Dopis pro sestřičku

Mimiaturní dílko, které donutí čtenáře k zamyšlení se nad vlastní existencí, nad sílou a hloubkou pouta mezi sestrou a bratrem...

Rukou jsem si přejížděl po celé délce svého nahého těla.

Narazil jsem na nepřirozeně vyklenuté klíční kosti, prsty jsem překonával velehory z žeber, která mi pokrývala jenom tenká nažloutlá kůže, kůže starce.

Cítil jsem se tu jako v kleci, jejímiž mřížemi byly přetrhané kusy lidských vzpomínek, které byli pro naši úzkou skupinku lidí a hlavně pro mě cennější než fyzické kusy lidského těla, než srdce, o kterém jsem pochyboval  jestli jej ještě vůbec vlastním. Pokaždé, když se ozval z mojí hrudi tlumený dunivý zvuk, poznal jsem, že ještě fyzicky žiji.

Dostával jsem se do oblasti břicha, kde by se správně měl nacházet kopec tukových buněk a pokrytý svěží mladistvou kůží. Na místo toho jsem se dotýkal vlastních vnitřností.

Připadal jsem si otočený naruby, s orgány, žilami, tepnami na povrchu a kůží uvnitř.

Měl jsem strach sjet níže pod břicho a ucítil chladné prsty na místech, kde mě zdobily prokřehlé kosti nohou, seschlá kůže bez života, plná důkazů násilí v tomhle „sanatoriu“.

Nebavilo mě vnímat jenom svůj vlastní odraz v zakalené vodě, té louži, která byla plná bláta, na jejímž povrchu se vyhřívala tenká vrstvička vody plná zelených řasových ostrůvků.

Žít s tou poslední kapkou naděje, která se mi usadila na spodním rtu. Ale i ona postupně usychala a vytrácela se do neznáma.

Nemít člověka, kterému bych se mohl svěřit, obejmout jej, či dokonce letmě políbit na tvář.

Rodiče byli někde ztraceni, zapomenuti v husté mlze německého světa, světa, který existoval jen sám pro sebe, nebral ohled na cizince.

Sestra objímala svojí hadrovou panenku nasáklou špínou postrádající jedno knoflíkové oko. Uzavírala se před světem do svojí pevné skořápky. Nemohli jí ublížit, ona už tu nebyla. Zůstalo tu jenom její prokřehlé tělo, které nejevilo známky života. Vylučovalo slané perličky naděje a bez hnutí pozorovalo oblohu. Byla to její skutečně poslední chuť přijímat prašný kyslík do drobných plic, žít. Nikdo jí nemohl vzít hvězdy, mraky, nebe, i přes to, že je neviděla. Byla slepá.

O to bylo to pouto s její realitou silnější, pevnější, takřka nezničitelné.

Nemohl jsem se dívat do obličeje dívce, která doplatila na špatný nápad „lékaře“ změnit jí její krásné oříškové oči na výrazně modré, plytké, bez hry života.

Vdechoval jsem jí život prsty slepě bloudíc mezi jejími uhlovými pramínky vlasů.

Vyloudil jsem z ní známky úsměvu na jejích do krve rozpraskaných rtech.

Bylo těžké si přiznat, že jí zbývají dny, možná hodiny než propadne německému peklu, tam někde hluboko pod zemí nasáklou vůní tlejících lidských těl. Nemluvil jsem o tom, ale byl jsem si téměř jist, že to ví lépe než všichni v okolí i přes to, že jí bylo teprve pět.

Byli jsme oba pohlcováni temnými zákoutími mysli, ale i tak jsme dokázali tlumeně pronášet slova lidové písně, i tak jsme dokázali ukazováčky kreslit v  kypré hlíně. Bavilo nás

 postavičkám vdechovat život, sdílet a podílet se na jejich momentovém entusiasmu, i tak jsme se dokázali obejmout, kost na kost. Každou volnou vteřinou jsme si dokazovali, že jsme ti poslední, kteří si svojí sourozeneckou lásku dovedou projevovat, tak otevřeně, tak čistě a opravdově.

A teď? Teď tu sedím sám svíjejíc se v bolestech, ve strachu, co přijde.  Nevědět jsou ty největší muka, co jsem zažil.

Zpod plesnivé deky jsem vytáhl zablácený střep, vložil jsem si jej mezi palec a ukazováček.

Naposledy jsem ucítil někde v mozku sladkou myšlenku, že není těžké umřít, ukončit to, ale umírat… do nekonečna.

---