Jak si pan Šlajs ruku zblajz

 

To je zase otravný dopoledne.

Nemám co dělat, telefon se neozývá, sluneční paprsky mi praží přímo do obličeje.

A do toho začínám mít hlad.

Nudím se tak moc, že dokonce uvažuju, že bych začal pracovat.

 

„Ne, neblázni, Šlajsíku; vždyť jsi zaměstnaný na městském úřadě. Sám víš, že jakákoliv aktivita by se ti nemusela vyplatit, a tenhle desetikilový stoh papírů tu přece leží teprve třetí týden.“

 

Ano, a na vyjádření mám přesně třicet dní! Jenže když já se tak strašně nudím! Hrát piškvorky po síti?

 

„Ne, to tě nebaví, navíc vždycky prohraješ.“

 

Co nějaký porno?

 

„Ne, moc pracné, navíc by tě ve výsledku bolela ruka.“

 

Zajít do vedlejší kanceláře? Na kávičku?

 

„Podobný případ. Jestli bys vůbec vyrval zadek z kancelářského křesla, nejspíš by ses zadýchal a zpotil. A nakonec; nesnesitelné škubání v tvých přetížených kotnících za těch pár minut jalového hovoru rozhodně nestojí. Ach, úředníci to v téhle zemi nemají lehké. Mimochodem, líbí se mi tvé buclaté prsty. Jsou naprosto dokonalé.“

 

Viď!? Vypadaj jako klobásky.

 

„Možná nejen vypadají...“

 

Myslíš, že i chutnaj? ... Ale no tak jo; jeden z nich si stisknu mezi zubama. Jenom zlehka… Och! Je měkoučkej! Dobrej!... Ještě líznu, strčím do pusy, párkrát zarkoutím, aby zašimral na rtech… Pozoruhodná chuť! Řekl bych, něco mezi tradičníma vídeňskejma párkama a čerstvou jitrničkou. Bolelo by, kdybych si maličko kousnul? Jo, bolí to, a teď mám špinvou košili.

 

„Trocha krve se dala čekat. Ostatně snědl sis polovinu bříška levého ukazováčku.“

 

Samozřejmě! Nejsem blázen! Nebudu si přece kousat do pravičky! Ale to ti povím, je to delikátní záležitost. Určitě nelituju a pokračuju...

Podívej! Chybí mi celej článek a ohlodaná kůstka visí jakoby na vlásku! Není bílá jako sníh, ale spíš do žluta jako,... jako plnotučná hořčice.

 

„No, když už jsi to nakousl…“

 

Jenomže ty kosti se fakt blbě koušou.

 

„Chápu. Hodláte-li, někdo z vás, čtenářů, pojídat vlastní prsty, doporučuji články spíše odlamovat, neboť pak je snáze oberete. Tak, Šlajsi, a už máš jenom čtyři prsty. No není to zábavnější než Solitaire!?

 

Rozhodně ano. Prostředníček má nejlepší masíčko. Libový kuřecí je proti tomu plesnivej hadr. A vůbec! Prsty nejsou nic! Ta dlaň, ta bude! Jenom musím rychle spolknout předkrm.

 

„Dlaň vyžaduje silný chrup, přičemž pan Šlajs silným chrupem disponuje.“

 

To sice jó, ale jsem trochu zklamanej. Po těch prstech jsem prostě čekal víc. Zatímco ty chutnaly jako kuřecí, tohle mně připomíná králíka. Nemám rád králíky. Jsou dietní.

 

Klepity, klepity, ozvalo se zaklepání…

 

„Dále!“ zvolal úředník a svůj pahýl schoval za zády. Do jeho pracovny vstoupil kolega Votava a nesl jakýsi červenobílý papír.

„Dobrej, Šlajsi, jdeš na oběd?“ zeptal se nuceně a ledabyle přitom zamával lejstrem. Nejspíš se jednalo o jídelní lístek.

„Já už jsem jedl,“ odpověděl pan Šlajs a šibalsky se pousmál.

„Však já také...“ pronesl Votava a nosem ťukl do svého, po rameno sežraného pahýlu, co kdysi býval levou rukou.

---