Z parapetu

zaver najviac*

jé, pardon, já ti ještě zkoním jméno!

Jinovatko, děkuji za kritiku, ale mám z ní trochu pocit, že se mi nepodařilo ti úplně předat, o co jde. Já to vidím jako takovou meta-báseň. Pruh se otevírá tím, že jsem v něm já a obojí tím spojuji. Usrknu čaje, což spadá do osobního, a natáhnu ruku ven po tom všem, co bych chtěla říct, škobrtám o vlastní klišé a jako bych vlastně jen čerpala z květináčů, vedlekterých sedím. Dává mi to smysl jako celek.

Otevírající se pruh je podivnost. Spolu se sdílením a osobním vzniká krkolomný nefunkční konstrukt. Srkání čaje působí k tomu tak příjemně kontrastně, až je právě tím, o čem píšeš níže - je to klišé, hřejivé nefunkční obarvení. A natáhnout ruku ven po tom, co jsem si srknul čaje? Proč? Zrovna tak by se dala natáhnout po tom, co jsem vhodil petlahev omylem do skla, po tom, co klávesa T po zmáčknutí vyskočila, po tom, co nádech vystřídal hru na trumpetu. Nulový význam.

Nadhled, jakým prvoplánově působí označení dvou klišé, je klišé. Jako by sis na čelo nalepila: mám dobrý vkus. To by někdo s dobrým vkusem neudělal. A jak mají ostatní poznat, že má dobrý vkus? Ach to je právě ta tagédie lidí s dobrým vkusem.

Závěrečná "silný" obraz se snaží zachránit nejistý sběr různorodých impulsů střelbou z děla. Bum. Vedle. Je potřeba vytvořit něco, co bude mít tvar jako socha. Ta má taky ruce nohy hlavu a podobně, ale mistrovství je v tom, jak jsou všechny části spojeny v jedinečné gesto sochy. Po tom musíš jít, ne po končetinách.

*

hezky vyjadrene...:-)

povedené :)