Trochu to je

Je trochu ráno
vzduch mezi námi je podoben krajině s malými princi 
je slyšet jak tam venku bůhvíkam jedoucí auta rozstřikují kaluže a přejeté ptáky
saháš mi na paži jako na stéblo, kterým kreslíš polokruhy svého spánku
a má mysl se pohybuje ve směru ticha 
odpusť mi má velká slova, jichž jsem se dopustil mezi výdechy a nádechy
ať prosím mé srdce, jako jediné neshoří, neboť je již hvězdou
a v probdělých nocích ať stane se co má se stát 
modlím se
a vidím to co ryba, která pohlédne nad hladinu 
jak zrnka galaxií sypou se do mandal 
jak ze sluncí ukapává vosk
jak stojíme u skel jako moucha, jež byla mnohdy jako jediná živá ve třídě  
a do zamlžených ploch kreslíme prsty ve svém nevidomí ty symboly  
které jsou ve skutečnosti kresbami věčného dítěte        
ještě to není 
sykoty plynu a elektrická světla 
puštěná voda a tváře tváří
zvonění v klíčích a cvakot zámků 
ještě se ega nehlásí o svá těla, jimiž se předstíráme
když vím     
že okamžik teď je věčností
že se díváme zvířatům do očí stejně jako na balíčkované maso  
že v motýlech nevidíme nic než barvy a přitom všechno záleží na mávnutí jejich křídel 
že je mi trochu ráno