4. Jsi dítě zóny.

Probudila jsem, byla již temná a hluboká noc, vlhký vzduch dráždil moje plíce a nutil mě ke kašli. Rozkašlala jsem se a cítila jak mokrý kabát, dvakrát těžší než já, jak mě táhne k zemi a nedovoluje mi vstát.Bolest hlavy byla ubíjející. Jako by se mi do hlavy zasekalo tisíce střepů a nechtěli ven. Zvedla jsem zrak a uviděla prapodivné dílo, které rozhodně neudělal člověk a v muzeu by opravdu neobstálo.Kusy těl roztahané kolem místa kde jsem ležela. Na obličeji jsem cítila něco lepkavého, byla to zasychající krev. Konečně jsem měla odvahu se víc rozhlédnout po lese.

Všude kam jsem dohlédla, ležely části těl. Kusy hadrů nasáklé krví se válely na pařezech a pár kousků vyselo přes větve. Flákoty masa se válely na zvlhlém jehličí. Pomalu jsem se zvedla a ruku si položila přímo do míst kde na hromádce ležela věc co vypadala jako zahnědlá ovesná kaše. Kdysi bych typovala, že to byl mozek. Určitě to byl mozek. Žaludek se začal bouřit a cítila jsem nechutnou pachuť v puse, netrvalo dlouho oběd, který nebyl dneska zrovna vydatný byl na zemi. Rukávem jsem setřela zbytek vytráveného oběda a lezla od místa, které se stalo pohřebištěm neznámých stalkerů.Když jsem se konečně dostala z největší spouště, narazila jsem na nášivku Svobody. Chlapci, se asi trochu přepočítali.Konečně jsem dostala do ruk trochu síly a zvedla se ze země. Musím pryč, než krev přiláká mutanty a jiné mrchožrouty co se rádi za dalmo nažerou.

Uběhla jsem pár metrů a uvědomila si kde to jsem, jsem v Zóně, tady nemohu běhat bez pomoci matiček a šroubků. Okolo Trečeva bylo hodně pastí a to nejen od anomálií, ale i od stalkerů, kteří za peníze lovili mutanty. Vytáhla jsem z kapsy poslední matičky a házela je před sebe, dívala pozor kam šlapu. První pravidlo Zóny, to ce se zdá bezpečné může zabít.Tímto házecím způsobem jsem se došourala až k bunkru, kde bylo útočiště pro stalkery.

Teplá voda v Zóně byla drahá záležitost. Zaplatila jsem si sprchu na 10 minut. Potřebovala jsem ze sebe smýt prach a zápach krve, která začínala páchnout.Krev, na kterou všichni lidé v baru zírali a kvůli které odskakovali o metry, stékala do kanálku. Po chvíli jsem se vydala jen v ručníku ven ze sprchy a oblekla se do oblečení příhodného k žití. Oblečení jsem musela drhnout ve studené vodě. Jedině tak pustí krev a která zaschne. Vyprala jsem si špinavé oblečení a nechala ho přehozené přes šprušle své postele.
Našel si mě Jirčenko."Krucinál, kuře! Chlapy mi řekli co se stalo … jsi v pořádku?" starostlivě si mě prohlížel.Polknula jsem a koukla se na muže, který byl jediný přítel v tomhle bordelu."Jistě, že jsem, ale Svoboda to schytala … hele promiň nemám náladu se o tom celém bavit. Vše ti vysvětlím, až se trochu vyspím."Pochopil, že mám špatnou náladu a nechal mě raději být, jenom mě doprovodil k posteli a nechal tam.

Lehla jsem si do postele a koukla se na šprušle nade mnou. Tenká deka měla zahnat aspoň lehce pocit chladu. SSkulila jsem se do klubíčka a zavřela jsem oči. Všude jsem viděla kusy těl vojáků a stalkerů, kteří mi chtěli ublížit, nevypadalo to na lehké spaní. Proč jsem tohle přežila zrovna já? O co šlo tomu mutantovy? Bylo to kvůli Monolitu, že by Šaman nekecal?Vzpomněla jsem si na slova Šamana: "Pokud jsi s námi, Zóna tě ochrání. Jsi její dítě, a pokud na tebe někdo sáhne, bude ti pomáhat. Monolit je tvoje společnost, Zóna si tě pohlídá."