Přicházení a odcházení

Ležela nebo spíš seděla na posteli a koukala upřeně před sebe. Kryt na lampě převlékl celý pokoj do oranžového hávu láskyplně tupícího ostré hrany nábytku a její hluboké vrásky. Hřejivé světlo osvětlovalo chladné bílé zdi a venku začalo jemně pršet. Kapky stékaly po okenních tabulkách stejně jako sliny z koutků jejích úst. Dopadaly tiše do bílých sněhových peřin. Nebyla zima, ale mrazilo mě. Bylo sedm večer a Štědrý den.

Abstraktní pojem bezmocnost dostal konkrétní fyzickou podobu. Slovo láska se změnilo v čiré zoufalství a vánoční pohoda nás prostoupila do morku kosti. Mělo to být její poslední oslavení příchodu spasitele, protože ona sama už byla na odchodu. Seděla zachumlaná v hromadě měkkých polštářů ve velkém křesle. Ze středu pokoje vedle vánočního stromu vonícího po smrkovém lese a chemickém postřiku měla mít nerušený pohled na nás přeživší. Usmívala se. Nebo se o to alespoň snažila, protože při každém pokusu o úsměv jí vyhrkla slina. Přesto se nevzdávala a bortící se páteř ji statečně nahrazovaly polštáře. Pouze za tu chybějící nohu nic nedokázalo obstojně sekundovat. I když to nevadilo. Jediné, co jí ji připomínalo, byla fantomova bolest. Neviditelná bolest neexistující části těla, která ji dohnala k opravdové a fyzické závislosti na tlumících prášcích. Usměvavé lentilky štěstí, které v závěru po 30 letech přinášely kromě úlevy i euforické pocity dokonalosti v každodenní nudné šedi.

Nechtěla jíst, pít ani žít. Byla už skromná. Ale přesto ze slušnosti v ten večer neodmítala ani jedno. Pokorně se nechala nakrmit jablečným štrúdlem vonícím po skořici a rozinkách v rumu. Vděčnost v jejích očích a odevzdanost jejího těla prostupovaly celý pokoj a narážely na štěbetající spoluhodující. Jako Ježíš u poslední večeře mlčky sledovala dění kolem sebe. Nicneříkající a prázdná slova plynoucích ve větách nepozorně a bez zájmu trpělivě snášela. Byl čas odchodu. Zpět do bílého pokoje ozářeného hřejivým světlem ve studené noci.

Výčitky a bodavé pohledy sestry na příjmu z našeho brzkého návratu daly tušit nehezkým pocitům. Přebalování není těžké, jen ten den složité. Vánoční strom a plný pokoj krásných dárků nenechaly moc místa na větší operace a sváteční blůza by byla až příliš krátce sváteční. Od těch dob vím, jak člověk pozná smrt - je cítit po moči a výkalech. Ne konkrétních, ale těch vlezle všudypřítomných a dávno již uklizených. Smrt číhá všude.

Zabalená v peřinách úzkostlivě sledovala každý náš pohyb přibližující náš odchod. Oči se jí pomalu kalily. Nejen jí. Oči se jí proměnily ve dvě malé skleněnky. V jejich odlescích se přemítal její celý život a já se v něm začal pomalu utápět. Dětské oči jsou podobné - nevinné a volající o pomoc, protože svět není taková prdel, jak se říká.  Dětská duše uvězněná ve staré schránce. Všechno bolí a aktualizace už nevydávají.

Ležela nebo spíš seděla na posteli a koukala upřeně před sebe. Kryt na lampě převlékl celý pokoj do oranžového hávu láskyplně tupícího ostré hrany nábytku a její hluboké vrásky. Hřejivé světlo osvětlovalo chladné bílé zdi a venku začalo jemně pršet. Kapky stékaly po okenních tabulkách stejně jako sliny z koutků jejích úst. Dopadaly tiše do bílých sněhových peřin. Nebyla zima, ale mrazilo mě. Bylo sedm večer a Štědrý den.