik toho o kletbě víte?“
„Přes pět let jsem hnil na Black Mirror a skoro všichni vesničané se tam shodli na téhle věci: ano - o nějaké kletbě jsem slyšel, a ne - nic o ní nevím.“
„Můžu vědět, jestli je něco nového v případu pana Browna?“
„Ale jo. V jednom z kontejnerů u toho bordelu se našla vražedná zbraň a to rovnou s otisky.“
„Takže máte vraha.“
„To ano, právě sedí přede mnou.“ Samuel vytřeštil oči načež se Spooner rozesmál. „Na tom noži se našly otisky té barmanky, Jesiccy, ale taky jedny další, které ovšem v databázi nemáme. Víš, co to znamená?“
„Že ona možná není vrah, takže se budete muset ještě snažit.“
„Vražednou zbraň měla v ruce, jako poslední o tom nemáme pochyb, ale máš pravdu, že to z ní vraha nedělá. Vraťme se zase k tobě. Jaká byla vůbec tvá vražedná zbraň?“
„Žádnou jsem neměl.“
„To jako, že si Henry Stanton jen tak vysál všechnu krev sám? Na to jsi přece potřeboval nějakou… já nevím, hadičku nebo něco takového.“
„Podívejte, Spoonere, tohle nemá smysl. Jaký mi hrozí trest?“ Spooner zvážněl, nejprve chvíli mlčel, ale pak vstal, vyšel z místnosti a po pěti minutách byl zase zpátky.
„Podívej, Gordone, teď to je jen mezi námi a já ti nebudu lhát. Jsi usvědčený ze tří vražd, ale oba moc dobře víme, že jich máš na svědomí pět. I tak tě ale oficiálně čeká doživotí.“
„A neoficiálně?“
„Neoficiálně jsi nepochopitelná a nevyzpytatelná zrůda, a aby se zabránilo tomu, že se tvůj případ dostane ven, je pravděpodobnější, že se ti dříve než půjdeš před soud, stane nějaká ehm… nehoda.“
„Cože?“
„O tvém případu ví kromě mě jen tři další lidé. Ta seržantka, šéf místní policie a nějaký chlap z vlády, kterému o tom řekli a který to má na starosti. Riziko, že se to dozví někdo další je příliš velké a dle nařízení by k tomu nemělo dojít. Očekává se, že během týdne tě někdo odstraní.“
Samuel byl z té zprávy nejprve pořádně zaskočený, ale když si to všechno přebral, měl pocit, že to tak bude nejlepší. Nikdy se neměl vrátit do světa živých. „Můžete pro mě něco udělat, Spoonere?“
„Povídej.“
„Oznamte prosím Adrianovi, že jsem mrtvý, ale neříkejte mu, co se mi tu stalo, ano?“ „Spolehni se.“

Dny plynuly pomalu a čekání na smrt bylo úmorné. Každou chvíli snad i toužebně očekával, že dovnitř vejde nějaký muž a sprovodí ho ze světa. Netušil, jak by k tomu mohlo dojít, možná ho uškrtí nebo otráví, ale bylo mu jasné, že jeho život během pár chvil nenávratně skončí. Neměl sílu cokoli dělat a tak většinu času strávil zíráním na strop pokrytý plísní a vzpomínáním na lidi, které měl rád. Občas přemýšlel také nad tím, jak se asi má Adrian, ale vždy skončil myšlenkami na falešné Rachel, která v něm jen vyvolávala zlost. Poslední dobou už ani nebyl pouštěn ven na dvůr, jakoby všichni věděli, že to nemá žádný význam. Pouze občas ho vyvedli z cely do sprch, kde ze sebe mohl alespoň na čas udělat člověka, ale vždy ho vodili tak, aby nikoho jiného nepotkal. Dny se brzy proměnily v týdny a na něj začal doléhat nesnesitelný pocit naprostého odloučení od světa. Nikdo mu nedělal společnost a jediné koho čas od času vídal, byl dozorce, který mu přinášel jídlo. Vždycky ho s velkou rychlostí zhltal, ačkoli vypadalo nevábně, a pak toužebně očekával, že ucítí účinky jedu a během pár chvil konečně zemře. Nedošlo k tomu a tak zhruba po dvou týdnech začal uvažovat o tom, jak by se mohl sprovodit ze světa sám. Trvalo dost dlouho, než se k tomu odhodlal, ale jednoho dne se do toho přeci jen pustil. Ulomil jednu nohu židle a ze zbytku čouhaly hřebíky. O ně poté rozřezal svoje oblečení na pruhy látky, které poté svázal k sobě a vytvořil smyčku. Odsunul stůl a přivázal látku k mřížím v okně. K oknu přistavil zbytek židle, na který vylezl a smyčku si navlékl na krk. Díval se dolů na vratkou židli, na které držel rovnováhu a vzpomněl si na okamžik, kdy stál na vrcholku staré věže a shlížel dolů. Minulost je odvráceným zrcadlem mé duše, tak si to řekl a i dnes věděl, že je to pravda. V minulosti se odráží to, jaký skutečně je a stejně tak se jeho duše odvíjí od vzpomínek, které má. Stejně jako tehdy, tak ani dnes neexistuje nikdo, kdo by ho mohl soudit, protože nikdo jiný neví, jaký doopravdy je a co se všechno stalo. Se svými dávnými zločiny se už vyrovnal, ačkoli to nebylo snadné, ale bylo mu jasné, že teď je zločin i to, že žije. Jaký jiný trest za život může být než smrt?

Několikrát se zhluboka nadechl, aby si dodal odvahu, poté zavřel oči a zvrátil židli, která spadla stranou, a jemu se pod nohama vytvořil prázdný prostor. Smyčka kolem krku se stáhla tak, že už se nebyl schopen nadechnout. Zmítal sebou a kopal nohama. Instinktivně se chytil za krk a snažil se uvolnit ze smrtícího sevření, které si sám připravil. Stále chtěl zemřít, ale ten pocit, který zažíval, byl děsivý a navíc nekonečně dlouhý. Nemožnost se nadechnout mu zatemňovala mysl natolik, že už přestával vnímat, co se vlastně děje. Věděl, že už to nemůže trvat dlouho… Látka se pod jeho vahou začala pomalu trhat a on se po chvíli zřítil na zem. Trvalo nějakou dobu, než se vzpamatoval, vztekle ze sebe strhal zbytek látky a posadil se nešťastně na matrace, tvořící postel. Ten pocit, který během pokusu o sebevraždu zažíval, byl natolik skutečný, že nebyl ani v nejmenším schopen ho zcela vytěsnit z hlavy a pokusit se o něco podobného znovu.
V cele trávil už celý měsíc. Když se zjistilo, že se pokusil o sebevraždu, odstranili z cely vše, čím by si mohl ublížit. Nic dalšího se od té doby nezměnilo a on při každém příchodu dozorce s jídlem a pitím řval jak nepříčetný a snažil se zjistit, proč ho stále drží naživu. Dozorce však téměř vůbec nereagoval a tak stejně nezjistil nic. Za tu dobu, co zde trávil, se jeho vzhled změnil téměř k nepoznání. Byl celý špinavý a zarostlý tak, že by ho poznal jen málokdo. Podmínky, které tu měl, byly jak ze středověku a netušil, jak dlouho to tu ještě vydrží. Dlouhé dny v takřka prázdné cele trvaly snad věčnost a původně vítané cesty do sprch se staly spíše noční můrou, protože představa, že se poté opět vrátí do své cely, byla hrozivá. V cele neměl sebemenší rozptýlení, zkrátka vůbec nic, čím by se mohl zabývat a časem poznával, že to zanechává své následky i na jeho mysli. V noci se mu takřka neustále zdávaly sny, ve kterých je zpátky na Black Mirror a je volný! Potuluje se kolem zámku nebo pobíhá lesem a pak se probudí a zjistí, že je stále tady, zavřený jako krysa. Čas od času se snažil zabavit tím, že si povídal sám se sebou. Bylo to dost hrozné, když si uvědomil, co vlastně dělá, ale přesto bylo nutkání s někým mluvit silnější. Přemýšlel, jak dlouho bude trvat, než si na to všechno dokáže přivyknout, podobně jako na dobu, kdy byl mrtvý. Sedával obvykle v rohu cely, kde zavřel oči a představoval si něco hezkého. V cele se později začal objevovat hmyz a on byl už natolik zničený, že se bavil jeho sledováním. Občas chytil nějakého broučka, hrál si s ním a promlouval k němu. Takřka po dvou měsících nicotného života se jednoho dne otevřely dveře cely a za nimi stál vysoký černovlasý muž s brýlemi. Samuel právě seděl v koutě a trvalo mu dost dlouho, aby pochopil, že se děje něco neobvyklého, co do jeho neskutečně stereotypního života nepatří.

„Pane Samueli, vzpomínáte si na mě?“
Samuel se dlouze zadíval na tvář muže a snažil si vzpomenout, kde ji už viděl. Zdálo se to být vzdálené snad rok, ale přeci jen si vybavil, kde muže zahlédl. „Black Mirror,“ řekl chraptivým hlasem, „potkal jsem vás u zámku.“
„Ano. Půjdete teď se mnou.“
„Aha, tak konečně,“ zaradoval se Samuel, „mohli jste si s tou popravou pospíšit.“
„Asi nejsem ten, za koho mě máte.“
„Vy mě nechcete zabít? Kdo… kdo tedy jste?“
Muž se zamyslel, jestli je bezpečné prozradit své pravé jméno, ale došlo mu, že Samuel možná od Adriana ví, kdo je Pietro Antolini. „Říkejte mi třeba Franku. Popravit vás ale rozhodně nechci. Spíše jsem vás přišel zachránit.“
„Zachránit? Mě už není pomoci.“
„Ale ano. Dalo to dost práce, ale odedneška jste zase volný. Pamatujte si, že vaše smrt nebyla žádnou smrtí. Jste Samuel Gordon a jste zproštěn veškerých obvinění. Vraždy, ke kterým došlo před lety byly vyhodnoceny špatně a vrahem jste nebyl vy ale takřka neznámý bezejmenný muž, jemuž se na Black Mirror říkávalo hrobník. Byl to šílenec, jež úmyslně zabil všechny ty lidi a snažil se shodit vinu na vás. Nenáviděl rodinu Gordonů, a proto vraždil. Osudný se mu stal návrat na Black Mirror v prosinci loňského roku, kdy zemřel na srdeční příhodu ve společnosti vašeho syna. Vy jste po vraždách odcestoval a vrátil jste se až před pár měsíci. Mrtvola, jež se našla u zámku, nebyla vaše, ale patřila muži, který se za vás pouze vydával, aby pronikl do zámku. Byl to podvodník a zloděj. Veškeré spojení mezi ním a vámi už neexistuje. Dokonce i vzorky DNA se někam ztratily. Jste opět šlechticem a také vlastníkem panství Black Mirror, neboť závěť sepsaná vaším dědečkem Williamem opět nabyla platnosti. Váš syn Adrian je v současnosti pouze majitelem vily Gordonů ve Walesu, o které v závěti nebyla zmínka a kterou mu odkázala její předchozí majitelka Victorie Gordonová.“
„Vy tu vůbec nejste, že mám pravdu? Jste jen v mé hlavě. Vymyslel jsem si vás.“
„Jsem skutečný a přišel jsem vás vytáhnout z téhle díry, takže se zvedejte. Půjdete si teď pro své věci a nové doklady. Bude stačit jen pár podpisů a budete opět Samuelem Gordonem, tak jako kdysi. Máme vše připravené, tak pojďte už.“ Samuel, který stále zcela nevěřil tomu, co se kolem děje se po chvíli přeci jen zvedl a potácivým pohybem vyšel mlčky z cely. Čekalo ho trochu papírování, opětovné vysvětlení situace a především pořádná koupel v teplé vodě, kterou neviděl už hodně dlouho. Dostal také nové oblečení a nechal se ostříhat. Na doporučení Pietra si však ponechal plnovous, který ho dělal mnohem starším, což se mohlo hodit.

Pietro poté zavedl Samuela do svého hotelového pokoje na náměstí v Aberdeenu a předložil mu k jídlu konečně něco jiného než vězeňskou stravu. Rýže s masem a zeleninou z Čínského bistra sice nebylo nic extra, ale Samuel po tom všem rozhodně nebyl vybíravý. Neuniklo mu, že za jeho zachráncem přišel do bytu jakýsi muž, patrně asiat. Dlouho spolu hovořili a to o samotě, takže Samuel vůbec nezjistil o co šlo.
„Mám na vás kupu otázek Franku,“ řekl Samuel, když byli opět sami, „byl bych rád, kdybyste mi na ně odpověděl.“
„Tak se ptejte,“ řekl Pietro, ačkoli dobře věděl, že mu toho moc neřekne.
„Především mě zajímá, co se kolem mě vlastně dělo. Proč mě drželi v cele takovou dobu a proč mě vůbec propustili?“
„Řekněme, že já a mí společníci máme zájem o to, abyste zůstal mezi živými. Zařídili jsme všechny maličkosti a taky abyste byl právně naprosto čistý. Pochopte, že ale nebylo možné vše zařídit příliš rychle.“
„Dobře, ale co ta vražda?“
„Asi bych vám to neměl říkat, ale… barmanka odtamtud práskla svého komplice… nějakého vyhazovače, nebo co to bylo a rovnou policii sdělila, kde se ukrývá.“
„Takže vrahem byl on.“
„Přesně tak. Nemohl snášet, jak ji Brown neustále ubližoval a rozhodl se to s ním ukončit, no a protože ta barmanka dobře věděla, že tam budete, zavolala ve správný čas policii a ti vás odchytili.“ Pietro už nezmínil, jak mu bylo Samuelovo zatčení nakonec užitečné, a jak toho s Cyem využili, aby získali přesně tolik času, kolik potřebovali a ještě si Samuela naklonili na svoji stranu. „Teď bychom rádi, abyste s námi jel domů, domů na Black Mirror.“
„Vy jste mě nepomohli z dobroty srdce,“ řekl vážně Samuel, „co ode mne tedy požadujete?“
„To se dozvíte, až přijde ten správný čas. Mám pokyn vás okamžitě dopravit na Black Mirror. Pojedeme vlakem a to ještě dnes, takže se dejte dohromady, protože nám to jede už za necelou hodinu.“
„Podívejte, jsem vám vděčný za to, že jste mne odtamtud dostali, ale nebuďte si tak jistí, že vám pomůžu.“
Pietro se usmál, což Samuela překvapilo. „Pomůžete nám Samueli, to mi věřte.“