PELEGRIN 13,14

Veselí propuklo, což o to, ale už bez vodníků.

Pantáta s manželkou dovedli úplně vyčerpaného Pelegrina domů

a tam jej paňmáma starostlivě uložila.
„S tím naším klukem to veledílo nějak zacvičilo, co?“
Pantáta se zasmál. „Jojo, je to námaha veliká. Alespoň viděl, chlapeček,

že se to nedá jen tak odříkat a pohoda klídeček.
Stojí to hodně energie, a to neříkám nijak potměšile.“
„No, ještě aby. Teď je slabý, usnul do půl minuty. Ráno bude snad už odpočinutý.“
„Měl by, musí se vydat hned na cestu.“
„Už zítra, táto?“
„Neprotestuj…! Není dobře tu ten krystal mít, mohl by zase zkapalnit.

Věděli jsme, že to není bez obtíží a jedině jemu krystal neublíží. Musí ho odnést sám.“
„A ví se kam?“ Zeptala se paňmáma.
„Lexikon praví, že ne blíže, než dva denní pochody od vody. Nejlepší by byl solný důl.
„Ty jsi ale vů..bec nevzal v úvahu, že…“
„Že co?“ Přerušil manželku Elegrin. „Syn měl odvahu se pustit do kouzla velkého rozsahu.

A myslím, že mu nějaká zbyla, aby dokončil, co bylo započato.“
„Mysli si to táto, já si budu zoufat a doufat.“
Paňmáma ublíženě pohlédla na manžela…

 

Ráno se nikam nikdo nevypravil.
Pelegrin vstal, až když slunce urazilo tři čtvrti svojí cesty do hajan.
Od rána ale bylo u vodníků hodně rušno.
Připlouvali zástupci rybích rodin s tím, že chtějí mladíka pozdravit a ještě jednou mu poděkovat.

Připlouvaly dokonce i ve skupinkách, leč odplouvaly s nepořízenou.

Pantáta byl z neustálých návštěv nevrlý a po čase až neurvalý.

To se rychle rozkřiklo, takže když syn konečně vstal, bylo u vodníků větší ticho než obvykle.

 

Pelegrin se blaženě protáhl a nasadil si klobouk na hlavu. Pozdravil rodiče a dodal:
„Mně se vám tak dobře spalo a dokonce se mi i něco málo zdálo. Sen byl samá ryba.“
„Chyba, to se ti nezdálo. Tady bylo ryb, až mě to štvalo.“ Poprvé od rána se usmál pantáta

a manželka na něj navázala:
„Nečekaně tu bylo návštěv nevídaně, všichni tě chtěli oddíkovat a táta se neumí chovat…!“

zamračila se na muže.
„Pořád se čílíš? Čeho je moc, toho je příliš. Takže jsem nakonec vytáhnul hůl a byl klid.

Nejdřív se musíme domluvit co s krystalem, a před tím rybím návalem by to šlo stěží.“
„Je mi jasné o co běží,“ kývl hlavou Pelegrin.
Ozvalo se zaklepání…

 

Pantáta se podíval ke dveřím a už nabíral do brunátna. Jeho paní ho vzala za rameno:
„Klid drahý, ryby přece klepat neumí, rozumíš? To nám přivála náhoda, někdo z žabího národa, uvidíš.“
Zaklepání se ozvalo znovu.

„Jen pojďte dál, pane Rosničko,“ vítala paňmáma žabáka.

„Pantáta je maličko rozkurážený, ale přisedněte k nám. A co že jen tak sám?“
„Ále, povídá se, že po té včerejší kratochvíli se rybí rody domluvily,

že tady vašemu mladému poděkují, a navíc že mu udělují titul vodního záchranáře.“
„Přesnější by byl titul dobrého hospodáře,“ uchechtl se pantáta, ale hned zvážněl a pokračoval.

„A vůbec, co mají co titulovat! Budu jim muset vyhubovat, navíc… Kouzlo ještě není dokončené.“

„Že ne?“ podivil se pan Rosnička.
„Zbyl krystal a toho třeba se zbavit,“ připojil se do debaty Pelegrin.

„Musím ho dopravit daleko od vší vody, aby nenadělal žádné další škody.“

„Táta říkal, že nejlépe by bylo uložit ho do solného dolu,“ přispěchala se svou troškou paňmáma.
„Krátce vzato,“ vzal si zase slovo její muž, „proto tu teď sedíme spolu u stolu

a musíme přijít na to, kde doly se solí jsou.“

Všichni se na chvilku odmlčeli.

 

U stolu seděli (v pravém slova smyslu) jenom vodníci.

Pantáta v čele, po levé ruce svoji ženu a po pravici syna.
Pan Rosnička si hověl, jako správná žába, na stole.

Jakožto návštěvu ho posadili čelem ke správci rybníka.
Žabák si odkašlal a přerušil tu chvilku ticha:
„Vím, pantáto, že jeden důl na sůl je kdesi na severu.“
„Vážně Rosničko?“ Ozvalo se překvapeně.
„Nu, tak poreferuj.“