PELEGRIN 25,26

 

Musela to být únava převeliká.
Je vlastně s podivem, že spal tak dlouho. Vodníci, stejně jako hejkalové, divoženky a velká…

převážná většina kouzelných bytostí, spí jen málo.
Kupříkladu čertovská cháska pro jistotu nespí vůbec nikdy.

Pan Rosnička už propadal panice, v domnění, že se Pelegrin už neprobudí, ale…
Najednou otevřel oči, zívl a protáhl se.
„Šmánkote, žabáčku, už je den. Proč jsi mě nevzbudil? Čekal jsi na leden?“
Pan Rosnička otevřel pusu, aby se rozčílil, a pak ji zase zavřel. Nakonec přeci jen promluvil:

„Vzbudit se tě nepovedlo, takže se zatím moje oko porozhlédlo.“
„Hm, a jak jsme na tom?“
„Krátce vzato, nijak zvláštně. Ani slaně ani mastně. Sedíme na střeše vysoké budovy.
Na slunci bez vody jde o stav nouzový…!“
Pelegrin se usmál:
„Vodníci cítí vodu na sto honů, a já bez pardonu, cítím v tomto domu vody dost.
Máš radost?
Jen se musíme spolu dostat dolů.“

„Ty víš, jak to provést?“ zeptal se trošku pochybovačně žabák.
„Nevím, ale přesto se to musí povést, jinak z nás zbude jenom troud,“

domluvil vodnický synek a zadíval se na nebe. „Musíme se rychle rozhodnout…!“

 

V pivovaru již bylo všechno připraveno na příjezd delegace měšťanů.
Celý dvůr byl vypucován a sezení pro panstvo nachystáno.
Právě začalo odbíjet k poledni.

 

 

 

S posledním úderem se ozvalo vzdálené koňské zařehtání, a potom i rachot přijíždějících kočárů.

Sládek hvízdl po klukovsku na prsty a zvolal:
„Hej, chaso, panstvo se už řítí! Než se to vyřídí, všichni se budou chovat slušně.

Stručně řečeno, ať odsud všichni odjedou spokojení a sytí.“
„A zpití!“ Ozvalo se z nastoupené řady.
„Který nezbeda? Kučera? Nebo Lebeda?“ Zasmál se sládek.

„Teď už v klidu chaso, a až přijedou, tak ať slyším jásot.“

 

Tak se i stalo.
Nastoupení pivovarští hlaholně zdravili pány konšele a pomáhali jim při vystupování z kočárů.

Radním se vespolek dařilo dobře, tak s jejich blahobytnými postavami byla pomoc chasy na místě.

Purkmistr Čondl si zálibně prohlížel upravený dvůr.

„Vidím pane Přibyle, že se o náš pivovar dobře staráš. Máš tu čisto, tak to mám rád.“
„Děkuji zdvořile, purkmistře. Nejsme žádná pakáž, umíme se postarat.“
„Buď šťastný za dobré podřízené, a pivo… už je naražené?“
„Ne, není. Ale je vychlazené a připravené.“ „Nu, tak se k němu přesuneme, pane sládku,“

poživačně se usmál purkmistr.
„Pivo chutná nejvíc v chládku, ať staré, ať nové. Tak mě následujte, pánové,“ vyzval Přibyl

vespolek konšele k posezení, které bylo přichystáno v místnosti nad ležáckým sklepem.

Protože se pivo muselo chladit před přečerpáním z ležáckých do šenkovních sudů,

byla budova, kam zamířili, nejchladnější v celém širém okolí.
Byla to ale také budova, kam se před pálícím sluncem ukryl Pelegrin s panem Rosničkou.

Viděli tu spoustu lidí, kteří mířili k jejich schovávačce, jenže nebyl čas uprchnout.
Tak jen vyhledali narychlo co nejtemnější a nejzapadlejší místečka v místnosti.
Teda vyhledali… Pelegrin vyhledal. Žabák mu skočil do kapsy a měl vystaráno.