67. SUPERKOULE - Jacek - dílo č. 2

Říká se, že člověk nikdy neví, co zvláštního mu osud přichystá. Nikdo ale nikdy nedocení hloubku tohoto rčení, dokud se nepustí za mluvícím králíkem do jeho nory, nenechá se odnést tornádem nebo neskočí s kamenem uvázaným kolem nohy do jezera tak, jak to udělal Jacek.

Jacek příliš nepřemýšlel nad tím, co dělá. To nikdo v jeho duševním rozpoložení. Jeho mysl začala intenzivně zpracovávat informace až v momentě, když v jezeře místo smrti nalezla oslňující světelnou záři. Jacek hleděl skrz díru na dně jezera, jako by to byl průchod do jiného světa. Teprve když visel ve volném prostoru na laně přivázaném ke kameni zaseklém kdesi v jezerním nánosu bahna nad ním, uvědomil si, že to není jako, nýbrž velice nepříjemně opravdový průchod. Pokusil se ohnout a vyšplhat zpět, ale uzel, uvazovaný ve chvílích, kdy jen málokdo vzpomene na dovednosti získané ve skautu, zlomyslně povolil.

Všechno se třáslo a otáčelo a Jacek měl pocit, jako by se obracel naruby. Vznášel se v nachovém oblaku vysoko nad neznámou zemí a padal.
Padal střemhlav a přistál jako zkroucená hromádka na dlouhém zeleném koberci. Ležel několik vteřin bez dechu a svíral zelený koberec, aby našel rovnováhu v neznámém světě.
Kousek koberce mu zůstal v ruce. Překvapeně zíral. Tráva! Skutečná, živá tráva. Několik stébel mu uvízlo v sevřených prstech.
Vzápětí ho udeřila vůně čerstvého vzduchu, bylo to téměř jako fyzický šok. Každé nadechnutí ho zabolelo a zdálo se mu, že inhaluje v místnosti s naplno otevřeným kyslíkovým ventilem. Nyní ale nebyl v místnosti. I vzduch v Africe se lišil, protože obsahoval vrstvu zplodin z více zalidněných oblastí světa.
Jacek se vzpamatoval a vstal. Živý koberec se rozprostíral na všechny strany. Před ním rostly husté stromy. Jacek se rozhlédl. Z nepřehledného houští vylétl malý šedý ptáček a začal štěbetat, aniž bral Jacka na vědomí.

Nacházel se na jednom z těch míst, ve kterém vám zůstane rozum stát, zatím co vy jdete prostě dál. Jacek neměl tušení, jak nebo proč se sem dostal, ale náhle mu problémy jeho minulého života připadaly nesmírně vzdálené, až banální. Vzhlédl k mrakům, ze kterých spadl a pak k obzoru. Nakonec udělal krok vpřed a byl si jistější, než čímkoliv jiným za celý svůj život, že tohle byl první krok k nějakému úžasnému dobrodružství.