Továrna (KAPITOLA 1)

Jake ihned poznal, že je v továrně. Nekonečně rozprostírající svá potrubí do hrůzu nahánějících ploch. Poznal, že se odsud možná nikdy nedostane a že tu možná i zemře. Jeho oči si pomalu začaly zvykat na tmu. Uviděly tmavé siluety ruzných kovových tvarů, z nichž se stávaly spousty trubek rozmanitých velikostí, síťovaná podlaží, stroje v provozu i mimo něj, žebříky, vedoucí nahoru i dolů a nekonečno různobarevných kabelů. Jake si postrčil brýle prsteníčkem na nos a s rukama napřaženýma vpřed se došoural k zábradlí. Každým krokem mu kovové špičky bot zvonily o železnou síťovanou podlahu. Jakmile se přehoupl horní polovinou těla přes zábradlí, naskytl se mu pohled do nižších podlaží. Nemohl přehlédnout studeně modré světlo kdesi tam dole. Byla to naděje, naděje, že tam může být někdo živý, aby mu ukázal cestu ven. Nebo alespoň směr. A tak se porozhlédl po nejblížším žebříku. Nalezl ho po chvíli nalevo podél zábradlí. Chladné ocelové příčky ho mrazily do dlaní jako tisíce ostrých jehliček. Sestoupil několik pater až stanul na menším železném plátu, kde také žebřík končil. Stál teď před modrou zářivkou zapuštěnou do otevřených hodin s jističi. Žádná živá duše tu není, pomyslel si Jake, ale zkusím si rozsvítit pár světélek. Jeden po druhém překlapoval jističe do opačných poloh a sledoval, jak se rozsvěcují modrá světla nalevo v chodbě, což se zdála být pravděpodobně jediná cesta z plátu s jističi. Svým způsobem to byla další naděje, ještě ne tak zoufalá, jako v příštích okamžicích, ale přeci jenom se mezi ní a zdravý rozum již začaly vkrádat první malá zrnka paniky.

A nebyla. Jake se upřímně zaradoval, když za dveřmi objevil ohromnou místnost osvětlenou sice spoře, ale osvětlenou. Ze stropu nečině visely spousty ocelových kulatých lisů a pod nimi byly železné stoly. Na některých byly ještě zbytky jakýchsi torz strojů, skládajících se z pra- podivných částí různých tvarů. Byl tou místnosí neuvěřitelně fascinován. Když se vzpamato- val, obhlédl letmým pohledem nějakou další možnou cestu. U podlahy žádná nebyla, ale pak si Jake všiml ochozu asi deset metrů nad zemí. Jenže k němu nebyl přistaven žebřík ani schody. S předstíraným klidem obešel místnost kolem dokola až objevil starý rezavý žebřík v hromadě šrotu. Vyprostil ho z té hromady šroubků, matiček a všeho možného dalšího a ohnutými záchytkami ho nahoře zavěsil do děr ve zdi. Pak po něm vyšplhal nahoru na ochoz. Naskytl se mu malebný pohled na všechny lisy v místnosti.

Hmm, a teď kudy? Jsou tu nové obrovské spletě trubek a strojů a…. Jake se zaposlouchal, aby se ujistil, zda opravdu slyší vysoký přerušovaný tón odněkud z hlubin té kovové džungle, nebo jestli to nění něco, co skutečně neslyšel, ale pouze chtěl slyšet. Avšak slyšel to stále, takové uši drásající pííííp – pííííp. Pokusil si určit přibližný směr k tomu zvuku, ale jakmile se mu zdálo, že už stojí ve správném směru, slyšel zvuk úplně odněkud jinud. Půjdu prostě tudy! a vydal se mezi trubky. Jako smyslu zbavený se prodíral hustým pralesem všemožného potrubí, které v jednu chvíli musel podlézat a jindy zase přeskakovat nebo pracně přelézat. A přitom se stále ujišťoval ve správném směru.

Již z dáli uviděl spoustu světla, což mu vnutilo malý úsměv do tváře. Zrychlil, protože možná našel cestu. Kdyby věděl, že cestu možná nenajde za celý svůj zbytek života v továrně, jistě by se teď tolik neradoval. Vyprostil se z posledních pokroucených zádrhelů v podobě hadic o průměru nejméně dvaceti centimetrů a vykročil do prostranství, připomínající opuštěné podzemní parkoviště. Na stěnách byla ostrá halogenová světla. Tahle továrna má snad nekonečno energie. A vyrábí si ji nekonečno let, Jake se nad tou myšlenkou ušklíbl a přejel pohledem celé ‚parkoviště‘ všude, kam jen brýle povolily dohlédnout jeho očím. Nemohl najít zdroj toho nesnesitelného pištění. Nechal to být, protože to nebylo důležité. Byla to prostě jenom spojka s touto chodbou. Šel směrem, kde tušil nějaké pokračování. Po notné chvíli si uvědomil, že to parkoviště nemá konec. Bylo to absurdní, ale Jake nepochyboval. Za každým rohem jen další velké prostranství s pravoúhlou zatáčkou, za kterou bylo jen znova a znova ‚parkoviště‘! Musí tu být ještě jiná cesta. Možná, že jsem ji přešel. Jake šel dál a více upínal svůj zrak na stěny, aby mu neušlo pranic, co by se jevilo jako cesta. Žízeň mu drásala hrdlo neuvěřitelně suchou bolestí, která narušovala jeho bdělé vnímání a smysly, a také v nepos-lední řadě hlavně rozum.

A když už se vyčerpáním jen ploužil stále dál po tom, co s přestávkami běžel, uviděl uslzenýma očima tmavou chodbu vlevo ve stěně. Hned vedle nápisu VÝCHOD. Z posledních sil se znovu rozběhl. Přitom upadl a narazil si bolestivě koleno, ale vůbec to nevnímal. Dopotácel se ke stěně a chodba byla pryč. Jake si promnul hřbetem ruky oči pod brýlemi, jako by kvůli slzám neviděl na chodbu, která tam před chvílí byla. Ale před očima se mu dál jen vypínala bílá stěna ke stropu ve výšce asi deseti metrů. A to bylo na Jakea už příliš. Jeho nohy vypověděly službu a Jake se sesunul na zem. Omdlel, ale také možná i zemřel.

Probudil ho jemný ženský hlas, který slyšel nejdřív z nekonečné dálky, pak se však přiblížil, že přestal pochybovat o možnosti, zda je to sen. Oči měl tak opuchlé, že je nedokázal otevřít a přesvedčit se o samotě a prázdnotě kolem něho.