Klávesa na útěku (Verze s nenásilně vloženým happy endem.)

Klávesa na útěku (Verze s nenásilně vloženým happy endem.)

          Jmenuji se Space, ale přátelé mi říkají slečna Mezerník, anebo prostě Klávesa. Přestože jsem nejdůležitější součástí pánovy klávesnice, přežívám v špíně, zavalena drobky a přehlížena. A tak končím, odcházím.

          Můj pán je tyran.

          Buší do mě ve dne v noci.

          A ty jeho nemyté palce, kterými klepe tu vpravo, tu vlevo, ty už na sobě nechci nikdy pocítit. Navíc na mě bryndá. Ne, už nemohu dál. Vytrhávám se z plastových paciček. 

          Jsem volná!

          Tiše se přesouvám na měkkou podložku, šťouchám do myši.

          „Jdeš taky?“

          „Ani náhodou!“ odpovídá ta tlustá mrcha. „Miluji jeho dlaň. Je tak teplá…“

          „Kurvo!“ řvu na ni. Samozřejmě, proč by odcházela? Hladí ji.

          Jenže mě mlátí!

          S pláčem se řítím ze stolu.

          Prázdná lahev od Fernetu? Ne, neptám se jí, nemá to cenu. Viděla jsem, jak se líbají. Hopkám ke dveřím obývacího pokoje, podlézám je. Tak tohle je ta cesta ke svobodě? Hustým šedým prachem, kolem jeho smradlavých bot, přes roztřepené tkaničky. Představuji si, co by mě s ním ještě všechno mohlo potkat. Ne, tady nebudu už ani minutu. Chci se rozhodovat sama, nebýt závislá na tom sviňákovi. Toužím milovat! Najdu si nějaký hodný, pohledný pravý shift a budu šťastná.

          Kutálím se po schodech.

          Jaké to asi bude, tam venku?

          Podlézám další dveře, tentokrát ty poslední, vchodové. Kdybych měla dýchací ústrojí, vtáhla bych čerstvý vzduch přímo do plic a nechala ho tam stát. Tak tohle je ta svoboda?! Svoboda!!!

          „KŘUP!“

          Zaznělo odkudsi, možná někomu v koleni. Anebo to křupla úplně jiná klávesa, v úplně jiném vchodu, do úplně jiného domu.

          A v úplně jiném příběhu.

          Tento totiž skončil velmi šťastně.